The Movie On Your Eyelids 13.

Brian

Žádné kýčovité probuzení se nekonalo. Žádné cvrlikání ptáčků či vůně kávy a lívanců s javorovým sirupem alias snídaně do postele. Procitnul jsem s pohledem do bílého stropu a do absolutního ticha. Ne… tak absolutní nebylo. Někdo mi slabounce funěl do ucha. Někdo s rozvrkočenou temnou hřívou, mléčnou pletí a párem hebkých narůžovělých rtů, jenž byl minulou noc pouze v mojí moci. Rozněžněle jsem se usmál. Bylo úplně jedno, že mám přeleželou celou polovinu těla, kde si na mně ustlal. Poklidně jsem semknul víčka, a zatímco jsem si užíval horkosti vycházející z něj, přestože by to do jeho vychrtlé konstrukce nikdo neřekl, vzpomínal jsem, kdy naposledy jsem se ráno probudil s někým v posteli a nemyslel jsem na to, jak jej co nejrychleji vypakovat z bytu. Napadla mě jenom Helena, ovšemže. Na moment na mne zaútočil osten výčitek, avšak stačil jediný pohled na mého maličkého prince a vše zastínila blaženost.

Odpočíval jsem a čekal, zda se mi Bill probudí, ale když se ani po půlhodině nezdálo, že by měl v úmyslu se probrat z blahodárné dřímoty, podniknul jsem ošemetnou akci vyproštění se z pod něj. Podařilo se, aniž bych ho vyrušil. Ovšem nepokojně vzdychl a převalil se po lůžku, šmátraje kolem sebe rukou, hledajíc mě. Nakonec zabořil obličej do mého polštáře. Dýchal z něj mojí vůni. Posbíral jsem po podlaze své svršky a po špičkách se vytratil do koupelny. Vybral jsem z polic všechny potřebné serepetičky, zavřel za sebou matné sklo sprchového koutu. Měl jsem co dělat, abych se ovládl a samým štěstím a dobrou náladou nezpíval z plných plic. Dokonce mě nerozčílilo ani to, že jsem se při holení říznul do nohy. Rychle jsem se dal do kupy, hodil na sebe černé kalhoty s bílou košilí, vyčistil si zuby a zbavil se strniště. Oči jsem obtáhnul tužkou a řasy zvýraznil taktéž. Akorát jsem si nemohl vyfénovat vlasy.

Bill stále spal. Opatrně jsem se posadil na okraj a dlouhé minuty se na něj díval. Možná se mi to jenom zdálo, ale připadalo mi, že mi v mysli nevtíravě vzniká melodie. Místo toho, abych počkal a polapil ji, jsem se nahnul a klouby prstů ho citlivě pohladil na líčku. Zamračil se a zabručel.

„Noch fünf Minuten…“ ošil se a můj polštář si přitisknul blíž. Oslněně jsem se zazubil. Zopakoval jsem dotyk, a tentokrát ho vedl dál k uchu a odtamtud dolů na krk.

„Tom! Ich hab ‚nen schönen Traum…“ zavrčel a dotčeně se pomněohnal. Vzápětí ztuhnul, jak se setkal s mými prsty a zřejmě si uvědomil, že to nejsou dotěrné dredy jeho bratra. Pozvolna otevřel oči a s mžouráním se posazoval. Červenal se.

„Dobré ráno,“ špitnul jsem s líbezným úsměvem.

„Ahoj,“ opáčil, rozpačitě si prohrábnul vlasy a s nevinným pohledem do mých očí si plaše povytáhnul deku až po bradu. Bože, viděl jsem už každou část jeho, a on je navzdory tomu tak rozkošně stydlivý? Byl k pomazlení. Trošku jsem se zasmál a poposedl si blíž k němu.

„Co by sis dal k snídani?“

„Mám rád vafle,“ připustil a zaculil se. Připadal mi jako kotě, zajíček nebo takové podobné mládě, nad nímž člověk nemůže jinak než se rozplývat. „Ale nic mi nedělej, já… nic nepotřebuju,“ dodal rozhodně. Nemínil jsem ho poslechnout.

