autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Bylo pozdní odpoledne, když jsem natáhnul prst ke zvonku, ale zase jsem ruku prudce stáhnul. No tak, jdu přece za Molly a podívat se na to, jaký má Tom zhruba styl. Nejdu za ním, jdu za Molly. I když… bych ho rád viděl.
Nervózně jsem přešlápnul a stisknul ouško tašky v dlani druhé ruky. Nakonec jsem zvonek stisknul.
Ah, ty idiote, měl ses otočit a odejít. Když si vzpomenu na to, jaký výslech jsem měl po tom, co mi prásknul dveřmi v kanceláři. Deborah ze mě dobré dvě hodiny tahala, jaká byla noc s ním, i přesto, že žádná noc nebyla. Nejradši bych mu za to dal pár facek. Ani za ty tři dny jsem se snad ještě neuklidnil. Netrvalo to dlouho a přišla mi otevřít na první pohled příjemná paní.
„Můžu vám nějak pomoct?“ pousměje se.
„Dobrý den, mohl bych mluvit s Tomem?“ usměju se na ni mile. Hm, to bude zřejmě jeho máma. Vypadá vážně velmi přívětivě.
„S Tomem? Samozřejmě. Pojďte dál,“ odstoupí ode dveří. Sakra! Já chci vidět Molly a ne jeho. Tohle mi vyšlo z úst samo, aniž bych chtěl.
„Ahm, vlastně… je doma i Molly?“ vydechnu tiše. „Víte, poznal jsem ji v dětském domově a rád bych ji viděl. Poznal jsem ji díky Tomovi.“
„Jo, jsou spolu nahoře v jejím pokoji. Běžte tudy a pak už to najdete. Má vždycky otevřené dveře. Já musím jít do práce, takže jsem vás ráda poznala… Jak jste říkal, že se jmenujete?“ přehodí si kabelku přes rameno. Zkoumavě si mě prohlédne. Zkoumá, zda jsem gay či co?
„Trümper, Bill Trümper,“ vydechnu nervózně. „Mockrát vám děkuju. Také mě těšilo,“ usměju se na ni a pomalu vejdu.
„Nashle,“ kývne už jen a zavřou se za ní zvenku dveře.
To je ale trapný. To mám jít nahoru vážně sám? Rozhlédnu se kolem sebe, pokrčím rameny a s hlubokým nádechem se nakonec rozejdu nahoru do schodů. Druhé dveře zprava byly otevřené. Došel jsem tiše k nim a zůstal před nimi stát. Jakmile jsem nahlédl dovnitř, zahltil mě růžový odstín koberce i zdí. Pokoj byl uklizený, hezky zařízený a slušně vybavený pro Mollyiny potřeby. Měla manželskou postel. V ní ležel Tom i ona. Držel ji v náručí a ona ho hladila rukou po rameně, přičemž sledovala nějakou pohádku v televizi. Je to rozkošný. Jak tam spolu leží a jak ji Tom drží, i když spí. Molly ke mně vzhlédla a hned se usmála. Vzápětí mi naznačila, abych šel k ní, ale byl potichu, přičemž ukázala na Toma. Spal. A budit ho fakt nechci. Pomaličku jsem vešel dovnitř a usmál se. Nevím, jak se zachovat. Nerad bych jej probudil, i když bych ho rád viděl. A co, vlastně ho vidím, prostě jen spí. Stejně jsem přišel za Molly. Dveře jsem nezavíral, hned jsem se rozešel k posteli a kleknul si vedle ní ke straně, kde byla Molly.
„Ahoj,“ pošeptám a přejedu jí prstem po drobné ruce. „Tak jak se máš, hm?“
„Dobře. Co tady děláš?“ vztáhne ke mně ruce, jako by chtěla, abych si jí vzal do náruče.
„Počkej, počkej, probudíš Toma,“ pošeptám a usměju se na ni. „Přišel jsem se na tebe podívat, jak jsem slíbil.“
„On spí jako dřevo. Jeho jen tak něco neprobudí. Má divný sny,“ pošeptá se smíchem. Divný sny, ve kterých jsem já. Vážně skvěle. Kéž by mi to taky přišlo vtipné. „Vezmeš mě na zahradu? Máme tam houpačku.“ Stále se mě dožaduje. Natáhnu se k ní a alespoň ji obejmu. Chvilku jen tak přemýšlím a hladím ji po ramenu. Ne, on by mě pak zabil.
„Molly, vzal bych tě tam, ale kdyby se Tom vzbudil a ty bys tu nebyla, asi by měl šok a zlobil by se. A to já nechci.“
„Tak mu napíšeme vzkaz. Támhle mám papíry a pastelky,“ ukáže ke stolku s šuplíky.
„No, tak dobře,“ pousměju se a dojdu pro papír a tmavou pastelku. „Napíšeš to?“ usměju se na ni.
„Neumim moc hezky psát. Třesou se mi trochu ruce,“ oplatí mi úsměv.
