autor: Emilia
Zdravím všechny twincestní duše 😉 tak jsem tady po delší době zase. Doufám, že jste rádi×D jak už bylo párkrát v komentářích zmíněno, jestli by díly nemohly přibývat častěji… nemohly. Neříkám, že prodleva mezi nimi bude pokaždé měsíc (i když si myslím, že to není zase taková doba a přežít se to dalo), ale určitě nečekejte díl každý týden. Nejde o to, že bych to tak rychle nevytvořila, ale o to, že momentálně si v životě procházím doslova s prominutím sr*čkama. Hroutí se mi to, kde může, a potom na psaní nemám nejenže myšlenky, avšak ani čas. Musím řešit daleko důležitější věci, než to, že bych měla napsat další díl povídky. Nedopsaná nezůstane, to se nemusíte bát, v tomhle jsem zásadová. Jak jednou začnu něco zveřejňovat, tak to v polovině neuseknu. Ovšem kdy bude dokončená, to je záludná otázka dokonce i pro mě samotnou×D Takže konec okecávání, snad si díl užijete stejně jako ten předchozí, přeju pěkné počteníčko, bye Em 😉
„Tak a teď mi probůh prosím řekni, co se děje.“ Dívala se na Konstantine tázavě Deina a upila z šálku horké kávy. Konstantine byla nejenom její nejlepší pracovnice, ale také kamarádka. Proto jí zavolala, aby se s ní sešla a vysvětlila jí situaci. Nemohla ji z ničeho nic vyhodit. Potřebovala znát důvod tohohle výstupu, který v kanceláři předvedla. Konstantine si povzdechla a zadívala se na vzor ubrusu spočívajícího na malém kulatém kávovém stolku.
„Franz se chce rozvést.“ Dostala ze sebe zlomeně. Deině se překvapením rozšířily zornice, chtěla něco říct, jenže to nešlo, a tak naprázdno otevřela a zavřela ústa.
„Jo.“ Pokývala Konstantine hlavou. „Taky jsem si myslela, že je to špatný vtip.“ Hořce se ušklíbla a napila se ze svého hrníčku.
„Proč?“ Vzpamatovala se konečně Deina.
„Kvůli své asistentce, té couře. Je o tolik mladší než on, proboha!“ Odfrkla si znechuceně Konstantine.
„Co? Jak… kdy si to zjistila?“ Deina byla v šoku. Navenek spolu Franz a Konstantine vždycky skvěle vycházeli, vypadali šťastně, a najednou se v jejich manželství objevila taková nečekaná trhlina.
„Ani jsem nemusela. Měl tu drzost mi to říct osobně. Už to trvá nějakou dobu.“ Konstantine upřela pohled do prázdna a založila si na stole ruce.
„Nějakou dobu?“ Zeptala se opatrně Deina.
„Budou to za pár měsíců skoro dva roky.“
„Panebože!“ Vyjekla Deina a rychle si dala dlaň přes pusu. Konstantine zhluboka dýchala, snažíc se zadržet slzy tlačící se jí horlivě do očí.
„Nevím, co mám dělat.“ Zašeptala plačtivě. Deina položila svou dlaň na její složené ruce a povzbudivě stiskla.
„Můžeš si vzít to volno, jak si chtěla, a někoho povolám, ať převezme tu zakázku. Tohle je dostatečně vážný důvod. Máš ve mně plnou podporu, bez odhledu na to, co se s tím rozhodneš udělat.“ Usmála se Deina na Konstantine. Ta vstala ze své židle, naklonila se přes stůl a Deinu vděčně objala s již mokrými tvářemi.
„Děkuju.“ Broukla tiše.
…
„Jsi nervózní?“ Zeptala se Maddelaine Toma. Právě se totiž připravovali na prezentaci svojí práce z angličtiny.
„Trošku. Hlavně mám strach, že zapomenu, co tam říkat. Doma jsem si to zkoušel asi 50krát, ale před lidmi je to něco jiného.“ Odvětil Tom.
„No, pořád máme papíry, do kterých můžeme v případě nouze nahlédnout.“ Zamávala Maddelaine Tomovi před nosem listem papíru, na němž měli napsanou svoji řeč.
„To ano. Jenže už to vidím, já to tam zase budu hledat hodinu, než abych jenom nahlédnul a pokračoval.“ Maddelaine se pousmála.
„Tak kdyžtak zachráním situaci. Navzájem se podržíme, od čeho jsme partneři?“ Mrkla na něj. Tom pokýval hlavou a promnul si mírně zpocené ruce. Za chvíli měli být na řadě.
…
„Zvládli jsme to.“ Vydechnul si úlevně Tom na konci hodiny. „Až na ten jeden zásek. Totálně mi ten odstavec celý vypadl.“
„Já jsem ho měla v hlavě, ale pak jsem se podívala na tebe. Stál jsi tam s tím svým nevidomým výrazem a mně to tím pádem vypadlo taky.“ Zasmála se Maddelaine a Tom se k ní přidal.
