Kapky deště 16.

„Nazdar.“ Ohlásil se vskutku vřele Bill do sluchátka, když byl jeho telefonát přijat.

„To je mi ale tón. Ještě pořád jsi nakvašenej?“ Zjišťoval Georg a raději si odpustil rýpavé poznámky, které ho na adresu Billa s tím jeho protivným chováním pálily na jazyku.

„Myslím, že na to mám nárok.“ Odfrkl Bill. Minimálně on byl o tom přesvědčený. Hluboce se ho dotklo, že autor nahrávky, kterou mu kluci šoupli po konkurzu kandidátů na potenciálního kytaristu jejich kapely, si dovolil ignorovat jeho maličkost a kontaktovat nejdříve Gustava s Georgem. A ti si to ještě navíc nechali do poslední chvíle pro sebe. Prťavý podrazáci. Všichni tři.

„Když myslíš,“ nehádal se Georg a jen si pokrčil rameny, i když to jeho kamarád nemohl vidět.

„Jo, to teda myslím. Sprostě jste mě obešli. Trávil jsem to celou cestu z Berlína do Loitsche.“ Prskal labilně. I jemu samotnému to vztekání připadalo malinko dětinské, ale v rámci zachování si své tváře největší autority v kapele to shledával rozhodně nezbytným. V žádném případě totiž nehodlal dát najevo, že s tím, co slyšel, byl nadmíru spokojený. To CD si v autě pouštěl pořád dokola celou cestu domů. Pokud ten kluk dokázal to samé i na živo, tak byl přímo nadšený. Přesně to si totiž vždycky pro svou kapelu představoval.

„A povedlo se? Tvoje zažívání už je OK?“ Tentokrát si už ironickou poznámku Georg neodpustil. Jestli snad Bill čekal, že si začne sypat popel na hlavu a omlouvat se, byl na omylu. Z jeho pohledu se ničím špatným neprovinil. Naopak. Bylo to to nejlepší, co mohli s Gustavem pro band udělat. Doufal jen, že Bill to uvidí stejně, až se nakonec dozví, kdo to CD nahrál.

„Laskavě si to nechej!“ Ohradil se Bill bleskově proti Geově poznámce. „Chci vědět, kdo to hraje!“ Dožadoval se rozkazovačným tónem.

„Proč? Líbilo se ti to snad?“

„Zeptal jsem se první.“ Bill si začal netrpělivě poklepávat nohou. Tohle tajnůstkaření mu začínalo smrdět. Dostával tušení, že totožnost toho kytaristy se mu zřejmě nebude líbit, jinak by s tím kluci nedělali takové cavyky. „Vyklop to!“

„A záleží na tom, pokud se ti to nelíbilo?“ Nevzdával se Georg. Musel ještě chvíli vydržet. Tak úplně nepočítal s tím, že mu bude Bill volat hned, jak dorazí domů, a dožadovat se odhalení oné osoby. Neměl připravené pohotové mlžení, což byla chyba. Podobná reakce se dala od Billa očekávat. Div že netloukl hlavou o psací stůl, u kterého seděl, když v duchu sám sobě nadával do idiotů. Znal Billa dost dlouho na to, že musel přeci s tímhle počítat.

Netušil, že přesně tou svojí poslední větou černovlasého kluka na chvíli odradil od jeho dotírání. Bill se hryzl do rtu, když mu došlo, že na tohle nemá co odseknout. Ono na tom skutečně nezáleželo, pokud se mu ta hudba nelíbila. Ovšem fakt, že z toho byl pomalu na větvi, se mu moc nahlas přiznávat nechtěl. Proto jen opatrně připustil.

„No řekněme, že to nebylo úplně blbý…“ Georg na druhé straně vyloženě pookřál.

„To znamená, že o něm uvažuješ? Musíš uznat, že byl lepší, než ten zmalovanej namachrovanej cukrouš.“ Basák se začal zvolna křenit.

„Pro tvoje dobro budu předstírat, že jsem neslyšel nic o tom zmalování,“ zavrčel Bill. Podobné poznámky si bral osobně. On přeci chodil taky nalíčený, tudíž nesnesl posměšné poznámky na téma muži a make-up.

