Zeiten ändern dich 34.

„I ne, tohle patří sem,“ zavrtí Nelly hlavou, a vezme mi z ruky kabát pro barbínu, aby ho sama umístila na to správné místo. Během hraní s Nelly mám alespoň čas o všem přemýšlet a musím říci, že při myšlence na Toma, je mi moc dobře. Zda je to pocit štěstí nedokážu až tak přesně specifikovat, ale prostě je to pocit pozitivní. „Ale Ken už musí přijít, přece,“ vytrhne mne Nelly ze zamyšlení a já jen přikývnu.
„Barbie přece nemůže zmeškat tu párty,“ řekne Gordon, když vejde za námi.
S úsměvem k němu zvednu pohled. „V pátek pojedu do Berlína.“
Ale první, kdo zareaguje, je kupodivu Nelly, do té doby zabraná do hry. „Do Berlína? A můžu jet s tebou?“
„A to mi říkáš jen tak? Do Berlína?“ zopakuje jen Gordon.
„Pojedu s Tomem. Na koncert. A ne, Nelly, nemůžeš jet se mnou.“
„Chtěli jsme ale přece na tu noční jízdu vlakem.“
„A jo vlastně, pojedeme tím nočním vláčkem, tak to nechci s tebou, Bille. A ty nepojedeš s námi?“ vede si diskuzi dál Nelly.

„Nelly, právě jsem řekl, že pojedu do Berlína, což vypovídá o čem? Že s váma nepojedu.“
„Ale slíbil jsi to,“ pokrčí Nelly ramínky. Vydechnu a zadívám se na Kena ve své ruce.
„No, dobře, jen si to vážně mohl říci dřív.“
„Dozvěděl jsem se to dneska.“
„On má řidičák?“
„Je mu osmnáct.“
„To o ničem nevypovídá. Jak mám vědět, že jezdí opatrně. V tomhle věku obzvlášť.“

„Gordone, jezdí dobře.“
„Jezdí, nejezdí. Je mu teprve osmnáct, kde nasbíral nějaký zkušenosti, abys mě o tom mohl přesvědčit?“
„Řidičák si můžeš udělat už dřív, jen papír dostaneš do ruky až v den osmnáctin.“
„To vím, ale pořád nemůžeš jezdit. Což se rovná, že nezískáváš zkušenost.“
„Ne, tobě jde o to, že mě s ním nechceš pustit.“
„Co ti na to mám říct? A hlavně, co mám dělat? Držet tě nehodlám a ani by to ničemu nepomohlo.“
Sklopím s výdechem pohled, a stále s Kenem v ruce si obejmu přitažená kolena k tělu. „Chtěl bych s ním jet. Prosím,“ špitnu pak do ticha, které přerušuje akorát Nelly tichounký zpěv.
„Budeš mne ale informovat. Neustále.“
Pohled k němu opět jen pozvednu a mírně se usměju. „Budu.“

„Připraven?“ s úsměvem ke mně Tom přijde a otevře mi dveře od auta.
„Díky,“ dosednu a usměju se, při představě, co mě teď čeká. Dlouhá cesta jen a jen s ním.
„Tašku si můžeš hodit dozadu.“ Upozorní mne, když dosedne, na prostor, kterého jsem si za předními sedadly dosud nevšiml. „Doma s tím problém neměli?“ koukne na mne, když se připoutá a pomaličku vyjede z prostoru parkoviště školy.
„Musím je informovat o každém kilometru,“ s úsměvem zatřesu mírně nechápavě hlavou.
Tom se pousměje a jen přikývne. „Nedivím se, taky bych se o tebe bál.“
„Bude to nebezpečný?“ pozvednu obočí.

Tom se smíchem koukne do zpětného zrcátka, a pak pohledem mrkne po všech těch displejích a různých tlačítkách před sebou. Pro mne absolutně nepochopitelné množství neovladatelné techniky. Sakra, co když něco zmáčknu jen omylem? „Chceš pro uklidnění hudbu?“

Po necelé hodině, kdy míháme kilometry na dálnici, do čehož se už jednou stačil ozvat Gordon, se rozezvoní pro změnu telefon Tomovi. Jen zaváhám, zda nebudu muset snad jeho hovor vyřizovat já, nebo snad chce telefonovat za jízdy? Jenže než si já sám vůbec uspořádám myšlenky, vyndá zručně telefon z kapsy, napíchne ho na zařízení uprostřed palubky, a do pár minut má hovor vyřízen.
„To byl Bushido?“ řeknu mírně fascinován hlasem, který jsem na druhé straně hovoru poznal.
„Jop, zapomněl jsem mu potvrdit účast.“
„A nevadí, že jedu já?“
Tom se na mě podívá s úsměvem a pozvedne jen jedno obočí. „Vzal jsem tě sebou, protože Bu nechce, abys přijel?“
„Dobře, jen se ujišťuji, že nebudu překážet.“
„Dělá ti problém zvyknout si na tu roli?“
„Role jsou pro herce,“ popíchnu ho lehce a sám se musím pousmát nad tím, jak se mi daří pomalu se dostávat do vlastní kůže.
„Většinou mám společnost, je zvyklej,“ pohladí mne jemně po stehně a já jen pohledem jeho ruku pronásleduji do doby, než je nucen kvůli pomalu pohybující se koloně dát ruku na řadicí páku. „A pak, první, co uděláme, až dojedem je, že se najíme. Takže bys mu neměl ani kde překážet, protože hodlám dnes dorazit čistě na show.“
S úsměvným výdechem si ho prohlédnu a pohled tak chvilku nechám, abych vstřebal ten neskutečný pocit ve mně.

