autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
To nebohé stvoření jsem sevřel v objetí a snažil se jej aspoň trošku utěšit. Bylo mi to tak líto, ale to jsem mu teď nesměl ukázat. On potřeboval podporu a já se vlastně snažil právě o to, aby mi dovolil být jeho oporou, a ta je teď na místě. Maličko jsem se s ním pohupoval. Ještě jsem ho neviděl tak bezmocného. Pokud o něj doopravdy stojím, měl bych teď udělat vše proto, abych ho viděl se zase usmívat. Vždyť mám ten jeho úsměv tak rád.
„Neplakej, Tomi, bude tě bolet hlava,“ šeptnu mu do ouška.
„Choval jsem se jako kretén. Měl jsem se hlídat a neříkat mu takový hnusný věci jenom ze vzteku,“ vzlykne. Je pravda, že to, co mu řekl doma, bylo asi příliš. Teď je vlastně vina i na mně. Nic jsme spolu neměli, kromě toho dnešního líbání, a Brian si myslí, že jsme spolu prošukali kolik dnů a nocí.
„Myslíš, ještě u něj doma?“ pohladím ho konejšivě po zádech.
„Hmm,“ kývne hlavou na souhlas.
„Byla to chyba, ale chyby dělá každý. Bohužel to už nevrátíš, možná mu to jednou vysvětlíš,“ šeptnu.
„Budu ho vídat každý den ve škole po zbytek roku. On… nenechá mě udělat zkoušky. Já to vím,“ rozvzlyká se nanovo. Taky mě to napadlo. Ale Brian nemůže být taková svině. „Jsem takový idiot. Jak jsem si někdy mohl něco začít s učitelem, do prdele.“
„Pšššt, uklidni se,“ přitáhnu ho víc k sobě. „Tome, nevyčítej si to. Pokud je normální a rozumný, tak tě projít nechá. Váš vztah ve škole je student a profesor, nic víc, nic míň. Neměl by do toho tahat osobní život.“ On jenom zakroutí hlavou, popotáhne nosem a vjede mi prsty do vlasů. Kouknu se na něj a vydechnu mu na rty.
„Pomůžu ti, přísahám,“ pošeptám. „I kdybych ti měl najít novou školu, i kdybych za ním měl dojít a udělat cokoli proto, abys tu školu dodělal. Jsi inteligentní kluk, tohle nemůžeš zahodit a on ti šlapat po životě nemůže, ani nesmí.“
„Děkuju, ale… já to nějak zvládnu sám. Už jsem dost starý na to, abych se o sebe postaral,“ pošeptá s malým úsměvem.
„Promiň mi to,“ sklopím hlavu a trošku si ji schovám mezi jeho krk a rameno. „Já jen… cítím se být vinen a chtěl bych to napravit, ale to asi nezvládnu.“
„Netrap se tím. Ty za nic nemůžeš,“ pohladí mě jemně po vlasech, načež se ode mě pomalu odtáhne. „Já už půjdu…“ Pustím ho a sklesle si ho prohlížím. Nemůžu ho u sebe držet. Chápu, že potřebuje být teď sám a přemýšlet.
„Dobře, jak chceš.“
„Jo,“ broukne. Dlaněmi si otře tváře od slz a postaví se. Hned se zvednu taky. Nechám jej se upravit. Natáhnu se po papírku a napíšu na něj svoje číslo.
„Na,“ vtisknu mu do dlaně zmuchlaný papírek a stisknu mu dlaň. Podívá se mi do očí a po chvilce ke mně přistoupí, načež se ke mně ještě krátce přitiskne. Lehce se mu zachvěje hrudník od doznívajících vzlyků.
„Kdybys něco potřeboval, jsem tu pro tebe, ale ty to víš,“ vydechnu mu na krk a pohladím ho po hlavě. Když se od něj poodtáhnu, abych se mu podíval do očí, ještě se nahnu a krátce ho políbím.
Nechci na něj nijak tlačit. Spíš mu chci dokázat, že jsem tady. Pro něj tady. Na rtech se mu vyrýsuje úsměv. Něžně mi polibek oplatí, sjede mi bříšky prstů po tváři a pomalu odstoupí.
„Děkuju.“
Zakroutím hlavou. „Není zač děkovat,“ smutně se pousměju a pohladím ho po paži. Rozejde se ke křeslu pro mikinu, přičemž začne rozbalovat ten papírek, který jsem mu vložil do ruky. Vlastně už teď tajně doufám, že se mi ozve. I když možná ten papírek někde zahodí, stejně tak jako od té servírky. Opřu se o stůl a v tichosti ho sleduju. Tiše se zasměje, zavrtí hlavou a strčí si papírek do kapsy u kalhot.