„Tak já jsem se ti snažil naznačit, že z toho odstavce nevím ani písmenko.“
„No tos mi naznačil suprově, až jsem to z toho tvého naznačování celé zapomněla.“ Zašklebila se Maddelaine.
„No dostali jsme i tak jedničku, takže pohoda.“
„To jo. Akorát mi ta spolupráce s tebou bude docela chybět. Už jsem si na to nějak zvykla.“ Maddelaine nesměle sklopila pohled a Tom překvapeně zamrkal.
„Ehm, tohle nemusí být konec. Můžeme spolu občas zajít ven i tak.“ Pokrčil rameny a na Maddelaine se usmál.
„To by bylo fajn.“ Vyhrkla okamžitě. „Můžeme jít dneska, jestli máš čas. Oslavit tu jedničku.“ Skousla si Maddelaine nervózně ret, jako by se obávala odmítnutí.
„Jo, dneska nic nemám, takže já jsem s tím okey.“ Souhlasil Tom a Maddelaine na něj zaměřila svůj pohled.
„Vážně?“ Promluvila dřív, než si to stačila promyslet.
„Jasně.“ Pokýval Tom hlavou. „Po škole pojedu domů a kolem čtyř k tobě přijedu. Pak můžeme jít do města, podívat se třeba do té nové kavárny.“ Navrhl.
„To je super nápad.“ Roztáhla Maddelaine rty do širokého úsměvu. Jejich konverzaci přerušil zvonek. Oba se vrátili do třídy a usedli do svých lavic.
…
Hey hou Tomi-boyi.“ Přiřítil se k Tomovi zezadu Eric a přehodil mu ruku kolem ramen. Škola skončila a všichni studenti se nedočkavě hrnuli ven z budovy.
„Čau.“ Pozdravil Tom svého nejlepšího přítele nazpět.
„Co bys řekl dneska na menší pánskou jízdu? Jenom ty a já.“ Mrknul na Toma Eric.
„Uhm, dneska nemůžu, už mám něco domluveného.“ Oznámil Ericovi Tom a byl si jistý, jaká otázka bude následovat.
„Ale ale. Kdopak je ti přednější před tvým parťákem?“ Odfrkl si naoko uraženě Eric.
„Jdu ven s Medie.“
„Ouuuh.“ Sprásknul ruce Eric. „Tady to máme.“
„Hele, nic v tom nehledej, jasný? Jsme jenom kamarádi.“ Pospíšil si s odpovědí Tom a utnul tak Ericovo nadšení.
„Kamarádi, hm? Na začátku to bylo samé oh panebože, mám s ní projekt, bude to divný, nevím, jak to zvládnu, a najednou to není Maddelaine, ale Medie a jdeš s ní ven i přestože máte ten projekt hotový, takže vás dál nic nespojuje.“ Ericovi se na tváři usadil vítězoslavný výraz. „Potřebuješ další argumenty?“
„To ještě nic nedokazuje. Děláš, jako by holka a kluk nemohli být kamarádi.“ Oponoval mu Tom.
„S holkou jejího kalibru? Ne. Neobejde se to bez vedlejších záměrů.“ Poplácal Eric Toma po rameni.
„Nemám žádné vedlejší záměry, ježíši kriste.“ Zamračil se Tom.
„Kdo říká, že je musíš mít jenom ty?“ Vypláznul Eric provokativně jazyk a na poslední chvíli uhnul před Tomovou herdou.
„Někdy tě fakt nesnáším.“ Zabručel Tom.
„Taky tě miluju.“ Řekl zpěvně Eric se smíchem.
…
Tom přijel ze školy a než si stačil v chodbě vyzout tenisky, Konstantine jej běžela chvatně přivítat. Tom byl zaskočený její přítomností doma. Když mu včera říkala o té výpovědi, tak si myslel, že to nemyslí vážně.
„Ahoj zlatíčko. Připojíš se ke mně na oběd? Čekala jsem na tebe.“ Usmála se na Toma sladce a pocuchala mu na hlavě pár dredů.
„J-jasně.“ Semknul Tom rty do úzké linky.
„Výborně, půjdu říct Delmě, aby začala nosit na stůl.“ Odebrala se Konstantine aktivně do kuchyně. Očividně byla v dobré náladě. Alespoň to dost dobře předstírala. Tom se mezitím usadil na své obvyklé místo u stolu a čekal. Jeho matka se za malý okamžik objevila ve dveřích a usedla naproti němu. Při nanášení jídla na stůl panovalo kromě cinkání nádobí u stolu ticho. Konstantine ho prolomila první.
„Jak ses měl ve škole?“ Byla to obvyklá otázka, na kterou se ho ptala vždy, když společně jedli. Většinou se taky při jiných příležitostech nesetkávali.
„Dobře, dneska jsme prezentovali ten projekt z angličtiny.“ Odvětil Tom, uchopil příbor a vložil si do úst první sousto.
„Oh už dnes? Byl jsi ve dvojici s tou dívkou ehm…“ Konstantine kroužila ve vzduchu vidličkou, jak se snažila vybavit si její jméno.