„Promiň,“ vyhrknul rychle Georg. „Nemyslel jsem to vůči tobě nějak blbě.“ Omlouval se. Věděl, jaká je Bill urážlivá citlivka, a proto se dnes už podruhé v duchu častoval nelichotivými výrazy. Za normálních okolností by si z toho nic nedělal, ale dnes se mu moc nehodilo, aby Billa namíchnul víc, než byl doposud. Potřeboval ho naopak spíš nějak uchlácholit a v tom nebyl zrovinka nejlepší. Proklínal Billa, že ho napadlo volat jemu a ne Gustavovi. Bubeník by si s podobným rozhovorem poradil mnohem lépe.

„Takže,“ ozval se opatrně, když bylo pár vteřin na Billově straně ticho.

„Takže jo, myslím, že by to šlo. Ale ne dřív, dokud mi neřekneš, o koho se jedná.“ Georgova pusa se roztáhla do širokého úsměvu.

„Super. Říkali jsme ti to. Je skvělej. Uznej to. On je přesně náš šálek čaje.“ Mlel rychle.

„Jasně, jasně. Malej genius,“ na oko ironicky ucedil Bill, i když jeho názor na toho kytaristu se s tím Georgovým v podstatě shodoval. „Ještě ale pořád nevím, kdo to je.“ Připomenul mu.

„Nooo…“ Dlouze protáhl basák a zuřivě se začal škrábat na zátylku, jak se marně snažil něco vymyslet.

„Bez vytáček, Georgu. To vaše tajnůstkaření si už strčte za klobouk. Chci vědět jméno, nebo vezmu dle tvých slov toho zmalovanýho cukrouše.“ Billova trpělivost, jestli tedy někdy nějakou měl, vyprchala.

„Tom,“ vyhrknul Georg, protože představa, že bude mít za kolegu v kapele Kevina s čírem, ho vyděsila natolik, že přestal mít chuť nadále mlžit. Stejně by to nakonec muselo vyjít najevo. Ať se s tím tedy Bill popere co nejdřív.

„Tom? Jakej sakra Tom?“ Ptal se trochu zbytečně Bill. Ty tajnosti najednou začaly dávat smysl. Odmítal si to ale naplno připustit dřív, dokud to od Georga neuslyší nahlas.

„Ehm,“ zakuckal se ten malinko. „Tvůj bratr Tom.“ Vyloženě to zašeptal, a hlavu schoulil mezi ramena, jako kdyby očekával, že mu bude vyťat políček, což se na tu dálku pochopitelně nemohlo stát. Geovi ale bohatě stačila Billova slovní reakce.

„Tak na to zapomeňte!“ Štěknul na něj zostra.

„Ale Bille,“ chabě se pokusil něco začít argumentovat, nedostal ale příležitost.

„Žádný ale Bille, jak jste mi to krucinál mohli udělat?! Kdeste ho vlastně sehnali? Nebo víš co? Nezajímá mě to. Nenechám Toma, aby podělal i zbytky toho, co mě ještě těší. Kurva! A vy mi to ještě v klídku děláte za zády. Vy máte bejt na mojí straně. Jste stejný zrádci jako von!“ Hystericky se Bill vztekal. Vychrlil ze sebe ještě pár jadrných nadávek, když Georgovi došla trpělivost.

„Drž už hubu!“ Zařval tak nahlas, že Billovi zvukovodem projela ostrá bolest. Mělo to ale požadovaný účinek. Sklapnul. „Ty jeden sobče! Meleš tu, jak strašně ti záleží na kapele, a přitom šmahem smeteš ze stolu to jediný, co by ji vytáhlo z garáže kvůli pár osobním neshodám. Mám toho tvého prskání dost. Tom patří k zakladatelům kapely, ty hlavo dubová, co odešel, šlo to s ní od desíti k pěti, on je ten jedinej, s kým se to může zlepšit, a pokud to nehodláš připustit, nebýt profesionální a nenechat to vaše handrkování plavat, tak já taky končím.“ Oznámil mu na závěr svého proslovu naprosto ledově Georg.

„To nemůžeš myslet vážně,“ vydechl šokem paralyzovaný Bill.

„To si piš, že myslím. Začínám toho mít dost. Je unavující plácat se pořád na tom stejným místě bez vidiny nějakého zlepšení. Takže jo, jestli s námi teď tu soutěž neodehraje Tom, tak hážu kapelu za hlavu.“

„To je vydírání,“ šeptnul sklíčeně Bill a ta slova už úplně postrádala jeho umanutou bojovnost.

