autor: Catherine & Kerli
BILL
Pomalými kroky se blížím k místu, kde je pohřben Fabian. Došel bych tam snad i poslepu, jelikož cestu znám opravdu dobře. Prvních pár měsíců jsem tady trávil celé dny, o nic jiného jsem nestál a ani jsem o ničem jiném nechtěl slyšet. Mluvil jsem tupě k náhrobnímu kamenu, myslel si, že mě vyslyší… A přijde za mnou. Obejme mě, políbí a slíbí, že budeme napořád spolu. Nechtěl jsem slyšet o tom, že sem půjde se mnou někdo jiný, stejně jako… dneska. Přestože jsem odmítal, jel se mnou Mike. Nechápu proč, ale budiž. Zůstal ale naštěstí v autě. Nechci tady ničí společnost.
Podívám se na dva vysoké smrky u jedné z uliček. Už tam skoro jsem. Sklopím pohled, opět cítím uvnitř těla podivně svíravý pocit a srdce mě bolí. Nasucho polknu, stačí pár kroků a… Jsem tam. Znovu nasucho polknu, už teď vím, že se neubráním slzám, stejně jako pokaždé. Semknu ruce v pěst, nehty si zaryju do kůže. Usyknu bolestí. Tak moc nesnáším ty kluky, kteří tohle udělali.
Po chvilce jsem opravdu došel k místu, kde je Fabi pohřben. Vypadá to tady pořád stejně. Občas, když se podívám na ostatní hroby… nechápu, jak se může někdo o hrob nestarat. Zakroutím hlavou, teď nechci přemýšlet o věcech, které s tím vůbec nesouvisí.
„Ahoj Fabi,“ zašeptám potichu a kleknu si na zem. Pohladím náhrobní kámen a zadívám se na fotku. Nasucho polknu. Mohl být tady… Pořád se mnou. Bylo by nám všem fajn. „…Miluju tě,“ zašeptám a sám slyším, jak se mi chvěje hlas. Polknu a rozechvěji se. Zpod víček mi začnou vytékat slzy. Koušu si ret, snažím se uklidnit se, ale… Nejde to. Je to snad ještě horší. „…Strašně moc,“ vzlyknu.
Vyndám z kabelky igelitovou tašku a položím ji vedle hrobu. Vyndám odtamtud hadr a začnu hrob otírat. Přes slzy skoro ani nevidím. Je to pořád stejné, nevěřil jsem těm, kteří říkali, že bolest časem pomine… Ale nemyslel jsem si, že bolest bude úplně stejná pořád. Mám s takovým pocitem počítat nadosmrti? Nevím, asi. Fabián byl první člověk, kterého jsem opravdu miloval… Nejde na něj jen tak jednoduše zapomenout, a i kdyby šlo, já to neudělám.
Slyšel jsem za sebou kroky. Najednou se zastavily. Ignoroval jsem to, je to… Podle hlasu, který si povzdechl, Mike. Nevím, co tady dělá, když jsem ho prosil, ať zůstane v autě. Ale odejde tam zpátky, nechci ho tady.
Otřel jsem hrob od špíny a z černé vázy vyndal staré kytky. Položil jsem je vedle sebe a dal tam čerstvé modré růže. Otočil jsem se na Mika, chci, aby pochopil, že teď potřebuji být sám, ne s ním.
„Odejdi, prosím,“ zašeptal jsem a podíval jsem se mu do očí, „prosím. Nech mě s ním samotného… Alespoň chvilku,“ zažadonil jsem.
„Já… Dobře,“ kývnul a sklopil váhavě pohled. Bojí se mě snad opustit? „Ale… Nedělej tady žádný hlouposti, to by se moc nehodilo,“ zamručel.
Mlčel jsem. Tak samozřejmě, že nebudu dělat hlouposti, ale… Chci být prostě sám. Nevím, jak jinak mu to mám vysvětlit.
„Slib mi to.“
„Slibuju, proboha,“ protočil jsem oči. V tu chvíli se otočil a odešel.
Dělá si ze mě srandu? To tady čekal jenom na to, až řeknu, že slibuju, že si nic neudělám? Achjo… Nechápu, proč si myslí, že bych to udělal. Fajn, Fabiho miluju sice pořád, přestože je mrtvý… Ale neublížil bych si, teď už ne. Nepopírám, že zezačátku jsem nad tím nepřemýšlel, ostatní faktory mě ale přesvědčily, abych to neudělal. Faktory… Respektive moji přátelé. Podrželi mě, když jsem to nejvíc potřeboval. Byli tu pro mě pokaždé. Nikdy jsem to nebral jako samozřejmost, též jsem se snažil před nimi působit silně, aby nic nepoznali. Jelikož mě ale znají dlouho, nepodařilo se to úplně. A také nejsem příliš dobrý v přetvařování se. Všechno souvisí se vším, opět.
Otočil jsem se zpátky k hrobu. K rozjímání budu mít ještě času dost, teď si chci všechny okamžiky tady vychutnat. Asi je to divné, ale je to tady pro mě takové, jako kdyby tady Fabián byl. Nevidím ho, ale cítím ho. Nedokážu si to vysvětlit. Pomátl jsem se, nebo je tady se mnou určitou formou? Nedokáži k tomu najít žádné rozumné vysvětlení. Odfrknul jsem si a sklouzl pohledem k Fabiánově fotce.
