autor: Darkbeth
Pozdravení! Mám pro vás novou jednodílku, nebudu k ní nic říkat, nechte se překvapit. Doporučím vám k tomu tuto skladbu, u ní byla povídka napsána (pouštěla jsem to pořád dokola), tak doufám, že se bude líbit a zanecháte třeba i nějaký ten komentář. Vaše Darkbeth
„Miluju tě, Tome,“ zašeptal jsem.
„Oh, Bille… miluju tě, jako nikdy nikoho,“ jeho slova byla hudba pro mé srdce. Po tváři mu stekla slza.
„Neplakej, Tomi. Pamatuješ, jak jsme se seznámili?“ usmál jsem se.
„Na to se nedá zapomenout,“ zasmál se i přes slzy.
Před pěti lety
„Dávej pozor!“ zakřičel jsem. Nějaký idot do mě právě strčil a všechny tašky s nově nakoupeným oblečením se válely na zemi.
„Oh. Moc se omlouvám. Mohu pro vás něco udělat?“ zeptal se hlas nade mnou, když jsem naštvaně sbíral věci ze země.
„Třeba byste mohl koukat kam… šlapete,“ hlas se mi zasekl, když jsem se střetl s těma oříškově hnědýma očima.
„Opravdu se moc omlouvám. Mohu to napravit pozváním na kávu?“ zeptal se mě dredatý mladík a já nemohl udělat nic jiného, než souhlasit. Byl jsem jím okouzlen.
„Jenom když bude opravdu hodně sladká,“ ohrnul jsem nosík. Nehodlám se jen tak vzdát.
„Poprosím o speciální cukřenku,“ zasmál se mladík a já se musel vydat za ním.
„Mimochodem já jsem Tom. Tom Trümper,“ představil se mi a nabídl mi ruku.
„Těší mě. Já jsem Bill Kaulitz,“ představil jsem se taky celým jménem, ačkoliv mi to přišlo ujetý.
„Znám jednu výbornou cukrárnu. Mají tam všechno z belgické čokolády. Co na to říkáte?“ usmál se mile a nabídl se, že mi vezme tašky. Tak to prr. Nejsem žádná slečinka. I když tak zřejmě vypadám.
„Co bych měl na to říkat?“ odsekl jsem a hodil po něm namyšlený výraz.
„No já nevím, třeba bych očekával něco ve smyslu: Oh, miluji belgickou čokoládu,“ zazubil se Tom.
„Moc předvídatelné. To není můj styl,“ opět jsem musel proti němu stát v opozici. Možná proto, že se mi tak líbil a byl vlastně bezchybný.
„Pán je rád tajemný?“ To se mi snaží vnutit nebo co.
„Strašně,“ zaskřípal jsem zuby a následoval ho do celkem hezké cukrárny. Dobře, byla nádherná.
„Líbí se ti tu?“ zeptal se Tom.
„Ujde to.“ Jakmile jsem to řekl, tak se zazubil ještě víc. Jako by to snad předvídal.
„Co vám mohu nabídnout?“ optala se servírka.
„Pro mě jednu Vídeň. A pět lžiček cukru, prosím. Vrchovaté!“ řekl jsem důrazně. Tom se usmál a objednal si Latté.
„Vážně si nedáš žádný zákusek? Jsou vynikající,“ usmál se. Měl krásný úsměv. Zářily mu při něm oči. A já se do nich už nedokázal přestat dívat.
„Proč jsi mě sem pozval?“ zeptal jsem se místo odpovědi na jeho otázku.
„Protože jsi mě okouzlil,“ řekl na rovinu.
„My si tykáme?“ zbystřil jsem najednou, vnitře potěšen jeho sdělením.
„Raději byste si vykal?“ ušklíbl se.
„Ne, tykání bude fajn,“ řekl jsem snad poprvé milým hlasem.
„Vidíš, že to umíš,“ usmál se.
„Umím co?“ zeptal jsem se zvědavě a založil jsem si ruce v klíně.
„Chovat se podle toho, jak vypadáš,“ stále se usmíval. Zářilo z něj dobro. Nedokázal jsem to jinak popsat. Byl úžasně pozitivní.
„A jak vypadám?“ zaculil jsem se.
„Jako anděl,“ zašeptal a díval se mi hluboko do očí. Mírně jsem se začervenal. Naštěstí mě vysvobodila servírka, která právě přinesla naši objednávku.
