autor: B-kay
„Myslel jsem, že jste chtěli zajít na oběd,“ promluvil Bill tichým, naprosto prázdným hlasem, který v sobě neukrýval jakoukoliv emoci. Trpce stiskl rty a rychle pustil Tomovu dlaň. Cítil na sobě jeho pohled, vnímal, jak byl Tom sedící vedle něj nesvůj a roztřesený, přesto mu však nevěnoval ani kratičký pohled. Neustále zarytě hleděl před sebe, smutnýma očima sledoval rodinku kachen a přál si být jednou z nich. Přál si odplout od Toma tak daleko, jak jen by to šlo. Odplout a už jej nikdy nepotkat.
Ano! Přesně to si přál.
„Ehm,“ Tom rychle odvrátil tvář a snažil se vymyslet něco, cokoliv, co by donutilo Billa zapojit se do konverzace.
„Geo má ještě hodně práce a myslel si, že by byl oběd se mnou jenom zbytečná ztráta času,“ snažil se pohlédnout do Billovy tváře, ale Bill ji pokaždé odvrátil tak, aby se na něj Tom podívat nemohl.
„I tohle je zbytečná ztráta času,“ odsekl mu Bill tichým hlasem, hodil poslední zbytky svého oběda do jezera a s lehkým úsměvem sledoval drobné káčátko, které se odpojilo od své rodiny a plavalo si pro potravu.
„J-já vím, že se na mě zřejmě zlobíš,“ Tom si k němu poposedl o kousek blíž a naklonil se k němu. Byl si jistý, že mu to Bill neodpustí tak snadno, ale s takovou ignorací opravdu nepočítal. Byl si jistý, že postačí omluva a všechno bude zase tak jako dřív, ale při pohledu na Billa, který se tvářil, jako by tam s ním Tom vůbec nebyl, si tím náhle nebyl tak jistý.
„Mrzí mě to. Choval jsem se jako idiot. Nevím, proč jsem byl takový,“ ukazováčkem zlehka dloubl do Billova stehna a doufal, že tím konečně zaujal jeho pozornost.
Mýlil se. Bill neustále mlčel a tentokrát se stala středem jeho pozornosti zamilovaná dvojice, která se k sobě vroucně tulila na druhé straně jezírka. Opět pocítil nechtěnou přítomnost slz, a proto jenom rychle sklonil tvář a snažil se myslet na něco hezkého. Málem se uhodil ve chvíli, kdy jeho myslí prolétla vidina Tomova úsměvu…
„Co mám udělat, aby bylo všechno tak, jako dřív? Udělám cokoliv.“ Bill nešťastně nakrčil horní ret a zhluboka se nadechl. Nenáviděl se za to, jak snadno tomu podléhal. Tomova slova mu přišla upřímná a on jej již déle ignorovat nedokázal. Neřekl ani slůvko, přesto se však k němu konečně otočil tváří a zadíval se mu hluboce do očí. Tomovy oči v sobě ukrývaly provinilost, a ve chvíli, kdy spatřily zaschlé cestičky po slzách na Billově tváři, vyzařovaly jenom jediné. Nevýslovnou lítost. „Přesně tohohle jsem bál,“ šeptal, zatímco konečky svých prstů zlehka přiložil k Billově tváři a obkreslil jimi trasu Billových slz. Bill nevědomky pootevřel rty, a i když nechtěl, opřel se do Tomova doteku.
„Čeho ses bál?“ Bill po dlouhé době, která Tomovi přišla přímo nekonečná, tiše promluvil, vpíjejíc se do jeho bezedných očí.
„Potřebuješ cítit, že tě mám rád. Když to necítíš, jsi nešťastný, a to není správné,“ Tomovo srdce bilo tak prudce, že cítil jeho tlukot téměř v krku.
Celým tělem se mu rozléval jeho zběsilý tlukot, což bylo opravdu zvláštní, protože si myslel, že jeho srdce zemřelo v den, kdy zemřeli i jeho rodiče. Byl si jistý, že již nikdy nebude tlouct pro nic tak důležitého, jako byli jeho rodiče, a náhle bylo všechno jinak.
