autor: Cathrine & Kerli
21. prosince
Byl příjemný večer. Za okny domu dvojčat poletovaly tisíce bílých vloček a krajina byla jak z ruské pohádky. Uvnitř domu bylo příjemné teplo a všechny pokoje byly provoněné právě pečícím se cukrovím. Dredatý chlapec se zvonivě zasmál, když se ve vzduchu rozvířila mouka a přistála jeho dvojčeti ve vlasech. Bylo to několik dní, co se černovláskův zdravotní stav viditelně zlepšil. Slzavé dny jako by nikdy nebyly a nahradily je opět dny plné smíchu.
Celý dnešní den připravovala dvojčata těsta na vánoční cukroví, aby večer mohli všechno společnými silami upéct. Celý dům byl už příjemně provoněný perníčky. Na plechách byly různé vykrojené tvary, všechno ale byly většinou vánoční motivy. Jen zřídkakdy tvar nesouvisel s Vánocemi. Byla tady ale jedna věc, kterou Bill miloval ještě více než pečení. Zdobení. Už se nemohl dočkat, až cukroví vychladne a on ho nazdobí sladkým sněhem.
„Už abychom to zdobili,“ vydechnul černovlásek, když rozválel nový plát těsta. Nabral do dlaně trošku mouky a fouknul nad ní, takže se zastavila až na Tomově obličeji. Starší chlapec se zasmál a setřel si z tváře vrstvu bílého prachu.
„Jak bys je chtěl nazdobit?“ usmál se a objal bratra kolem boků, na kterých měl pověšenou pestrobarevnou zástěru, kterou používal výhradně jen při zvláštních příležitostech. Což teď v podstatě byla. Byl neobyčejně klidný den, provoněný sladkým cukrovím a láskou. Černovlásek téměř dětsky rozezvučel své dlaně nadšeným tleskáním. Tom rád viděl bratra, když se takhle raduje. Byl u toho nesmírně roztomilý.
„Barevně… Hodně barevně,“ usmál se a olíznul si rty. Bill zbožňoval všechno vánoční cukroví, ale barevné perníčky mu chutnaly nejvíc ze všeho. Dredáč se usmál a přikývnul. Přešel na druhý konec kuchyně a z velké skříně plné koření, směsí a podobných přísad, vyndal v pytlíčkách jedlé barvivo v nejrůznějších barvách. Všechny přísady na polevu vyskládal na linku a pustil se do míchání sladké polevy, která bude zanedlouho zdobit perníčky. Mezitím se neustále usmíval a pomrkával na bratra. Byl šťastný jako dlouho ne. Plně si toho užíval. Stejně, jako bratr, zbožňoval tuhle vánoční atmosféru, kterou by za nic na světě nevyměnil. Sjel pohledem bratrovu postavu, která se vlnivými pohyby přesouvala k přehrávači, ze kterého po chvilce začaly vycházet tóny vánočních koled, které Bill doplňoval svým zpěvem.
„Lásko, jsem tak šťastný,“ přesunul se černovlásek k Tomovi, načež mu omotal své dlouhé štíhlé paže kolem boků. Zabořil obličej do jeho krku, něžně ho tam políbil. Na rtech měl pořád náznak malého úsměvu.
„To já taky, zlatíčko…“ spokojeně se usmál starší z bratrů a pohladil černovláska po teplé, hladké paži. „Konečně je všechno zase jako předtím,“ spokojeně vydechl a mírně k bratrovi natočil obličej. Krátce zachytil jeho pohled a hned na to se svými měkkými polštářky jemně přitiskl na ty Billovy.Ten mu to oplatil, získal navíc i pohlazení po tváři.
„Já taky bráško… Jsem strašně moc rád,“ zašeptal Bill a propletl s Tomem prsty. Jemně mu stiskl ruku a zabořil obličej do jeho krku. Zhluboka se nadechl a na jemnou kůži vtisknul pár mokrých pusinek. Tom se pod příjemným dotykem lehce zachvěl a na malý moment přivřel oči.
