autor: Lauinka
Ahoj twincestní dušičky, tak jsem tu konečně s dalším dílkem. Velice se omlouvám za zpoždění, ale přiznávám se, trochu jsem se do toho zamotala 🙂 Snad už jsem rozmotaná a bude se mi hladčeji pokračovat. Jinak děj je už domyšlený, jen to všechno sepsat :-). Jako alespoň malou kompenzaci jsem dílek napsala delší 🙂 a vesele tedy pokračuji. Užijte si to a za každý komentář budu velice ráda. S pozdravem vaše Lauinka
Tom jen tak bezradně ležel v posteli a přemýšlel, co všechno se může vlastně pokazit. Vydechl a rukama si přejel po spáncích. Už tohle vážně chtěl mít za sebou. Nějak jej všechno svíralo. Tak moc toužil vidět Billa, dotknou se jej. Vydechl znovu. Zíral prázdně do stropu. Věděl, že musí vstát, Kamila tu bude jistě co nevidět a nechtěl, aby jej viděla ještě v posteli. Jen neochotně se zvedl a zamířil rovnou do koupelny. Dal si rychlou sprchu. Když si utřel tělo i obličej, postavil se před zrcadlo a díval se na svůj odraz. Jen tiše vydechl a představoval si, jak v odraze vidí šťastný obličej svého drahého bratříčka. Znovu jej teskně píchlo u srdce. Ale čím déle zíral na svůj odraz, tím méně se poznával. Připadal si jako by hleděl na někoho cizího. Vysmíval se sám sobě. Krev se v něm vařila. Nejraději by udeřil toho cizince.
Raději rychle vyklidil prostor a jen s ručníkem kolem boků se vydal do kuchyně. Udělal si kávu a něco k jídlu. Nebylo podstatné co, stejně to moc dobře nevnímal. Snídaně moc dlouho netrvala, stejně ani pořádně neměl hlad. Spíše chtěl uspokojit kručící žaludek než sebe. Ztěžka vydechl, když se oblékal. Každou chvíli čekal ten nepříjemný zvuk zvonku, ale stále nic. Kamila si dávala dost na čas. Ne, že by mu to vadilo, ale cítil se spíše nesvůj z toho všeho. Nakonec vzal do ruky mobil a vytočil známé číslo. Bylo na čase podat hlášení. Naštěstí tu byl sám a musel toho využít. Ani nevěděl, jak dlouho čekal, ale nakonec se na druhé straně ozval ten povědomý hlas.
„Dobrý den, tady Tom.“ Vydechl do telefonu a druhou volnou rukou si přejel přes obličej. Nevěděl, co přesně by měl říct a jak. Doufal, že by dneska mohl něco zjistit i o Billovi, a to jej vedlo kupředu.
„Dobrý den, nějaké novinky? Dlouho jste se neozval.“
„Já vím, omlouvám se, ale dřív to nešlo.“ Neustále se rozhlížel po pokoji. Nevěděl, co Kamila může vymyslet, a byl by velice nerad, aby tento rozhovor zaslechla.
„Dobře, co máte?“
„Zatím ještě nic moc, ale už se to celé pohnulo kupředu. Už se to celé plánuje. Zařídil jsem, aby tam byli všichni. Ještě není jasné, kde se to celé uskuteční, ale myslím, že to bude nějaké staré skladiště mimo frekventovanou ulici. Někde, kde se bude dát dobře utíkat.“ Vždycky to tak bylo, kdyby se cokoliv nepovedlo, aby se mohli dostat všichni pryč. Tolikrát už to viděl, ale vlastně se to ještě nikdy nepodělalo natolik, aby padaly mrtvoly k zemi. Občas se něco takového stalo, ale buď to byla špatná dohoda, nebo šlo o nějakou krysu. Nic složitého.