„Maddelaine.“ Doplnil ji Tom.
„Správně, Maddelaine. Jak to šlo?“
„Fajn. Dostali jsme jedničku.“ Řekl Tom pyšně. Byl opravdu hrdý na odvedenou práci. Takhle skvěle se mu už dlouho nic nepovedlo, navíc ho to postupem času začalo i bavit.
„To je skvělé, zlato.“ Tleskla mírně Konstantine a znovu se v místnosti usídlil klid. Toma celá tahle situace znervózňovala.
„Mami?“ Dostal ze sebe chraplavě a znepokojeně na Konstantine upřel pohled.
„Ano?“ Zvedla Konstantine hlavu od svého talíře.
„Já… víš, říkala jsi… tedy, ty jsi vážně dala v práci výpověď?“ Vyřknul Tom otázku, jež jej tížila na jazyku od doby, kdy se tuhle novinu dozvěděl.
„Oh.“ Konstantine překvapeně zamrkala, tuhle otázku nečekala. Kvapem polkla džus, jehož se napila, a měla se k odpovědi.
„Bylo to pouze menší nedorozumění, mluvila jsem s Deinou později a všechno jsme si vyjasnily. Jen jsem si na nějaký čas vzala dovolenou.“
„Aha.“ Pokýval Tom hlavou. „To je dobře… uhm, moc často si dovolenou nebereš.“ Poznamenal.
„A to chci, aby se změnilo. Trávit více času s rodinou neuškodí.“ Odmlčela se Konstantine a posléze dodala. „Tobě to snad vadí?“
„Ne, ne.“ Ujišťoval ji spěšně Tom, až se jídlem málem zadusil. Odkašlal si a musel se zhluboka napít. „Mmm já jen, že je to nezvyklé, nic víc.“ Dokončil větu, jakmile zase popadl dech.
„Raději si začni zvykat.“ Konstantine natáhla paži přes stůl a cvrnkla Toma do nosu. Ten se zamyšleně pousmál. Byl samozřejmě rád za čas strávený se svou matkou, jen mu tady prostě něco nesedělo. Jeho matka milovala svoji práci, nerada se od ní na dlouho odlučovala. Navíc podle toho, co věděl, měla právě rozdělanou nějakou zakázku. V mozku mu to šrotovalo o sto šest. Na další otázky se však matky nedotazoval. Nerad by vzbudil podezření. Třeba to vůbec nic není, ona je jen unavená a on hledá problémy tam, kde nejsou.
Po obědě se Tom vyběhl nahoru nachystat na schůzku s Maddelaine. Dal si rychlou sprchu, hodil na sebe první oblečení, co mu přišlo pod ruku, do tašky přes rameno si vzal potřebné věci jako mobil s peněženkou, a seběhl dolů po schodech. Zamířil rovnou do kuchyně. Překvapivě tam stála jeho matka u linky a vymačkávala do džbánu šťávu z citrónů.
„Oh Tome, jdeš akorát. Dělám citrónovou limonádu, v tomhle horku to přijde vhod.“
„Ehm mami… já jsem alergický na všechny citrusové plody. Je v nich přebytek vitamínu C a já se po něm vždycky osypu.“ Upozornil Tom svou matku na tento důležitý fakt. Konstantine se zarazila a naprázdno otevřela pusu.
„Ou.“
„No, stejně jdu teď ven, jsem domluvený s Medie, že oslavíme úspěch toho projektu. Nevím, v kolik se vrátím, asi na večeři. Uhm… měj se, mami.“ Líbnul Tom Konstantine v rychlosti na tvář a běžel za Timem. Konstantine stála nehnutě pár minut s citrónem v ruce. Vyrušila ji až Irma vcházející do kuchyně. Konstantine se na ni otočila a pozvedla ruku, v níž držela zpola vymačkaný citrusový plod.
„Můžete mi laskavě říct, co dělají ty zatracené citróny v tomhle domě? Můj syn je na ně alergický, věděla jste to?!“ Vyprskla Konstantine zvýšeným hlasem.
„A-ano, ale…“ Vykoktala Irma, očividně šokována Konstantininým chováním.
„A-ano, ale…“ Vykoktala Irma, očividně šokována Konstantininým chováním.
„Žádné ale, chcete snad, aby se osypal?! Měl vyrážky po celém těle?! Odpovězte mi!“ Křičela Konstantine naplno.
„J-já se omlouvám, paní…“ Irma neměla daleko do breku. Konstantine zavřela oči a vydechla.
„To je jedno. Vyhoďte všechny ty zatracené citróny, pomeranče a cokoli, co je citrusové. Já jdu do svého pokoje. Nepřeju si být nikým vyrušována!“ Konstantine položila citrón na kuchyňskou linku a odporoučela se z místnosti.
Po vstupu do své ložnice za sebou hlasitě práskla dveřmi a přešla rovnou k minibaru, kde si nalila plnou sklenici Brandy. Vypila ji téměř celou na jeden lok. Chodila po místnosti sem a tam ve snaze se uklidnit. Z jejího uklidňujícího procesu ji však vyrušilo tiché zaklepání na dveře.