„Papírky jsou romantičtější, než si o to číslo prostě říct, hm,“ broukne pobaveně a oblékne si mikinu. Asi jsem vážně idiot, ale moc jsem nepochopil, jak to vzal.
„No, ale od té servírky jsi ho zahodil,“ pousměju se trošku a dojdu k němu.
„Jenomže ty nejsi servírka, ale velký šéf. Vždyť víš, že mám zájem jenom o vlivné lidi,“ zavtipkuje a sundá si bundu z věšáku. Je roztomilý. Zakroutím hlavou.
„Jsi skvělý, víš to?“ vydechnu pak.
„Mmm, v čem přesně?“ stáhne obočí. Oblékne si bundu a protře si oči, aby odstranil poslední zbytky slz.
„Ne v čem, ale kde…“ dojdu k němu a přitisknu mu dlaň na místo, kde má srdce. Nesměle se pousměje. Přiloží svoji ruku na moji a posune mi ruku o trochu níž. Lehce přitlačí, abych ho cítil. Naprosto zvážním. To srdíčko mu buší tak rychle.
„Když je tak skvělý, dávej na něj pozor. Málem jsem na tom stole měl zástavu,“ pošeptá s malým úsměvem.
„Jak to?“ pousměju se. Je pravda, že z toho byl vážně hodně mimo, ale to mě snad i těší. Jsem rád, že to prožíval stejně tak jako já.
„Děláš se mnou divný věci,“ broukne stydlivě a skloní pohled. Ruku mi už pustí.
„Líbilo se ti to?“ zeptám se upřímně s kapkou naděje v hlase. Snažil jsem se být po celou dobu klidný, i když to uvnitř mě vřelo.
„No… jo,“ usměje se.
Stydlivě se uculím a pohladím ho po tváři. „Příště se budu víc snažit.“
„Pak s sebou přivez rovnou sanitku,“ šeptne se smíchem. Nakloní se ke mně. Otře se mi rty o mé, a nakonec mi vlípne drobný polibek do koutku rtů. „Tak ahoj…“
„Ahoj,“ stáhnu ruku k sobě a přivřu oči, když za sebou zavře dveře. Nahlas vydechnu a jdu se posadit do křesla. Ještě ho tu všude pořád cítím. Posadím se a skoro až nepřítomně hledím na to místo, kde jsme se líbali. Pořád cítím to jeho pevné sevření. Bylo to tak hezké. Ani jsem si nepředstavoval, že by to tak nádherné mohlo být. Ale pak to přerušil ten idiot.
Pořád na to musím myslet. Co si o sobě zatraceně myslí?! I kdybychom tu dělali sebevíce nebo sebeméně, on nemá právo sem takhle vletět. Měl by být ještě rád, že jsem nezavolal ochranku. Nikdo tu není zvědavý na jeho křik. Sice musím přiznat, že jej na jednu stranu chápu, Tom to přehnal, ale myslel jsem si, že když je starší, tak bude umět jednat lépe, ale spletl jsem se. Přisunu se ke stolu a začnu v dlaních promačkávat utěrku s ledem. Všechno bych snad snesl, ale bít ho neměl. Potom už jsem se nedokázal držet. Možná jsem slabý, ale on ve mně vyprovokoval takový vztek, že bych ho snad v ten daný okamžik umlátil. Jen mě zaráží, co mi řekl, než odešel. Nevěřím tomu.
– FLASHBACK –
Vyletím z kanceláře, skoro srazím Deborah, ale to mě teď nezajímá. Rozrazím dveře na chodbu a doženu ho. Chytnu ho za bundu a otočím ho k sobě. Mám chuť mu jednu vrazit a nakopat ho za to, co Tomovi řekl, ale k tomu se nesnížím. Nestojí mi za to. Myslel jsem si, že je inteligentnější.
„Snažil jsem se vážit slova, slušnost vykat si byla na místě, ale teď už není,“ podívám se mu do očí. Trošku nechápavě a hodně rozzuřeně na mě kouká. „Poslyš, já vím, že tohle byla chyba. Tom to přehnal, ale ty taky. Myslel jsem si, že jako dospělý muž se k tomu postavíš trošku jinak, ale moje úvahy jsi zkazil. Je mi jedno, co si o mně myslíš, jak o mně budeš teď mluvit. Ale o Tomovi… rozumíš, o Tomovi budeš mluvit jako o člověku se srdcem na pravém místě.“ Nepustím ho ke slovu. „Zamysli se nad sebou, sakra. Jak ses k němu choval. On není kus hadru, je to člověk, hodně citlivý člověk. Ublížil ti tímhle vším, přehnal to, co ti řekl a jen tak mezi námi, pravda to není, i když tomu teď asi nebudeš věřit, po tom, co jsi viděl,“ pustím ho a tak se opře o zeď. Překvapuje mě, jak mlčí a nebrání se. Čekal jsem, že mi ji napálí, ale on nic.