„Tak já to napíšu, ano?“ kleknu si znovu k posteli. „Tak mi to nadiktuj, hm? Ať je přímo vzkaz od tebe.“
„Tak jo. Napiš – Jsme s Billem na zahradě. Až se probudíš, přijď za námi,“ překulí se na břicho a s úsměvem mě pozoruje.
„No… no dobře,“ vydechnu a začnu psát. Ten bude mít ale radost. Myslím, že až si to přečte, bude to pro něj horší, než kdejaká noční můra. Když to dopíšu, položím to na postel vedle něj a Molly si vezmu do náručí. „Chyť se mě pevně kolem krku, ano? Jak to jen jde,“ usměju se trošku. Když se mě chytne, tak s ní jdu rovnou ven z pokoje. Po cestě mě naviguje, abych došel na zahradu.
„A jak se máš?“ zeptá se mě s úsměvem. Položí si mi hlavu na rameno a začne mi prstíky jezdit po holém krku.
„Děkuju, mám se celkem dobře, a jak se máš ty?“
„Teď už dobře, ale včera nic moc. Byli jsme s Tomim na dalších testech. Byl zase smutnej,“ povzdechne. Kdo by také smutný nebyl. „Tady. Pojď se se mnou houpat.“ Ukáže mi na houpačku.
„Mám si tě vzít na klín, nebo jak bys chtěla?“ brouknu a dojdu s ní k houpačce.
„Tomi se se mnou vždycky houpe tak, že si sedne a mě si posadí na sebe a držim se ho kolem krku,“ věnuje mi úsměv.
„Tak dobře, uděláme to spolu také tak,“ usměju se a usadím se s ní na houpačku.
Posadím ji čelem k sobě, nožky jí dám od sebe, aby na mně seděla obkročmo. Když se mě chytne, jen přikývnu, ale raději si ji chytnu ještě sám kolem pasu. Nechci nic riskovat.
„Jsem ráda, že tu jsi,“ položí mi hlavu na rameno.
„Ah, vážně?“ usměju se a pohladím ji. Začnu se s ní pomalu houpat. „Já jsem rád, že tě vidím.“
„Tom na tebe zase nadával. Že jsi prej… Hmm… Jak to říkal…“ zamyslí se, „jooo… Namyšlenej egoista,“ začne se smát. Tomu dítěti by tohle do hlavy cpát teda vážně neměl.
„Je na mě naštvaný, víš,“ sklopím oči k zemi a rozhoupu se víc.
„Není. On tě má rád,“ zaculí se. „Stejně jako já.“
„Molly, Tom mě rád nemá,“ kouknu se jí do očí. Sice je to jeho sestra, ale tak krásný oči jako on stejně nemá.
„Ale má. Znám ho,“ zasměje se.
„Proč myslíš, že mě má rád?“
„Vím to,“ zakření se.
„Co vůbec děláš? Jsi určitě model, že jo,“ pověsí se mi kolem krku a začne se smát, protože se houpeme ještě o něco víc.
„Ne, nejsem,“ usměju se sladce a zhoupnu se s ní víc znovu. „Mám takovou firmu, která vybavuje byty, navrhuju doplňky a nábytek,“ dám jí vlásky za ouško.
„Ahááá vlastně. Tom říkal, že budeš dělat tomu hnusnýmu gorilákovi Brianovi byt,“ zaksichtí se. Vždyť nebyl nijak ošklivý. Ale jo… Vždyť je Molly o dost méně než mně, navíc je to holka, má na něj jiný pohled.
„Ano, to budu. Brian se ti nelíbí?“ zasměju se.
„Ještě jsem ho neviděla, ale nemam ho ráda,“ zavrtí hlavou. Očividně v tom má jasno. Musím se nad tím zaculit.
„Dokud ho nepoznáš, tak to neříkej. Třeba poznáš, že je to hodný muž,“ brouknu.
„Tom mi ho nechce ukázat. Prej, že je starej,“ ušklíbne se znechuceně. „Nevim, co má na takovym dědkovi. Proč nechodí s někym… jako jsi ty? Vážně ho nechápu. Kdybych byla starší, hned bych s tebou chodila,“ zavrtí se a začne se smát. Bože, tahle holčina mě dostane pokaždé na kolena.
„Teda Molly,“ zasměju se a víc si ji k sobě přitáhnu, trošku mi klouže. „Tom ho má rád a Brian Toma určitě také. Já a Tom jsme jen kamarádi a ani to ne, on mě rád nemá, víš,“ vlídně ji pohladím ho hlavě. „Ty bys se mnou chodila, jo? Teda, to by sis dala,“ zasměju se.
„Je mi to jedno. Já tě mám ráda,“ přitiskne se ke mně.
„Však já tebe taky,“ usměju se na ni a pevně ji obejmu.
Sám moc dobře nechápu, jak je možné, že jsem si ji oblíbil po tak krátké době. Možná to bude tím, jak je prostořeká, inteligentní a svá. Je tak silná. Leckterý dospělý člověk by si z ní měl vzít příklad. A já také.