„Mám pocit, že nemáme šanci je dostat všechny do jednoho. Bude to… ta nejsložitější akce, kterou jste kdy dělali, jste na to doufám připravení?“
„Zajisté, Tome, nejsem banda budižkničemů, nebo si snad myslíte, že ano?“
„To nedokážu říct, ale mám jen strach o svůj život, a taky o Billův, jak je na tom?“ Potřeboval se k tomu nějak dostat. Potřeboval nějak navázat na jeho největší lásku. Vždyť to celé dělal kvůli němu. Kvůli němu byl ochoten riskovat cokoliv.
„Je v pořádku, nemusíte mít strach.“ To bylo jediné, co se dozvěděl. Ničilo ho to.
„Dobře.“ Nakonec sklesle vydechl. „Dostal jsem veškeré papíry k předávce. Jde tu i o zbraně, jde tu snad o všechno. Přestává se mi to celé líbit.“
„Víte, pro koho to má přesněji být?“
„Ne, zatím jsem se nedozvěděl jméno příjemce. Hned jak to zjistím, dám vám vědět. Zatím nashledanou.“
Vydechl a hovor ukončil. Ozvalo se totiž lehké zaklepání na dveře. Nechtěl riskovat, že by někdo něco zaslechl. Tady mohli mít uši i stěny. Potichu došel ke dveřím a koukl do kukátka, trochu si oddechl, když spatřil Kamilu.
„Snad se o sebe takhle nebojíš.“ Zasmála se, když se dveře konečně otevřely a ona vstoupila do místnosti. Tom zabouchl dveře a sjel ji pohledem.
„Ne, jistěže ne, když jsi na mé straně.“ Zasmál se a sedl si na gauč. „Myslím, že všechno zatím parádně klape a i kluci konečně začali spolupracovat.“
„Bylo na čase.“ Odměřeně odvětila a sedla si naproti Tomovi. „O ně strach nemám.“ Upřela zrak na Toma.
„Tak, o koho? O mě?“ Zasmál se Tom. „Ale prosím tě, o mě strach mít nemusíš.“ Něco tušila, to mu bylo více než jasné. Přestávalo to být dobré.
„Přijdeš mi poslední dobou docela mimo, to jsi nikdy nebýval.“
„Nikdy jsem nevedl celý obchod sám, hm?“ Usmál se jakoby nic. Teď musel být dobrým hercem a zahrát svůj perfektní part o tom, že se opravdu nic neděje. „Neboj, vážně jsem v pořádku, jen nechci, aby se cokoliv posralo. Vidělas sama tu bandu, spolupracují, až když jim pistolí zchladíš spánek, copak mám takovejm věřit? Hm?“ Lhal, jak nejlépe uměl, a zdálo se, že i Kamila své podezření odložila.
„Mmm asi máš pravdu, jsou to kreténi.“ Zasmála se nakonec.
„Mimochodem, už se ví, kde předávka proběhne? V těch papírech jsem se to nedočetl a nikdo mě doposud ani nekontaktoval. Nevíš o tom něco?“ Sledoval Kamilu, která stále působila docela v klidu.
„Mmm, nevím o ničem novém. Ale místo bychom měli vybrat my.“ Podívala se na Toma, který ji upřeně sledoval.
„My? Vždycky místo vybíral Andreas?“ Zasmál se a zakroutil hlavou. Konečně dobrá zpráva, snad první za dnešek. Jestli je zvolené místo na něm, domluví se s hlavním vyšetřovatelem, které místo by bylo nejvhodnější.
„Jo, Andreas to dával dohromady. Tak přeci nám nebudou kecat do toho, kde se uskuteční předávka, když to tu mnozí ani neznají, ne?“ Zasmála se ironicky. „Dones mi něco k pití, nebo chcípnu z těch tvých pitomých otázek.“ Se smíchem protočila očima a kývla na Toma.
„Vodku jako vždycky?“ Bylo jedno, kolik je hodin nebo co je za den, Kamila milovala vodku a dokázala jí vypít mraky, aniž by to na ní bylo poznat. „Další debilní otázka?“ Zasmála se znovu, zatímco Tom odešel nalít do sklenice Kamile panáka. Po chvíli jí ho přinesl.
„Na, abys mi tu neumřela náhodou, budu tě ještě moc potřebovat.“ Podal jí panáka a zase si sedl.
