Zeiten ändern dich 32.

„No tak,“ jemně mou ruku stiskne a já jen přivřu oči a vpiji se do těch jeho. „Udělal jsem to, protože jsem chtěl. Nechci, abys byl vděčný. Dlužím ti to.“
„Tome, nedlužíš mi nic. Chci na všechno zapomenout.“ Tom ale semkne rty k sobě a zavrtí hlavou. „Nejsem zvyklý na to, že se ke mně chová někdo jako ty teď,“ pokračuju a lehce se pousměju.
Tom se podívá na mou ruku stisknutou v té své a pak pozvedne pohled zas ke mně.

„Je pěkný, jak jsi nervózní, když mluvíš.“
„Tome,“ zavrtím se, pravda, trochu nervózně a můj úsměv na tváři se rozšíří. Naschvál se ale pak narovnám s nádechem a zatvářím se zcela soustředěně. „Myslíš, že by se tě nervózní člověk pokusil políbit?“ pozvednu obočí a dost prudce si ho přitáhnu za bradu k sobě.
„Ty ses ale nepokusil,“ opáčí hravě Tom a nespouští ze mne pohled.

„Bille, myslel jsem, že tě… Eh, sorry, nebudu rušit.“ Mám pocit, že téměř od Toma odskočím, jak se leknu Marka. Ten se ale hned zase s omluvou raději vytratí, než stihnu cokoliv namítnout.
„Nervózní lidé se snadno polekají. Uvidím tě odpoledne?“ usměje se Tom a já se s mírným zamračením na něho teprve podívám a pak zavrtím hlavou.
„Něco už mám.“
„Aha, ok.“
„Možná ale… později odpoledne,“ nervózně prstem přejedu po potahu gauče s už zase sklopeným pohledem. „Půjdu navštívit Malou dámu. Možná bych si pro tebe pak mohl vyhradit čas.“
„Jde o to, jestli chceš.“
Usměju se té větě, a abych ho co nejlépe přesvědčil, pohlédnu mu do očí. „Chci.“
Na to se Tom usměje taky a zvedne se z gauče. „Dobře, takže odpoledne.“
Když už se ale má ke skutečnému odchodu, rychle se ještě nadechnu. „Tome?“
„Ano?“ otočí se ještě s lehkým úsměvem ve tváři.
„Stejně děkuju.“

Po škole už na mne skutečně Mark čeká, jak bylo domluveno.
„Mám ještě malou změnu plánu,“ pronesu, když dojdu až k němu.
„Copak?“
„Volal mi Gordon, jestli bych se o Nelly nemohl odpoledne postarat. Že si nás pak večer vyzvedne.“
„To nevadí přece.“
„Dobře, musíme tedy skočit do školky.“
„Teta jí zabaví a ty mi všechno budeš moci v klidu odvyprávět.“
„No, popravdě, domluvil jsem se už i s Tomem. Sice až na později, ale přece.“
Mark se pousměje a trochu do mne šťouchne. „Tak holt budeš muset mluvit rychle.“

„Máte to, Helgo, výborný,“ pochválím Helze oběd, který nám nabídne okamžitě, co přijdeme do útulku. Jen najedená Nelly odmítne a spokojeně se ujme Malé dámy.
„Děkuju. Jsem ráda, že vám oběma chutná. Nenechám vás přeci o hladu. A co Nelly?“ pohlédne na Nelly hrající si s Malou dámou a pozvedne prst. „Víš co? Mám tady ukrytý bonbóny, dala by sis?“ Na to Nelly s úsměvem přikývne, takže jí Helga už do chvilky nabízí z otevřeného pytlíku plného bonbónů.
„To tě určitě s tím obědem navedla mamka, že? Ta se do mě celých 14 dní snažila neustále něco cpát,“ zavrtí s úsměvem Mark hlavou.
„Kluci, jezte, já mám práci, ale ráda si na vás pak udělám čas, ano? A ty, Nelly, nechtěla bys mi jít pomoct? Minule ti to tak šlo,“ usměje se Helga mile na Nelly, která okamžitě souhlasí, vezme šikovně Malou dámu do náruče a rozuteče se ven.

„To tys to takhle narafičil, viď?“ usměju se, když si povšimnu, že úsměv na tváři Marka značí, že s tímhle „nechat nás o samotě“ má něco společného.
„No, jen jsem tetě naznačil, že by to nebylo úplně marné,“ začne se smát Mark. „Ne, zbožňuje děti. A Nelly taky nemá žádný problém, si myslím, takže,“ pokrčí rameny.
„To nemá, no. Ale já mám problém, nevím, kde začít.“
„Oh, já vlastně začnu. Chci ti ještě dát ty peníze, za těch 14 dní.“ Začne se přehrabovat ve své tašce.
„Marku, nech to být. Vážně mne těšilo tobě a Helze takhle pomoct.“
„Neodmlouvej. Domluvil jsem se už s tetou.“
„Tolik? Vždyť to bylo pouhých 14 dní.“ Vyděsím se trochu, když přede mne položí podle mého dost velký obnos peněz.
„Prosím, Bille, vážně to mně a tetě pomohlo. Takže už jsem řekl, a vem si to,“ s lehkým kývnutím a úsměvem řekne Mark a ujme se zase příboru.
„Dobře, ale stejně si budu myslet své. Děkuji.“
„Ne, to já děkuju. A teď můžeš začít,“ pobídne mne k vyprávění, což mne donutí úsměv na mé tváři rozšířit při představě Toma.