„To je moc příjemné, lásko…“ tiše vydechl a pohladil bratrovu dlaň. Užíval si každý sebemenší černovláskův dotek. Byl neuvěřitelně šťastný, že má zpátky svého malého šťastného brášku.
„Vážně?“ zazubil se šťastně Bill a olíznul si rty. Počin, který před chvíli udělal, znovu zopakoval. Chtěl dopřát Tomovi co nejvíc příjemných pocitů, ať byly jakékoliv. Hlavně aby byl šťastný. Protože když byl šťastný jeden z bratrů, rázem byl i druhý. A dnešní den byl pro štěstí jako stvořený. Billovi bylo po dlouhé době vážně dobře, muselo se z toho vytěžit co nejvíc. Nikdo totiž nevěděl, co přijde zítra. Ale i tak oba bratři doufali, že už to bude jen a jen lepší… A prožijí spolu nádherné vánoční svátky.
Dredáček se na bratra úplně otočil a rošťácky se usmál. Přitom jeho dlaň opustila Billovu a obě ruce pomalu směřovaly k jeho bokům. Tom si nemohl odpustit ten zákeřný úsměv. Bylo to tak dlouho, co bratra naposledy lechtal! On ale okamžitě zakroutil rozhodně hlavou. Všiml si Tomova výrazu v očích, bylo mu nadmíru jasné, co se bude dít. Chystal se bránit, nesnášel to, jelikož byl lechtivý snad úplně všude.
„Ne, ne, ne!“ zasmál se černovlásek a zakroutil rychle hlavou. Přitiskl Tomovi na hruď svoje dlaně a snažil se ho odstrčit – neúspěšně. Rozhodně neměl tolik síly jako on.
„Ale, zlatíčko, copak nechceš obejmout svého milovaného brášku?“ zasmál se Tom a svými hbitými zkušenými prsty ihned zaútočil na bratrovy boky a žebra. Musel být hodně obratný, jelikož se Bill okamžitě začal svíjet v záchvatu smíchu a máchal svými kostnatými ručkami všude kolem sebe.
„Nech mě, nech mě, nech mě!“ smál se Bill a uštědřil Tomovi malou ránu svojí pěstičkou. Pobaveně se zazubil, když si Tom začal místo okamžitě třít. Nyní má čas… Čas utéct mu. Neváhal ani minutu a rozběhl se z kuchyně pryč do obýváku.
V obýváku se schoval černovlásek za obrovskou pohovku a dusil smích v dlaních. Chtěl zůstat ukrytý alespoň na chvíli. Dredáč po několika málo sekundách do obýváku doběhl taky.
„Haló, Billi, kdepak jsi?“ zasmál se a pozorně prohlížel velký prostor, kde by se mohl bratr ukrýt. Škodolibě se usmál, když spatřil bratrovu černou čupřinu vykukovat zpoza gauče. „Kdepak asi můj malý bráška je?“ zazpíval a během okamžiku přelítl celý pokoj až ke gauči, za kterým se krčilo černovlasé pískle, „aaa! Tady je!“ zasmálo se starší dvojče a povalilo Billa pod sebe. Mírně mu zasedl nohy, aby mu neublížil, a pustil se do lechtání celého bratrova těla.
„Neee!“ vypísknul Bill a začal se kroutit. Hlasitě se smál a zakrýval se dlouhými pažemi, ve snaze ubránit se před chtivými lechtajícími prsty. „Počůrám se!“ řekl naprosto vážně. Bohužel, jeho výraz ve tváři až tak vážný nebyl. Tvář měl celou pokroucenou smíchem a pořád přicházely nové a nové salvy.