„Snaž se to pochopit, prosím,“ řeknu už klidněji a odstoupím od něj.
„Víš co? Tom je mi ukradenej. Je to mladej pitomej kluk, tak ať si užívá. Ten, kdo mě nasral, seš ty,“ přistoupí ke mně a výhružně mi píchne prstem do hrudi. „Co si myslíš, že jsi? Věděl jsi, že spolu chodíme a i tak jsi za ním lezl! Jsi hnusný hajzl!“
„O chození tady nebyla až taková řeč, jako o šukání,“ přimhouřím oči a nahnu hlavu ke straně. „Kdyby on nechtěl, tak jsem za ním nelezl. A nešlo jen o nás dva, šlo i o Molly.“
„Ty vůbec nevíš, co mezi mnou a Tomem bylo, tak zavři ten svůj zobák,“ zavrčí.
„Víš, měl bys to vědět hlavně ty,“ řeknu klidně. „A teď už dost, tohle nemá cenu. Jen ti chci říct, že Tom je ten nejlepší člověk, kterýho znám, a ubližovat mu nebudeš ty ani nikdo jiný, slyšíš?“
„Znám toho kluka už několik let. Ještě o něm plno věcí nevíš. Za chvíli tě přestane bavit… pokud tě dřív nepodvede,“ ušklíbne se arogantně. Shlédne si mě, odfrkne a odejde. Vyhodím pant ke straně a shlédnu si ho zezadu. Zlostně si ho ještě změřím pohledem a pak se vrátím do kanceláře.
– KONEC FLASHBACKU –
Nedokázal jsem se pořádně soustředit na práci. Stejně jsem byl celý den i noc myšlenkami pořád u Toma. Měl jsem obavy z toho, co bude ve škole. Jestli ho Brian bude dusit, tak já ho pak zadusím.
Kouknul jsem se na notebooku na datum a čas. Středa, 13. 11. 2011, 12:48. Hm… možná bych mohl zajít na oběd a už se nevrátit. Zaklapnu notebook, začnu si sklízet věci a po chvilce už oznamuji Deb, že jdu pryč a že nevím, zda se vrátím.
„Dneska to zabal dřív,“ mrknu na ni ještě mezi dveřmi, a pak už zmizím. Žádný oběd, jedu za ním.
Došel jsem do auta a rozjel se ihned k jeho škole. Vůbec jsem sice netušil, do kolika dnes má, ale to mi bylo fuk. Co bych stejně dělal. Byl do večera v práci? Hah, vážně ne.
Zaparkoval jsem na tom samém místě jako tehdy, když jsem ho pozval do cukrárny. Proseděl jsem v autě rozhodně víc jak hodinu a půl, ale vyplatilo se to. Hodiny ukazovaly přesně 14:24, když vyšel ze školy. Hned jsem vystoupil z auta ven a upnul k němu pohled. Co když mě nechce po včerejšku ale vidět… Možná je to chyba. Uvidí nás Brian a bude vyvádět znovu. Sakra. Stál až nahoře a rozhlížel se, jako by někoho snad hledal. Jako by doufal, že mě tu uvidí. Ve dveřích za ním se objevil Werner. Tak ty jsi mi tu chyběl, kamaráde. Zpozorněl jsem a pootevřel rty. Udělal jsem asi dva kroky směrem ke schodům, ale stejně ode mě byli daleko. Tomův pohled se stočil mým směrem. Jeho tvář se v tu chvíli rozzářila dokonalým úsměvem. Ani nepozdravil své přátele, nevšiml si ani Briana. Rozběhl se za mnou ze schodů jako malý nadšený školáček. Uuf. Usmál jsem se, a hned mu nastavil náruč. Byl roztomilý, jak se na nic neohlížel a běžel za mnou. Když ke mně konečně doběhl, hned mě strašně dlouze políbil. Mhh, chybělo mi to. Chtěl jsem ho vidět. Vážně jsem tak rád, že ho mám právě teď v náručí. Cítil jsem, jak se mu jemně chvěly prsty, když mi studené ruce přiložil na krk. Zafuněl jsem spokojeně nosem a oplatil mu to, objal jsem ho kolem pasu a přivinul si ho k sobě. Kouknul jsem se směrem k Brianovi, ale pak jsem oči zavřel a vnímal jen jeho dokonalé rty. Možná někde ve skrytu duše jsem se teď smál a říkal si, jen ať mi závidí, má totiž co. Ale na druhou stranu mě to mrzelo. Hrudník se mu prudce zvedl proti mému, když mi bříšky prstů sjel po čelisti. Znovu mi naprosto tál v náručí stejně jako v té kanceláři.