„Neřekla jsem snad, ať mě nikdo neruší?“ Vyštěkla a prudce otevřela dveře. Spatřila před nimi Adelaide.
„Co chcete?“ Zeptala se Konstantine, ne zrovna přívětivě.
„Pustíte mě dál?“ Pozvedla Adelaide obočí a Konstantine neochotně uhnula na stranu. Zavřela dveře a se založenýma rukama se otočila na Tomovu chůvu, netrpělivě očekávajíc, co z ní vypadne.
„Slyšela jsem váš rozhovor s Irmou. Víte, nemusela jste na ni být tak krutá, vzalo ji to. Všichni ze služebnictva moc dobře vědí, jaký druh potravin Tom může a nesmí jíst. Koneckonců Irma je hlavní kuchařka a vaří pro něj již od malička. Navíc, kdo říká, že když jsou citróny v domě, Tom je musí jíst? Nedostane vyrážku jen z pohledu na ně.“
„Promiňte?!“ Vytřeštila Konstantine nevěřícně oči. „Chcete mi snad říct, že neznám své vlastní dítě?“
„Nic takového jsem neřekla.“ Odvětila klidně Adelaide, ačkoli ji Konstantine v tuto chvíli pěkně iritovala.
„Ale myslela jste si to.“ Po tomhle výroku Adelaide mlčela. Nechtěla to zapírat, avšak nemohla ani souhlasit, bylo by to vůči paní domu netaktní. „No jistě, vy všichni znáte Toma nejlíp.“ Zasyčela ironicky Konstantine a znovu svou sklenku naplnila lihovinou.
„Tolik pití není přes den zdravé.“ Poznamenala Adelaide mimo téma.
„A kdo se stará? Stejně to tady nikoho nezajímá, tak si nemusíte hrát na Matku Terezu.“
Konstantine hltavě usrkla ze svého drinku.
„O to se nesnažím. Ne, že bych se chtěla plést do cizích záležitostí, jen jsem náhodou zaslechla vaši hlasitou výměnu názorů s panem Franzem. Víte, pití není nejlepší způsob, jak vyřešit problémy.“ Konstantine sebou po těchhle slovech trhla. Prudce zvedla hlavu a střelila po Adelaide očima, z nichž jí lítaly zlověstné blesky.
„Správně, tak se do nich laskavě nepleťte!“ Dala Konstantine na svá slova důraz. „Ke dveřím vás vyprovázet nemusím, že?“ Adelaide si jen povzdechla a zakroutila hlavou. Nemělo cenu s Konstantine mluvit, když byla nabroušená a napůl opilá. Dělalo jí to velké starosti, hlavně protože se to týkalo Toma a mohlo by ho to nehezky zasáhnout.
…
Ben stál před zrcadlem, pozorujíc svůj odraz. Zhluboka dýchal a snažil se psychicky připravit na příjezd svého bratra a jeho snoubenky. Mohl si tisíckrát představovat, jak to celé bude zhruba probíhat, jenže představy se od reality obvykle velmi lišily. Na tohle se prostě připravit nedalo nikdy, ačkoli se o to Ben mnohokrát pokoušel. Přítomností jeho bratra se vždycky všechno změnilo.
„Bene, pojď už dolů, za chvíli jsou tady.“ Zavolala na něj pod schody Carolyn. Ben se naposledy hluboce nadechnul a s výdechem opustil koupelnu. Seběhnul dolů, kde byla nachystaná hotová hostina. Carolyn zorganizovala uvítací párty. Adrian přeci musel dostat náležité přivítání. Carolyn s Dierckem se pokaždé chovali, jako by Adriana neviděli několik let a ne jenom pár měsíců. Zvenku zahřměl zvuk motoru a Carolyn se až příliš nadšeně hrnula ke dveřím. Ben přešel ke stolu a nalil si skleničku nějakého alkoholu, který tam byl. Hodil ji do sebe naráz. Na tohle se prostě nemohl dívat při všech smyslech. Oba, Valerie i Adrian vstoupili do místnosti zavěšení do sebe a šli přivítat taktéž otce. Adrian se nezměnil, vypadal tak, jak si ho Ben pamatoval při poslední návštěvě. Valerie, nyní jeho snoubenka, byla se svými přírodními rovnými dlouhými blond vlasy pořád stejně krásná. Všechno zůstalo při starém.
„Bratříčku.“ Oslovil Bena Adrian s mírným úšklebkem, jen co k němu dokráčel. Vždycky ho škádlil a nezapomínal mu při každé příležitosti připomínat, že Ben je ten mladší z nich. Poplácali se po zádech v podivném polovičním objetí.
„Takže ses do toho rozhodl praštit?“ Pozvedl Ben obočí a sáhnul po láhvi, aby mohl doplnit prázdnou skleničku, v níž se aktuálně lesklo pouze pár kapek alkoholu.