„Bylo to výborný,“ usměju se, když vylezeme z restaurace.
„Že? Já jsem se vždycky bál, dát si tady něco takovýho, ale nakonec jsem udělal dobře.“
„Tome, jen,“ odmlčím se na vteřinu mezitím, co dojdeme k autu, „nerad bych, abys za mne musel platit všechno. Víš, večeře, teďka koncert…“
Moji snahu o pokračování přeruší jeho kroky směrující ke mně, které upustí z původního plánu, a to obejít auto na místo řidiče.

„Bille, tuhle debatu vést ani nebudeme. Za prvé, dělám to, protože chci, a za druhé, protože můžu. Nechci tím říct, že ty bys snad nebyl schopný, ale chci tím říct, že chci tak trochu i sám sobě dokázat, že si na sebe dokážu vydělat. Všechny tyhle akce, a benzín a podobný věci, si snažím hradit z vlastních peněz, abych našim mohl ukázat, že jejich peníze rozhodně nepotřebuju. Popravdě už pár let jejich peníze, bez jejich vědomí, putují do útulků a různých charit. Tam to potřebují víc než já. A neříkám to, protože chci udělat dojem, jen chci, abys to věděl, a aby ses nemusel strachovat, že to platím.“ Nějak nevím, co na to říct a tak jen semknu rty a maličko přikývnu. „Pojedem, hm?“ navrhne pak, když vidí, že mi došla slova. Mlčky nasednu, a když se obsadí i sedadlo vedle mne, donutí mě jeho prsty otáčející mou hlavou, abych pohled upřel na něho.

„Provedl jsem něco?“
„Ne, jen… cítím se hloupě,“ řeknu popravdě.
„To jsem nechtěl. A víš co, kdyby ti někdy vadilo, že za tebe něco platím, dělám, cokoliv, tak stačí jen říct a já dám ruce pryč, dobře?“
S vděčným pousmáním jen lehce kývnu a nechám, aby se oba naše pohledy střetly. A stejně tak nechám mé tělo, aby se o vteřinu později lehce nahnulo, když se mne Tom velmi opatrně odhodlá políbit. Jeho náhlý přístup je až hrozně skromný a zdrženlivý, což mne nejen potěší, ale hlavně podnítí k tomu, abych se stal tím krapet dominantnějším. Něžně si pohrávám s jeho spodním rtem, než se začnu probojovávat dovnitř, abych se setkal s jeho jazykem. Střetnutím našich jazyků mnou projede jakási vlna, která rozmnoží to hejno motýlků v mém břiše. Po delším než minutovém poznávání rozjede Tom naprosto vášnivou hru, které nejsem schopen se ubránit, a jen jsem v tu chvíli hrozně rád, že sedím, protože i tak cítím slabost v kolenou. Nachytám se, že jedna moje ruka se nachází ne jeho stehně, kde jemně a trochu nervózně nehty přejíždí. V duchu se vřele usměju, když naopak jeho ruka sjede až na můj pas, za který si mne přitáhne blíže.

Nekonečná hra, kdy mne Tom nepřestává překvapovat svou jemností, zmírní svou intenzitu a po další jistě nekonečné chvíli cítím jen, jak se jeho rty z mých přesunou do koutku úst, kde zanechají svou stopu. Neotevřu oči do doby, než ucítím jeho dotek rtů na mé tváři, kde utvoří úsměv. Mé rty to samovolně podnítí k úsměvu také, a stejně tak volně přesunu svou bradu na jeho rameno. S výdechem nechám oči zase zavřít a ruku, která doposud nehty přejížděla po jeho stehně, nechám jen volně na místě.
Mám v sobě teď tak neuvěřitelný pocit, že jsem snad zapomněl i dýchat. Připomenutím toho se zhluboka nadechnu, čímž si teprve teď uvědomím jeho vůni. Jeho nádhernou vůni, která mne doprovázela vlastně už od začátku, kdy jsem do auta nasedl.
„Měli bychom jet,“ řekne Tom do příjemné chvilky, kdy začne na prst jemně namotávat můj pramínek vlasů. Zaposlouchám se do hudby z rádia a musím se pousmát, když v refrénu zaslechnu slova: „But darling, you are the only exception, but you are…“
„Měli bychom jet,“ zopakuji jen s úsměvem a trochu zdrženlivěji se odtáhnu.
Oba se jak na povel připoutáme, a když jeho ruka sáhne po klíčku, aby jím otočila, otočí s ním i svůj pohled znovu na mne a jen s výdechem dá střetnout našim očím, než dá auto znovu do pohybu.

„Pospícháš potom domů?“
„Ne, vůbec ne. Budu tam beztak sám. Jsou na jakési noční jízdě starým vlakem. Taková opožděná akce ke dni dětí. Nechápu, proč je to v noci, když je to pro děti, ale každopádně by se oba měli vrátit až k ránu.“
„Dobře.“
„Proč?“
„Nějak mám vždycky problém tohle město opustit, aniž bych si ho prohlédl. Obzvlášť pak v noci. Ovšem nemám žádný starý vlak, kterým bych tě svezl.“
„To je v pohodě, miluju noc a stejně nemám platnou jízdenku,“ řeknu s úsměvem a pevněji se opřu do sedadla.

autor: Mintam

betaread: J. :o)