Zeiten ändern dich 36.

Trhnu sebou, když slyším cvaknutí dveří. Ach, Nelly s Gordonem už jsou doma. Posadím se pomalu na gauči a lehce zamžourám, než si zvyknu na světlo z chodby.
„Ahoj,“ řekne potichu Gordon s úsměvem, se spící Nelly v náručí. „Uložím jí, a přijdu.“
„Ahoj,“ špitnu s úsměvem taky a podívám se na telefon. Půl šesté ráno. Telefon odložím, skrčím kolena k tělu, která si obejmu a nadechnu se vůně Tomovy mikiny. Ano, nesundal jsem ji.
Nejprve jsem si myslel, že mu ještě zavolám, ale nakonec jsem si dodával odvahu tak dlouho, že jsem se stihl vykoupat, ustlat si na gauči a usnout. Usměju se s pohledem do prázdna a vydechnu.
„Tak co?“ objeví se ve dveřích Gordon, a ohleduplně nechá svítit jen světlo v chodbě. Posadí se naproti mně a prohlédne si mě.
„Super. Jak jste se měli vy? Nelly spala celou dobu, ne?“
„Náhodou ne, usnula až teďka hodinu před koncem a pak až v autě. Nevěřil bys, jakou výdrž ty děti dneska mají, větší jak rodiče,“ nevěřícně zavrtí hlavou a zasměje se. „Ta je jeho?“ pokyne s pohledem na mikinu.
„Jo, no chtěl jsem mu ji vrátit, protože venku byla večer zima, ale nějak jsem to nezvládl.“
„Aha. No nic, já jdu do sprchy a zalehnu.“

„Tamhle je to nový album od Coldplay, jak jsem ti říkal, že jsem koupil,“ ukážu na stolek v rohu místnosti, „pak si ho poslechni. A stejně si myslím, že bych ti část těch peněz od Marka měl dát. Za nějaký už jsem koupil do útulku krmení, ale ještě něco mi zbylo.“
„Poslechnu si, rád. Ale ty peníze prosím tě neřeš, už jednou jsem ti řekl ne. Jen si je nech, jistě se ti hodí. A jdi si lehnout nahoru, tady se nedá spát.“ Vstane, ve dveřích mi s úsměvem popřeje dobrou noc a za chvilku už slyším jen tekoucí vodu z koupelny.
Se zívnutím se zadívám z okna, kde se rozednívá. Možná bych někdy měl vstávat takhle brzo a užívat si jen to probouzení přírody a slunce, které se snaží prvními paprsky dominantně dostat až na samý vrchol. Teď by byl ten nejlepší čas, kdy bych byl schopný Tomovi zavolat, ale bohužel si nemyslím, že by byl nadšený. Nicméně doufám, že tu mikinu nebude postrádat.

„Jo a projížděli jsme maličkatou vesničkou a tam byli samý chaloupky a roztomilý barevný domečky.“ Vypráví mi Nelly při pondělní cestě do školky zážitky z pátku, které mi ještě zapomněla odvyprávět. Po dlouhé době jsme s Nelly jeli zase autobusem, protože Gordon potřeboval odjet brzo ráno do práce. A Nelly je dnes tak upovídaná, že už jen u snídaně jsem měl děravou hlavu ze všech těch informací.
Povzdechnu si s pousmáním a obezřetně jí stisknu ruku, když se před ní objeví pozvednutá dlažka v chodníku, o kterou jsem byl přesvědčen, že zakopne, protože se kouká při vyprávění do nebe než před sebe. „Bacha,“ upozorním ji a tím zaujmu i její pozornost.
„Co?“
„Mohla jsi zakopnout.“
„Bille, to je ten kluk, co jsme ho tady už potkali, že jo?“
Strhnu rychle pohled z Nelly před sebe s tím nejhorším očekáváním. Neskutečná úleva se ale objeví, jakmile kus před námi spatřím Toma. „No, toho taky.“
„A… ten je zlej?“
Takže ona Toma vážně asi moc v tom autě nezkoumala nebo nevím, jak to, že ho nepoznává. „Ne, Nelly, on je hodný.“
„Jak to?“ Zarazím se. Aha, jak to, že je Tom teď hodný? „Nechci, aby ti ublížil, když ho musíme potkat.“
„Zlato, on mi neublíží. On je teď… on je teď můj kamarád, víš? Nemusíš se ho bát, vážně.“
Nelly si mě na to vážně prohlédne a pak pokrčí rameny. „Takže už to nemusíš říkat taťkovi?“
„Taťka ale ví, že on je teď můj kamarád, víš?“
„Ty ho máš teď rád?“
Uf, všetečné otázky dětí. „Jo,“ řeknu stroze, když už s úsměvem zvednu pohled k Tomovi stojícímu před námi.