„Už to tak vypadá. Jsem s Valerií celou věčnost, a ještě mi nepřeskočilo, tak jsem si řekl, proč si ji sakra nevzít?“ Řekl Adrian a nonšalantně již plnou skleničku Benovi vyfoukl. Pozvedl ji jeho směrem a s mírným zakřivením rtů do úšklebku se přidal k debatující Valerii a matce. Ben si povzdechnul a povolil si už tak rozepnutý límec košile. Tohle bude dlouhý večer… a není ani zdaleka poslední.
Domem se znenadání rozezněl domovní zvonek. Carolyn bez váhání vyrazila ke dveřím, jako by přesně věděla, kdo je onen neznámý host. Ben zamračeně nakrčil čelo. Nevěděl, že ještě někoho čekají. Nemusel přemýšlet nad identitou oné osoby dlouho, protože v obývacím pokoji se objevila Carolyn po boku se Serinou. Benovi z šoku spadla brada. Nepozval ji a jeho matka přesto jednala za něj, aniž by se ho zeptala a upozornila na to, co se chystá udělat. Serina se se všemi přivítala a Carolyn udělala Benovým směrem rukou gesto, čímž mu naznačovala, aby k nim přišel. Benovi ztvrdl výraz a rázně vykročil k tomu smějícímu se hloučku.
„Oh Bene drahoušku koukni, kdo je tu.“ Položila Carolyn Serině ruku na rameno, přehlížejíc Benův naštvaný výraz. Serina si jej však všimla a nejistě se usmála. Byla také naštvaná. Měla na to právo. Ben ji nepozval na takovou důležitou rodinou akci. Návrat jeho bratra přeci byl důležitý, ne? Nechtěl s ní tohle sdílet. A když pomine to, že ji nepozval, mohl ji o tom alespoň informovat. Jenže Ben s ní nadále nesdílel vůbec nic.
„Mami…“ Ucedil mezi zuby Ben. „Potřebuju s tebou mluvit. Okamžitě!“ Dodal a rozešel se balkónovými dveřmi na terasu k bazénu. Carolyn pootevřela údivem pusu nad Benovým hrubým chováním. Ani Serinu nepolíbil na přivítanou.
„Bene, co to proboha bylo za chování, odkdy jednáš takhle neomaleně?!“ Spustila Carolyn jen co Bena s potížemi na vysokých jehlových podpatcích doběhla.
„Proč si ji sem sakra pozvala?!“ Nereagoval Ben na předchozí slova Carolyn.
„Je to přeci tvoje dívka a součást rodiny.“
„Kdybych ji pozvat chtěl, dávno by tu byla, nemyslíš? Ale k čemu bych se obtěžoval, ty zvládneš všechno rozhodnout za mě!“ Rozhodil Ben rozhořčeně rukama.
„To přeháníš! Takhle se mnou nemluv.“
„Nebo co, pošleš mě za trest do kouta jako malýho chlapečka? Prosím tě.“ Odfrkl si Ben posměšně. Hromadilo se to v něm dlouho, a teď to pomalu začínalo vyplouvat na povrch.
„Co se to s tebou za poslední dobu stalo?“ Kroutila hlavou nevěřícně Carolyn a to Bena vytočilo ještě víc. Jak se může tak hloupě ptát?
„No ovšem. Se mnou se něco děje, já jsem ten nejhorší, ten šílený, co vybočuje z kolejí, nikdo jiný. Jenom protože nedělám to, co ty chceš. Nejsem jako Adrian, pracovitý a poslušný synáček, který si bere perfektní ženušku, se kterou počne ještě perfektnější děti a budou tvořit obrázek dokonalé rodinky. Promiň, asi tě zklamu, ale já takový nejsem a nikdy nebudu. Až budu chtít naplánovat život od A do Z, dám ti vědět.“ S těmito slovy se Ben vrátil zpátky do obývacího pokoje a nechal šokovanou Carolyn stát samotnou na terase.
Atmosféra byla po zbytek večera napjatá. Ben svůj vztek a otrávení udržoval na uzdě jen díky alkoholu, jenž po troškách popíjel. Pomáhal mu udržovat lhostejnost a nadhled nad celou touhle situací. Serina došla ke stolu a posadila se na židli vedle něj. Vypadala úchvatně, to se nedalo popřít. Ve stříbrných blyštivých šatech, odhalujících její nahá ramena a dlouhé nohy, celá zářila.
„Nemusíš dávat tak okatě najevo radost z mé přítomnosti.“ Promluvila po chvíli ticha. Ben stále nepřítomně zíral před sebe a mlčel. „Neměla jsem sem chodit.“ Povzdechla si. Tahle slova konečně upoutala Benovu pozornost.
„Nezaleží na tom, že jsi přišla, ale na základě čeho. Pozvala tě matka, nemá to s tebou co dělat.“
„To teda má. Udělala jsem ti snad něco, že jsi měl důvod mě z tohohle vynechat?“ Řekla tiše Serina a do očí se jí tlačily slzy.
„Tak jsem tě nepozval na pitomou oslavu mého bratra. Věř mi, o nic bys nepřišla.“ Zašklebil se hořce Ben.
