autor: Catherine
Pohladil jsem opatrně Billa po tváři. Je tady ještě minimálně jedna věc, která mě opravdu zajímá.
Odkdy je vlastně na vozíčku? Má tenhle handicap už od dětství? A hlavně… Co ho zavinilo? Nemyslím si, že by měl například dětskou obrnu, ani nic podobného, když byl malý. Je normální, kdyby byl nemocný takhle, tak co já vím, tak jsou ti lidé i mentálně retardovaní. Skousnul jsem si ret. Jak se ho mám ale sakra zeptat, aby to nevyznělo blbě?
Fajn, nádech a výdech, Tome. Zeptáš se a prostě to nějak dopadne. Nemůže se stát nic horšího, než že tě pošle do háje. Mhh, tohle mě vážně neuklidnilo, a už vůbec mi to nepřidalo na sebevědomí.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ zadíval jsem se mu do hlubokých očí plných hřejivé čokolády. Celé líčení má sice zničené, přesto se mi to líbí, protože to má něco do sebe.
„Ptej se.“ odsouhlasil. Jó, kdybys věděl, na co se tě chci vlastně zeptat… Takhle ochotně bys rozhodně nesouhlasil.
„Já, no… Umh,“ zase jsem se začal z nervózy potit. Už raději ani nepočítám, pokolikáté dneska. „Směl bych vědět, odkdy jsi vlastně postižený?“
Vydechnul a podíval se do země z prken. Tušil jsem, že mu bude moje otázka nepříjemná, ale že by až takhle moc? No, ještě aby ne. Nikomu by to nebylo příjemné, ani tobě, Thomasi. Uvažuj! Promlouval ke mně vnitřní hlas. Vážně bych ho nejraději vypnul, kdyby to bylo alespoň možné. Nesnáším to.
„Jsem v tomhle stavu… Rok. Po nehodě. Jeli jsme z oslavy, v autě byl taky nějakej ten alkohol, ale… Nějakej blbec do nás narazil,“ ušklíbnul se. Polknul jsem. Nehoda před rokem, hodně lidí. Až nějak nápadně mi to připomíná moji nehodu. Auto se z toho vzpamatovává dodnes. Do servisu jsem ho dal zhruba před měsícem, kdy jsem konečně ušetřil na drahou opravu. Do té doby bylo auto v garáži nepoužitelné.
Chtěl bych, aby mi o té nehodě řekl víc.
„Jaké značky bylo auto, ve kterém jste jeli vy?“ pokračoval jsem v tázání.
„Stříbrnej citroen.“
Zalapal jsem po dechu. Takže jsem nehodu zavinil asi já… Protože tohle by byla vážně nějaká velká shoda náhod. Občas se to ale stane, ani nevím místo.
„Kde se to stalo?“
„Tome, proč? Já na to nerad vzpomínám, chápeš? Proč máš takové… Otázky? Stejně to nevrátíš,“ zakroutil rozčileně hlavou. Měl jsem pocit, jako kdybych píchnul do vosího hnízda. Já bych se neptal, kdybych… Kdybych si nemyslel, že za to můžu já. Potřebuji prostě vědět, kde se to stalo, když se už tolik věcí shoduje.
„Prosím, je to pro mě důležité,“ vydechnu.
Doufám, že se nebude ptát proč, nevěděl bych, co mu na to mám odpovědět. Nemůžu mu jen tak říct: ‚Myslím si, že jsem nehodu zavinil, tak sorry, že jsi ochrnutý.‘. To prostě nejde.
„Dobře,“ přivřel oči a zády se opřel o stěnu altánu, „nehoda se stala pár kilometrů před sjezdem z dálnice do města. Celou dobu to bylo v pohodě, když najednou…“ stisknul k sobě víčka, „promiň, nemůžu o tom mluvit. Nerad na to vzpomínám,“ objal si tělo pažemi, kousal si ret.
Vážně mu je to hodně nepříjemné, je to poznat hned na první pohled. Ani se mu nedivím, byl bych na tom stejně jako on. Je to pochopitelné. Pár okamžiků, které mu změnily úplně život, nemůže mít rád.