„Ahoj,“ usměje se a jemně semkne rty, když se koukne na Nelly, která si ho zvědavě prohlíží.
„Ahoj.“ Nachytám se, jak si ho i já prohlížím jak svatý obrázek. Rychle zatřepu hlavou a podám mu mikinu doposud hozenou přes svou tašku. „Tvoje. Omlouvám se, chtěl jsem ti jí vrátit, ale zapomněl jsem na to.“
„Popravdě jsem tě na to chtěl upozornit, ale pak jsem si řekl, že aspoň budu mít důvod tě vidět.“
Rychle se kouknu na Nelly. „Nelly, tohle je Tom, byla by slušnost pozdravit,“ upozorním ji káravě.
„Hm. Ty máš to hezký auto?“ vypadne ale místo toho z ní, a já na ní vytřeštím pohled. Takže poznala.
Tom se smíchem přikývne. „Jo, to bych měl být já.“
„Aha, a ty teď půjdeš s náma do školky? Protože já ještě chodím do školky, já s váma do školy nemůžu, víš?“
„Jestli vás smím, slečno, doprovodit?“ pozvedne Tom lehce obočí a nespouští úsměv z tváře. Nevěřícně si oba prohlédnu, do čehož se mi rozezvoní telefon. Podle čísla už rozpoznám, že je to obchůdek u nás v Loitsche. Pravidelně tam o prázdninách na jeden měsíc mívám brigádu, takže se chce paní Schmittová ujistit, že i letos mám zájem. „Moment,“ řeknu hlavně k Nelly, která je stejně zaujatá Tomem, a kousek od nich poodstoupím. Sakra, chtěl bych taky být někdy tak bezprostřední jako dítě, a nebojácný jako Nelly, pokud jde o seznamování.
Když si telefonát vyřídím, otočím se, kde ale spatřím jiný hovor, a to hovor rozpředený mezi těma dvěma.

„Jo, ty mám ráda,“ přikývne horlivě Nelly a usměje se.
„Nelly, nemyslíš, že si dneska nějaká moc ukecaná?“ zeptám se jí s úsměvem, když k nim dojdu.
„No a?“ pokrčí Tom rameny s úsměvem.
„Jo, Bille, a ty taky jindy moc mluvíš. A říkáš, že je Tom hodnej, a já si chci povídat s hodnýma lidma,“ argumentuje na to Nelly a vyčítavě se na mě podívá.
S pocitem, že jsem červenej i na zadku, jen s výdechem na vteřinu zavřu oči. „Jdeme, nebo přijdeme pozdě a ve školce si dnes tvé ukecanosti užijou málo.“
Tom se se zasmáním zařadí za chůze vedle mne a jen mi lípne pusu na tvář. Aniž bych o něj zavadil pohledem, nervózně se usměju.
„Jak to, že jsi tady ráno?“ zeptám se po chvilce.
„Vyjel jsem dneska nějak dřív, a tak jsem si řek, že toho využiju. A když ses dlouho neobjevoval před školou, tak jsem to holt zkusil tady.“
Hřeje mne už jen ten pocit, když vysloví, že na mne čekal. Nečekané, a to natolik, že se ani své překvapení nesnažím skrývat. „To jsi tady vážně musel být hodně brzo.“