„Kde jsi vzal mé číslo?“ optám se s úsměvem do telefonu, když po delším rozhodování přijmu neznámé číslo, za nímž poznám hlas Toma.
„Tajně, ale přeci. Tak, jak jsi na tom s časem?“
Otočím se, a spatřím hrající si Nelly a pobíhajícího Marka za Zorem. „Výborně.“
„To je fajn. Jsem tak pět minut od tebe, můžem se někde sejít?“
„Určitě. Za pět minut můžu být… můžu být pod sochou na rohu toho malýho náměstí.“
„To za pět minut nestihneš, a krom toho, tam už skoro jsem,“ vysměje se mi do telefonu a já se důsledkem toho musím začít smát, protože si představím jeho výraz.
„Ok, tak tam přijdu v nejbližší kratší době.“ Upravím pojem času.
„Dobře. Tak zatím.“
Telefon strčím do kapsy a dojdu k Nelly.

„Zlatíčko, budeme muset jít.“
„Taťka už je tady?“
„Ne, taťka ještě ne, ale potřebuju ještě za někým zajít.“
„Mně se nechce ještě nikam jít, když tu taťka ještě není. A kam jdeš?“
„To ti řeknu cestou. No tak, Nelly, docela to spěchá.“
„Tak jí nech tady. Stejně tu budem až do večera, tak si ji tady pak jen vyzvedneš.“
„No, tak jo, ale nevadí to?“
Mark se usměje a koukne na Nelly. „Nevadí to?“
„A vyzvedneš si mě?“ koukne Nelly na mne podezíravě.
Začnu se smát. „Jasně, že si tě vyzvednu, až dá taťka vědět, tak jsem tady pro tebe jak na koni, ano?“
„Jo, tak jo.“
„Tak moc děkuju. Nechám si teda tady i věci, jestli můžu?“
„Jasný. Už běž, nebo se tě nedočká.“
„Vážně děkuju.“ S úsměvem se s nimi rozloučím a vydám se na cestu.

„Sedm minut,“ s výdechem vypustím první slova, když konečně dorazím na smluvené místo. Tom, který má s sebou oba své psy, podrbe jednoho v sedu za uchem a s úsměvem pozvedne hlavu.
„Nemusel jsi to brát tak vážně.“ Postaví se. „Jinak, musel jsem je vzít s sebou,“ poukáže na psy a pokrčí rameny. „Všichni jsou doma celý den, a nikdo není schopnej s nima jít ven.“
„To je v pohodě, vždyť jsou miloučký,“ pousměju se. „Vlastně, měl jsem s sebou mít Nelly. Gordon by asi nebyl nadšenej, kdyby věděl, že Nelly není se mnou.“
„Tak jestli jsi jí vložil do správných rukou?“
„Je to otec, je to jeho jediný dítě, věř mi, zapochyboval by, zda smí své dítě nechat v jiných rukou než v těch mých.“
„Je to otec,“ přikývne Tom a naznačí, ať vyrazíme. Nemám tušení, kudy a kam že jdeme, ale je moc příjemné jít mu po boku. „Mohls jí vzít s sebou.“
„Ona nechtěla, protože se jí nějak v útulku zalíbilo.“

Po chviličce dojdeme do nedalekého parku. „Andreas nemá rád psy, že?“
„Jak jsi na to přišel?“
„Nemluvil o nich zrovna hezky.“
„Když mu bylo osm, tak ho jeden pes pokousal. Nebylo to nijak drastický, ale ani ne natolik dobrý, protože od tý doby se psů bojí. Kdy ty jsi s ním mluvil o psech?“ pousměje se Tom a dost silný klacek hodí pár metrů před sebe, za kterým se oba psi okamžitě vrhnou. Prohlédnu si ho, jak zírá za běžícími psi. Nevím, čím to, ale přijde mi najednou odměřený, že by mu rozhovor o Andreasovi vadil?
„Jedno to pondělí, když si mě odchytil, ale vcelku na tom nesejde.“
„Ne, to nesejde. Jen bych rád o těchto setkáních věděl.“ Slovo setkáních vloží do pomyslných uvozovek a stočí pohled na mne.
„O tomhle jsi ale věděl.“
„Jo, jen že do budoucna.“
„To mi teď budeš hlídat kroky?“
Tom ztěžka vydechne a zavrtí hlavou. Až po hodné chvilce ticha teprve promluví. „Mám o tebe strach.“

autor: Mintam