„Pleteš se. Jsem ďábel,“ zasmál jsem se.
„Anděl s ďáblem v těle,“ upřesnil Tom a usrkl ze své kávy.
„Možná,“ sklopil jsem oči ke své kávě a začal jsem lžičkou uždibovat šlehačku. Byla opravdu vynikající. Stejně jako Tom. Seděli jsme tam snad dvě hodiny a já si přál, aby ty dvě hodiny nikdy neskončily. Protože jakmile jsem se do těch očí jednou podíval, tak jsem se přestat dívat nedokázal.
„Je pozdě,“ zívl jsem a doufal, že řekne tu větu, kterou jsem tak chtěl slyšet.
„A nechtěl by ses ještě stavit u mě na skleničku?“ vyhrkl, než jsem stihl odejít. Oh, ano! S úsměvem jsem se otočil.
„Moc rád.“ Konečně mi jednou něco vychází. S Tomem mi bylo náramně. Právě začalo sněžit a my jsme kráčeli k jeho bytu. Bylo to jako z laciné romantické komedie. U televize bych se tomu smál, ale teď mi to přišlo neskutečně krásné. Pomalu odemkl dveře od svého bytu a gestem mě pozval dovnitř. Zul jsem si boty a než jsem se nadál, tak ze mě galantně stahoval kabát. Měl o mě péči. To se mi líbilo.
„Tak, co si dáš? Víno, whisky, pivo?“ zasmál se.
„Víno,“ usmál jsem se a posadil se v obýváku na pohovku. Měl to tam krásné. Všechno dokonale sladěné, a přesto to nepůsobilo všedně. Protože ani on nebyl všední. Posadil se ke mně a podal mi sklenku s vínem. Nakonec přinesl i celou flašku, protože u naší rozesmáté konverzace mizelo víno záhadně rychlým způsobem. Najednou jako by se ale zastavil čas. Tom mě pohladil konečky prstů po tváři a zasněně se mi do ní díval. Pak se ke mně sklonil a jemně mě políbil na rty. Musel jsem se pod tím polibkem usmát. Byl krásný. Jemný, ostýchavý, nejistý. Ucítil jsem motýlky v břiše.
„Budu znít hloupě, když ti povím, že jsem se zamiloval?“ zašeptal a palcem mi přejel přes rty.
„Ne. Budeš znít opile,“ zasmál jsem se. Ale vlastně jsem cítil to samé.
„V tom případě chci být opilý celý život,“ zašeptal a za týl si mě přitáhl blíže k sobě. Nejdřív uchopil sladce moje rty mezi své, než si probojovala moc vášeň a naše jazyky bojovaly o dominanci. Myslel jsem, že zešílím. Tomovy silné paže se obtočily kolem mých boků a já toužil cítit je tam napořád.
Cítil jsem se jako v agónii, když mě zvedl do náruče a odnesl k sobě do ložnice. Ani jsem nepostřehl, jakou má barvu. Bylo mi to jedno. Nejdůležitější byly právě Tomovy rty, které mi způsobovaly tu nejdokonalejší slast v životě, jakou jsem kdy zažil. Nedokázal jsem slovy vyjádřit, jaký to byl pocit, když mě pomalu vysvlékl z oblečení. Já jsem se tak ovládat nedokázal. Šílel jsem z něj. Stahoval jsem z něj vášnivě oblečení a horoucně jsem se k němu tiskl.
„Pomiluj se se mnou, Tomi,“ špitl jsem mu do ucha a cítil jsem, jak se zachvěl. Zanedlouho jsme byli oba nazí a nedokázali jsme se nabažit vlastních těl. Laskal rty můj krk, bradavky, podbřišek, až jsem explodoval, a roztáhl jsem pod ním nohy. Bral to jako signál a zasunul do mého horkého těla prsty. Nedočkavě jsem na ně přirážel a nemohl jsem se dočkat chvíle, kdy splyneme v jedno tělo. Když se to stalo, tak jsem prudce zalapal po dechu. Bylo to, jako bychom byli pro sebe stvoření. Naprosto jsme do sebe zapadli. A já cítil, že teď je všechno, jak má být. A když jsem s orgasmem vykřikl jeho jméno, tak jsem věděl, že jsem se naprosto bláznivě zamiloval. Navždycky.
