Zeiten ändern dich 37.

„Odjeli jsme, protože loni škola končila dvacátýho devátýho. To akorát letos končí až poslední den měsíce.“
Nevím, jak bych měl naznačit, abych se dozvěděl něco víc, ale nechci zase příliš vyzvídat. „Aha.“
„A co se tak zajímáš o večírek? Tys tam přece nikdy nebyl, ne?“
„No nebyl, a nejspíš ani nikdy nebudu mít důvod, proč tam jít. Jen jsem se tak ptal,“ pousměju se.
„Ale nevím, jestli se mi letos chce odjet. Ten kemp patří rodině Andrease, takže svým způsobem do toho má Andreas co mluvit, když si řekne, koho tam chce a koho ne. A hodně bych se divil, kdyby chtěl, abych odjel letos i já, ale zas si myslím, že mám ještě moc dobrý vliv na to, abych to změnil.“
Vliv? Z jeho úst mi to teď zní jako sprostý slovo! Ale jestliže Tom hodlá i přes Andreasovu výhružku na kemp odjet, neúčastní se večírku a není sebemenší důvod, proč bych večírek měl navštívit já.

„Ale no tak!“ se smíchem do Toma strčím, protože se mě už podruhé pokusí vyklopit z houpací sítě na jejich zahradě. Ten si pak síť vesele oběhne a uvelebí se vedle mne. Je téměř večer, a já bych měl uvažovat o cestě domů, ale zrovna dvakrát se mi tedy nechce, ač už mě Gordon starostlivě sháněl. Ne snad, abych prý rušil své plány, ale jen aby věděl, že jsem v pohodě. Miluji, že je tak hrozně tolerantní, chápavý a podporující. Tohle ne všichni dospělí svým dětem mohou dát.
Tom se ledabyle opře do sítě a usměje se. „A to buď rád, že Sam nemá dneska náladu skákat za náma, ten jinak shazování lidí miluje.“

„Jakej pán, takovej pes,“ usměju se.
„Tse.“ Tom mi chytí ruku, o kterou se opírám do sítě, abych byl nucen spadnout na jeho stranu k němu. „Nechtěj, abych mu prozradil, že ty se dáš shodit lehce.“ S úsměvem se mu zadívám zblízka do očí a jeho ruka z mého zápěstí sjede níže, aby propletl naše prsty. „Protože by to bylo takhle moc jednoduchý,“ jemně prstem šťouchne do mých žeber, a když mám tendenci sebou začít šít, jen ruku ovine kolem mého pasu a ukradne si mé rty, pro ty své. Naprosto si užívám jeho objetí, jeho rtů a jeho blízkosti. Prstem putuji po jeho paži svírající můj bok, až skončím pod rukávem trička, se kterým si zůstanu hrát.

Po chvilce za sebou ale zaslechnu motor auta. Sice se nacházíme hlouběji v zahradě, kus od příjezdové cesty, ale přesto tady nelze nikoho přehlédnout. Tom přeruší náš polibek, nakloní se přese mne a nespokojeně mlaskne.
Jemně si skousnu spodní ret, a vrátím se do své původní polohy, tudíž se posadím. Tom mne okamžitě následuje a spíše se ušklíbne, než aby se usmál. Pod nohy mi přiběhne Busta a začne doléhat, abych si s ním šel hrát, tím že mi podstrkuje ukořistěnou hračku, kdežto Sam zase okupuje Toma, nejspíše aby ho upozornil, že domů někdo přijel. Ten ho jen pohladí a nespouští pohled z auta, kterému vyčuhuje zpoza domu už jen zadní část. „Měla přijet až večer.“
„Ale on je večer, Tome,“ upozorním ho s dovolením a Bustovi hodím hračku, za kterou se celý šťastný rozeběhne.
„Jenomže s sebou přivezla…“ nedořekne, protože se najednou objeví tři lidé, z nichž dva se vydají do domu, a jedna osoba k nám. Tom pošle jen mávnutí tím směrem jako pozdrav a vydechne, když se kroky třetí osoby dostanou až k nám. Nemusím si ji tak dopodrobna prohlížet, abych v ní nerozeznal jeho mamku, jelikož nejen podoba je znatelná, ona je stejně tak i krásná.

„Dobrý den,“ vykoktám rychle pozdrav a snažím se nasadit ten nejpřívětivější výraz, na rozdíl od Toma.
„Ahoj. Tohle je Bill,“ poukáže jen prstem, aniž by strhl pohled mým směrem.
„Bill, těší mě. Kde já to jméno už slyšela?“
„Známe se nejspíše díky tomu telefonu… tehdy.“
„Ach ano, telefon,“ prstem naznačí, že si vzpomněla, hodí po mně úsměvem a stočí pohled na mého přísedícího. „Mohl by ses pak za námi stavit? Chtěli by s tebou mluvit.“
Tom jen přikývne a usměje se na psa, který předními packami skočí na síť, čímž se oba znatelně zhoupneme. „Pak přijdu,“ řekne, a Samovi přesune packy ze sítě na své nohy.
„Dobře. A Bille, zatím mě těšilo,“ mrkne jen a vydá se do domu taky.
„Nápodobně,“ řeknu zdvořile a nespouštím úsměv po celou dobu, než stočím pohled k Tomovi, „měl bych asi jet, abych tu nepřekážel.“
„Nepřekážíš. Tohle jsou rodiče Andyho a považují mne svým způsobem za vlastního syna. A jestliže se teďka doslechli, že netrávíme čas spolu, budou chtít ze mě dostat proč.“
„Dobře, ale stejně bych měl.“
„A co když nechci?“ stočí s úsměvem konečně pohled ke mně.
Usměju se a nadechnu se, abych řekl to, co chci. „Tome, opravdu se mi od tebe nechce, ale je půl sedmé, a ty i já máme ještě určité povinnosti,“ poukážu na jejich dům, aby pochopil svou povinnost. „Krom toho, měl bych stíhat bus.“
„Ale Bille,“ řekne jakoby pohoršeně, a pak se zasměje. „Odvezu tě, moje povinnosti chvíli počkaj.“ Jeho pohled zase padne na psa, který do něj lehce naráží čumákem a očividně se tím baví. „Zlato, dělá ti to dobře?“ Sam ho ale vůbec neposlouchá, a jakoby tvrdohlavě přidá na síle. Tom se smíchem vstane, oklikou ho obejde, ale nespokojený Sam se vydá v jeho stopách. A když se Tom rozeběhne, rozeběhnou se rovnou psi oba.
S úsměvem je pozoruji do doby, než se Tomovi zase podaří dostat zpět k síti a jen na mne s úsměvem kývne. „Tak jdem.“