„Mmm,“ povzdechnul jsem tiše a sjel mu dlaní po boku. Nebyl jsem nikdy snad spokojenější. Když jsem ho tehdy potkal, no… spíš když mě on překvapil na té ulici, vážně jsem si nemyslel, že by to mohlo skončit takhle. Ještě jednou něžně nasál mé rty, až se o ně mazlivě otřel svými.
„Ahoj,“ uráčí se mě konečně pozdravit tichým zabroukáním.
„Ahoj,“ usměju se na něj a maličko se poodtáhnu, abych se mu mohl vůbec podívat do očí. Už na mě doslova visel mandlovým pohledem plným něhy.
„Co tu děláš?“ pohladí mě palcem po bradě.
„Čekal jsem na tebe,“ brouknu tiše, sehnu trošku hlavu a na ten prstík mu dám pusu. Pořád jen čekám, kdy sem pan profesor přijde a rozbije mi hubu. Možná se i dočkám.Moje představy se ale vypařily, jelikož se Brian sebral a odešel. Trošku se mi snad i ulevilo. Nestál jsem o žádnou scénu.
„Neměl bys být v práci?“ pousměje se Tom, načež mi prstem zjemna přejede po spodním rtu.
„No, já jsem trošku… utekl,“ usměju se. Co bych pro něj neudělal. Chyběl mi.
Skoro se mu až zatají dech. „Nechci, abys kvůli mně měl problémy.“
Zaculím se na něj. „Nebudu, neboj se.“ Beznadějně povzdechne, až se nakonec usměje. Pohladí mě po uchu a obdaří mě drobným polibkem. Oplatím mu ho a pohladím ho po lopatce.
„Nevadí ti, že jsem přijel?“ Byl chudáček tak vyjukaný. Přišlo mi to roztomilé.
„Já jsem rád, jen stále nevím důvod a účel,“ dá mi malou pusinku. Usmívá se na mě jako sluníčko. Byl jsem za to rád, protože jsem se bál, jak bude reagovat, až mě uvidí. Navíc nevím, co se dělo ve škole.
„Vážně ho chceš vědět?“ začnu si hrát mezi prsty s jedním z jeho copánků a koukám se mu do očí. Nahnu se k němu. „Chtěl jsem tě vidět,“ šeptnu mu do ouška.
„Už mě vidíš. Co bude dál?“ pošeptá zjihle.
„Chtěl jsem tě políbit a líbat tě,“ usměju se a chytnu ho za tvářičku. „Chtěl jsem být s tebou.“ Chvíli mi hleděl do očí, až se ke mně odvážně přiblížil, a když pobral dostatek vzduchu, začal mě něžně líbat.
Líbá tak strašně hezky. Nevím, jestli je to tím, jak má jemné a plné rty nebo tím, co se mezi námi děje, ale větší důraz přikládám k té druhé variantě. Zavřel jsem oči a stáhnul kolem jeho krku paže. Víc jsem si ho k sobě tak přivinul a začal mu to oplácet. Dával jsem velký důraz na rty, proto jsem chvilku vyčkal, než jsem vybídnul jeho jazyk ke hře. Zdálo se, že na okamžik zaváhal. Poté se mi ale celkem drze vloupal jazykem do pusy. Jeho dech se začal zrychlovat. Byl najednou tak dychtivý.
Sjel jsem rukama dolů a chytnul ho za boky, přitiskl jsem ho na sebe. Nahnul jsem hlavu víc ke straně, aby ke mně měl lepší přístup. Jazykem jsem kroužil kolem toho jeho. Špičkou jazyka jsem narážel do té jeho a kmital po ní. Piercingem jsem mu přejel po jazyku a nabídnul mu ho ke hře. Hravě objel dokola celý můj jazyk, a poté si chvilinku pohrál s ozdůbkou. Dával ale především důraz na rty. Chopil se toho poměrně statečně, i když jsem z něj cítil spoustu nejistoty, což mě mrzelo. Trochu do mě rukou zatlačil. Hned jsem udělal pár kroků vzad, až jsem se opřel o kapotu auta. Trošku jsem se do polibků usmál. Zdálo se mi, že se opět chvěl. Už zase nedýchal. Trhaně vydechl, až když se na mě bezvládně položil. Odtáhnu se od něj a zaměřím pohled k jeho očím.