„Dobře, tak si zatím dej sprchu. Ručník tam je a můžeš si půjčit něco na sebe, jestli chceš…“

„Mohl bych použít tvůj odličovač?“ pípnul a výmluvně si otřel rozmazaný stín z koutku oka.

„Jistě, cokoliv,“ znovu jsem se usmál a chystal se vstát, ale včas mě vzal za ruku a zadržel.

„Bylo to to nejprocítěnější milování, které jsem kdy zažil…“ pošeptal. Cítil jsem se, jako by mi v sebemenší části těla poletovali motýli.

„Já také,“ přidržel jsem si jeho hlavičku za týl a propojil jsem naše rty do dlouhého něžného polibku.

V kuchyni jsem v nepřeberné Stefanově zásobě kuchyňských pomocníků objevil vaflovač a splácal dohromady nějaké těsto. Sprcha šuměla a Bill si prozpěvoval něco německého. Možná to byla jejich písnička, nevěděl jsem. Uvařil jsem kávu a zapálil si dnešní první cigaretu. Klaply dveře mého pokoje, já zrovna krájel jahody na plátky. Billova bosá chodidla capala po linoleu. Mírně jsem pootočil hlavu a nechal se uchvátit tím, co se sebou provedl. Navlékl na sebe triko velké jako povlak na polštář, které jsem si navykl používat místo županu, a jeho obličej nenesl sebemenší stopu líčidel. Vypadal jako panenka, tak čistě a půvabně. Jestli jsem mu včera pověděl, že je nevinný, netuším, co bych mu měl říct na tohle.

Dopadlo to jinak. Neřekl jsem mu nic a místo toho mi nepozorností sjel nůž a řízl jsem se do prstu. Pálilo to jako čert. Bill mě hned pokáral a strčil mi inkriminovanou ruku pod proud ledové vody. Jančil jsem, že se dostane do kontaktu s mojí krví.

„Nesmysl, to bych musel mít ránu i já, aby mi hrozilo nakažení. Kde máte lékárničku?“

Jakmile mi červená přestala téct, usušil mi to a přelepil náplastí s polštářkem. Zíral jsem na něj jako na svatý obrázek. Podezíravě nakrčil obočí.

„Nedívej se tak na mě, vím, že vypadám na dvanáct,“ zabručel. „Ale už mě štípaly oči.“

„Naopak, jsi čarokrásný,“ obdivoval jsem ho. Zaraženě se zašklebil a pokrčil rameny.

„Na co jsou ty jahody?“ odvedl řeč. S potutelným úsměvem jsem kývl ke kuchyňské lince.

„Na tvoje vafle…“

„Briane, říkal jsem ti, ať mi nic neděláš!“ trucovitě si založil ruce na prsou. Zasmál jsem se a snídani mu dopřipravil a odnesl na jídelní stůl. Nakonec se přiloudal. Vzal si hrnek s kávou a po vaflích nenápadně zašilhal. Byly namazané nutellou a ozdobené již zmíněnými jahodami. Pobaveně jsem ho pozoroval. Mlsně si olízl koutek úst, vrhnul na mě poslední pomstychtivý pohled a po talířku se nedočkavě natáhnul.

„Je to vynikající, děkuju,“ zaculil se s plnou pusou. Přikývnul jsem a znovu si připálil.

„Ty dneska nesnídáš?“

„Nějak nemám hlad,“ věnoval jsem mu úsměv a dál jsem sledoval, jak jí. Hlavou mi vrtala spousta otázek. Změní se teď mezi námi něco? Třeba ode mě bude něco očekávat. Co když si myslí, že to, co se mezi námi stalo, bylo nějak zavazující? Vím, že je zvyklý na nárazový sex, ale já pro něj přece jenom nejsem jen tak někdo. Byl jsem sám k sobě upřímný, náš vztah pro mě leccos znamenal, ovšem potřeboval jsem si nejprve ujasnit své city k němu, než se po mně bude chtít, abych se vyslovil. Nebylo to pro mě tak jednoduché. Vždy jsem byl nezávislý člověk, netoužil jsem po svatbě, dětech. I početí Codyho byla náhoda. Partnerů jsem vystřídal mnoho a má zamilovanost pravidelně po čase vyvanula jako sprej. Nemluvě přirozeně o tom, že Bill sám s nikým slavným být nechce. Zakabonil jsem se, až mi na čele vyskočila vráska. To bude pravděpodobně zásadní potíž.