„Dobře, takž zapracuju na tom místě a po tobě potřebuju, abys mi zjistila, co jsou tamti zač. Zjisti všechno, je mi jedno jak, kde a proč, ale chci o nich vědět všechno, i jaký nosí spodky a velikost bot. Nechci žádný průsery, znáš to. Všechno má tendenci se srát, tak dohlídni na to, aby to tak nebylo. Víš moc dobře, že tam těm zmrdům moc nevěřím, proto to dávám tobě.“
Snažil se působit jako ten starý Tom, ten, co to měl v hlavě všechno sečtené a přesně věděl, co chce. Ten vůdčí typ, kterým teďka musel být. Kamila jej bedlivě poslouchala, mezitím do sebe obrátila panáka.
„Konečně tě zase poznávám,“ spokojeně se usmála a položila na stolek prázdnou skleničku. „Neboj, postarám se o to.“ Přikývla hlavou a Tom si hluboce oddechl. Všechno bude v pořádku, jen nesmí myslet na nic špatného a zůstat hrát svoji roli. Už to dlouho trvat nebude.
„Mimochodem, neměla by být ta předávka už příští týden?“ Zamyslel se Tom.
„Jo měla by být, ale druhá strana nepodala další bližší informace, tak nevím, jak to vypadá.“
„Fajn, jeď za těma kreténama a řekni Nickovi, aby je okamžitě kontaktoval a oznámil jim, že jestli se neozvou do 24 hodin, obchod padá.“
„Mmmm, klid, Tome, uvolni se.“ Usmála se a vstala, šla pomalými kroky k Tomovi.
„Myslím to vážně.“ Hodil na nic nepřístupný pohled. „Nikdo ze mě nebude dělat kreténa.“ Potřeboval to urychlit, a celé už jistě vědět, aby mohl podat informace policii, tohle musí vyjít napoprvé, ne jako v žádné počítačové hře, kde se objeví pouze game over a můžete hrát znovu, tohle je doopravdy.
„Dobře, řeknu mu to.“ Přikývla nakonec a zase si raději sedla. Tom o ni nejevil zájem, vypadal celkem naštvaně, nechtěla jej rozzlobit ještě víc.
„Co ty papíry? Už víš co s nima?“
„Docela ano, zkoumal jsem to. Ale jestli mě naserou, půjdou stejně do skartovačky.“ Zasmál se a vstal. „Ještě jednoho, nebo budu pít sám?“ Zamával krátce skleničkou. Kamila se jen zasmála a kývla na souhlas. Poté Tom opustil místnost a vrátil se ještě s jednou skleničkou a flaškou poloprázdné vodky.
„Proč, když se vždycky objevíš, nestačím dokupovat lahve? Hm?“ Zasmál se krátce a oběma nalil průzračnou kapalinu.
„To bude tím, že ty nepiješ anebo jen se mnou?“ Usmála se a pozvedla sklenku, Tom ji napodobil, připili si na obchody a oba do sebe panáky obrátili.
autor: Lauinka
betaread: Janule
Krásný večer, milá Lauinko :-*,
ani nevíš, jak jsem byla nadšená, když jsem objevila další díl mé milované povídky.♥
Musím se ti přiznat, čeho se bojím. Jednak "La Femme Kamily" – je tvrdá a já v ní nedokážu číst. Je tolik záhadná, je ztělesněním tajemna. Nikdy nevím, co může udělat. A pak to ujištění, že je Billy v pořádku. Prostě se bojím. Když jsem tento díl četla, dost mě mrazilo, nevím, proč? Nějaká zlá předtucha? Snad jen proto, že se Tommy cítí tak nějak nesvůj…
Předávka…Hrozně se bojím…
Moc se mi líbí, jak dokážeš popsat pocity a celkově, atmosféru. Když popisuješ Tommyho, jako bych ho viděla, krásně si ho umím představit.
PS: Lauinko, moc jsem zrovna tobě chtěla popřát do Nového roku, ale neměla jsem žádnou možnost… A tady jsi mi moc chyběla!♥