„Půjdeme do auta, hm?“ usměju se trošku. Nechci, aby si připadal nějak trapně. „I když, tohle se mi líbí,“ pošeptám.
„Ne, já potřebuju vzduch,“ vydechne. Sleze ze mě a svalí se mi na kapotu. „Musím začít chodit na nějaká dechová cvičení. Vždycky zapomenu dýchat.“ Je to vůbec možné, abych ho dovedl až k tomu, že přestane dýchat?
„Asi tě to naučím,“ stoupnu si k němu a vytáhnu ho za ruce do sedu. „Chceš umělé dýchání?“ zaculím se.
„Ty se budeš divit, až sebou vážně seknu,“ zasměje se tiše.
„Ani to nezkoušej,“ pohladím ho po tváři a chytnu ho pak za ruku.
„Tak co budeme dělat?“ vyhledá si mé oči. To se ptáš toho pravého.
„No, já přesný plán nemám. Hlavně jsem tě chtěl vidět,“ usměju se. „Ale pokud chceš, můžeme zajít na oběd, teda pokud jsi už nejedl.“
„Jít ve tři hodiny na oběd se moc nehodí,“ prohodí pobaveně.
„To už jsou tři?“ podzvednu obočí. „No sakra,“ zasměju se. Okay, to se nepovedlo. Nabídnul bych mu, že bychom mohli jet ke mně, ale co když to vezme tak, že si s ním chci hned vlézt do postele. Sakra, to je dilema.
„Ne, já nemám hlad. Děkuju,“ odmítne s úsměvem. „Navíc budu muset jít do práce, abych byl brzy doma kvůli Molly,“ povzdechne.
Takže dilema zřejmě vyřešeno, ach jo.
„Ah tak. Tak já tě tam aspoň odvezu, co ty na to?“
„Mám ještě hodinu čas,“ pousměje se. Idiote! Oh, nejradši bych si dal přes hubu. Co řeknu, je špatné, ba ještě horší.
„Tak můžeme někam zajet a jít se třeba projít, nebo bys chtěl jít do nějaké kavárny? Řekni si, co bys rád,“ snažím se vyhledat odpověď v jeho očích.
„Mmm, na tom mi vážně nesejde,“ skloní s úsměvem pohled k mé ruce, za kterou mě vezme. Uzavře ji ve svých teplých dlaních.
„A na čem ti sejde?“ sleduju jeho dlaně, jak mě jimi hřeje.
„Na tom, že budu s tebou. Nezáleží na tom, kde,“ usměje se sladce. Pohladí mě po prstech a znovu mi ruku sevře. „Opravdu nebudeš mít v práci problémy? Budeš se tam ještě vracet?“ vzhlédne ke mně. Je tak hezky starostlivý. Jiný kluk by mi řekl, že budu s ním a nezajímalo by ho, zda budu mít nějaké potíže či ne.
„Ne, mám hodně napracováno, a abych pravdu řekl, i kdybych tam pár dní nešel, nic se nestane. Neměj obavy,“ přejedu mu prsty po dlani. „Ne, asi ne.“
Líbí se mi na něm, jak je svědomitý, jak vážně věci nebere na lehkou váhu. Je inteligentní.
„Trávil jsi dřív hodně času v práci?“ zeptá se se zájmem.
Pokývám hlavou a trošku sklopím zrak. „Nejen dřív.“
„Stále trávíš…“ dodá tišeji.
„Protože jsem do teď neměl na co se těšit, kam spěchat, hlavně za kým,“ pohladím ho po hřbetu ruky. A teď je tím důvodem on.
„Jenomže… teď tě tam budou postrádat, pokud tam nebudeš,“ řekne mi opatrně.
„Tome, už tam nikdo nebýval, když jsem tam já seděl. Nikdo mě tam postrádat nebude. Já dělal práci navíc.“
„Já jen… nechci, aby… abych ti nějak komplikoval život a narušoval tvůj už zaběhlý režim,“ poví mi sklesle a skloní pohled. Podívám se někam jinam a oddechnu. To je ale blázínek. Jak může takové stvořeníčko vůbec existovat?
„Tak poslouchej,“ chytnu ho za bradu a zvednu mu hlavu. „Tys mi ten život udělal hezčím, já jsem si tohle přál a jsem za to rád. Ty nic nekomplikuješ ba naopak. Děláš můj život krásnějším.“
On ale hlavu sklopí znovu.
„Mluvil jsem s Brianem…“ A sakra. Jestli mu jen slovem ublížil…!