„Vidíš to? Jsem blázen,“ zakroutil jsem hlavou. Do trávy jsem se posadil. V tuhle chvíli mi je vážně jedno, jestli si ušpiním zadek nebo ne. Buď se to vypere… Anebo ne.
Přejel jsem něžně po náhrobním kameni. Tak něžně, jako kdybych hladil Fabiho. Oplácel mu dotyky, které on mně dopřával pořád. Povzdechnul jsem si. Asi bych se měl vážně přestat takhle užírat minulostí… A měl začít žít současností. Myslím vážně začít žít. Mít vztah, nebrečet po večerech, neužírat se vzpomínkami. Fabián by si to určitě nepřál, chtěl by přesně pravý opak.
Proto jsem se zvednul. Ještě jsem urovnal růže ve váze a podíval se dolů. Trošku jsem se usmál, otřel si oči. Nebudu teď… Plakat. Zvládnu to, doufám. Potřebuji se naučit být silný.
„Přijdu zase… Brzo,“ řekl jsem potichu, „v soutěži vyhrajeme. Pro tebe. Protože tě všichni milujeme. Já… Nejvíc,“ zachvěl jsem se. A je to tady zase. Cítím, jak se mi do očí tlačí slzy.
„Ahoj,“ rozloučil jsem se s hrobem a vydal se rychle pryč.
*
Nastoupil jsem do auta. Připoutal jsem se, Mike mě okamžitě sjel pohledem, cítil jsem to. Proč si mě tak prohlíží? Nezná mě snad?
„Děje se něco?“ vytáhnul jsem nechápavě obočí a začal se sám také prohlížet. Špinavý mám jedině zadek… A na tom sedím. Nic jsem na sobě nepřišel. O to zvláštnější to je.
„Jsi zpátky brzo.“
„Vadí ti to snad?“
„Ne, jenom jsem to nečekal,“ trošku se ušklíbnul, „myslel jsem, že tam budeš celej den a já tě budu muset od hrobu odtrhnout. Ale tak… Je dobře, že jsi už přišel. Alespoň míň práce pro mě a můžeme jet. Jde mi ze hřbitova mráz po zádech,“ oklepal se a nastartoval. Vycouval z parkovacího místa a rozjel se pryč.
„Vezmi to prosím domů,“ upřel jsem na něj pohled. Rád bych si tam vzal jednu věc, a to polštář. Zvláštní? Ani ne, není můj. Respektive nepatří mi, protože byl Fabiánův. Chtěl bych si k němu přivonět. Sice jsem si nařídil, že budu žít dál, ale nemůžu to změnit z hodiny na hodinu. Půjde to ale postupně a pomalu.
„Máme jet za klukama,“ oponoval mi, „takže pojedeme rovnou za nimi. Nevím, co bychom měli dělat doma, hm? Když tam stejně nikdo není. Je zbytečný, abychom tam byli my,“ domluvil a zapnul rádio.
Chce mě snad vytočit? To se mu ale nepovede. Pokud vím, pravidla určuju já, ne on nebo někdo jiný. A já řekl, že chci domů, takže… Pojedeme domů. Tečka.
„Kurva Miku. Já řekl, že pojedeme domů, tak pojedeme domů. Jasný? A opovaž se říct, že ne. Jinak mě pusť za volant. Na hřbitově to bylo rychlý, u nás to bude trvat maximálně půl hodiny,“ syknul jsem a poklepal nehty do svého stehna. Vře to ve mně, bude stačit chvilka a vybuchnu úplně. Stačí, aby řekl jenom jednu větu… A bude to v prdeli.
„Chceš šukat?“
To je přesně to, co jsem měl na mysli. Stačila maličko špatně mířená věta a všechno ve mně vybuchlo.
„Nechci, kurva, šukat. Pokud ty jo, urvu ti ptáka a nacpu ti ho do prdele. Bude ti to stačit?!“ zakřičel jsem na něj nepříčetně a zakroutil hlavou. No co, neměl si začínat. Vážně nechápu, proč takhle mluví, zrovna v tenhle okamžik. Pokud to měl být vtip, tak hodně špatnej.
„Tak sorry,“ odvětil značně ironicky.
Zbytek cesty k domu jsme mlčeli. Nic jsem neměl zapotřebí říkat a Mike pravděpodobně také ne.
autor: Catherine & Kerli
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
po dlouhý době ale přece jen:D super díl, doufám že další tady bude brzo:) skvělá povídka <3
skvělá povídkaa…strašně se na ní vždy těším…škoda že přibývá tak pomalu :/ ale každopádně se těším na další dílek :))
tuto povídku jsem si přečetla včera od prvního dílu a musím říct,že je opravdu skvělá 🙂 jen je škoda,že je tu až po dvou měsících.. doufám,že ted tu bude častěji..moc se mi nelíbí,že je Bill na Fabiánovi tak moc závislí,ale myslím,že brzy si odvykne a bude s Tomem i po tom co mu udělal.. 😀 🙂