„Opravdu?“ usměje se na mě sladce.
„Opravdu,“ cvrnknu ji jemně do toho jejího malého nosíku.
„Hmm,“ zašklebí se a otře mi nos do trika, „to nemám ráda.“
„Ale, ale,“ zasměju se a pohladím ji po tváři. „Koukal jsem, máš moc hezký pokojíček.“ Ale ta růžová je mor.
„Ten mi zařizoval Tomi,“ zavrtí se na mně.
„Vážně? Je to moc pěkné. Máš ráda růžovou?“
„Dřív jsem měla, ale teď se mi začíná líbit víc modrá. Tomi mi prej pokoj předělá,“ zazubí se.
„Jo? Tak to já ti k tomu něco klidně navrhnu, pokud budeš chtít,“ pohladím ji po zádech a znovu si ji k sobě trošku přitáhnu, aby mi nesjela z klína.
„Jo. To bude super,“ zasměje se a neposedně se zavrtí.
„Stačí jen říct,“ usměju se na ni a rozhoupu se s ní znovu.
„Tak jo, řekneme to Tomimu. Pojď za nim,“ pověsí se mi kolem krku.
„Molly, nevím, jestli je nejlepší nápad, aby věděl, že jsem tu byl… Ví to jen tvá maminka.“ Jsem si jistý, že až mě uvidí, začne mít řeči a já je poslouchat vážně nechci.
„Stejně se to dozví,“ zamračí se na mě. Jedině kdyby mu to někdo řekl. A to by se stát nemuselo. Ach jo.
„No, tak dobře,“ zvednu se s ní a nesu ji zpátky do domu. Zavřu za námi tiše dveře do zahrady a jdu s ní nahoru po schodech.
Když dojdu před její pokoj, zhluboka se nadechnu. On tam ale není.
„Tomi už je vzhůru,“ šeptne Molly.
„Tak ho půjdeme najít, ano?“ semknu rty nervózně k sobě. Proč jsem vlastně tak nervózní? Jasně jsem řekl, že jdu za Molly a okouknout dům, ne za ním. Ale stejně ho chci vidět.
„Je u sebe v pokoji,“ řekne a ukáže rukou k pootevřeným dveřím na konci chodby.
„Dobře,“ rozejdu se tam s ní a zaklepu na pootevřené dveře.
„Hm?“ ozve se zevnitř. Pomalu s Molly v náručí vkročím dovnitř.
„Ahoj,“ řeknu tiše.
„Věděl jsem, že přijdeš. Jen jsem nečekal, že tak brzy,“ řekne Tom, stojící jen v boxerkách před velkou skříní. To tělo má… dokonalý, bože. Ne, ne, co to melu. Na co to myslím. On mě nezajímá, i kdyby měl… já nevím co. „Dával jsem tomu spíš tak týden.“
„Opět jsem zklamal,“ brouknu a podchytím si Molly víc.
„Překvapil je přesnější výraz,“ pousměje se a vytáhne si velké černé triko, které si navlékne přes hlavu. Mhh, je škoda zakrývat takhle to vypracované břicho.
„Pro mě i příjemnější,“ přiznám a sleduju ho.
„Snad se mě nebojíš,“ zasměje se. Idiot. Přejde ke druhé skříni, odkud vyloví kalhoty. Molly se mi tiše zasměje u ucha.
„Měl bych?“ podzvednu obočí.
„Tomi nezabíjí ani mouchy a pavouky,“ řekne Molly se smíchem.
Tom se na ni s úsměvem podívá a zavrtí hlavou. Pak se mi krátce koukne do očí a začne si oblékat kalhoty.
„Já vím, on je hodnej,“ usměju se na Molly a pak si ho sjedu pohledem znova. Akorát si upravuje boxerky a zapíná knoflík se zipem. Molly si o mě opře hlavičku. Odvrátím od něj pohled a kouknu se na Molly. Jen se na ni lehce usměju a pohladím ji po zádech.
„Mohl bych s tebou pak mluvit?“ vydechnu. Možná bych se měl omluvit.
„Jasně,“ přikývne a dojde ke mně. Přiblíží se ke mně, jako by mě snad chtěl políbit. I přes to všechno pootevřu trošku rty a koukám na něj. Je to vůči němu skoro až… automatický reflex. Trümpere, sakra, co to děláš. Tenhle kluk je ti ukradenej, vůbec se ti z něj nemají podlamovat kolena, i když se chová jako idiot.
„Dobře,“ šeptnu. Jenomže on se skloní k Molly a s úsměvem jí dá pusu. Pohladí ji po ramenu a odtáhne se. Do prdele.
„Je čas na odpolední svačinu.“
Trošku zamrkám a poodtáhnu se. „Nebudu vás už rušit, chtěl jsem vidět Molly,“ odkašlu si.