Oba udýchaní jsme se k sobě otočili čelem a věnovali si jemné polibky. Hluboce jsem se mu díval do očí a on mně. A já se díval rok, dva, tři a dívat jsem se nepřestal. Čtvrtý rok jsem se díval s manželským prstenem na ruce a věděl jsem, že ho budu milovat, dokud nás smrt nerozdělí. A věděl, jsem, že i on mě. Jenže pak nastal pátý rok. A vše se zhroutilo jako domeček z karet. Věděl jsem, že to všechno bylo moc krásné na to, aby to byla pravda. A pak, přišel den zúčtování.
„Ahoj, lásko. Jsem doma,“ usmál se Tom a hned u dveří mě políbil na rty, než mi pohlédl do očí a zjistil, že je něco špatně. „Co… co se stalo?“ zeptal se ustaraně a naléhavě tiskl má ramena v dlaních.
„Tome… já… mám rakovinu,“ špitl jsem a po tváři mi stekla slza.
„T-to… to je lež… prosím, řekni, že si vymýšlíš!“ třásl se mnou. Polkl jsem slzy a zakroutil jsem hlavou.
„Lásko, to nejde. Vždyť… ty jsi to jediné, co mám! K-kdy… kdy jdeš na operaci?“ zeptal se mě, ale viděl jsem na něm, že už zná odpověď. A že ji ani nechce slyšet. Přesto jsem to musel říct.
„Zlato já… je pozdě… už nelze operovat,“ řekl jsem naprosto tiše, ale on mě i přesto slyšel.
„Kolik… kolik máš času?“ po jeho tvářích stékaly vodopády slz a v jeho očích jsem viděl beznaděj.
„Asi rok,“ pak už jsme mlčeli. Celý večer jsme jen seděli v objetí a nic neříkali. Slova byla zbytečná.
„Postarám se, aby to byl nejkrásnější rok v tvém životě,“ zašeptal mi v posteli do ouška.
„Dal jsi mi čtyři krásné roky, lásko,“ usmál jsem se.
„Pak ti jich dám pět,“ políbil mě. Byl jsem mu vděčný, ale stejně mi po tvářích stékaly slzy. Možná jsem mu to neměl říkat. Možná jsem měl utéct a předstírat rozchod. Možná by to bylo pro něj lepší. Jenže já to nedokázal. Nedokázal jsem se ho vzdát. Chtěl jsem ho sobecky jen pro sebe.
Nyní
Tom měl pravdu. Byl to ten nejkrásnější rok v mém životě. Nejkrásnějších pět let. A já si uvědomil, že jsem schopen vyměnit těch pět let dokonalosti za zbytek života, který by se bez něj životem nedal nazývat. Věděl jsem, že ho budu navždy milovat.
Poslední měsíc byl pro mě však utrpením. Tomovi jsem nedal nic znát, ale při životě už mě držely jen přístroje. Před měsícem, než jsem nastoupil do nemocnice, jsme se naposledy milovali. Oba jsme věděli, že je to naposledy. Milovali jsme se celou noc a bylo to nejkrásnější milování v mém životě. Protože on byl tím nejkrásnějším v mém životě. Můj důvod žití.
A dnes byl čas, aby mi vypojili přístroje. Tom trval na tom, že chce u toho být. Snažil jsem se mu to vymluvit, ale on si nedal říct.
„Tome, budu teď mít na tebe jednu prosbu…“ zašeptal jsem. Spatřil jsem v jeho očích pochopení.
„Ne, Bille… tohle já nikdy neudělám…“ šeptl.
„Udělej to pro mě. Chci, aby sis někoho našel. A byl šťastný. Nechci, aby ses celý život trápil.“
„Bille, ty jsi můj život. Bez tebe nic nemá smysl,“ držel mě pevně za ruce a téměř mi je drtil. Nevnímal jsem to.
„Ne, Tome. Jestli mě miluješ, slib mi to,“ chtěl jsem, aby měl opět štěstí v očích.
„Dobře… slibuju,“ špitl nakonec. „Ale sám dobře víš, že nikdy nebudu nikoho milovat jako tebe,“ pošeptal mi a vtiskl mi polibek na tvář.
„Vím,“ usmál jsem se a naposledy jsem se díval do jeho očí a viděl v něm ty své, z kterých pomalu, ale jistě odcházel život.
„Miluju tě,“ zašeptal jsem a po tváři mi stekla slza. Věděl jsem, že v těch dvou slovech je i poděkování za všechno, co pro mě udělal, za to, že byl. A on to věděl.
