Cizinec 13.

Tom Billovi nachystal snídani. Položil ji před něj a chystal ještě snídani pro sebe. Hned po snídani se chystali na prohledávání dědečkova pokoje. Akorát dodělával svoji snídani, když do kuchyně vešla Simone. Vlasy jí trčely na všechny strany a na tváři neměla ani špetku make-upu. Tom postřehl, že se jí Bill zachichotal, když šla dát svému synovi polibek na tvář. Tom si vzal svoji snídani a sedl si k Billovi.

„Tak co máte dnes v plánu?“ zeptala se konverzačně Simone, zatímco si chystala snídani.

„Mami, už ti někdo řekl, že jsi strašně sklerotická? Půjdeme prohledat dědečkův pokoj,“ odpověděl jí Tom s plnou pusou. Bill se znovu zachichotal, přičemž si překryl ústa rukou. Vzbudil se s extra dobrou náladou a měl neuvěřitelnou chuť smát se.

„Ach, samozřejmě, zapomněla jsem. Mám tolik starostí s rekonstrukcí, že snad nemyslím na nic jiného. Mimochodem vybral si už Bill něco do pokoje?“ zeptala se Simone Toma. Ještě jí nestihli říct, že Bill se vrátil ke své řeči.

„Vlastně jsem si chtěl něco naplánovat dnes, až prohlédneme ten pokoj. Nebo to nechám na tom architektovi, který vám přijde plánovat tu rekonstrukci,“ pousmál se Bill na ni. Simone na něj zůstala zírat s otevřenou pusou, což vyvolalo další vlnu chichotání.

„Ahoj, Simone, já jsem Bill,“ zachichotal se Bill. Tomovi připadalo, že jeho matka si s Billem prohodila role. Najednou nenacházela slova. Váhavě přikývla.

„Ne-netušila jsem, že už mluvíš,“ odpověděla.

„Nemohla jste to tušit, začal jsem mluvit včera. Nestihl jsem vám nic říct,“ uklidňoval ji Bill. Pohladil ji konejšivě po ruce, vrhl úsměv na Toma a pokračoval ve snídani.

°°*°°

Po snídani se chlapci převlékli do pracovního oblečení a vyrazili na průzkum. Simone se za nimi dívala oknem a kroutila hlavou. Tušila, že Tom jí lhal, ale nemohla přijít na to, co chtějí v pravém křídle dělat. Chlapci v dobré náladě prošli dveřmi do dobře známé haly pravého křídla. Vyšli do druhého patra. Zastavili přede dveřmi pokoje, který údajně patřil Tomovu dědečkovi. Bill Tomovi sevřel ruku a povzbudivě se na něj usmál. Netušil, co Toma trápí, ale při jejich pátrání vždy působil strašně napjatě a nervózně.

Bill pustil jeho ruku a zatlačil na kliku těžkých dveří. Nepromazané panty bolestně zaskřípěly. Bill měl sto chutí si při tom zvuku zacpat uši. Všude po pokoji se válela spousta krámů. Vypadalo to tam jako po výbuchu atomové bomby. Na všech věcech se válel prach stejně jako ve všech ostatních pokojích v tomhle křídle Broken Manor.

„Myslíš, že tady něco najdeme?“ zeptal se nejistě Tom a zavřel za nimi dveře.

„Pokud se budeme snažit, určitě budeme úspěšní,“ usmál se na něj medově Bill. Tom si stále ještě nemohl zvyknout na fakt, že se Bill konečně rozmluvil. Zvuk jeho hlasu mu motal hlavu a rezonoval v ní v tisíci replik. Tom si přál, aby na něj Bill mluvil častěji jen kvůli tomu, aby slyšel jeho hlas.

„Tak jdeme na to!“ rozhodl razantně Bill a vrhl se k první neurčité věci, která se povalovala na podlaze. Setřel prach ze starého taburetku a nahlédl pod jeho víko. Vnitřek byl prázdný. Tom mezitím prohlédl detailně skříně, ale ani on nebyl úspěšný.