Zatmělo se mi před očima, zaškubalo mi ve spáncích. Najednou jsem neviděl před sebou krajinu, na kterou dopadal sníh, ale měl jsem před očima nehodu, která se mi stala před rokem.
… flashback …
Jel jsem z nákupu. Bylo už celkem pozdě, ale… Nikdy nechodím na větší nákupy přes den, když tam je plno a ani se člověk do regálů s vystaveným zbožím téměř nedostane. Večer už je tam větší klid, i prodavačky jsou mnohem vstřícnější, když jim u kasy nečeká taková spousta zákazníků. Zboží je pořád stejné, takže o nic nepřijdu.
Zesílil jsem hlasitost u rádia, když začala hrát písnička od Samyho Deluxe. Podíval jsem se z okna. Prší, to není moc pěkné… Zapnul jsem stěrače, prsty jsem poklepával do volantu, do rytmu hrající hudby. Přidal jsem plyn. Dálnice je v tuhle dobu kousek od města snad pokaždé skoro prázdná. Další z výhod, když miluji rychlou jízdu. Nemusím se ohlížet na ostatní řidiče.
Podíval jsem se na tachometr, spokojeně jsem se pousmál. Jedu rychlostí 150 km/h. To je vážně fajn. Ještě jsem zrychlil a podíval se z okna před sebe.
„Kurva!“ zakřičel jsem, když se ze zatáčky vyřítilo stříbrné auto. Ihned jsem začal zpomalovat, semknul jsem víčka, když se najednou ozvala hlasitá rána. Z toho, co jsem stihl zahlédnout, než se mi zabořila hlava do airbagu… nebyl to vůbec pěkný obrázek. Auto, se kterým jsem se srazil, se otočilo na střechu. Dál jsem už o ničem nevěděl, hlavu jsem měl zabořenou v airbagu. Ztěžka se mi dýchalo, cítil jsem, jak mi po celém obličeji teče krev, a najednou… Zatmělo se mi před očima.
Nevím, jak tenhle stav dlouho trval. Jistá byla jedna věc, slyšel jsem protivné zvuky houkaček, bolela mě z toho hlava. Cítil jsem, že ležím, pomalu jsem pootevřel oči. Scéna, která se mi naskytla, nebyla ani trošku pěkná. Moje auto totálně na šrot, u druhého byli ještě hasiči. Všude byly střepy a krev. Vedle mě byl na lehátku černovlasý kluk, podle toho, co jsem viděl… Byl na tom mnohem hůř než já. Zavřel jsem zase zpátky oči, bolest tak byla menší.
*
Ležel jsem v nemocnici už několikátý den. Každým dnem mi bylo lépe, ale stále jsem si nepřál žádné návštěvy. Chtěl jsem, aby mi někdo vysvětlil, co se vlastně v onen den stalo. Zabil jsem někoho? To byla otázka, která mě trápila ze všech úplně nejvíc. Nebyl tady za mnou nikdo, ani policie. Nemocniční personál mi neřekl o nehodě vůbec nic.
Zavrčel jsem na přístroj, ze kterého vedly hadičky do mého těla. Mám je snad všude. Od lékařů vím, že mám zlomená tři žebra, nos, ruku a pohmožděnou nohu.
Vážně… Úžasné. Nic lepšího jsem si nemohl přát, opravdu.
V místnosti se rozezvučel klepot na dveře. Polknul jsem. Kdo to může sakra být?
„Dále,“ vyzval jsem hosta. Ve dveřích se objevil kluk v pyžamu. Eh? Měl bych ho snad znát?
„Neznáš mě, ale to nevadí. Chci ti jenom říct, že jsi mi zabil kámoše a dalších pár lidí v autě. Normálně bych tě nechal, ať si to pořádně odsereš… Ale vzhledem k okolnostem, které byly… Všem jsem dal prachy, nikdo to nebude rozmazávat. Takže o tom laskavě drž hubu i ty. V autě nebyl téměř nikdo plnoletej, dokážeš si představit, co by se dělo, ne?“ opřel se klidně o stěnu. Nechápavě na něj koukám. Jak prachy? Co po mně… Vlastně vůbec chce? Semknu k sobě rty.