V Billově blízkosti jej cítil.
Cítil jeho prudké nárazy, zběsilý tlukot a opět se cítil živým. V Billově blízkosti se opět stával živou bytostí, která toužila poznat, jaké to je, být opět šťastný.
„Není to správné?! Jistěže potřebuji cítit, že mě máš rád. Úplně stejně, jako to potřebuješ cítit i ty. Nebo ti na mých citech k tobě vůbec nezáleží?“ Tom, do té chvíle, svírajíc Billovu tvář, zaslechl jemné chvění Billova hlasu. Nebyl si jistý, zdali byl připraven na to, aby řekl Billovi pravdu. Ale na druhou stranu mu pro dnešek ublížil již dost.
Zhluboka se nadechl, otevřel rty a očima naposled prolétl Billovu tvář. Chtěl mu říct všechno, co měl na srdci. Chtěl mu říct, že jej má rád. Že jej má rád dokonce víc, než mu mělo být dovoleno. Byl připravený se mu přiznat i s tím, že jej v noci políbil, a že to byla ta nejkrásnější pusa, jakou kdy cítil. Bylo toho tolik, co mu chtěl říct. Billova krása mu však úplně vyrazila dech. Ještě nikdy mu nebylo umožněno dívat se na něj z takové blízkosti, dotýkat se přitom jeho tváře a vnímat jeho jemnou vůni.
„Nesmíš mě mít rád. A já nesmím mít rád tebe. Za pár týdnů odjedeš, a pak už se zřejmě nikdy neuvidíme. Opravdu si chceš takhle zkomplikovat život?“ hleděli si upřeně do očí a snažili se jeden druhému vyčíst z pohledů to, co nedokázali říct nahlas.
Bill pevně stiskl rty a zamyslel se nad významem Tomových slov. Něco mu připomněla, akorát nemohl hned přijít na to, co přesně to bylo. Trvalo mu několik vteřin, než si uvědomil, že přesně tato slova mu prolétla myslí hned v první den, kdy Toma poznal. Také byl pevně rozhodnutý, že se na nikoho nebude vázat a že těch několik týdnů nějak přežije. Náhle mu však ta slova přišla zvláštní, cizí. Nerozuměl tomu, jak je někdy mohl tvrdit s takovou jistotou.
„Nechci,“ pípl tichým hláskem, ignorujíc několik malých dětí vesele pobíhajících kolem nich. Seděli na trávníku již víc než půl hodiny a park se začal pomalounku zalidňovat.
„To je dobře,“ zašeptal Tom, opatrně pustil Billovu tvář a přikývl na znamení, že nyní již všemu rozumí a už nikdy nebude nad Billem přemýšlet jako nad objektem svých tužeb.
„Pojď, odvezu tě domů. Chci mít jistotu, že budeš v pořádku,“ vrávoravě vstal, napravil si špinavé pracovní kalhoty a s Billem za zády pomalu kráčel k autu, které mu půjčil Georg. Na čtyřkolku by Billa již nikdy nevzal, proto si od něj půjčil jeho auto s příslibem, že mu jej v pořádku vrátí…
Poté, co se Tom vrátil do práce a Bill zůstal v domě Andreasových rodičů osamělý, jako by se čas zpomalil. Billovi přišlo těch několik hodin jako celá věčnost. Netušil, co by měl v tom velikém domě dělat. Většinou se zdržoval v Tomově pokoji a hrál si s malým kocourkem. Jistě, mohl dělat úplně cokoliv, dívat se na televizi nebo si jít zaplavat do bazénu, ale jenom v Tomově pokoji se cítil chráněn a nerad z něj vycházel.
Těch několik hodin, co byl Tom pryč, strávil pouze přemýšlením nad tím, na co se jej v parku ptal, a také nad odpovědí, kterou mu dal. Najednou si nebyl tak jistý, zdali odpověděl skutečně správně. Tom jej před sebou varoval. Snažil se jej pouze chránit, ale před čím?!