„Říkej si tomu, jak chceš, já na tom trvám,“ neměl s ním Georg slitování.

„Fajn,“ štěknul v odpověď Bill, který se cítil být zahnaný do kouta, a to se většinou stavěl do defenzivního postavení dle hesla – útok je nejlepší obrana. „Nechám si to projít hlavou,“ a s tím hovor rázně a bez rozloučení ukončil.

…

„Vypadáš podrážděně,“ konstatovala Billova matka toho dne večer při společné večeři. „Z Berlína ses vrátil docela nadšený, stalo se něco?“ Starostlivě se zajímala. Bill mlčel a zuřivě žvýkal nudličku kuřecího z masové směsi, kterou dnes měli s rýží. Šlehnul jen po matce nepřístupným navztekaným pohledem a bláhově si myslel, že tak matku přiměje odvrátit od něj pozornost a dál nedotírat. Neměl totiž nejmenší chuť jí vysvětlovat, že nadšený se sice z konkurzu na nového kytaristu vrátil díky skvělé nahrávce, kterou poslouchal v autě, ale jeho radost byla přebita faktem, že tím dokonalým hudebníkem je jeho bratr. Byl tím rozladěný více, než by mu bylo milo a od chvíle, kdy se dověděl jeho totožnost, se v něm nelítostně prala chuť Toma bez přemýšlení přijmout, protože by to bylo nejlepší pro kapelu, na straně druhé by nejraději Toma poslal do horoucích pekel jen kvůli tomu, že to byl jednoduše Tom. Začínal být z toho dilema rozčílený, což se projevilo tak, že mu ve spáncích začala prozatím slabě tepat bolest a šířila se dál do hlavy. Migréna bylo to poslední, co by mu ještě scházelo.

To by ale nebyla Simone, kdyby se nechala odradit jen pouhým nepřátelským pohledem svého syna. Odložila příbor a zapíchla do něj přímo rentgenující pohled.

„Tak ven s tím. Víš, že jsem ti už mnohokrát říkala, že sdílená starost je poloviční starost.“ Svoji moudrou větu, kterou Bill tolik nesnášel, doplnila vážným pokýváním hlavy. Gordon se raději do jejich hovoru nikterak nezapojoval, hleděl si talíře, a svůj názor, že by měla přestat Simone na syna dotírat, si nechával raději pro sebe. Nestál o žádné hádky.

„Mami, prosímtě,“ obrátil Bill teatrálně oči v sloup a třísknul vidličkou a nožem o stůl. „Všechno je OK. Dřepím tu s vámi, nemusím vstávat do práce, sehnal jsem skvělýho kytaristu, co víc si přát? Věř mi, nemůže to být lepší.“ Simone unikla ironie, se kterou její syn ta slova pronášel, takže se zatvářila docela spokojeně.

„No tak vidíš, tak proč ten skleslý výraz. Dojez si pěkně večeři, a pak nám můžeš povědět něco o tom novém chlapci, kterého jste vzali do kapely, hmm.“ Uculila se sladce.

„O něm ti můžu říct zrovna,“ napodobil Bill matčino pousmání, ale spíše z toho vyšel zlověstný škleb. „Je to Tom a hraje ještě líp, než když jsi ho v jeho čtrnácti slyšela naposledy.“ Při té zprávě Bill nepohnul ani brvou, jako by to snad nebylo nic výjimečného, co by stálo za větší pozornost a s klidem si strčil do pusy další sousto. Netušil, co to do něj vjelo. Neplánoval předem, že matce o jejím zapuzeném synovi cokoli řekne. Nejspíš zapracovalo podvědomí, vyplavala na povrch letitá frustrace z matčina rezolutního zamítnutí vlastního dítěte. Ani nevěděl, čím ho v tu chvíli tolik popudila, každopádně v něm odstartovala potřebu jí trochu ublížit. Tom byl taky její dítě a ona ho vymazala ze svého života, jako kdyby umřel. To správné matky nedějí. A i když Bill Tomovi stále ještě malinko zazlíval, že se po útěku z domu už k němu nevrátil, musel by být mentálně chorý, kdyby si ve svém věku i nadále odmítal připustit, že mnohem víc za jejich odloučení může právě máma a ne jeho bratr.