„Nelly, no tak, už víš, co si vezmeš na sebe?“ houknu z kuchyně na osobu, která hodlá snad okouzlit celý svět a už minimálně půl hodiny se různě převlíká.
Je sobota, půl páté večer a my s Nelly trávíme víkend v Magdeburku u babičky. Gordon si udělal doma menší párty s lidma z práce, a tak jsem se nabídl, že mu uděláme doma prostor. Dokonce se účastní i Miriam, jeho známost, což jsem z něho těžce, ale přeci jen pak dostal. Usměju se při pocitu zadostiučinění a strčím do pusy další sousto z babiččiny skvělé večeře.
„Ještě chviličku,“ zavolá Nelly a skutečně za chvilku přiběhne s další sukní, ve které se začne točit.
S výdechem kouknu na hodiny. Samozřejmě víkend v Magdeburku má i tu výhodu, že mohu být s Tomem, leč za doprovodu Nelly, který, jak mě sám Tom ujistil, je vítaný a žel tomu až v tuhle hodinu, protože se dříve nemohl uvolnit.
Babička Nelly sukni pochválí, ta se ale zase vzápětí sebere a odkráčí. „A Bille, kdyby ses chtěl venku zdržet do pozdějších hodin, tak jen Nelly přiveď v nějakou ucházející hodinu, ano?“
S úsměvem babičce přikývnu. „Neboj se.“ Z nejistoty, že se Nelly furt převléká, prohlédnu svůj outfit, a když si mírně vyhrnu rukávy od svého slabého červeno černého svetru, musím se zasmát sám nad sebou.

„A kde bude Tom čekat?“
„Uvidíš, za chvilku jsme tam.“
„Můžu ti něco říct? Taťka mi vysvětlil, že ty máš rád jen kluky.“
„Co ti taťka vysvětlil?“ zarazím se nad jejím trochu nesouvisejícím prohlášením.
„No, že máš rád Toma, a že nebudeš mít rád žádnou paní. Nikdy.“
Jasně, Gordon je prostě moje záchrana. Samozřejmě, že je Nelly už rozumná, aby to rozumně chápala, ale já jsem nějak nerozumně nevěděl, jak jí to podat. Ale od toho mají děti vlastně rodiče, aby jim vše vysvětlili a ostatním nevinným pak ulehčili práci. „Aha. No, tak to je jedině dobře, že to chápeš.“
„A Tom tě má taky rád?“
Usměju se a zavrtím hlavou. „To nevím, zlato.“
„Tak já se ho zeptám.“
„Proboha, Nelly, ne, hlavně se ho neptej.“
„A proč ne?“
„Protože jsem to řekl.“
„Ale kdyby tě neměl rád, tak by ti netelefonoval, nechodil by s tebou ven a nepusinkoval by tě. Tak tě musí mít rád, tak se ho přece zeptat můžu.“
Vydechnu a mírně protočím oči nad jejím rozumováním. „Ne. Tyhle důvody ti jako odpověď musí stačit. Neptej se ho, prosím.“

„Ríša ve školce mi taky dal pusu, a já mu řekla, že ho ráda nemám. A on nic pak už neříkal,“ pokrčí rameny a zatváří se hrozně soustředěně. „Až budu velká třeba jako ty nebo jako Tom, tak se budu všech ptát, protože bych nechtěla, aby mi dával pusy někdo, kdo mě nemá rád.“
„Dobře, až vyrosteš, ptej se, ulehčí ti to život. Ale zatím jsi malá, tak tě žádám, aby ses Toma neptala.“
„Hm, tak dobře. A kam půjdeme?“
„Nevím, nechtěl mi to říct.“
Nelly se rozesměje a začne poskakovat. „A na to se ho zeptat můžu?“
Pobaveně se na ni podívám a začnu se smát taky. „Ty jsi šašek, viď?“
„A támhleto vzadu je Tom?“ poukáže po chvilce na osobu na protější straně ulice, která vede znatelně veselý hovor s blondýnkou stojící vedle.
„Jo,“ řeknu jen stručně a přikývnu. Nijak zvlášť nemám důvod si blondýnku prohlížet, ale přeci jen v ní poznávám někoho, koho teď s přesností nedokážu zařadit. Je ale hloupost, abych ji znal, ne?

autor: Mintam