Person no. 1989 10.

Robotovi se v hlavě rozjel úžasný plán. Přivřel oči a začal se soustředit. Nakonec zachytil signál, pocházející ze satelitu z jeho galaxie. Pomocí tohoto satelitu se spojil s dalšími roboty. Sdělil jim všechny svoje informace a taky plán, jak zachránit jejich galaxii. Náhlé rozloučení přinesl až dupající zvuky od schodů. Tom se probral a podíval se na svého bratra. Polilo ho horko a překvapeně vydechl. Bill vypadal tak… Úžasně uvolněně. Svěže. Domácky. Obyčejně. Nedokonale až se mu tajil dech. Přesně takovýho ho měl rád, a teď si ho tak dokonce zamiloval. Bill měl na sobě Tomovo staré tričko, které mu před lety doslova ukradl. Zpod trička mu čouhaly nohavičky od boxerek a na hlavě měl turban. Byl odmalovaný, byl úžasný. Posadil se vedle Toma a robotovi došlo, že teď je úžasná příležitost vyzkoušet jeho teorii.

„Objednal jsem čínu,“ pošeptal Tom Billovi do ucha a položil ruku na jeho stehno.

„Skvěle,“ usmál se Bill a po zádech mu přejel mráz. S každým dotykem si uvědomoval, jak moc Toma miluje. A taky to, jak moc s ním musí o tomhle mluvit. Tom se naklonil a políbil bratra pod ucho.

„Tomy, já… Chtěl bych s tebou o něčem mluvit.“ Sklopil oči a začal žmoulat lem svého trička. Tom si poklepal na klín a Bill se mu do něj stydlivě vyškrábal, aby se na něj rozkročmo usadil a zrudnul, když si vzpomněl, co vyváděli, když byli v této pozici odpoledne. Tom se tomu všemu jen potutelně usmíval.

„Povídej, broučku,“ broukal Tom vláčně a unaveně, nicméně vesele a spokojeně.

——————————————————————————–

„Víš, chtěl jsem mluvit o tom, co se mezi náma teď děje. Víš, že jsi ke mně teď… Dotýkáš se mě, měkce mě oslovuješ, víš… stalo se mezi náma i něco moc hezkýho a intimního. A já jsem teď zmatený, jestli je to proto, že jsi do mě zamilovaný nebo si ze mě děláš srandu a… Já… Já nevím… Chtěl bych to vědět, protože… Já tě mám moc rád,“ vydechl, s rudým obličejem koukal na ruce, které hladily jeho stehna. Tom se předklonil, vytáhl mu tričko a začal ho lehoulince líbat na hruď.

„Něco se ve mně změnilo, to ano, jen nechci nic uspěchat, nechci říkat slova, který by tě pak bolely. Ale můžu ti říct, že mi voníš, že se mi líbíš, že mi tluče srdce, když jsi u mě, že se tě toužím dotýkat a že se mi líbí tě líbat a hladit a laskat a dělat ti dobře. Líbí se mi, když se červenáš… a… A když jsi odmalovaný. Jo, něco se ve mně děje a hrozně se mi to líbí. Já nevím,“ říkal polohlasem, aby nenarušil intimitu jejich rozhovoru.

Bill nevěděl co říct.

„Ty po mě toužíš?“ Tom jen přikývl a přestal jezdit nosem po Billově hrudi a už jen přejížděl dlaněmi po jeho bocích. Bill se zářivě zasmál. „Chceš mě?“ zněla další otázka.

„Každou chvíli víc a víc,“ odpověděl Tom a tentokrát to byl on, kdo měl sklopené oči.

„A počkáš?“ zněla tentokrát poslední otázka.

„Počkám,“ přikývl Tom a shodil bratra pod sebe. „Ale přepadnout tě můžu už teď,“ zasmál se a to byl signál pro 1989. Jeho tělo začalo pracovat a Tom se začal potit. S potem z jeho těla vycházely neznámé hormony. Celou místnost zaplavila neuvěřitelně krásná vůně. Bill si svého bratra prohlížel, až se mu vrhnul na rty.

Oddaně ho líbal, omámen onou vůní.