„No pro mě to docela dost znamenalo. Vynecháváš mě z takových důležitých událostí. Jako bysme k sobě nepatřili.“ Ben se zvednul ze židle a podíval se Serině do očí.
„Možná, že nepatříme.“ Odešel a Serina se neubránila po těchhle slovech slzám, jež jí tiše stékaly po tvářích.
…
Stěny se otřásaly pod náporem dunění hlasitě hudby. Téměř odpadávaly další nánosy omítky z již obité zdi. Dít se něco takového ve městě, moc dlouho by se tahle akce nekonala. Někdo by jistě zavolal policii pro narušování nočního klidu. Avšak tady ve čtvrti to bylo na denním pořádku. Přes zmítající se těla v rytmu hudby se nedalo pomalu projít, jak na sebe byli všichni namáčknutí.
„Hej, Dony, no tak, dej mi to na sekyru.“ Zaúpěl prosebně Bill.
„A co ten dluh z minula? Ještě jsem z něj neviděl ani vindru.“ Odmítnul dealer navzdory Billovu přesvědčování.
„Však já to zatáhnu, až splaším nějakej fochmes. Už jsem ti snad někdy předtím nevrátil?“ Pozvedl Bill obočí a Dony si odfrknul.
„Na a zmiz odsud, než si to rozmyslím.“ Strčil Billovi do dlaně menší sáček s bílým práškem a ten mu kývnul na znamení díků. Neváhal se podle dealerovy rady vytratit. Bude si muset najít zase nějakou příležitostnou práci, aby dluh splatil.
„Hey, vy chcípáci, koukněte, co Ďáblík přinesl. Pytlík plný vitamínů.“ Bill skočil na rozervanou pohovku mezi své známé a zatřepal jim před obličeji sáčkem s drogou. Jeden z nich po ní nedočkavě chňapl, avšak Bill pohotově ucuknul rukou pryč. „Pomalu, kámo. Na každýho se dostane.“ Poplácal ho po rameni. Bylo na něm vidět, že drogy užívá pravidelně a nějakou dobu nedostal svoji dávku. Vypadal jako oživlá zombie. Nikoho to ovšem neudivovalo, takových existencí se tam vyskytovaly mraky. Všichni dostali nějaký ten podíl, Bill měl samozřejmě za sehnání drogy ten největší, a to se na něm za nějakou chvíli taky projevovalo. Hlasitá hudba byla najednou ještě hlasitější a vše okolo vnímal intenzivněji. Měl pocit, jako by se stěny přibližovaly a zase oddalovaly. Srdce mu bušilo závodní rychlostí a na čele se mu tvořily mírné krůpěje potu. Někdo se mu plazil na klín, neviděl v tomto stavu dostatečně ostře kdo, navíc všude kolem bylo hodně temno. Shodil dotyčnou osobu, ať to byl kdokoli, a vydal se skrz hustý dav nakrucujících se těl. Najednou se někde před ním mihly zlaté dlouhé dredy.
„Panenka?“ Řekl si pro sebe nahlas udiveně. Vydal se směrem, kterým si myslel, že dredatou hlavu viděl jít.
„Hey… panenko.“ Zavolal na osobu, konečně ji dohnal a otočil za ramena čelem k sobě. Ačkoli se mu zrak mírně rozmazával, rozpoznal, že nehledí do teplých oříškových očí, ale do studených modrých studní. Tohle nebyla jeho panenka, nýbrž nějaká holka s podobnými vlasy. Měla je však rozcuchanější a celkově nevzhlednější. Najednou Billa kdosi odstrčil stranou.
„Tohle je moje holka, kreténe.“ Zaburácel na něj namakaný týpek. Byl oproti Billovi asi o hlavu nižší, svalové hmoty měl však podstatně víc. Bill se narovnal a pozvedl obočí.
„Leváku.“ Ucedil. Říkalo se mu tak, protože měl opravdu silný levý hák.
„Jak jsem řekl, Ďáble, drž se od ní dál.“ Sevřel Levák vztekle čelist. Bill sjel dívku pohledem od hlavy až k patě, a potom ho upřel zpět na Leváka.
„Nevidím na ní nikde ceduli s tvým jménem.“ Odseknul drze. Vůbec mu nešlo o tu holku, nebyla ani hezká, jenom v tom viděl příležitost způsobit zmatek.
„Měl by sis dávat pozor na držku.“ Zatnul Levák pěsti. Bylo opravdu snadné ho vytočit.
„Nebo co? Koupíš mi snad náhubek?!“ Provokoval dál Bill a oči mu ve tmě zářily jako smrtící hrozba. Rád zkoušel, kolik toho kdo vydrží, pokaždé překračoval hranici. Navíc s Levákem se odjakživa nesnášel a využil každé šance, jež se mu naskytla, aby ho přivedl na pokraj šílenství. On nebude ten, který půjde pryč se skloněnou hlavou. On ne!