„Nezůstaneš tu?“ pozvedne Tom obočí.
„Jó, Bille, zůstaaaň,“ začne hned Molly škemrat.
„Měl bych snad?“ kouknu se na něj, i když moje veškerá pozornost by se měla stáčet jen k Molly.
„Nevím, jestli bys měl, ale mohl bys,“ pousměje se. „Pokud samozřejmě chceš,“ dodá a vyjde z pokoje. Rozejde se ze schodů dolů. Kouknu se ztrápeně na Molly. Nerozumím tomu, proč najednou uvnitř cítím, že mě to snad i mrzí. Spíš jsem v rozpacích, a to nebývám. Pevněji ji obejmu a pohladím ji po vlasech. Kdybys jen věděla.
„Ty se Tomiho bojíš?“ pošeptá mi do ucha.
„Ne, to ne, zlatíčko,“ chytnu ji pevněji, aby se mi s ní lépe šlo, a rozejdu se po chodbě a pak dolů.
„Chováš se k němu divně. Vy jste se pohádali?“ vyzvídá.
„Ne, to… vlastně jo,“ oddechnu. „Ale to teď neřeš, hm?“ usměju se na ni a dojdu s ní do kuchyně. Tam už stojí Tom u lednice a něco vybírá.
„Chceš taky něco, Bille?“ zeptá se, aniž by se otočil.
„Ne, díky,“ brouknu a posadím Molly na židli ke stolu.
„Co máš rád?“ zeptá se, jako by úplně přehlédl moji odpověď. Podá Molly jogurt se lžičkou a začne jí připravovat toast.
Skoro až nepřítomně se na něj dívám. „Co máš na mysli?“
„K jídlu, ty trubko. Bavíme se o jídle,“ zasměje se. Pořád se směje, tak hezky směje.
„Ale já si vážně nic nedám, Tomi,“ opřu se o zeď vedle Mollyiny židle. V tu chvíli ke mně zvedne nechápavý pohled. Chvíli si mě prohlíží, až dodělá toast a dá ho Molly na talíř.
„Zatím se najez, zlatíčko. My si s Billem promluvíme,“ pohladí ji po vlasech. Naznačí mi, abych šel za ním, a odejde z místnosti.
Vykročím z kuchyně jako trestanec a mířím rovně do obýváku. Tom se posadí na opěradlo křesla a pokyne rukou, abych si klidně sedl.
„Díky,“ usadím se naproti němu. Nasucho polknu. Najednou mi došla slova. Zřejmě se ke mně dostavil pocit trapnosti, jinak si to vysvětlit neumím. Sklopím pohled k zemi a nervózně začnu protáčet prstýnek, co mám na prsteníčku.
„No, chci se omluvit, že jsem sem tak přišel. Pustila mě sem tvoje maminka a říkala, že jsi s Molly nahoře. Netušil jsem, že spíš a tak…“ vydechnu, „a za druhé… Chtěl bych mluvit o tom, co se stalo v tom kanclu,“ vyhrknu ze sebe.
„Nevadí mi, že tu jsi. Molly je ráda a já v podstatě taky,“ pokrčí rameny. Cože? Spíš bych čekal, že se bude těšit, až odsud vypadnu. „A to v tvojí kanceláři… Choval jsem se jako blbec, to uznávám. Ale jinak bych nedosáhl toho, abys přišel, a tak podobně. Pokud jde samozřejmě o tu tvoji sekretářku, jak jsem jí řekl, že jsme spolu spali, klidně jí vysvětlím, že jsem to řekl jen proto, aby mě za tebou pustila.“ Hm, to je mi platný.
„Ty jsi rád, že jsem tady?“ vykulím oči. „A o Deborah nemluv,“ zamračím se trošku. Raději o tom nechci ani slyšet, nebo bych ho musel zakopat. Nechci si na to divadélko vůbec vzpomenout.
„Proč ne? Stále se zlobíš?“ přimhouří oči. Nejspíš záměrně vynechá odpověď na první otázku. Tak to ne, můj milý.
„Neodpověděl jsi mi,“ podzvednu obočí a hodím si nohu přes tu druhou. „Zlobit se je špatný slovo, ale měl jsem co vysvětlovat. Deborah je trošku… neodbytná a zvědavá.“
„Jestli chceš, naběhnu tam jako minule a řeknu, že jsme spolu nešukali,“ uchechtne se a sklopí pohled.
„Není třeba,“ zakroutím hlavou. „Odpovíš mi už?“
„…na co?“ broukne a pohlédne na mě přes své dlouhé černé řasy.
„Jsi rád, že jsem tady?“ řeknu celkem jemným tónem hlasu.
„…nejspíš,“ připustí po chvíli a znovu skloní pohled. Začne si nervózně proplétat prsty. Zdá se mi to, nebo je ze mě taky nervózní? Taky skloním pohled k zemi a olíznu si rty.
„Dobře,“ brouknu tiše. Nějakou dobu vládne ticho.