Z čistého zoufalství se rozvalil na posteli, do rukou vzal několik čistých papírů a rozhodl se, že si napíše všechny přednosti, které by měla mít osoba, do které by byl schopen se zamilovat. Chtěl sám sebe přesvědčit, že Tom tou osobou jistě není, a tak začal psát.
– Měl by být spolehlivý a upřímný
– Měl by mít dětsky nevinné oči a ve chvílích, kdyby se usmíval, by se jeho oči smály s ním
– Měl by být vtipný a chápavý
– Měl by být bláznivý, ale zároveň i citlivý a vnímavý
– Měl by mě mít rád
– Měl by to být někdo jako ty, Tome
Bill se na krátkou chvilku zadíval na kocourka, rozvaleného jenom malý kousek od jeho papírů, a vzápětí je rychle zmuchlal a odhodil ke dveřím. To, že udělal velikou hloupost, věděl i bez toho, aby si to napsal na papír. Nikdy by neřekl, že všechno to, co kdy toužil najít u své spřízněné duše, by se ukrývalo právě v Tomovi. Nechtěl, aby to tak bylo, protože jim nebylo souzené být spolu. A i kdyby bylo, chtěl by s ním Tom vlastně být?
„Ach Tome,“ povzdechl si a hlavou se opřel o polštář. Jediným důvodem, pro který se snažil dodržovat mezi ním a Tomem jistý odstup, byli jeho rodiče a smysl toho, proč do tohohle domu vlastně přišel. Přišel si sem hledat práci a ne se zamilovat. Na něco takového, jako je láska, neměl právo. I když po Tomovi toužil snad každou buňkou svého těla, nemohl dopustit, aby touha vyhrála nad zdravým rozumem.
Rychle zavrtěl hlavou, zhasl stolní lampičku, zavřel oči a zaposlouchal se do pomalé melodie linoucí se pokojem. Zhluboka dýchal a soustředil se pouze na kouzelný souzvuk nástrojů a slov, který vytvářel skutečně obdivuhodnou píseň. V tu chvíli se cítil skutečně krásně. Jednou dlaní si poklepával do rytmu, zatímco tu druhou nořil do chlupatého kožíšku malého kotěte. Tichého vrznutí dveří by si vůbec nevšiml, kdyby jej na malou chvilku neozářil pás světla pocházejícího zvenku.
Tom potichu vešel dovnitř, beze slova ze sebe svlékl pletený svetr a posadil se na postel k Billovi, který jej sledoval nesmělým pohledem.
„J-jak bylo v práci?“ pípl a v té tmě se snažil rozeznat obrysy Tomova obličeje. Nedokázal však rozeznat nic. Jediné, co dokázal vnímat, byl Tomův zrychlený dech a nádhernou vůni, která mu popletla hlavu. „Tome,“ zašeptal a poposedl si blíž. Dlaní se zlehka dotkl Tomovy tváře a tiše zasténal ve chvíli, kdy na ní ucítil vroucný polibek. Tom se do Billova doteku opřel, zoufale se snažil zklidnit své dýchání líbáním Billových ledových prstů, ale bylo to až příliš těžké.
„Nechci, abys mě nenáviděl,“ zasténal tak blízko Billovým rtům, že cítil každý jeho prudší nádech nebo výdech.
„To bych nikdy nedokázal,“ bylo mu rychlou odpovědí. Chtěl ještě něco dodat, ale nemohl promluvit. Nedokázal rozevřít rty, protože mu v tom bránil pár dalších, které vzápětí zmizely.
„Teď už mě nenávidíš?“ Tomova otázka dolehla k jeho uším jakoby z dálky. Ještě pořád se třásl a nemohl popadnout dech.