„Co bys řekl tomu, kdybych ti ji srovnal.“ Udělal Levák krok vpřed. Někdo na Billově místě by se již zalekl a ustoupil zpět. To samozřejmě nebyl Billův případ.
„Řekl bych, zkus to.“ Sotva to Bill dořekl, chytil jednu pořádnou ránu do čelisti. Droga zpomalovala jinak jeho rychle pracující reflexy, takže si přicházejícího nebezpečí nevšiml. Zapotácel se a ucouvl pár kroků vzad. Byla to tedy pořádná šlupka. Pár sekund se vzpamatovával, a potom se rozběhl proti Levákovi. Sklonil se, obtočil mu paže kolem pasu a zabral. Smetl ho dolů jako při wrestlingovém zápase. Hned mu při tom dal pěkných pár pěstí. Levák to takhle nenechal dlouho a Billa ze sebe shodil. Popadl prázdnou láhev od piva, co ležela opodál, a rozbil ji Billovi o hlavu. Bill zavrčel a zatmělo se mu před očima. Poslepu nahmatal střep z rozbité láhve a vrazil ho Levákovi do předloktí na levé ruce.
„Sakra, vy dva kreténi, zklidněte se.“ Vletěl tam Fred ještě s jedním týpkem a odtáhli je od sebe. Fred se sklonil nad Billa a propleskal ho po lících.
„Ďáble, seš O.K.?“ Bill se jenom zazubil a zamumlal si pod nos. Po jeho spánku stékala rudá krev.
„Cože to mele?“ Přišel i druhý týpek.
„Něco o jakési panence.“ Pozvedl Fred nechápavě obočí. „No kurva, ten je totálně na šrot. Kolik sis toho sakra vzal, ty jedna fetko.“ Kopl mu Fred lehce do loktu. „Pojď, pomoz mi s ním.“ Pokynul druhému týpkovi, sehnul se a popadl Billa za paži. Kdyby nebyli přátelé a nehráli spolu v kapele, pravděpodobně by ho tam nechal. V jejich světě to bylo normální. Nikdo se o nikoho nestaral, všichni kryli záda jenom svým lidem.
„Ty vole, ta rána vypadá děsně.“ Prohodil druhý týpek.
„Jo, vezmem ho k řezníkovi, ten mu to hodí do pucu. Ty vole, vždyť Ďábel už je tam jak doma. To je pořád něco.“ Protočil Fred oči. „Máš tady doufám káru, pěšky ho táhnout nehodlám.“
„Si piš kámo.“ Přikývnul týpek. Dotáhli společnými silami Billa do auta a vydali se směr řezník. Byl něco jako jejich místní „doktor“. Rány, co nutně nepotřebovaly odborný zásah, si nechávali zašít u něho. Zvlášť, když byli pod tak silným vlivem drog, že by je v nemocnici na místě zatkla policie. Také k němu chodilo hodně jedinců na píchání piercingů, či vyřezávání nebo vypalování různých ornamentů na kůži. Dělal prostě všechno. Výsledek ovšem nikdy nebyl zaručený, proto se mu přezdívalo řezník. Bill u něj byl zašít většinu svých ran z pouličních bojů. Bylo to znát, jelikož to nebyla žádná pečlivá jemná prácička. Byly to jizvy, jak se patří. Bill byl jedním z největších rváčů ve čtvrti.
„Tak jsme tady.“ Vypnul týpek motor. Vytáhli s obtížemi Billa z auta a vstoupili do oprýskané budovy, kde se za nimi zabouchly polorozpadlé dveře.
autor: Emilia
betaread: J. :o)
Bože, tahle povídka mi tak chyběla, proto jsem moc ráda, že se tu objevil nový dílek, který se mimochodem dost povedl :)) neskutečně se těším na další 😉
Joo! konečně další díl ^^ Těším se na další. Tyjo, ten Bill, ten se nezdá :DD
No, tož nějak nevím jak začít, kurňa… 😀
Jsem ráda za Konstantine, že ji Deina nevzala za slovo a nevyhodila z práce. Myslím, že v tomhle směru se rozhodně nemusí obávat, že by jí hrozilo skončení na ulici, Deina vypadá na typ kamarádky, která ji podpoří, ať se rozhodne pro cokoli. Navíc jistě zná Konstantininy kvality a pracovitost, takže si myslím, že tady je Tomova matka za vodou.
S tím pitím už je to horší. Moc scén, kde by opravdu pila tam teda zatím nebylo, i tak se mi její popíjení nelíbí. Adelaide má pravdu, navíc dostalo mě, jak vyjela po Irmě s citrusovým ovocem. Asi proto, že si neche přiznat, že i ta obyčejná kuchařka zná jejího syna víc, mnohem víc než jeho vlastní matka. Snaží se být velice nad věcí, věnovat se Tomovi a nadále i práci, přidat ruku k dílu co se týče domácnosti, nicméně bohužel mám pocit, že tohle dobře neskončí. Tam uvnitř to Konstantine prožívá úplně jinak a pokud jí alkohol "poradí" ještě párkrát, pak by to mohlo mít nemilé následky. Tím horší je, že i pro Toma.
