Pouliční štěně II – Ve svitu lamp 23.

V ulicích města jsou si všichni rovni. Nikdo se nezajímá o to, zdali máte na kontě miliony, nebo žijete za kontejnerem v rohu ulice. Ve svitu lamp lidé nalézají jediné místo, kde mohou vést vyrovnanou konverzaci, aniž by se jeden povyšoval nad druhého…

Tom vyšel z koupelny. Před půl hodinou se vrátili od Tomových rodičů a Tom potřeboval upustit. I on musel uznat, že je toho na něj až příliš. Copak nemůžou být s Billem alespoň chvíli šťastní? Zřejmě se k nim štěstěna prostě nechtěla otočit čelem. S myšlenkami stále ještě zamořenými nešťastnou událostí zamířil k sobě do pokoje. Na zemi u skleněné stěny našel sedět Billa. Držel si nohy u těla a opíral se bradou o kolena. Pohupoval se v pravidelném rytmu neslyšitelné hudby, jejíž noty znal snad jen on. Tomovi pohled na něj lámal srdce.

Tiše se doplížil až k Billovi, ignoroval fakt, že má na sobě pouze ručník omotaný kolem pasu, a klekl si za Billovými zády. Položil mu bradu na rameno a zašeptal: „Naše město v noci je něco překrásného, nemám pravdu? Skrývá v sobě úžasné kouzlo. Kdysi mi o něm vyprávěl jeden chlapec, který znal jeho moc na vlastní kůži. Tenkrát, když mi o tom úžasném kouzlu vyprávěl, mi po zádech přebíhal mráz a já se chtěl ponořit do světel, která vyzařují z pouličních lamp a blikajících neonových nápisů. Chtěl jsem s nimi splynout a užívat si okamžiky, o kterých mi on vyprávěl. Vnímat onu hřejivou moc. Ale nejvíc ze všeho jsem si tehdy přál, aby mě tím vším provedl on. Jako učitel, jehož slova k sobě lákají neutuchající magii nočního města.

A víš, jak ten příběh pokračoval? Nevím, jestli tu noc, kdy mi všechno vyprávěl, padala hvězda, ale mé přání se splnilo. On mi ukázal, jaká moc ve městě skutečně oplývá. Pamatuji si to, jako by se to snad stalo včera. Protože nejhezčí život poznáš ve svitu pouličních lamp, Bille.“

Po Billových zádech přejížděl mráz, když se Tomovy rty otřely o kůži na jeho krku. Nemohl si však pomoci. Zvrátil hlavu ke straně, aby Tomovi usnadnil přístup.

„Jak to bylo dál?“ ptal se přiškrceně Bill. Zapřel se zády Tomovi o hrudník. Tom přejel rukama po jeho pažích a sundal mu je z kolen. Následně si s ním propletl prsty a překřížil je Billovi přes hrudník tak, že ho pevně objímal. Nos zabořil Billovi do vlasů a užíval si jejich vůně, která mu tolik chyběla.

„Utekl mi, víš? Utekl a já jsem o něm dlouho nevěděl, ale pak nás město svedlo znovu dohromady. Zdá se, že ani jeden z nás nikdy nezapomněl. A teď je zpátky u mě a já jsem si jistý, že ani on nikdy nezapomněl na úžasný život pod pouliční lampou v parku. Vím, že na to rád vzpomíná a že chce všechno stejně jako já vrátit zpátky. A já se ho musím ptát, proč to všechno nevrátit do starých kolejí?“

„Ale, Tomi, to -„

„Myslím, že je špatně, že spolu nejsme. Protože mi k sobě patříme. Já i on to víme. Ne nadarmo se říká, že láska překoná i ty největší překážky. Kdybychom neměli být spolu, nikdy by nás osud nespletl dohromady. Řekni, Bille, kdyby ses dostal do takové situace, jak bys ji řešil?“

„Myslím… Myslím, že bych chtěl, aby se všechno vrátilo zpátky, myslím, že bych o to usiloval tak dlouho, dokud by se to tak skutečně nestalo. Myslím, že bych řekl, že máme zapomenout na všechno, co bylo, a žít tak, jak chceme. Řekl bych, že máme poslouchat svoje srdce a vykašlat se na všechno, co tvoří tu nechutnou hradbu mezi námi. Řekl bych, že mě máš políbit, Tomi,“ usmál se Bill. Vysmekl se z Tomova objetí, aby mu viděl do tváře. V Tomově tváři pohrával rozpustilý úsměv. Váhavě natáhl ruku k Billově tváři a přejel po ní prsty. Bill okamžitě přitlačil tvář do jeho dlaně a přivřel oči.

Tom sledoval jeho rty mírně zvlněné do úsměvu, rozpustilé pramínky vlasů klouzající mu do čela, přivřená víčka s nánosem černého líčidla. Tohle byl jeho Bill, ten chlapec, ze kterého vyzařovalo jakési vnitřní světlo, které dodávalo Tomovi sílu, když padnul na kolena, aby mohl pokračovat ve své cestě. Bill pootevřel jedno oko.