„Taky tě miluju, Bille. Neuvěřitelně moc,“ zašeptal a já věděl, že v těch slovech je to samé. Poté přišla sestra, ale já se nedíval, jak vypojuje přístroje. Díval jsem se do Tomových očí a naposledy si užíval dotek jeho rtů na těch mých. Když už jsem nebyl schopen polibky oplácet, tak jsem ucítil jeho sladký dech u svého ucha a jemný, avšak zřetelný šepot. „Spi sladce, můj milovaný anděli.“
A pak byla tma.
autor: Darkbeth
betaread: Janule
Pane Bože, to je neuvěřitelně nádherná povídka! Ten konec byl opravdu smutný.. Nádhera, dokonalé.
x´( *bulí* to bylo dokonalý!!! a strašně smutný =´( Nádherný!!!
Bože!!!!!!!!! Tak tohle se opravdu hodně povedlo. Nejsem sice příznivcem povídek se špatným koncem, ale rozhodně se mi to moc líbilo…Za poslední dobu se našlo jenom opravdu málo povídek, co by mi dokázaly nahrnout slzy do očí a s klidným svědomím můžu říct, že TAHLE povídka je přesně ona.
Chudák Bill nejprve jsem si myslela, jak a co tam nebude, ale nemyslela jsem si, že bude mít rakovinu a nakonec zemře…:-( opravdu jsem na konci brečela…
Opravdu hodně hezká povídka a musím říct, že sis i krásně pohrála s nápadem na eutanázii….Opravdu hodně hezkéééé, jsem tím unešená, i když je to smutné…
Snad nejhezčí povídka jakou jsem za poslední dobu četla… strašně krásně napsaná ale hodně smutná :'( … obdiv k autorce 🙂
Nee! O_o Rozbrečela jsi mě. Fakt! Oh božeee… Fakt krásný smutný. =)
Ještě že jsem si připravila ty kapesníčky 😀 A já vážně věděla proč to dělám…
Mě ty tvoje povídky jednou vážně zabijou! I když ji čtu už po druhé, tak na to zase koukám jako když jsem ji četla poprvé a zase mě rozbrečela! Jestli mi z toho navlhne počítač a pokazí se mi, tak mi ho zaplatíš 😀
A musím souhlasit s ostatníma – opravdu je to jedna z nejlepších jednodílek, které jsem v poslední době četla. Moc se ti povedla a asi si ji přečtu ještě jednou – když už mít depresi, tak aspoň pořádnou 😀 Ale počítej s tím, že mě budeš muset utěšit 😀
Už se moc těším na tvoje další povídky 🙂
A učit se děják mám teď jak asi? Když se všechno rozmazalo mými slzami…? :'( Bylo to tak nádherný… A udělala bych cokoliv, abych Billovi pomohla… :'( Proč, proč, proč to bylo tak smutný, ale přitom tak nádherný… 🙂
Napriek koncu, ktorý som videla len zahmlene to bolo niečo úplne nádherné. Ale keď ju budem čítať nabudúce (a ja určite budem) skončím ešte pred tým ako Bill povie tie slová.
Tú hudbu som si stiahla a ide mi dokola počas celého čítania, ide ešte aj teraz a hodí sa k tomu to dielku úžasne.
No to snad né mám slzy na krajíčku!.. Je to tak neuvěřitelně nádherný!.. Ten konec mě naprosto odrovnal!.. :'( :'((! Napsala jsi to naprosto dokonale… ale já bych Billa ani Toma zabít nemohla… ÁÁ Jak mu slíbil že si někoho najde!?!.. No ale to jak spolu žili bylo kráááásný♥!.. x)
Ta písnička k tomu je… dokonalost sama. Výběr nemohl dopadnou lépe :´) Nádherná povídka… sice mám oko se slzou v koutku, ale moje nitro prostoupila něžnost a láska…
To seznámení bylo vskutku pohádkové, takové bych si taky přála zažít :o) Naprosto mě dostal styl psaní, toto miluju… z úst Billa… do děje jsem byla vtažena už před samotným čtením, stačilo si pustit tu písničku a… sakra, dochází mi slova… je to jedna z nejkouzelnějších povídek, jakou jsem kdy četla. Respekt Darkbeth!
[8]: Přesně tak, i já si ji musela stáhnout… je neuvěřitelně krásná…♥