„Co ti dělá starosti?“

Roztržitě jsem zamrkal.

„Nic.“

Odsunul prázdné nádobí na stranu a posadil se na stůl. Po jeho hraně se posouval tak dlouho, dokud neskončil přede mnou. Zkroutil jsem koutky úst, Bill předvedl dolíčky ve tvářích a chodidlo mi opřel o koleno. Kdybych se i se židlí posunul o něco dál, mohl bych mu nestoudně nakukovat pod tričko.

„Máš jiný úsměv…“ zamudroval jsem místo toho. „Všimnul jsem si toho už včera.“

„Mám nové zuby,“ převrátil očima a poté, co jsem nevěřícně přimhouřil víčka, na mě vycenil chrup. Opravdu. Pousmál jsem se.

„A to ti nevadí, mít v devatenácti falešné zuby?“

„Je mi to jedno. Tamty jsem nenáviděl, nebyly… perfektní,“ provinile sklopil hlavu. Odevzdaně jsem povzdechl a vztyčil se před ním. Okamžitě se uculil. Podezíral jsem jej, že se zase chystá pronést nějakou hubatou narážku na mou výšku, a proto jsem jej včas umlčel políbením. Masíroval jsem jeho rafinovaně tvarované rty, slíbával z nich částečky čokolády, načež jsem se vloupal mezi ně a roztouženě se laskal s jeho jazykem. Zapřel dlaně do mého hrudníku, nehty přejíždějíc po naškrobené látce košile. Chytil jsem ho za zadeček. Byl krásně malý, přesně do dvou mužských dlaní. Promnul jsem ho. Nevedly mne k tomu perverzní pohnutky, ale čiré zbožňování. Zadýchaně se ode mě odtrhl.

„Už ti někdy někdo řekl, že neobyčejně nádherně líbáš?“

Dělal jsem, že přemýšlím.

„Mmm… ne?“

Zakřenil se a už už se znovu nahýbal pro polibek, jenže v zámku zarachotily klíče. Bill ze mě sundal všechny končetiny a stydlivě se utekl schovat, ještě než kluci stačili pořádně vejít do obýváku, přesto museli postřehnout naši ne zrovna kamarádskou pozici. To mi zase dají sežrat.

„Nazdár!“ zahlaholil Steve a nerozpakoval se hned dojít do lednice a nalít si sklenici mléka. Nepatrně rozmrzele jsem oba pozdravil a usadil se, aby to nevypadalo divně.

„Kde jste byli celou noc?“ zeptal jsem se řečnicky.

„Na hotelu… éé, totiž – v klubu!“ opravil se Steve důrazně potom, co na něj Stef zděšeně vytřeštil oči. „Trochu se to tam včera protáhlo.“

„A co jste dělali vy?“ smečoval Stefan a provokativně se na mě usmál. Rezervovaně jsem odklepl cigaretu.

„Tak normálně, povídali jsme si…“

Tehdy se vrátil Bill; byl oblečený a na očích měl brýle. Přivítal se s nimi a rovnou i rozloučil. Zklamalo mě, že už musí jít. Doprovodil jsem ho do chodby.

„Omlouvám se, vím, že jsem ti tak trochu předběžně slíbil toho doktora… vydržíš to do zítřka?“

„Jistě, to je to nejmenší. Stavíš se… dopoledne?“

„Ano,“ kývnul a udělal krok ke mně. S úsměvem jsem mu stáhnul ta kouřová skla a vpil se mu do rtů.

Bill

Po zbytek dne to se mnou moje okolí nemělo jednoduché. Vůbec jsem nevnímal, neboť jsem myslel jen na něj. Culil jsem se jako prostoduchý, blažený výraz mi ani na minutu neslezl z tváře. Díky tomu, co jsme s Brianem prožili, jsem měl v sobě zásobu endorfinů minimálně na rok dopředu. Těšil jsem se na moment, kdy padnu do postele a budu si to moci přehrávat nerušeně.