No ale ten by si měl dávat kurevský pozor!!! 😀 Aby oslava malé jedničky neskončila velkým francouzákem s Medie 😛 Dle mého skromného úsudku byl podle téhle spolužačky projekt do anglánského jazyka jen záminkou, jak se s Tomem seznámit a teď s ním chce zůstat v kontaktu, což je pochopitelné, já bych chtěla taky (♥). Tak uvidíme, jak se vybarví, holčina 😉
A poslední přichází na řadu můj miláček, moje nejmilejší postava. Ani mě popravdě vůbec neudivilo prostředí, v kterým se pohyboval se svými kumpány, protože o tom už jsem si udělala úsudek v minulých dílech, kdy nám bylo o něm něco málo prozrazeno.
Nemilým překvapením pro mě byl nový objev na jeho osobu a sice drogová záliba. Toto je tématika, kterou v povídkách nerada vidím, nerada ji čtu a vzhledem k tomu, že si povídky do detailu představuju v myšlenkách, tak se těchto představ děsím. Tohle je pro mě téma, které mi opravdu nedělá dobře, po fyzické i psychické stránce, nedokážu se s tím srovnat a představovat si to raději ani nechci. Svého času jsem upustila od čtení jedné, vcelku dobré povídky, kde Tom kývnul na práci dealera, protože to bych jaksi nezvládla.
Tím nechci nijak narážet na tebe. Napsala bych to i kdyby byl autorem téhle povídky kdokoli, tohle mi prostě nesedí. Nicméně chápu to a beru jako o něco věrohodnější způsob vykreslení toho prostředí, je to další z takových hlavních znaků. Přesto doufám – sama pro sebe – že tam žádné drogové dýchánky nebudou ve velké míře nebo i v malé to je fuk, protože bych je asi musela přeskakovat. Ale jak říkám, doufám sama pro sebe…
Děkuji za další díl, byl excelentní a budu se těšit na další. Momentálně se těším na Tomovo rande… ne, schůzku bez postranních úmyslů, abych to správně napsala… 😛
no to me podrz, k reznikovi!! to me dostalo! woow, a fakt je tam jak doma? no ty vado! ani sem si neuvedomila jak moc mi povidka chybela!!! miluju te :))
páni hned jak se včera tato povídka oběvila na zdi mě hrozně zaujal ten obrázek a tak sem to začala číst od 1 dílu !!! je to uplně něco jinýho než všechno tady ??!! nedá se to popsat já to zbižňuju!! doufám že brzy vyjde další díl :DD a bude to ještě dlouhá povídka XD
ach boze to je taaaak dokonaly…. me prijde zase jako fajn napad ze bill fetuje.. a je to i docela logicky… zajimave nam to "okoreni" povidku.. uz se tesim na pokracovani, prtoze tahle povidka je dokonala 😛
Ten poslední odstavec nejvíc cool. :D…:DDDDDDDDDDDD
jeziiiiiiiis ja jsem na toto cekala jak na smilovani, nanestesti jsem byla posledni tyden dost mrtva tak jsem byla rada, ze jsem stihla vubec usnout, takze jsem si toho vsimla az ted.
Stans je mi uprimne lito. Jeji vzezreni spis vyvolava chut zavolat do lecebny pro alkoholiky, kde by ji mohli poskytnout odbornou pomoc… Ale zase by nemusela byt tak hnusna na lidi, co se ji snazi pomoct, mela by byt uprimna sama k sobe a take ke svemu okoli Tomem pocinaje. Chapu, ze ji to ponizuje, ze jeji manzel ma jinou, ale okoli by ji jiste milerado pomohlo. Takhle proti sobe akorat vsechny postve. Nj, kdyby nebyla blba nemusela by mit strach, ze prisla o rodinu 😉
Tom je zlaticko nevinny, ja k nemu nemam co dodat <3
Ben si podle me zacina priznavat, ze nebude tak uplne na holky, co si pamatuju, tak si tu svoji krasotinu vzal zezadu, ale to jeste nemusi nic znamenat. Citim tam ale nejakou jiskru vuci Tomovi.
Bill me uplne dostava do kolen. Akorat se mi nelibi, ze fetuje, to dela z lidi hrozny trosky a hlavne vypatlance, skoda, ze i ten opravdovy Bill neni aspon trosku podobny tomuhle povidkovemu Billovi, to by bylo opravdo wooooow ^^
tesim se na dalsi dilek opravdu moc moc ale chapu, ho*na jsou ho*na a dokud se neuklidi neda se jit dal, proto ti preji, at se ty tvoje uklizi co nejlepe, moc nesmrdi a hlavne at to neni moc tezke a netrvaji dlouho 😉 pac a pusu Lenna xD
čím ďalej to čítam tým viac si zamieňam Billa so Sidom Viciousom 😀 (dobre neviem ako sa to poriadne skloňuje :D) ale super poviedka 🙂 po dlhej dobe niečo čo ma fakt chytilo len píš ďalej!