„A?“ vydechnu bázlivě.
„Řekl mi, že ti brzy začne moje povaha vadit, že jsem stále stejně nudný a dá se ode mě očekávat, co udělám. Podle něj nejsi typ člověka, který je schopný to snášet. Řekl, že mě stejně odkopneš a znovu přilezu za ním,“ pošeptá smutně. Pootevřu pusu.
„Tome,“ vydechnu naštvaně. Nečekal jsem, že to bude až takový hajzl. Jak jen tohle může říct? Copak zná mě a mou povahu? „On mě vůbec nezná. Neposlouchej ho, vždyť… já tě chci poznat, měl bys poznat i ty mě. Nad tímhle vůbec nepřemýšlej.“
„Mně je jedno, co říká. Jen… se bojím, že má pravdu v tom, že tě brzy začnu nudit. Jsem takový… hodný naivní pitomec,“ šeptne s pohledem zabořeným někam do země. Donutím ho zvednout hlavičku a kouknu se mu do očí.
„Mně nudný nepřijdeš a to, co bude, uvidíme. Nechci předbíhat, ale já jsem teď s tebou a spokojený.“ Na to mi nic nepoví. Jenom se mi dívá do očí.
„Jsem šťastný za to, jaký jsi,“ pohladím ho po tváři a nahnu se k němu. Věnuji mu drobný polibek. Polibek mi opětuje, a poté se odtáhne. Co jsem řekl špatně… Vždyť já to myslel dobře.
„Měl bych už jít,“ sleze pomalu z kapoty.
„Tomi, počkej,“ chytnu ho za ruku a kouknu se mu do očí. „Co jsem ti udělal?“
„Nic. Jen… je toho moc,“ šeptne. Asi na něj příliš tlačím.
„Dobře,“ odtáhnu se od něj. „Můžu tě odvést?“
„Já se… projdu. Čerstvý vzduch mi prospěje. Díky,“ odmítne se skloněným pohledem. Semknu rty k sobě a odvrátím od něj na okamžik pohled. Odmítnul mě. Naprosto mě odmítnul.
„Okay,“ pokývám hlavou.
„Tak ahoj,“ řekne tiše a rozejde se pryč.
To přece nejde. Tolik to bolí. Najednou cítím, jako by se uvnitř mě něco hnulo. Chvilku se za ním dívám, ale pak se k němu rychle rozejdu.
„Přece… přece takhle neodejdeš,“ vydechnu, když ho dojdu.
„A jak mám odejít?“ povzdechne a zastaví.
„Já se ti omlouvám, jestli jsem ti cokoli udělal, ale… já vím, že je to teď těžké. Asi bude nejlepší, až budeš ty sám chtít. Nechci tě takhle obtěžovat a tlačit na tebe,“ sjedu mu po ramenu.
„Připadám si jako… děvka. Choval jsem se špatně. I když vztah s Brianem nebyl dokonalý, pořád to byl vztah. A od té doby, co jsem tě poznal, se všechno změnilo. I když jsem byl s ním, myslel jsem na tebe. Šel jsem s tebou na schůzku za jeho zády. Políbil jsem tě za jeho zády. A pak jsem mu z pitomého vzteku ještě řekl takovou strašnou kravinu. Celou… Celou tu dobu jsem podvědomě všechno dělal proto, aby to takhle dopadlo. Chtěl jsem, aby to takhle dopadlo a já byl s tebou. Jsem… svině,“ vychrlí ze sebe veškeré své pocity chvějícím se hlasem, načež zavře oči.
Nevím, co mu odpovědět. Na jednu stranu má pravdu, na druhou ne. Z velké části je to moje vina. Brian měl pravdu, neměl jsem za ním lézt. Chvilku to jen vstřebávám a snažím se přijít na vhodnou odpověď.
„Nejsi svině, Tome. Je těžké to řešit z mojí strany, ale když jsi to tak chtěl, měl jsi k tomu asi důvod. Správné to třeba vůči Brianovi nebylo, ale někdy člověk musí udělat něco, aby si šel za tím, co chce. Ale neházej vinu na sebe. Vina je to i moje. Já pochopím, když… tohle skončí,“ svěsím hlavu. Moje veškeré naděje jako by se bortily. Zadívám se směrem k mým botám. „…jeho znáš už pár let, byl jsi s ním… máš k němu pouto. A já ho kazit nechci. V klidu si nechej všechno projít hlavou, teď je vše příliš rychlé.“
„Jenomže já chci tebe…“
Zvednu k němu pohled a vydechnu. „Děkuju,“ odvětím.