„Promiň mi to v tom kanclu,“ skoro až pošeptám.
„Nemáš důvod se omlouvat. Je to… vážně směšný,“ povzdechne a promne si spánky.
„Ale prostě to tak je,“ sesunu se po pohovce blíž k němu. „Prostě… jsou to jen sny, za to nemůžeš.“
„Jo, jsou to sny. Jenomže je patetický to, že jsem chvílemi věřil, že by ten sen mohl opravdu existovat,“ zakroutí nad sebou hlavou.
„Zvláštní ale je, že já existuju,“ pousměju se trošku. „Nechápu, jak sis mě představil.“ Sice je to absurdní, ale je to na druhou stranu hezký, že o mně snil. Spíš o mé podobizně.
„Jenomže ty nejsi ten sen. Jen jsem si k tvýmu obličeji podvědomě vysnil vlastnosti, které se mi na druhém člověku líbí,“ řekne tiše, povzdechne a začne sledovat své ruce.
„Já vím,“ povzdechnu skoro až smutně. Je to škoda. Je škoda, že jsem mu zkazil sen. Znepříjemnil jsem mu jeho sny, vlastně i část jeho života. „Co bys dělal, kdybych byl stejný jako v tom snu?“ řeknu po chvilce uvažování.
„Proč se na to ptáš?“ upne pohled k mým očím.
„Protože bych to rád věděl,“ kouknu se mu do očí také. Ani nevím, proč mě to zajímá, ale zvědavost necítím.
„Budeš se smát,“ zakroutí se smíchem hlavou.
„Nebudu,“ řeknu naprosto vážně. Pousměje se, odpíchne se od opěrky a posadí se ke mně. Chvíli mlčí a zamyšleně hledí před sebe, jako by přemýšlel a vybavoval si své sny a pocity.
„Kdybys byl jako on, řekl bych ti, že tě miluju a už bych tě nikdy neopustil. Už nikdy bych se s tebou nemusel loučit, nemusel bych koukat na to, jak brečíš a snažíš se mě zastavit v tom, abych to s tebou jednou provždy skončil,“ pošeptá. Vydechne, načež si schová obličej do dlaní. Semknu oční víčka pevně k sobě a rty taktéž.
„Promiň mi to,“ šeptnu. „Nechci, aby ses kvůli tomu takhle trápil.“
„Vždyť to není tvoje vina. Ničím se netrap, hm? Ty za nic nemůžeš,“ usměje se, když sundá ruce z obličeje. Jemně mě pohladí po ruce v konejšivém gestu. Jako by mě to okouzlilo.
Zvednu k němu pohled a kouknu se mu do očí.
„Ale patřím k tomu a já nechci, aby ses tím trápil, chápeš?“ Nechápu sám sebe. Jednou jsem na něj zlý a nejradši bych ho nakopal do zadku, křičel na něj, jaký je to idiot, a teď najednou k němu mám blízko. Mám v sobě najednou tolik empatie a ani nevím, kde se ve mně bere.
„Jsou jiné a důležitější věci, kvůli kterým se trápím. Jsem v pohodě,“ ujistí mě.
Nahlas vydechnu. „Já vím, že jsou tu důležitější věci a hlavně lidé, kvůli kterým máš starost, ale já nechci, abych byl ani ta nejmenší starost. Měl bych se vypařit jako pára nad hrncem a přestat se plést do něčeho, do čeho mi vlastně nic není.“
„Ale mně starosti nepřiděláváš. Jsem rád, že tu jsi. Molly je šťastná, a to mi ke štěstí stačí,“ pousměje se. „Proč jsi vlastně přišel, Bille? To tě opravdu tolik žere svědomí?“ Ksakru, musel ses ptát? Co mu mám teď asi říct.
„Prostě…“ vydechnu a semknu rty k sobě. Ne, nesmím mu říct, že jsem přišel hlavně kvůli němu. Ne. Molly a styl vybavení domu. Nic víc. Zevnitř se do rtu koušu. „…chtěl jsem vidět Molly a okouknul jsem zhruba tvůj styl. Pan Werner,“ poodkašlu si, „…si nebyl jistý tím, jak vybavit ten byt.“
Tom se mi zadívá do očí. Nakonec kývne a skloní pohled. „Jasně…“
Nervózně tisknu prsty k sobě. Je těžký takhle lhát, skrývat city, skrývat všechno dobré. Pohled zabořím do měkkého koberce a snažím se zachovat klid.
„Už ti Brian volal?“ zeptá se.
„Ano, už ano. Domluvili jsme si další schůzku,“ pokývám hlavou.
„Aha… Tak to tam raději nepolezu, abych to nepokazil jako minule,“ pousměje se.
„Bylo to nedorozumění.“ Musel bych se s ním pohádat, kdybych to začal řešit, a to nechci. Zvlášť, když je vedle Molly.
„To sice jo, ale já nemusel tak vyvádět. Jen… je těžký vás dva vidět vedle sebe,“ řekne tiše. Eh?