°°*°°

Chlapci už byli prací zmožení a místa, kde by mohlo něco být, rapidně ubývala. Oba seděli na posteli. Opření jeden o druhého, a přemýšleli, co za místo ještě vynechali. Někde muselo být nějaké vodítko! Minimálně Bill si tím byl stoprocentně jistý. Rozhlížel se po místnosti a hledal něco, čeho si třeba předtím nevšiml. Zrak mu padl na velké zrcadlo přímo naproti posteli. Vyskočil na nohy a řítil se k němu. Tom na něj zůstal nechápavě zírat.

„Když jsi mě učil psát a číst, dal jsi mi knížku. Už nevím, jak se jmenovala, ale to není podstatné. Byla to taková nějaká… ah, vím, že tomu nějak říkáte, ale nemůžu si vzpomenout na ten název. No, to je jedno. Prostě dva chlapíci tam vyšetřovali loupež ve starém panském sídle, které fungovalo jako muzeum… Nikdo nevěděl, jak se tam lupič mohl dostat, protože ani nespustil poplach. Navíc po něm nezůstala jediná stopa. Až potom zjistili, že za velkým zrcadlem nad ukradeným exponátem byla tajná chodba. Třeba je něco takového i tady!“ vysvětloval nadšeně Bill, zatímco si k zrcadlu přistrkoval starou vratkou židli. Tom zakroutil hlavou. Billova naivita ho dostávala do kolen. Nechtěl se mu smát, pouze nevěřil, že by tam skutečně mohl něco najít. Broken Manor sice občas působilo jako z nějakého filmu, ale to ještě neznamenalo, že to tak musí být i uvnitř něj.

Bill zatlačil do zlatem pokrytého rámu zrcadla. Díval se na svůj odraz, sledoval linie svého tetování, zatímco se snažil stáhnout těžké zrcadlo ze stěny. Nechtělo se ani hnout. Vzdal marnou snahu nadzvednout ho, a místo toho do něj zatlačil ze strany. Zrcadlo se pohnulo a Bill z něj sundal ruce. Zrcadlo však v pohybu neustalo. Hýbalo se dál a pokoj zalévalo nepříjemným skřípěním, které bolestivě doráželo na ušní bubínky. Bill si k uším přitisknul dlaně a prohnul se v pase. Dost podobná reakce probíhala i u Toma.

Když zvuk konečně odezněl, Bill váhavě sundal ruce z rozbolavělých uší. Nadšeně vypískl. V místech, kde ještě před chvílí viselo zrcadlo, se teď rozkládala velká temná díra. Bill se s vítězoslavným úsměvem otočil k Tomovi, který vykuleně zíral na díru ve zdi.

„Jste tak předvídatelní,“ zasmál se Bill. Pokud by zjistil, že takovou skrýš už někdy někdo použil, okamžitě by si vymyslel novou.

„Já bych na to nepřišel,“ opáčil Tom. Stoupnul si na špičky a nahlédl do díry. Když plácnul rukou do její stěny, ozvalo se kovové zadunění. Tom vytáhl z kapsy kalhot mobil a posvítil jím do prostoru. Světlo se odráželo od lesklých stěn a bezpečně naplňovalo celou díru.

„Dědečkův trezor,“ zašeptal překvapeně Tom. Když byl malý, maminka mu vyprávěla, že na dědečkově panství se skrývá poklad. Údajně se netřpytí jako zlato, dokonce by ho ani nikdo nekoupil, ale skutečný poklad to byl. Tom chodíval kopat na zahradě velké jámy, snil o tom, že objeví truhlu s dědečkovým pokladem. A teď se tu před ním rozprostíral pohled na dědečkův trezor, ve kterém ležela jediná osamocená knížka vázaná v kůži.

„Můžu?“ zeptal se jemně Bill. Nechtěl, aby se Tom cítil nepříjemně, když nahlíží do něčeho, co dle výrazu v Tomově tváři bylo pomalu až posvátné. Tom přikývl na souhlas a vyndal z trezoru malou knížečku. Odklopil desky, nalistoval první stránku. Na ní byl krasopisem nanesen inkoust: „Prokletí Broken Manor.“

autor: Helie