„Miluju tě, Tomy.“ Teď už nebyla cesta zpět. Robot musel svou misi dokončit. A bylo mu jedno, že nejspíše bude muset zabít i tohohle neuvěřitelně sladkého človíčka.

Tom se usmál. Nemohl odpovědět to samé. Nešlo to. K tomu mu něco chybělo. Nebo to možná potlačoval vesmírný parazit v něm. Billa to svým způsobem vnitřně mrzelo, ale na druhou stranu byl šťastný za to, co má. A na to si nemohl stěžovat. Hodlal Tomovi dopřát čas, než bude schopný mu ta slova zopakovat. A byl odhodlaný si na to počkat celý život.

„Billy…?“ ozval se po chvíli Tom a tvář si položil na Billovo břicho. Prstama mu jezdil po boku.

„Hm…“ brouknul Bill na znamení, že ho vnímá a projížděl mu vlasama.

„Co je podle tebe láska?“ zeptal se Tom. 1989 potřeboval tento pojem řádně specifikovat. Pochopit ho. Nebo spíše se přesvědčit, že jeho plán je dobrý. Bill se zamyslel.

„Já nevím. Je to něco, co se nedá vysvětlit. Proč?“ podíval se na bratra a uvědomoval si závažnost jejich rozhovoru.

Jen nevěděl, jak moc závažný rozhovor to je.

„No… Pro každýho je to něco jinýho. Pro někoho je to jen chemie, pro někoho něco nadpozemskýho,“ pokrčil rameny. „Já chci vědět, co je to pro tebe.“ Potřeboval se od něčeho odrazit. Věděl, že Bill je mimořádně citlivá osobnost, ale nepochyboval o tom, že v hloubi duše jsou tací všichni lidé.

„Podle mě je láska dobro i zlo na zemi. Každý ji potřebuje, chce, a zároveň nenávidí,“ odpověděl Bill po chvilkovém zamyšlení. Tom zvedl hlavu a zadíval se na něj. Lehce nakrčil čelo. Asi ho dost dobře nechápal.

„Jak to myslíš?“ díval se tázavě do Billových očí a soustředil se jen na jeho slova.

„No… lidé jsou šťastní, když jsou zamilovaní a jejich láska je opětovaná. Pak jsou to ty krásný chvíle a ty případy, kdy člověk lásku potřebuje. Šílí touhou po tom druhém. Blázní, když má být chvíli bez něj. Ale zároveň jsou případy, kdy láska bolí. Kdy je jen jednostranná a člověka ubíjí.“ Vysvětlil Bill svoje pocity, co se tohoto tématu týkaly.

„Kvůli lásce člověk vraždí sebe nebo jiné, pomátne se anebo přestane přemýšlet úplně, a pak mu je jedno, co udělá pro toho druhého… Takže láska musí být něco moc důležitého v lidském životě,“ pokrčil rameny a usmál se. Tom přikývl. Tohle potřeboval slyšet. Vědět, že jeho plán je perfektní a bezchybný. Bill mu to právě potvrdil. 1989 nepřestával žasnout. Lidé byli tak silní a tak slabí zároveň.

Láska byla jejich zbraní i zkázou.

„Jak moc je důležitá pro tebe?“ zeptal se nakonec a lehl si vedle svého bratra a hladil ho po stehnech. Bill zašmejdil nosem kamsi k Tomovu krku a cítil, jak jím prostupoval zvláštní pocit. Začínal z Toma doslova šílet, i když se snažil ovládat, a za všechno mohla ta úžasná vůně, co z něj vycházela.

„Pro mě? Pro mě jsi láska ty a ty jsi pro mě všechno,“ zamumlal tichounce.

„Jak… Jak dlouho?“ Tom trošku zarýval nehty do Billova boku, protože Billovo počínání hrozně šimralo.

„Už docela dost dlouho. Nevím, jak dlouho. Bylo to ve mně vždycky. Vždycky jsem tě měl víc než rád, ale uvědomil jsem si to až, já nevím… Když nám bylo asi patnáct,“ mumlal Bill a zrudnul, když si uvědomil, že se mu líbí, když přes stěnu slyší bratra sténat. Tímhle to začalo.