„Proč?“ přimhouřím oči.
„Oba vás mám rád. Každého jiným způsobem, ale mám…“ pousměje se. „Možná… až moc podobným způsobem,“ povzdechne. Vždyť oni dva spolu chodí. Já s Tomem přece nic nemám.
„Ale… ale Brian, teda pan Werner je tvůj přítel,“ pootevřu rty.
„Jo, já… Uhm, promiň. Já… Zapomeň na to. Půjdeme za Molly, ne? Určitě už dojedla,“ zvedne se. Chytnu ho za ruku.
„Řekni mi to, prosím,“ upnu pohled k němu.
„Není co. Pořád zapomínám, že jsi jiný, než ten ze snu. Jen občas… chvílemi jsi skoro stejný. Promiň, já už… už mi hrabe,“ vynutí ze sebe úsměv a nervózně uhne pohledem. Ruku mi stále nevyvlékl. Pomalu mu ji pouštím, ale přitom mu po ní sjíždím níž, od paže k zápěstí.
„Možná mám s tím Billem něco společného,“ šeptnu a semknu rty k sobě. Dovede mě vyvést z míry, nechápu sice, jak to dělá, ale dělá to. Tak dlouhou dobu jsem necítil tenhle zvláštní pocit. Nevím, čím to je. Ale moje já, jako by se ze mě vytrácelo. Já nevím, jaký byl ten ‚jeho Bill‘, ale kde se ve mně sakra jen berou jeho vlastnosti i když v malých částech… Co to se mnou tenhle kluk sakra jen dělá.
„Obličej. A máš stejně hebký ruce,“ usměje se. Vezme mě za ni a vytáhne mě na nohy.
„Mám stejný hlas?“ zajímám se.
„Ve snech to zkresluje, ale asi ano,“ zasměje se.
„Je tu jeden hlavní rozdíl,“ šeptnu a pustím mu ruku. „Jeho jsi měl rád.“
„Ne. Jeho jsem miloval. Tebe mám rád. Tak pojď,“ věnuje mi jeden ze svých úsměvů a pomalu se rozejde do kuchyně. …jeho miloval. Přivřu oči a jdu za ním. Je možné, abych záviděl? Abych záviděl tomu Billovi ze snu?
„Ty se s tím nějak loudáš, zlato,“ řekne Tom Molly.
„Nooo,“ zasměje se Molly.
„Bože, Molly, říkal jsem ti, že nemáš poslouchat cizí hovory,“ povzdechne Tom.
„Když já chci, abys chodil s Billem a ne s tim gorilákem.“ Ta holčička mě dovede do blázince.
„Molly, už s tím přestaň,“ řekne jí a podívá se na mě. Pootevřu pusu a zůstanu se na Molly dívat. Odkašlu si a olíznu se.
„Molly, tohle je přeci mezi Tomem a… a Brianem,“ brouknu.
„Brian je idiot,“ přisadí si Molly.
„Přestaň,“ napomene ji Tom.
„Je to pravda. Bill je mnohem lepší a hezčí,“ vyplázne na něj jazyk.
„Ještě jsi Briana neviděla.“
„A proč asi. Nechceš mi ho ukázat,“ zamračí se malá.
„Tak fajn. Víš co? Brian je můj učitel a šukáme spolu skoro každej den. Jestli chceš, přivedu ti ho sem, abys měla noční můry z toho, jak je starej,“ řekne jí kysele. Molly si ucpe uši a zazubí se na mě. Raději mlčím a jen na ty dva koukám. Nemůžu se do toho plést.
„Eh, asi už půjdu,“ řeknu pak. „Potřebujete si… promluvit.“
„Néé, nechoď!“ vykřikne hned Molly.
„Nemáme o čem mluvit. Leda, že by tahle malá čarodějnice chtěla znát polohy, který provádíme,“ ušklíbne se Tom.
„Tome,“ vykulím oči a zamračím se, aby o tom nemluvil. Zrovna nechci poslouchat o tom, jak spolu ti dva šukají. „Vy jste mi ale dvojka,“ zasměju se pak.
„A jaký děláte polohy s Billem?“ oplatí mu Molly škleb. Tom se nadechne, ale nakonec zakroutí se smíchem hlavou.
„Jen jí řekni, co spolu děláme za sprosťárny v tvojí kanceláři, lásko,“ zacukruje na mě najednou Tom. God, to ne. To si dělá srandu. Molly na mě vykulí svoje malá kukadla.
„Tome… Molly, já…“ zakoktám se úplně. Co mám té malé uličnici jen říct. Pak se začnu smát. „Oba dva, dost,“ ukážu na ně se smíchem.
„Řekni mi to! Řekni!“ začne hned škemrat Molly.
