Cizinec 12.

„Bille, nechceš si dát na chvíli pohov? Nelíbí se mi, že trávíš většinu dne tady, v tom prachu. S takovou budou tvoje plíce vypadat hůř než plíce padesátiletého kuřáka,“ zabrblal Tom. Přišel Billa zkontrolovat. Zapojoval se do hledání taky, ale jen výjimečně. Navíc stejně každý prozkoumával jiné pokoje. Bill o Tomovu přítomnost snad ani nestál. Vždy, když Tom vyšel z nějakého pokoje, ještě jednou to tam prošmejdil, kdyby Tom náhodou na něco zapomněl. Až moc mu na tom záleželo.

Zakroutil hlavou v odpověď na Tomovu otázku. Ještě nemohl skončit. Od té doby, co našel dopis pro Eriku, prohledával hlavně pokoje, které působily ženským dojmem. Obával se však, že po Erice už žádné památky nenajde. Umřela už před moc dlouhou dobou.

„Víš, přemýšlel jsem. Jestli někomu patřila ta kancelář, pak byla určitě dědečkova. On byl poslední muž žijící na Broken Manor a ten obrázek, který jsme našli, není až tak starý, aby mohl být od někoho jiného. Navíc většina členů naší rodiny měla úžasný talent pro malování. Pouze já jsem se nějak nepovedl,“ uculil se Tom, ale hned zase zvážněl. „Možná mi mamka řekne, kde děda spával. Určitě tam najdeš nějaký jeho deník nebo tak. Po jeho smrti se na Broken Manor prakticky nic nedělo a jeho věci zůstaly na místě, kde je on sám zanechal.“

Bill s hlavou nakloněnou ke straně poslouchal jeho vypravování. Nebyl to až tak špatný nápad, ale nepojala by Simone podezření? Už tak se vyptávala, kde chlapci pořád poletují. Tom se vymlouval, že chodí vysedávat pod koruny stromů v parku, ale Simone mu nevěřila ani jediné slovo. Znala svého syna a ten brokenmanorský park nikdy moc nemusel. Rád se na něj díval z terasy, to ano, ale že by v něm trávil víc času, než je nutné? To jí připadalo značně nepravděpodobné. Navíc je tam už několikrát šla hledat a nikdy nebyla úspěšná.

„Asi bude nejlepší, když se zeptáš. Ale musíš to udělat nějak nenápadně. Simone něco tuší. Nesmíme jí dávat další podněty k zamýšlení.“

„Zeptám se jí dnes u večeře. Takže bys toho do té doby mohl nechat a opět se jednou trošku věnovat něčemu jinému, co ty na to? Jsi tu skoro měsíc a nepoznal jsi nic jiného než pravé křídlo. Navíc máma uvažuje, že je na čase, abychom ti zařídili vlastní pokoj. Nelíbí se jí, že spíš se mnou. Byl bych rád, kdyby sis sám vybral zařízení do svého pokoje. Víš co, aby se ti tam líbilo…“

„To je velkorysé. Máš pravdu, trávím tu až příliš moc času. Za chvíli dostanu astma,“ podal Bill Tomovi papírek s nevinným úsměvem. Dál nic nepsal, chytil Toma za ruku a společně opouštěli pokoj. Tomův nápad se mu líbil čím dál víc, takže ani necítil provinění, které pociťoval, když se odcházel do levého křídla najíst nebo vyspat.

„Jdete akorát včas,“ přivítala je Simone, když prošli zasunovacími dveřmi z terasy do jídelny. „Právě mi volal ten chlapík, který bude zařizovat rekonstrukci pravého křídla. Říkal, že tak do dvou dní může přijet s kolegou. Rád by si budovu prvně prohlédl a udělal plány, než se do rekonstrukce pustí. Myslí si, že by se budova dala využít jako ubytovna nebo hotel, ale chce to nějakou senzaci, která by sem přitáhla turisty.“

„To je jasné. Sem lidi nejezdí. Nedivil bych se, kdyby o Broken Manor ani nikdo nevěděl,“ zabručel Tom v odpověď. Bill mu pevně sevřel ruku. Tom se na něj otočil, aby zjistil, co se děje. V Billově obličeji zahlédl něco, co jej upozorňovalo, že se musí zeptat na pokoj svého dědečka, dokud je vhodná příležitost.