Vadilo mu to při představě, že tam Tom není sám, ale zároveň jeho vzdechy byly něco, co Billa dostávalo do extáze. Nejednou se zoufalstvím rozbrečel, když ho takhle slyšel. Ať už tam byl s někým nebo sám. Snažil se tomu vzdorovat, zahánět ty hříšné myšlenky, které s sebou Tomův hlas přinášel, ale čím víc se snažil, tím to bylo těžší. A pro Billa zoufalejší. Nakonec se s tím smířil a přiznal si pravdu.

„Páni. Ale nikdy jsi mi to neřekl, ani nenaznačil. Vlastně ani teď ne. Až když jsem to poznal sám,“ brouknul Tom a jeho nitro se snažilo přijít na to, jak to vlastně mohl poznat. Bill přeci neudělal nic. V tuto chvíli převládalo Tomovo já nad 1989 a robot si uvědomil, že se pustil do velice nebezpečné hry.

„Bál jsem se. Jsi přeci moje dvojče. A tohle je… minimálně nepřirozený,“ pípnul Bill a schoval svůj obličej do Tomova krku. „Jak jsi to vlastně poznal?“ vykoukl po chvíli jako kotě na přicházející matku.

„Cítil jsem to z tebe. Stoupla ti teplota a změnila se ti vůně,“ odpověděl Tom automaticky.

1989 tuto chvíli nevychytal, a nechal Toma promluvit o něčem, co bylo nad rámec lidských možností. „Uvnitř jsi vibroval a kolem tebe strašně zhoustla atmosféra. Prostě jsem stál kus od tebe a cítil jsem, jak hoříš. Jak po mně prostě toužíš.“ Dodal Tom, jako by to byla ta nejvíc samozřejmá a jasná věc na světě. Ani ho nenapadlo se pozastavovat nad tím, jak tohle vlastně mohl poznat.

Bill chvíli nechápavě mrkal.

„Brácha, tobě hrabe,“ zasmál se, čímž celou situaci naštěstí zazdil.

„Víš, jak jsem to poznal?“ řekl opět Tom a zasmál se Billově předešlé poznámce, která ho zachránila.

„Jak? Povídej, ale pravdu.“

„Když jsem přišel domů, vždycky jsi kolem mě začal lítat, vždycky to tak bylo a já jsem si toho nikdy nevšiml. Ale víš, jak jsem ti říkal o těch dvojčatech ode mě z práce? Oni to takhle nemaj. Jeden přijde z práce, zaleze k sobě a ten druhej to ani nepostřehne. Povídal jsem si o tom s nima včera při obědě. Tak jsem se rozhodl, že to zkusím prozkoumat víc. Tak jsme si nakonec vlezli spolu do sprchy, a to už nešlo přehlédnout. Prostě se mi šíleně líbilo, jak si ze mě hotovej. A večer se mi to potvrdilo úplně. Když jsem směl líbat tyhle dva malinkaté polštářky…“ vydechl Tom do Billových rtů a mazlivě je skousnul. Nezapomněl přimíchat trošku vášnivého povzdechnutí. „Byl jsi horký a hrozně chtivý, a já si uvědomil, že ty jsi přesně to, co mi chybělo,“ dodal tiše a díval se Billovi do očí. „A to, že jsme dvojčata, mi opravdu žíly netrhá.“ Mrknul nakonec a zvedl se, protože se ozval zvonek.

Bill se posadil a usmíval se, bratrova slova tak hrozně hřála.

„Už jdu, ježiši kristeeeee!“ zavolal Tom, když se ozval zvonek podruhé. Pak byly slyšet už jen tlumené hlasy Toma a nejspíše toho mrňavého číňana z dovážkové služby. Pak se dveře zavřely a Tom po chvíli vešel i s malou taštičkou s čínskými nudlemi.

„Ňamkaaa!“ zavolal vesele. Už měl hlad. Skočil k Billovi na gauč

a začal vybalovat obsah igelitky.

autor: Doris & Lenna W.K.T.