„Máš radost?“ Nevšímal si matčina naprosto šokovaného výrazu, kdy snad zapomněla i dýchat a mírně jí poklesla čelist. Dokonce i Gordona ta informace donutila přestat jíst a stočil pohled ke svému nevlastnímu synovi. „Potkali jsme se před pár týdny v Berlíně. Má skvělý život. Je moc úspěšný a bohatý a pomůže mi prorazit s kapelou,“ culil se hraně Bill, jako by se nechumelilo, když tu matce tvrdil něco, o čem tak úplně nevěděl, že je pravda. Jistý, že si pustí Toma do kapely, a tím i do života, si nebyl, to mu ale nezabránilo v tom to tvrdit matce.

„Co to po… povídáš?“ Koktavě zašeptala Simone.

„No Tom, tvůj syn, můj bratr. Porodila’s ho, určitě si na něj vzpomínáš.“ Nepřestával s krutostí. Bylo pro něj malinko děsivé, s jakou chladností tu dokáže tnout do živého. Takhle se vůči ní ještě nezachoval. Nemohl si ale pomoci, nešlo to stopnout, a už vůbec ne vzít zpátky to, co tu bylo řečeno.

„Bille, to… to nemůžeš myslet vážně. Jak se s ním můžeš vídat? Copak nevíš, co všechno nám provedl? Jak nám ublížil?“

„To tys ublížila jemu!“ Rozkřikl se. „A tím i mně! Ani nevíš, jak hnusný byly všechny ty roky bez něj. Už ti ale nedovolím se mezi nás plést. Rozumíš!?“ Simone se roztřásla brada potlačovaným pláčem, Billa to ale ani v nejmenším nezastavilo. „Jak si ho jen mohla vyhnat, když se sem před lety vrátil? Vážně si nedovedu představit, jak by tohle mohla udělat nějaká jiná ženská.“

„On tě ale zneužíval!“ Křikla na něj zpět. „Copak si to nepamatuješ? Jenom jsem tě před ním chtěla ochránit.“ Obhajovala se chabě. Bill to ale nechápal ani trochu. Vlastně se nesnažil do matky vcítit. V jeho rozčilenosti mu jen před očima probíhaly ty nekonečné dny, měsíce a roky, kdy byl bez Toma, znovu ho zachvátila ta neskutečná bolest, kterou zažíval, a kterou se snažil celý ten čas potlačit tím, že ji obracel v hněv na svého bratra, aby si ulevil, nebo by ho ten stesk snad zadusil.

„Nikdy neudělal nic, co bych sám nechtěl.“ Pronesl s ledově klidným výrazem ve tváři. Matka jen šokovaně zalapala po dechu a s pusou dokořán si sáhla na krk, jako by jím snad přestal proudit vzduch. „Tom je zpátky v mém životě. Smiř se s tím. Protože jestli se ho pokusíš ještě jednou odehnat, ztratíš oba dva syny.“ Bill způsobně odložil příbor podél talíře, jako by na tom snad v dané situaci záleželo, a zvedl se ze židle. Nechal tam oba dva paralyzované rodiče sedět i se svou porcí nedojedeného jídla, o kterou ztratil zájem. Přešla ho chuť a toužil být sám.

Zavřel se ve svém pokoji, vlezl si do postele a peřinu si přetáhl až přes hlavu. Cítil se mizerně. Kvůli matce, Tomovi, sobě. Možná si zasloužila slyšet od něj všechny ty věci, to ale neznamenalo, že mu to nebylo svým způsobem líto. Nechat všechno až takhle vyhrotit nebyl jeho styl. Mnohem raději měl, když se vše dařilo řešit pokud možno v klidu. A tahle scéna u večeře byla tomu tedy na hony vzdálená.

Kdesi v dálce zahřmělo. Bill se pod dekou stočil do ještě pevnějšího klubíčka a za zavřenými víčky se mu ukázala bratrova tvář. Honem oči otevřel a sklesle si povzdechl.

„Ach, Tome, proč to jen všechno nemůže být snazší.“ Zamumlal a pozvolna se začal propadat do neklidného spánku.

autor: Ainikki