Tom ale jen se smíchem zavrtěl hlavou a dál hbitě svými prsty útočil na bratrovy útlé boky. Ale nakonec, k černovláskově úlevě, po chvilce se svými pohyby přestal. Opatrně bratra propustil ze svého sevření a s úsměvem pozoroval jeho zarudlou tvář.
„Konečně,“ zalapal po dechu Bill a zasmál se, stáhnul si bratra na sebe. Pohladil ho po boku a vtiskl mu malou pusinku na rty. Usmál se, pohladil ho po tváři. Rád se ho jakkoliv dotýkal, laskal ho… Dělal mu svými činny dobré pocity. Podíval se do bratrových očí a jen tak se usmíval. V tenhle okamžik nepotřeboval mluvit, pouhým pohledem si řekli všechno.
„Nemůžu si pomoct… Rád tě takhle týrám,“ tiše se zasmál dredáček a podíval se zblízka do identických očí, zalitých tou nejjemnější čokoládou. Mírně se sklonil a něžně přitiskl své rty na bratrovy, které byly sladce pootevřené a vlhké. Přímo prosily o polaskání. A on jim to moc rád splnil.
„Jsi zlý,“ zasmál se potichu Bill a pohladil brášku po boku. Olíznul si rty, jemně mezi ně nasál Tomův spodní a něžně ho stiskl mezi zuby. Hrál si s ním, u toho měl pootevřené oči a díval se do bratrova obličeje.
„Vůbec nejsem,“ zaprotestoval tiše starší z bratrů a pohladil Billa po tváři. Musel se usmívat. Byl tolik šťastný, když si mohl s bratrem užívat takovéhle bezstarostné chvíle.
„Jsi, lechtals mě,“ nakrčil černovlásek nos a zhluboka se nadechl. Zamrkal, když cítil spáleninu. „Tome?“ vytáhnul obočí, „vyndali jsme… Ten poslední plech z trouby?“
Tomův úsměv okamžitě zamrzl a jen vykulil oči.
„Do prdele,“ ulevil si a urychleně se zvedl z Billa. Rychle vyběhl z pokoje a zamířil rovnou do kuchyně. Zrovna včas otevřel troubu a ven se okamžitě vyvalil zápach spáleniny a kouře.
„To je smradu,“ smál se Bill, když to kuchyně též došel. Objal brášku zezadu kolem pasu a přes jeho rameno se zadíval na plech s cukrovím, které bylo spáleno na uhel. Byl rád, že tohle byl pouze poslední plech a ostatní už byly upečené. Protože kdyby ne, museli by zadělávat znovu všechna těsta, znovu vykrájet tvary a ke zdobení by se dostali až následující den.
„Kruci, zrovna tyhle se mi povedly…“ zamračil se dredáč a opatrně vyndal plech, který položil na sporák. Nespokojeně nakrčil nos a pohladil bratra po pažích. „Škoda těsta. A budeme muset vyčistit troubu, celá smrdí.“
„Jo, jako kdyby v ní chcípnul tchoř,“ zase se černovlásek zasmál. Přišlo mu to vtipné, ani nevěděl proč. Možná proto, že jeho bráška byl vtipný, když byl nazlobený? Sám si to nemohl vysvětlit. Odtáhnul se od Toma a natáhl si na ruku rukavici. Plech vzal a celý odpad vysypal do koše. Tom jen celou věc pozoroval.
„Aspoň, že máme ostatní cukroví už hotový,“ kývnul si pro sebe a opřel se o linku. U toho pozoroval černovláska, jak se sklání k troubě a nespokojeně krčí nos. Ten se ale vzápětí narovnal a troubu zavřel.
„Pojď, nazdobíme to, co máme. Ano?“ usmál se na dvojče. Aniž by čekal na odpověď, začal na stůl připravovat vše, co bylo potřeba k ozdobení cukroví.