„Mami? Podívej… Myslím, že je škoda nechat nějakého chlapíka, aby prohledával věci našich předků, když to předem můžeme udělat sami. Rád bych Billovi ukázal nějaké dědečkovy obrázky. Určitě je má uložené někde v pokoji, ale bohužel si nejsem jistý, kde jeho pokoj je. Nemohla bys mi to prosím říct? Zapomněl jsem to.“

„Samozřejmě,“ usmála se nic netušící Simone. „Je to čtvrtý pokoj po levé straně od schodiště ve druhém patře. Vezměte si nějaké staré oblečení, bude to tam určitě zaprášené.“

„Zajdeme tam zítra,“ rozhodl Tom a Bill přikyvoval.

„Dobře, mám jít s vámi?“ zeptala se ještě Simone, ale oba chlapci rázně zakroutili hlavami. „No dobře, tak si jděte umýt ruce a nachystejte na stůl. Večeře bude za chvíli hotová.“

°°*°°

„Už jsi uvažoval o tom, jak bys chtěl, aby vypadal tvůj pokoj? Myslím, že by neměl být problém, aby ti jej ten chlapík zařídil… Pokud samozřejmě budeš chtít. Mohl by ti třeba sehnat nábytek nebo tak něco,“ začal konverzačně Tom, když se k večeru usadili na terase a pozorovali hvězdy třpytící se na sametově černé obloze. Bill seděl pod Tomovým křesílkem a zády se mu opíral o lýtka. Vedle něj na zemi ležel Scotty s hlavou v jeho klíně.

„Ještě jsem nad tím nepřemýšlel,“ odpověděl Bill Tomovi poklidně. Cítil, jak pod ním Tom ztuhnul.

„T-t-ty… Promluvil jsi!“ vykřikl Tom. Bill zvrátil hlavu. Díval se sice na Toma vzhůru nohama, ale vůbec mu to nevadilo.

„Jo,“ odpověděl jednoduše. Jeho hlas byl stále slabý, protože hlasivky dlouho nevyužíval. Při dnešním průzkumu si uvědomil, že si povídá pro sebe. Jeho blok byl čistě psychický. Sám sebe přemluvil, aby dokázal mluvit i před někým jiným než před sebou samým.

„To je úžasné!“ zaradoval se Tom, sevřel Billův obličej v dlaních a naprosto spontánně jej políbil. „Už jsem se bál, že budeš mlčet navždycky.“

„Blázne,“ pousmál se Bill, když ho Tom pustil. Vrátil se zpátky do původní pozice a zíral na hvězdy. Hlavou se mu honily až příliš černé myšlenky. Zvykl si, že vyjadřoval své pocity pomocí písmen na papíře. Teď už se však neměl na co vymlouvat. Musel všechno říkat přímo.

„Zítra zajdeme do dědova pokoje. Doufám, že tím tvůj lov skončí. Když ses tu objevil, slíbil jsem ti, že tě vezmu do Londýna. Myslel jsem, že bychom ten výlet konečně mohli uskutečnit,“ navrhl Tom. Zřejmě si ještě nevšiml, že je Bill duchem nepřítomen.

„To zní dobře,“ odpověděl Bill automaticky, aniž by věděl, na co vlastně odpovídá.

°°*°°

Hodiny postupovaly vpřed a těla chlapců postupně malátněla. I Simone už se chystala do postele. Ještě než tak učinila, došla na terasu zkontrolovat chlapce. Tom se díval vzhůru na hvězdy, ruce zabořené v Billových vlasech. Bill opřený o Tomovy nohy podřimoval.

„Hoši, je na čase jít do postele,“ špitla Simone, kterou obrázek, na který se dívala, tak nějak dojal, a zároveň nadmul pýchou. Veřejně by to nepřiznala, ale i jí se Bill postupně dostával pod kůži. Jediné, co její pocity kazilo, byla jeho záhadnost. Skrýval nějaké tajemství a ona z něj měla oprávněný strach…

autor: Helie