Když jsme někdy kolem sedmé večerní dorazili na hotel, do duchen jsem skutečně skočil. A tím to haslo.

„Co za tím stojí, že jsi dneska tak spokojený?“ nadhodil hned Tom, protože jsme konečně měli nějaké to soukromí. Opřel jsem se o předloktí a zvednul záda z matrace. Byl jsem tak nadšený mu to říct.

„Miloval jsem se s Brianem.“

Tom zareagoval tím, že se podmračeně kousal do piercingu. Ten skřípavý zvuk mi byl nepříjemný.

„Co máš zase proti?“

„Zasloužíš si někoho lepšího.“

„Lepšího?“ vyjekl jsem. „Brian je oduševnělý, krásný, talentovaný, úspěšný, citlivý, tolerantní, zkušený, nezištný, zábavný, zajímavý a šarmantní. A teď mi jmenuj někoho, kdo by mu to natřel.“

Bylo ticho.

„O tomhle se s tebou prostě nebudu bavit, Tome. Je to moje věc.“

„Jenom mám o tebe starost!“

„Není proč! Ty jsi taková palice, Tome. Nemusíš mě chránit úplně před vším!“

Rozhořčení ze mě vyšumělo, jakmile se odkolébal k sobě a prásknul za sebou dveřmi. Položil jsem se zpátky a s bezmocným vztekem si promnul čelo. Jo, hádat se s Tomim fakt potřebuju.

Brian

Bill u nás zazvonil druhého dne v jedenáct. Mezi dveřmi jsme se políbili, a pak jsem zavřel a z nepozornosti kluky uvnitř málem zamknul. Ačkoliv jsem se snažil nebýt nervózní, nešlo to ovládnout.

„Mám se vrátit pro klíčky od auta, nebo ti nebude vadit jet metrem?“ otázal jsem se, abych si zaměstnal myšlenky.

„Metrem!“ zatleskal. „Skoro už ani nevím, o čem to je,“ dodal mrzutě. Vyšli jsme ven a kráčeli k nejbližšímu vlezu do undergroundu. S tázavou jemností jsem jej pohladil po ruce. Ochotně se mnou propletl prsty a pustil se do švitoření o zábavných nesmyslech, které mne měly rozptýlit.

„Představ si, včera na mě uhodil David. Jestli prý ten chlap, s kterým se momentálně tahám, není ten Brian z Placeba. On je taky někdy blesk, vážně. A když jsem mu řekl, že ano, že se scházíme, chtěl z toho něco vytřískat.“

„Jako co?“ pofidérně jsem se uchechtl.

„To ví jen on,“ protočil oči. To bylo jeho oblíbeným gestem, zaregistroval jsem. „Někdy mi ten jeho prazvláštní podnikavej duch leze na nervy. Takže jsem ho s tím odpálkoval. Byl dotčenej a začal mi vyhrožovat. Že prý není možný, abych se dál producíroval po L. A. jen tak sám, aby mi fanynky něco neudělaly, a chtěl mi na paty pověsit Sakiho – bodyguarda, víš.“

„Doufám, že to neudělal?!“ odsekl jsem a podezíravě se otočil.

„Neboj, neudělal! A i kdyby, tak Saki je rozumnej a nechal by mě na pokoji. To by ještě tak scházelo, aby se někdo navážel i do tý trochy volnýho času, kterej mám,“ povzdechl si.

„Vždyť se po tobě ještě nikdo nevrhal během těch dní, kdy jsme byli venku,“ pronesl jsem nechápavě, neboť mi unikala příčina toho.

„Ano, protože místní fanynky mě nepoznají, když nemám vlasy nahoru. A tohle je přece jen klidnější a dost vylidněná část města.“

„Tak snad na tebe nikdo neskočí v metru,“ zavtipkoval jsem, právě když přijela souprava.