Tom se k ní nakloní. „Šukáme na jeho stole mezi hromadou papírů. A víš, kam se gayové šuk…“
„Nikam!“ řeknu rázně a odtáhnu ho od ní. „Čuně,“ zasměju se a zakroutím nad ním hlavou. „Na to má času dost.“
„Ne, to jí musíme říct, abychom jí znechutili. Jinak jí od těch pitomých otázek neodradíme,“ zasměje se Tom a ušklíbne se na ni. Pak se mi nakloní k uchu. „Tobě snad šukání připadá nechutný, že mi říkáš čuně?“ šeptne pobaveně. Tohle mi dělá schválně. Jsem si tím jistý.
„Necicmejte seee,“ zasměje se Molly.
„Molly, my se necicmáme,“ řeknu trošku šokovaně. „Ne, to… ne,“ brouknu směrem k němu. Tom se mi zblízka podívá do očí, usměje se a otočí hlavu k Molly.
„Ano, my se necicmáme, zlatíčko. Před tebou bychom to neudělali, navíc spolu nic nemáme,“ usměje se na ni vlídně.
„Ale vždyť jste právě řekli…“
„Nechodíme spolu. Byla to jenom sranda.“
„Aha…“ posmutní Molly. Kouknu se na ni a usměju se.
„No tak, usměj se, Molly,“ šeptnu. To, co se rozebíralo, radši víc rozvádět už nebudu.
„Hm,“ broukne jen.
„Ono ji to pustí,“ pohladí mě Tom po rameně a uklidí po ní talíř. Dojdu k ní a sednu si k ní na bobek.
„Nic si z toho nedělej. O nic nejde,“ pohladím ji po tvářičce.
Molly se mi pověsí kolem krku. „Budeš tu ještě s námi, nebo už půjdeš?“
Něžně ji obejmu a hladím ji po zádech. Nesnesu ji vidět smutnou. Tohle dítě mi tak rychle přirostlo k srdci, až to hezké není. „Měl bych už asi jít,“ šeptnu jí do ouška. „Ale nebuď smutná, trápí mě to.“
„A přijdeš ještě někdy?“ pošeptá mi na oplátku. Sklopím hlavu a těžce vydechnu. Nevím, co jí mám říct. Měl bych se raději stáhnout, dodělat Wernerovi zakázku a tohle všechno skončit.
„Uvidíme. Musíš být ale hodná,“ brouknu.
„Neboj, Molly, on přijde. Už ho znám,“ ozve se za mnou Tom. Pootočím k němu hlavu a zadívám se mu do očí. Usměje se na mě.
Sklopím oči a Molly pomalu pustím. „Přijdu a budeme se zase houpat, hm?“
„Jo,“ zaraduje se a už jen proto jsem si jistý tím, že přijdu. Alespoň za ní.
Usměju se na ni a upravím si tričko, když se narovnám.
„Tak děkuju, že jsem mohl přijít. Rád jsem vás viděl.“
„Líbí se mi, že už mluvíš v množném čísle, nejen k Molly,“ broukne za mnou Tom. Prudce se pootočím.
„Ahm… jo,“ usměju se trošku.
„Doprovodím tě ke dveřím,“ pousměje se.
„Děkuju,“ usměju se na něj a zapnu si mikinu. „Tak se měj hezky, Molly, ahoj,“ zamávám jí ještě a pak už s Tomem jdeme ke dveřím.
„Takže…“ odkašle si Tom těsně u dveří. „kdy se tu zase ukážeš?“
„Já nevím, nechci rušit. Vím, že toho máš hodně.“
„Aha, jasně. Takže ti nejspíš budu muset zase přijít ztropit scénu do kanclu, aby ses tu ukázal, hm?“ zasměje se.
„Když přijdeš, zlobit se nebudu, ale raději bez té scény,“ usměju se.
„…jako já sám?“ ujišťuje se překvapeně. „Bez Molly? Bez Briana?“
Prohlédnu si ho, zaměřím se na jeho oči. Má je tak zajímavé. Myslím, že se z nich dá hodně vyčíst. „Hm,“ kývnu na souhlas, „…tak se měj hezky a snad zase někdy.“
„Jo, to ty taky. Určitě,“ usměje se.
„Tak… tak ahoj,“ semknu rty k sobě. Nakloní se ke mně a sáhne po klice, kterou mám za zády. Neustále těkám pohledem mezi ním a zdí za ním. Nechávám se jím rozhodit, jako naprostý idiot! Nadechnu se a jen ho tiše pozoruju.
„Nemusíš se bát. Slíbil jsem, že už tě nebudu nečekaně líbat,“ pošeptá. Čte mi myšlenky, nebo co? Stiskne kliku, ale neotevře dveře, jelikož by mě bouchly.
„Takže to bude plánované či předem domluvené?“ vydechnu.
„Ani jedno. Nebudu tě líbat,“ šeptne.