„Nebudu mlčet.“
„Budeš kurva mlčet, protože za tu zasranou nehodu můžeš i ty. Taky bys měl problémy. Jel jsi rychle, zabil jsi lidi, některý vážně zranil. Je to pro tebe lepší,“ syknul a s hlasitým bouchnutím dveří odešel.
… konec flashbacku …
Škubnul jsem hlavou. Vzpomínky na nehodu jsou opravdu hodně živé. Před očima to vidím tak, jako kdybych to právě znovu prožíval. Není to vůbec nic příjemného. Střepy, zničená auta, krev. Nikdy na ten pohled nezapomenu.
Podíval jsem se na Billa, nasucho jsem polknul. Z celého přemýšlení mě příšerně rozbolela hlava. Cítím, jak mi ve spáncích pulzuje krev. Je to ze stresu, znám to.
Mám to říct Billovi? Že znám viníka? Nebo mám o tom prostě mlčet… A nechat to v rámci možností být? Pokud mu to neřeknu… A sám se to nějak dozví, bude to horší, jak pro něj, tak pro mě. Na druhou stranu… Když to neví dodnes, nemusel by se to dozvědět nikdy. Vážně je těžké zvolit tu správnější možnost.
„Tome? Jsi v pohodě?“ šťouchnul mě Bill lehce do boku. Zamrkal jsem, opravdu vypadám tak moc nesoustředěný? Ani mi to nepřijde, ale tak… On to vnímá jinak. Podíval jsem se mu do tváře, skousnul jsem si ret. Jak jsem jenom mohl někomu, jako je on… Ač nechtěně, ublížit? Jediné štěstí je, že tehdy při té nehodě nezemřel.
„Jo, jo, jsem. Jenom jsem se zamyslel,“ alespoň trošku jsem se pokusil o úsměv.
„Ten úsměv ti nejde od srdce,“ zakroutil hlavou, „řekneš mi, co tě trápí?“
„No…“ rozbušilo se mi srdce, rozklepaly prsty. Řeknu mu to, nebudu riskovat, že to udělá někdo jiný.
„Takže…?“ vytáhnul upravené obočí, „nechci, aby mezi námi byla tajemství. Vím, že to není vůbec příjemné… Takže mluv,“ pobídnul mě
. Ano, vážně vyznělo skvěle, že nechce, aby mezi námi byla tajemství, když sám mi celou dobu tajil takovou podstatou věc. Ale fajn, nebudu jako on a povím mu to. Jenom… Jak začít. Pustil jsem ret, který jsem svíral jemně mezi zuby.
„Jak jsi mluvil o té dopravní nehodě,“ vypadalo to, že mě chce přerušit. Zakroutil jsem hlavou a zastavil jsem ho rukou, chci mu to říct všechno najednou, bude to… Jednodušší. „Jak jsi mluvil o té nehodě, něco mi to připomnělo. Zhruba před rokem jsem boural. Ve druhém autě bylo hodně lidí. Já jsem jel rychle, řidič byl údajně opilý. Vedle mě byl na lehátku kluk, tobě hrozně podobný. Víc… Nevím. Pak za mnou přišel nějakej kluk s tím, že mám držet hubu, že všem zaplatil, ať se to nerozmazává. Vzpomněl jsem si na tohle před chvilkou, když jsi řekl, jak a kde se to stalo. Všechno mi do sebe zapadá tak, že jsem byl spoluviník. Vím, že tím nic nespravím, ale… Omlouvám se, Bille. Kdyby to jakkoliv šlo, napravím to,“ celou dobu svého monologu jsem se mu díval do očí. Nyní se mu začínaly naplňovat slzami. Natáhnul jsem k jeho obličeji ruku, abych mu kapky, které se pomalu z očí vylévaly na tváře, otřel, on mi ale ruku odstrčil.