Vmáčkli jsme se dovnitř. Chytil jsem se madla u dveří. Bill se přilepil těsně na mě, jelikož se neměl kde jinde držet, a zůstal tak během celých tří stanic. Volnou ruku jsem mu strčil do zadní kapsy kalhot a ani trochu mi to nevadilo.

Vystoupili jsme, přešli silnici a ztratili se v nemocnici menší velikosti. V osmém patře měl ordinaci lékař, za kterým jsme chodili, kdykoliv jsme pobývali tady a postihl nás nějaký neduh. Posadili jsme se v improvizované čekárně na chodbě. Před námi byl jeden člověk. Sestra si ho záhy zavolala dovnitř. Prohrábnul jsem si vlasy a výdechem vypustil přebytečné napětí. Bill mi konejšivě stisknul dlaň.

„Nestresuj se už teď, dobře? Tak jako tak ti nejdřív jenom vezmou krev na rozbor a pošlou tě pryč.“

Vytřeštil jsem oči nad představou dalších několika hodin nevědomosti. Bill vydal měkký smích a objal mě.

„Tak zatím mysli na to, jak potom tu dobou zprávu oslavíme, mhm?“

S úsměvem jsem mu přejel ukazováčkem po čelisti.

„Věděl bych jak…“ zamručel jsem a věnoval mu smyslný polibek.

„Tak co vás trápí?“

Strčil jsem si prsty do předních kapes a nazdařbůh se rozhlédl již známou ordinací. Sterilní prostředí, vyvolávající pocit úzkosti snad v každém. Sestřička mě s mateřským výrazem popostrkovala k židli u lékařova stolu. Mučednicky jsem usednul a sepjal dlaně v klíně.

„Potřeboval bych se… nechat otestovat na AIDS.“

Ti dva se po sobě přes stůl nenápadně podívali. To mi vážně přidávalo.

„A co vás k tomu vede?“ odkašlal si doktor. V duchu jsem si povzdechl.

„Měl jsem nechráněný styk. A test z lékárny, který jsem si dělal, mi vyšel pozitivní.“

Postarší muž se ustaraně poškrábal ve strništi.

„Skutečně? Tak mu tu krev vezměte, Emily, já zavolám do laboratoře, že tady máme urgentní případ. Ale pro příště – na odběry ráno do osmé hodiny.“

Poslušně jsem kývnul a šel si přesednout stranou ke stolku, kde stála vyskládaná spousta jehel, ampulí a všech těhlech věcí, které jsem raději ani neznal jménem. Žádné „pro příště“ nebude, na to ať vezme jed.

O pět minut později mě vypoklonkovali ven s tím, že pro ortel si mám přijít za tři hodiny. Fajn, to chci vidět, jak to vydržím. Okoušu si všechny nehty.

Bill nadskakoval na špatně polstrované židli, až to vrzalo celou chodbou.

„Tak co?“

„Máme rande za tři hodiny,“ vydechl jsem a zničeně si promnul oči. Zvednul se, přešel ke mně.

„To nic, nějak se zabavíme… Zastávka ve Starbucks, co říkáš? Vsadím se, že jsi nesnídal.“

Laxně jsem mu to potvrdil. Podnikavě se mě chytil a odváděl mě ven.

„Ochutnal jsi někdy jejich muffiny? Přísahám bohu, že jsem nikdy nejedl nic tak nadýchaného…“

Podruhé v tomto dni jsem za sebou zvenku zavíral dveře ordinace. Ovšem tentokrát jsem v sobě nesl kompletně rozdílný pocit než prve. Nyní jsem věděl, jak na tom jsem.

„Tak?!“ zvolal Bill.

Pár vteřin jsem ho ještě napínal, ale pak jsem se opřel o zárubeň a roztáhnul pusu od ucha k uchu.

„Negativní.“

Zapištěl a vrhnul se mi do předem připravené náruče. Málem mi tou šlupkou vyrazil dech, a to byl takové tintítko. Šťastně jsem ho stisknul a zabořil nos do jeho voňavých vlasů.

„Já ti to říkal, říkal jsem ti to…“

„Děkuju…“

autor: Fee