Sjedu pohledem na jeho rty a pak vyjedu znovu do těch hřejivých čokolád. „Nechceš mě líbat?“ Je možné, že bych se snad ani nebránil. Co se to jen sakra děje…
„Nezáleží na tom, jestli chci. Mám přítele,“ připomene polohlasem, ale znělo to spíš tak, jako by to především připomínal sobě. Gorilák nám brání v cestě, jak by řekla Molly. „My dva se už nebudeme líbat…“ šeptne a vydechne, „…dokud to neuděláš ty sám.“ Pokývám hlavou. Já sám? Já ho mám líbat. On se zbláznil. I když, dává to jistou logiku.
„Já vím, že máš přítele,“ skousnu si spodní ret. „Ten dodatek pro mě má být něco jako výzva, jako důkaz?“
„Ber to tak, jak uznáš za vhodné. Zkrátka to znamená, že Já Tebe už líbat nebudu,“ dá důraz na naše osoby a pousměje se. Odstoupím ode dveří, aby je mohl otevřít.
„Což je důležité, ale víš, co je ještě důležitější? Zda bys chtěl…“ vyjdu ven a pomalu sejdu schůdek. A já tuším, že on chce.
„Ani nevím, proč tu tohle vlastně řešíme,“ uchechtne se.
„Asi je proč to řešit,“ šeptnu. „Ale teď… už půjdu. Ahoj, Tomi,“ vydechnu a rozejdu se pryč. Myslím, že kdybych tu zůstal o minutu déle, udělal bych něco, co bych dělat asi neměl. Nebo možná měl, jen v jiné situaci. Ale co kdyby mě on vážně znovu políbil… což už neudělá. Bohužel… bohudík.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
Kráááááááááááása…. 🙂 Vážně, tuhle povídku neuvěřitelně miluju. Pokaždé, když vidím další díl, jako by se mi zastavilo srdce. Holky, máte neuvěřitelný talent. 🙂 Nedokážu ani popsat, jak moc mi tahle story přirostla k srdci. Už od traileru mi připadala zajímavá, ale ona je prostě perfektní. 🙂 Líbí se mi, že je už 12 díl a kluci spolu ještě v podstatě nic nemají. Jde to hezky postupně a pomalu a krásně se do příběhu vciťuje. 🙂 Vážně, bravo. 🙂
Páni to byl krásný díl! Doufám, že budou spolu, když už Bill dostává rozum
Tak tenhle díl byl opravdu perfektní. Molly ta je skvělá holka. Nestydí se a řekne všchno na rovinu.
A jak Tom začal vykládat o tom, že spolu s Billem šukají na stole, to mě fakt pobavilo. Bylo to úžasné, jen tak dál 🙂
Prostě úžasný, nevím, co k tomu dodat, snad jen, že je to skvělá povídka!
No zase se mi ten konec nelíbí mohlo by to být hezčí no ,Tak snad příště 🙁 další dílek.
Já nechápu, jak můžete tak dokonale psát?! 😀 to snad ani není možný 😀 .. U každýho dílu se chvilkama směju, za minutu je mi do pláče 😀 to je neskutečný.
Tenhle díl byl nádhernej a zdálo se mi, že je ještě delší než ostatní! =) Jak se Tom zasekl nad oslovením "Tomi" <3 😀
Musím říct, že se do té povídky zamilovávám s každým dílem stále víc a víc…:-) Je opravdu moc krásné, jak se chovají(Bill i Tom) k Molly… Molly je takové zlatíčko a opravdu to nemá jednoduché, ale srdíčko má jako správná bojovnice…:-) Opravdu se mi to hodně líbí, jak se snaží dát Billa s Tomem dohromady..:-) Je to krásné..:-)
A u toho konce??? No to jsem měla opravdu husí kůži z té scénky u dveří už jsem čekala, že Bill podlehne, ale on pořád nic… NO doufám, že třeba v příštím díle by se mohl rozhoupat a políbit Toma…:-P To by bylo opravdu moc hezké…:-)
Opravdu nádherný dílek a těším se na další dílek této nádherné povídky…:-)
Tom, s Molly sú naozaj podarená dvojka.
Molly je štrašne zlatá. Krásne.
no tvl 😀 to je snad naschvál! 😀 😀 honem další díl!! 😀
Ale neeeeee 😀 Bille ty si jelito, okamzite se vrat a POLIB HO..!! nedelej zadne sceny, on ti dal jasne najevo, ze TO ceka, tak sup 😀
Boze a ten Brian uz me, ale naprosto sere, nechci byt sprosta, ale musim 😀
Ta Molly je uzasna, jsem rada, ze ona ma Billa tak rada 🙂 Je to od ni uplne krasne 🙂
Ale uvidime, ja kse ot bude vyvijet dale 🙂
♥♥♥♥♥♥ jo!
to sou dva pakoši xDD ale chudák Gorilák… nelíbí se mi, že mu říkají Gorilák xD
ááááááááááá bože já se zbláznim!♥! Tuhle povídku tak ZBOŽŇUJU!!!!!!! DOKONALOST! Celé je to naprosto dokonalé!♥
Tak fajn… chudák Brian… a at konverzace na téma ano, ne byla celkem dobrá 😀