„Ne,“ zavrtěl hlavou a vzrušeně zasténal, jakmile na rtech ucítil další polibek, tentokrát mnohem delší a odvážnější než ten předešlý. Ve chvíli, kdy ucítil, že polibek se zřejmě chýlí ke konci, nesouhlasně zamručel, chytil Toma za týl a věnoval mu plnohodnotný polibek. Tom v té chvíli nemohl jednat jinak. Stáhl si Billa k sobě na klín, sevřel jeho hubené, po medu vonící tělo v náručí, a naléhavě se vpil do rtů, o kterých tak dlouho snil. Věděl, že nedělá správnou věc, ale také věděl to, že dělá tu nejkrásnější věc na světě…
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Jéé, konečně je tu další dílek 😀 úžasný, skvělý, nádherný! Tuhle povídku prostě miluju!! 🙂
Ani nevíš jak mě těšíš ;)))) úžasný!!!! :))
B-kay toto dielo je neodolateľné. Bill a Tom v Tvojom podaní sú úžasní.
Keď príde láska všetky predsavzatia môžu ísť do pekla 🙂
Miluju tuhle povídku. Sice jsem to už říkala, ale já to prostě potřebuju zopakovat. Je to vážně nádherné čtení. Vážně mě na ní fascinuje fakt, že nemám jen jednu jasnou vidinu toho, jak to bude pokračovat, jako se mi stává u mnoha jiných povídek. Mám tu tolik variant pokračování a nejvíc miluju, že mě ta povídka stejně pokračováním překvapí. U jiných se kolikrát i přesně trefím, ale tady se mi to nevede. Je to naprosto geniálně napsané. Vyzařují z toho všechny emoce, které zažívají naši hrdinové. A tenhle díl byl… tak krásný. Už se nemůžu dočkat pokračování. Snad to bude zase tak vzrušujícně překvapivé 😉
krásný! prostě nádherný:) už se těšim na další díl:)
PANE BOŽE!!!! Nevím,jestli jsem nějaká vadná nebo co,ale normálně jsem v průběhu tohohle dílu brečela,protože z toho byla cítit ta bolest,když si lidé,kteří se navzájem milujou odpírají lásku k tomu druhému. Bolest a úzkost a beznaděj na mě z tohohle dílu působily. Řekla bych,že jejich láska bude silnější a oni si to odpírat nedokážou…Ale….copak se Bill musí vrátit? Nemůže tam zůstat s Tomem? Jejich láska je neuvěřitelně silná a konec tohohle dílu mě snad dostal nejvíc. Ta naléhavost….to projevování lásky ,i když vědí,že by neměli,ale nedokáží si to odepřít…bože já jsem fakt nemohla…a nemůžu z toho pořád.
Když si tam Bill psal,jak by měla vypadat jeho vysněná láska,tak když tam bylo napsáno "-Měl by to být někdo jako ty,Tome",tak mě úplně trkl název povídky.Opravdu moc se mi to líbí. Oni dva k sobě patří a já doufám,že i když jim není souzeno,aby spolu byli,že to tak není..a že najdou nějakou možnost,jak spolu být. Bill přeci nemusí odjet,nebo ano? Jsem zvědavá,jak to s nima bude dál. Tuhle povídku mám opravdu velmi ráda,protože má takovou svojí zvláštní atmosféru. Takovou smutnou a chvílemi velmi nádhernou…já nevím,jak to popsat..prostě originální.
Těšim se na další díl.<3
*Love on first sight<3!
Krásné, opravdu krásné. Jsem ráda, že se na konci ta barikáda mezi nimi, která vznikla u jezera, tak nějak prolomila. Přesto myslím, že až tahle chvilka odezní, Tom bude bližší vztah s Billem stále považovat za špatné, uvidíme…
ja uz se chtela leknout ze se opravdu budou ridit tou Billovo nerozvaznou odpovedi. I kdyz….je vlastne chapu. Uprimne…v prvni moment jsem si myslela ze prisel Andy. Ach jo…ja jsem desne zmatena. Ja na jednu stranu chci aby uz byli spolu, protoze je jasny ze to oba chtej a potrebujou. a na druhou stranu to snad ani nechci protoze jestli Bill odejde…tak se zblaznim. kazdopadne jsem nadsena z jejich polibku. Jelikoz tim je mezi nimi jasno a uz jen zalezi zda se rozhodnou poslouchat srdce nebo mozek. Ale uz proste vedi ze jsou na tom uplne stejne. A ja jen doufam……ze se budou ridit srdcem a nebudou si to stale vycitat.