Když se rozloučíme s Nelly, vydáme se spolu ke škole, a až ve třídě se naše cesty rozejdou.
O velkou přestávku se pak vydám po chodbě do prvního patra, protože jsem zapomněl něco ve skříňce. Jenomže cestou se zarazím před chodbičkou ke družině, kde zaslechnu jako první hlas Toma.
„Jseš naprosto mimo. Tentokrát to tak prostě je a bude. Stojí mi to za to.“
„Naprosto mimo?!“ vylítne hlas Andrease a já se jen bez dechu schovám za rohem. „Ty si teď myslíš, že ti to po těch letech sežeru a budu ti věřit tu vážnost? Chováš se jak idiot a k tomu všemu tomu omezenci lezeš za zadkem. Oh vlastně promiň, jeho zadek je to jediný, co tě na něm fascinuje, protože jedině ten se dá ojet!“
„Sklapni! Co tě žere?!“
„Že jsme kurva něco znamenali, a ty to chceš všechno zahodit, jenom protože..“
„Řekni to.“
„Tak si to přiznej! Vypadá jako děvka, akorát mu chybí kozy! Ale že mě to překvapuje, tebe vždycky braly tyhle nudný, ale za to divný typy!“

Uvědomím si, že se musím nadechnout, ale nějak se bojím čehokoliv, jen abych se neprozradil. Možná si to nechci přiznat já, ale nějak nedokážu vstřebat, o čem že tento hovor je. Každopádně mne trochu vykolejí, když náhle nastane asi půlminutové ticho.
„Jestli si myslíš, že po tvém proslovu tady padnu na kolena, budu se omlouvat a říkat, že máš pravdu, a budu zas ten, kterýho ty chceš vidět, tak se kurva pleteš!“
„Jak myslíš. Můžeš rovnou na letošní kemp zapomenout, protože tam buzny nikdo nevítá.“
Ozve se jen hlasitá rána, a já se pro jistotu schovám do prvních dveří, když zaslechnu kroky. Naštěstí jsou nejbližší dveře jen chemický kabinet, kde se dobrovolně nikdo o přestávky nezdržuje. S rychlým dechem zůstanu stát za dveřma a přemýšlet o tom všem.

Až teprve po dvou dnech mám odvahu se Toma zeptat. „Co je to ten váš kemp?“ Tom si mne prohlédne a jen vydechne. „Mluvil o něm Gustav s Georgem a slyšel jsem… o tom mluvit i Andrease,“ dodám popravdě.
„Andrease?“
„No, v pondělí, šel jsem do šatny, a už jsem ho jen zaslechl, jak mluvil o nějakém kempu.“
„Tys nás slyšel?“
„Ne, to ne, jen zaslechl těsně před tím, než Andreas zmizel.“
Tom kopne do kamínku před sebou a jemně stiskne mou ruku.
Sešli jsme se po škole, Tom potřebuje koupit něco ke kytaře, a tak jsem se rozhodl, že pojedu domů až večer busem. Chci s ním poslední dobou trávit co nejvíce času, protože mi je vedle něho vážně dobře. Ač se náš vztah posunul na trochu jinou úroveň, nějak si to stále nepřipouštím.
„Kemp je kemp. Scházíme se tam pravidelně každej rok, pravidelná a rozsáhlá skupinka lidí. Odjíždí se vždycky třicátýho června. Je to obyčejnej kemp, chatky, stany, kytary a tak. Jsme tam tak deset až čtrnáct dní. Super odreagování a super lidi.“
„Takže když tam odjedete, nemůžete se účastnit závěrečnýho večírku školy? Ale loni jste na večírku byli, takže jste neodjížděli?“

autor: Mintam