„Dej mě prosím do vozíčku… Chci jít zpátky,“ utekl mu vzlyk. Nejraději bych ho pevně objal, utěšil, ale v této situaci to raději nebudu pokoušet, protože jsem ho rozrušil.
„Samozřejmě, nemůžu ti bránit,“ vzal jsem si ho na ruce tak jako předtím. Sešel jsem s ním z altánku, posadil jsem ho do křesla. Pohladil jsem ho jemně po vlasech, nemohl jsem si to prostě odpustit… Moji ruku stáhl pryč.
„Nesahej na mě,“ syknul, „ublížil jsi mi už dost,“ otřel si oči a hlasitě zaštkal. Opřel si jednu ruku o opěrku na vozíčku, položil si na ni hlavu. Ublížil jsem mu… Dost? Kdybych mu to neřekl, neví to. Nečekal jsem, že jeho reakce bude takhle hodně bouřlivá. Kdybych to věděl, neřeknu mu to, ať se děje co se děje. Jeho chování mě vážně mrzí. On mi lhal mnohem déle, odpustil jsem mu. A teď dělá tohle.
„Jo, jak myslíš,“ zakroutil jsem hlavou a povzdechnul si. Doufám, že jeho naštvanost na moji osobu vyprchá a bude ochotný bavit se dál se mnou normálně. Za pár dní…
„Kdybys nejel jak šílenec, nic se nemusí kurva stát, já bych byl normální,“ zavrčel naštvaně a nasucho vzlyknul. Jeho slova mě vážně bodají u srdce. Vždyť je… Normální, jenom má vozíček, to není nic strašného. Uvnitř je dobrý člověk, vypadá krásně, na tom vozíček prostě nic nezmění. Ale líbit si to nenechám, protože nehodu zavinil hlavně jeho kamarád, který neměl za volantem rozhodně co dělat? To už Bill nevidí?
„Bille, zklidni se. Přiznávám, jel jsem rychle. Okey, byla to chyba. Ale sakra… Ten váš řidič vjel do protisměru, byl opilej, určitě i sjetej, nedivil bych se. Nemůžu za to jenom já. To už nevidíš? Vinna je na obou stranách,“ zakroutil jsem hlavou. Nevím, jak mu to mám vysvětlit, aby to nevyznělo hnusně. Možná to nechám na dýl, protože on se nebude teď se mnou bavit, typuji.
Dojeli jsme do sálu. Bill si znovu otřel oči, otočil se na mě. Zmučený výraz, uplakané oči, zoufalost. Je mi ho tak moc líto…
„Ahoj,“ vydechl a zase se otočil zpátky. Jel pomalu pryč ode mě.
Nezbylo mi nic jiného, než se za Billem dívat. Jel ke stolu, kde bylo spousta lidí. Určitě to je rodina… Probodával jsem Billa pohledem, sklopil jsem pohled, když objal mamku. Celý jsem to zničil… Opět.
autor: Catherine
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 24
No tak to solidně zesral… xP
Billa je mi líto, takový chuďátko.
I když… Tomanovi by se to dalo vyčítat, ale ne zas tolik… bžum… mohl by mu jako odpustit. Je vidět, že ho to mrzí…
Božeee.. to je tak smutný! ;( Nemůžu se dočkat dalšího dílu..!
Tome, jsi kokot 😀 Omlouvám se, že jsem opět sprostá, ale to jinak nejde 😀 Je sice moc hezký, že před Billem nechce mít tajemství, ale jsou věci, který by měly zůstat pod pokličkou 😀 No, rozhodně jsem zvědavá, jak se to vyvine. Předem varuju, že jestli Bill udělá nějakou hovadinu, například to, že dá přednost Fabianovi, tak budu sprostá ještě víc :D:D:D
Nééé.. Já tušila, že se něco stane!! 🙁 Bože… Chci vědět, jak to dopadne, jsem nedočkavá. Honem další díl této skvělé povídky! 🙂
Ouh, zatracená situace :/ Musí to být složitý pro oba dva. Možná.. že si to měl Tom na chvíli schovat v sobě.