„Já tě nebudu žádat dvakrát, Tome,“ pousmál se. A Tom rád vyhověl jeho žádosti. Naklonil se k Billovi a něžně přejel rty přes jeho. Hned potom se od Billa odtáhl. Ten nespokojeně otevřel oči. Tom věděl, že chodí přes příliš tenký led, ale on si nemohl pomoci. Chtěl Billa škádlit, chtěl mít jistotu, že si to Bill dalšího rána nerozmyslí a znovu nezmizí.

Bill se na Toma ošklivě zamračil. „Nechceš? Nechtěj, nebude,“ zabrumlal a škrábal se na nohy. Tom ho však objal rukama kolem lýtek a nenechal ho odejít.

„Příště se budeš muset vyjadřovat přesněji,“ pokrčil Tom rameny, když na něj Bill shlédl. „Zkus to znovu, třeba budeš mít lepší úspěch, když zadáš přesný rozkaz.“ Bill se zasmál a posadil se zpátky na zem naproti Tomovi.

„Vyjadřovat přesněji, říkáš? Mám lepší nápad,“ usmál se potutelně Bill. Omotal ruce Tomovi kolem krku a sám spojil jejich rty, tentokrát však ve skutečném, pořádném a procítěném polibku. Když se od sebe odtáhli, Bill roztáhl rty do naprosto nevinného úsměvu. „Takhle nějak jsi to vyjadřování myslel?“ zeptal se s uculením Toma.

„Ne, ale nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. Myslím, že takhle bychom mohli komunikovat častěji,“ ušklíbl se Tom na Billa. Za svá slova si vysloužil ránu do ramene.

Tom však ve chvíli zvážněl. „Jsou mi všechny moje hříchy odpuštěny? Neutečeš mi do rána, protože nebudeš moci překousnout, že jsem se narodil jako tvůj bratr?“ zeptal se naprosto vážně. Jeho oči se podezřele leskly, když je sklopil k podlaze. Bill mu dvěma prsty za bradu zvedl hlavu vzhůru, donutil ho se na něj podívat. Věnoval mu sladký úsměv.

„Slibuji, že neuteču. Myslím, že jsi mi konečně otevřel oči. Ostatně jen my dva víme, že jsme dvojčata, ne? Shodné tváře se občas můžou najít kdekoliv.“

„Jen my dva,“ zopakoval s přikývnutím Tom a vtiskl na Billovy rty mlaskavý polibek.

*

Dalšího rána Toma probudilo šimrání na krku. Do očí mu už nějakou dobu svítilo sluníčko, ale to by dokázal překousnout. Šimrání ho však nenechalo spát. Neochotně otevřel oči a na rtech se mu okamžitě rozlil úsměv. Zdrojem šimrání byl Billův nos, který se Tomovi otíral o krk. Bill zřejmě netušil, co dělá, protože jeho víčka stále ještě byla zavřená a tělo se zmítalo pod náporem snů. Tom Billa jemně pohladil po tváři. Pokud se takhle bude probouzet častěji, bude snad i vstávat rád.

„Bille, vstávej,“ zašeptal tiše, ale Bill jen něco zamručel a otočil se na druhý bok. Tom nad tím jen zakroutil hlavou a vylezl z postele. Byla neděle, nemusel nikam spěchat. Převlékl se do volného domácího oblečení a sešel do kuchyně, aby sobě a Billovi připravil snídani. Při přípravě snídaně plánoval, co by během dne mohli podniknout. Venku bylo krásně, léto bylo v plném proudu. Zdálo se, že neděle by mohla být ideálním dnem pro příjemný piknikový oběd v parku, nebo alespoň pro dlouhou vycházku. Počasí přímo vyzývalo k trávení času venku v příjemných slunečních paprscích, které odívaly město do své zlaté záře.

Plány na odpoledne však přerušilo zvonění mobilu na kuchyňském stole. Tom ho tam nejspíš večer zapomněl. Na displeji blikalo Lindino jméno. Tom hovor přijal.

„Mami?“

„Tome, tobě to trvalo…“ postěžovala si Linda. „Tome, chci, abyste dnes odpoledne s Billem zajeli do dětského domova. V týdnu nebudete mít čas a dnešek je pro to přímo ideální. Matka vám chce říct určitě něco důležitého, když si vás sama vyžádala. Udělej to pro ni, Tome. Ráda bych jela s vámi, ale otec má konečně po dlouhé době den volna a chceme spolu jet někam na výlet. Slib, že tam zajedete.“

„Slibuji,“ odpověděl Tom. Jeho nálada klesla na bod mrazu. Přes včerejší příjemně strávený večer úplně zapomněl, že Matka domova, ve kterém vyrůstal, umírá.

autor: Helie