„Jen potřebuju… vzduch,“ nadechne se zhluboka.
„Tak dýchej,“ trošku ho pro jistotu podepřu.
„Nemyslím to až tak doslova,“ zakroutí se smíchem hlavou.
„U tebe člověk nikdy neví,“ usměju se maličko. „Dám ti volnost a prostor, kolik jen budeš chtít.“
„Potřebuju se jenom projít a v klidu na vzduchu popřemýšlet,“ pohladí mě po paži.
„Dobře,“ šeptnu. „Tak… až budeš chtít, moje číslo máš…“ udělám krok od něj.
Teď se jen tak neodvážím něco udělat, chtělo by to možná zvolnit. Povytáhne obočí a podívá se na chodník, jaký krok jsem od něj ustoupil. Pobaveně našpulí rty a o ten krok ke mně přistoupí. Sleduju ho. Pootevřu trošku rty a špičku jazyka si skousnu mezi zuby.
„Jsem rád, že jsi za mnou přijel a mohl jsem tě vidět,“ koukne se mi do očí. Vždycky mě tím svým pohledem odrovná.
„Já taky,“ nadechnu se.
„Co budeš dělat po zbytek dne?“ zajímá se.
„Nejspíš pojedu domů a budu tam po zbytek dne zavřený,“ přiznám.
„To je mi… líto. To… nechci,“ vydá ze sebe. Je tak hodný a ohleduplný. Obdivuju ho. Usměju se na něj a natáhnu k němu ruku, jako bych ho chtěl pohladit.
„Netrap se tím. Jsem… zvyklý,“ pokrčím trošku smutně rameny.
„Zvyklý možná jsi, jenomže už ti to nebude stačit,“ našpulí rty. „Myslíš, že přežiješ dvě hodiny s dětmi a se mnou?“ usměje se.
„Jsem si tím jistý, jen… já tam nechci otravovat,“ přimhouřím oči. „Oni se těší na tebe.“
„Jenomže Patty a Lucy se pořád ptají na tebe,“ přitáhne si mě k sobě trochu za bundu. Sakra, to je ta malá divoká blondýnka.
„Fakt?“ usměju se trošku.
„Tebe si prostě každý zamiluje, i když o to nestojíš,“ pokrčí s úsměvem rameny.
„Kdo řekl, že o to nestojím, hm?“ pousměju se.
„Tvůj výraz a přístup,“ zatahá mě jemně za bradu. To jsem byl až tak nesnesitelný?
„Polepším se,“ brouknu a pootevřu na něj pusu, jak mě tahá.
„Víš co? Kašlu na přemýšlení. Nebudu to řešit. Budu alespoň pro jednou spontánní,“ pousměje se.
„Buď spontánní,“ usměju se a zagestikuluji rukama na znamení volnosti. Takového ho mám totiž nejraději.
„Ty seš mi ale slaďoušek,“ zasměje se. Chytne mi ty ruce svými, spoutá mi je za zády a postaví se na špičky, aby mě mohl políbit na bradu, za kterou mě tahal.
„Já vždycky,“ zasměju se a dám mu pak pusinku. Nakonec ho zatáhnu do auta.
„Připoutat,“ upozorním ho s úsměvem. Sice zakroutí hlavou, ale připoutá se. Poté se už rozjedu k dětskému domovu. Jsem vážně zvědavý, jak na mě ty dětičky budou dnes reagovat.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Krásý dílek :-)) ,ale čekala sem něco vííc 🙁 . a ještě k tomu budou s dětckama .. No moje nervy 😀 , no nevadí 🙂 další dílek
jsem ráda že ho Bill nenechal odejít… úúúžasnej díl :)))) píšete bezvadně holky 🙂
Uff, já se tak bála, že Tom odejde 😀 to by mi zkazilo náladu 😀 ještě že ho Bill zastavil. =) Už se těším na další díl =)
oou.. páni .. 🙂 je to čím dál víc napínavý.. a snad není pravda to, co říkal Brian – ať se Bill nediví, až ho Tom podvede.. no.. myslím, že v tom bude háček.. 😀
každopádně Molly bude mít radost, když se dozví, jaký vztah teď mají Bill s Tomem.. hm? 😀 jsem zvědavá, co na to řekne.. 😀
Ten Tom je takový sladký! 😀 ^^ A budu to říkat asi po stý, ale ten Brian mě fakt sere -.-
Bože nemůžu se dočkat dalšího dílu !!! a Brian je pořád kretén !!! Tohle říct …. JAK SE OPOVAŽUJE ?!?!?! Já bych ho….. :DDD Další díl!! honem rychle šup šup šup !! :3 ;DD
Jsem na tom stejně jako Tom s tím vzduchem!!!!:-D Vždycky když čtu tuhle povídku zapomínám dýchat a to doopravdy!!! 🙂 Moc se mi to líbí, jak je to něžné a takové neuspěchané!!!! 🙂 Úplně to miluju!!!!! 🙂
Chudinka Tom, jak plakal a Bill jej utěšoval, moc se mi to líbilo, prostě to tak nějak k té povídce sedí, aby Tom byl ten něžný a hodně zranitelný… Ale Brian co řekl? Nemohla jsem tomu ani uvěřit, po tom co vůbec vypustil z úst, jsem jej přestala mít ráda! Myslela jsem si, že bude spíš víc rozumnější než aby oplácel Tomovi jeho chování v jeho věku…. Myslím si, že Brian jim to ještě hodně zavaří a nebudou to mít z jeho strany vůbec jednoduché, protože teprve teď se začíná ten chlap vybarvovat….