Ale musím říct, že tohle je vážně super povídka! Skvěle napsaná! 🙂
Já myslela, že se ještě něco pokazí. Ale až takhle? :'( ach jo to je fakt smutný. Snad se to brzy urovná =)
Hmmm ,, tak to je teda díl :// 🙁 . Myslela sem ,že to bude lepší no nic , tak snad další díl bude hezčí .
Bylo to až moc hezký na to, aby to tak zůstalo… bohužel. Sakra, to snad ne… mam pocit, že by moch bejt Tom trochuu víc empatický. Být na vozíčku je hrozný… moje kamarádka skončila taky na vozíčku a musím říct, že i mě to dost sebralo. Chováme se k ní sice jako by nic, abychom jí nepřitížili, ale v hloubi duše mě to hrozně bolí. Ovšem naděje umírá poslední. Kamarádka má šanci znovu chodit. Billy ji třeba bude mít taky. V to pevně doufám. A Tom by mu mohl pomoct.
Pane bože……:-O No tohle…ty vado…Možná je dobře,že mu to Tom řekl,protože by se to stejně podle mě někdy Bill dozvěděl…i když…kdo ví,jestli udělal správně,že mu to řekl. Ale….fakt bych řekla,že za to nemůže jenom Tom,ale i ten řidič,co byl v autě s Billem…..Billově reakci se ale nedivim….vůbec.Jsem zvědavá,jak to bude dál.
Páni, tak to mě opravdu překvapilo. Vůbec jsem nečekala, že ten, kdo narazil do auta je Tom. Ale je pravda, že větší vina je to spíš toho kluka, co jel v protisměru.
Tenhle díl mě opravdu překvapil. Bylo to vážně hodně povedený a Billově reakci se ani moc nedivím. Rozhodně se těším na pokračování, tohle bude určitě ještě zajímavé 😉
Bože chceš mě zabít? =o// já jsem to tušila už na začátku téhle kapitoly, ale doufala jsem že to tak nebude!
Tak díkes… to je fajn no… aha… :///
a kdo to rikal? No kdo rikal, ze tu nehodu zavinil Tom?! Ja jsem to vedela a taky jsem tusila, ze se to cele zesere. Doufejme, ze opravdu se Bill vybreci a bude to dobre… Doufam…
docela mě štvou oba… ale Billovi se nedivím, že byl hnusnej, já bych Toma zabila, být na jeho místě. a taky ty Tomovy myšlenky, že on mu lhal dýl, ale v jaký situaci, to mu už nedošlo…
pane bože….. svym zpusobem Billovo chovani chapu ale i Tom ma pravdu…. je to tezky….. honem dalsi dil… 🙂
tak to jsem nečekala!bože…taková náhoda…jsem zvědavá co bude teď Bill dělat
Mno, dnes to mohlo byt lepsi no
AAAAch jaj…dúfam, že mu Bill odpustí!!
Hej cože? za tu nehodu může Tom? Wooow tak to jsem teda nečekala, koukala jsem na to jako zjara 🙁 chudák Bill musí to být pro něj šok, ale až se mu to rozleží v hlavě dojde mu že za to mohl i jeho opilý kamarád co vjel do protisměru…
TRak toto som naozaj nečakala, Tom má môj obdiv, že to Billovy povedal.
Myslím si, že Bill mu to odpuastí, nedivím sa jeho reakcí.
…………………………………………………………………………………………. asi to prestanu cist.
Bill sa zachoval dosť pokrytecky… verím že ho štve všetko čo sa stalo a môže mať aj pocit, že je na vino možno Tom, ale kde je všetka tá láska ktorú cítil, a to, že sa mu Tom priznal, to by tiež mohlo niečo znamenať… Je mi ľúto, že sa zachoval zase ako blb. A teraz si to odserie asi chudák Fabian… keď nebude Tom bude dobrý aj Fab?