***
„Dredatý chlapec si rozvázal dredy a uvolněně vydechl, když osvobozené dlouhé hadí provázky sklouzly po jeho ramenech. S úsměvem poté vyšel z koupelny, ve které provedl řádnou zubní hygienu a po chodbě došel až do společného pokoje dvojčat. Vlezl si k bratrovi, který na něj už čekal a pohladil ho po dlani. Černovlásek se k němu okamžitě přitulil a políbil ho na krk. Nechal se pohladit po zádech, propletl s bratrem prsty na pravé ruce a dlaň mu jemně stisknul.
„Půjdeme zítra nakupovat dárečky?“ usmál se a dal Tomovi pusu na tvář. Ten se usmál a přikývl.
„Jo… už je docela na čase,“ pohladil bratra po tváři a líbnul ho na drobný nos. Nebyl zrovna nadšencem nákupů, ale nakupování s bratrem mu nevadilo. „Těšíš se, až budeš rozbalovat svoje dárečky?“ usmál se Tom. Přitakal kývnutím.
„Ani nevíš jak. Ale ne kvůli dárkům, ale protože ty si budeš rozbalovat ty svoje,“ zašeptal Bill a víc brášku objal. Potřeboval, aby už usnul. Chtěl si dneska zapsat do deníčku, a to musel udělat tajně.
Nemusel ani čekat dlouho. Po pár minutách uslyšel tiché, klidné oddechování a s úsměvem se podíval do bratrova uvolněného obličeje. Vypadal ze spaní tak nevinně, jako andílek.
Opatrně se tedy od bratra odtáhl a z šuplíku vyndal zápisník a propisku. Pohodlně se uvelebil a začal psát.
21. prosince
Ahoj bratříčku.
Uběhla spousta dní a já jsem nenapsal ani jeden řádek. Vůbec si nedokážeš představit, jak moc se za to stydím. Víš, já chci, abys měl na mě tuhle vzpomínku. Vzpomínku na poslední společný měsíc. Vím, že budeš mít vzpomínky na mě zachované v sobě, ale tohle bude materiální. Určitě tušíš, z jakého důvodu jsem nic nepsal. Posledních pár dní bylo zvláštních. Po dnech, co mi bylo příšerně zle, nastaly naštěstí ty dobré… Ale večer jsem byl tak moc unavený, že ani v těch dobrých dnech jsem nic nenapsal.
Teď ti to chci napravit. Nevím, jak dnešní zápis bude dlouhý, to nevím nikdy. Padá na mě totiž zase únava. Zápis ale dokončím!
Dnešní den proběhl nádherně. Pekli jsme cukroví na Vánoce, které jsme stihli i ozdobit. Vážně se mi hrozně líbí a ještě lépe chutná. Těším se na to, až ho budeme ujídat pod stromečkem. To bude ještě kouzelnější než dneska.
Zítřek bude také moc dobrý. Půjdeme nakupovat dárečky. A taky stromeček a kapra. Pozítří to všechno připravíme… A Vánoce budou moct začít. Těším se na ně, jako když jsem byl malý. Víš… Netěším se z důvodu dárků, ale kvůli tomu, co na Vánoce plánuji. Sice se to teď ještě nedozvíš, ale psát to sem nebudu. Přísahám, že se ti to bude líbit.
Tomi, nezlob se, ale dnešní zápis nechám jenom takhle… Půjdu totiž spát, ať jsem na zítřek pořádně odpočatý.
Miluji tě, Bill.
Černovlásek nakreslil pod slova lásky ještě srdíčko a až poté sešit zaklapnul. Schoval ho do šuplíku, zhasnul lampičku a zachumlal se do peřin. Okamžitě se přivinul k Tomovi a spokojeně přivřel oči.
Netrvalo to dlouho a bratři spokojeně oddechovali ze spánku. Nic je nerušilo, oba se vážně těšili na následující den.
autor: Catherine & Kerli
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
Krásny diel, a krásna otmodféra.
Dúfam, že im plán na dalšči den vyjde,
Som veľmi rada, že je tu ďalší diel.