Jééé Bill chtěl Toma vidět, to mě neskutečně potěšilo:-) A když Tom vyběhl z té školy a okamžitě k Billovi, to mělo jakési romantické kouzlo, co se jen tak nevidí…:-) Je to tak krásné, že mě to úplně pohlcuje…:-) Chudinka Tom má v hlavě takový zmatek, ale je dobré, že alespoň ví, koho chce…:-) A že oním je Bill..:-), i když Brian bude ještě asi hodně velká komplikace…
Jééé Bill bude trávit s Tomem odpoledne s dětmi…:-) To se mi moc líbí, protože ti špunťové je mají rádi a Tom se mezi nimi cítí jako ryba ve vodě, je takový ulovněný a prostě si to úžívá…:-)
Myslím si, že Molly bude ze vztahu Billa a Toma naprosto nadšená!!! 🙂 A já jsem taky…:-)
Ach!!! Tak nádherná povídka se mi normálně dostala pod kůži a já jí naprosto zbořňuji…. Dříve jsem jí četla tak nějak i se zpožděním, ale teď? Nemůžu se dočkat, až přibude další díl a pořád si tak nějak to odpočítávám!!!!!:-) Ohromné dílo! Je to něžné, romantické, má to spád a je to napínavé!!! Moc se mi líbí, jak při čtení mě až mrazí..:-) Úplně mě to vtahuje do děje…:-) ♥♥♥♥♥♥♥ MILUJU TO♥♥♥♥♥♥♥ A těším se na další skvostný dílek, jsem zvědavá, co tam na nás čeká…:-) 😉
Brian je opravdu kurva .. je mi jasne, ze si TOma nenecha jen tak vzit, ale ty jeho recicky jsou trapne .. -.-'
Boze, ten me zase tak nasral .. 😀
No, ale k Billovi, jsem rada, ze za nim jel, a ze si ho vubec Tom vsiml .. Doufam, ze jejich vztah se bude vyvijet lepe a postupem casu to bude uplen genialni 🙂 No, ale to si musime jeste pockat .. 🙂
No tesim se na pokracko 🙂
Jupííí!! Konečně! Bože jak já se nemohla dočkat až dá Tom Brianovi kopačky =oD teda vlastně chudák Tom… jak brečel a Bill jak ho opečovával… krásný…ale jupííí!!
MNe je Toma tak ľúto. Brian je blbec, a jeho reakcie sú otrasné. Od Billa je milé, že za Tomom išiel, a aj to, aký je ohľaduplný.
Jsem ráda, že to takhle dobře dopadlo. Brian mi už vážně leze krkem, i když jeho chování je pochpitelné, ale mohl by se chovat lépe, je přece jen starší.
Jsem taky nadšená ze vztahu Billa a Toma a Molly bude taky jistě nadšená. Jen až ta dívenka umře, bude to katastrofa a Tom to ponese hodně těžce. To bude ještě zajímavé.
Taky je fajn, že se Billova povaha tak změnila. Ani to není možné, že to byl zprvu tak arogantní a namyšlený blbec a teď jaké je z něj zlatíčko.
Moc krásná povídka, těším se na další díl 😉
♥LÁSKA♥…Jak dokonalé!<33
Bill je Sen. Podle mě vždy byl. Jen se schovával za masku. Řekla bych,že to tak je.
No a jinak…Tomovu pocitu se nedivim…,ale..ono to bude dobrý. A jsem moc ráda,že se nakonec rozhodl vzít Billa sebou do dětského domova. Jsem na příští díl hodně zvědavá 🙂
Krása, krááása. :))) Vážně to bylo sueeer. 🙂 A doufám, že bude mít Molly radost. 🙂