S.O.S. (Anything but love) 26.

Tom

Bože, já tě nesnáším. Ten tvůj hlas se mi zarývá tak hluboko pod kůži, že i ta rána bičem je proti tomu nic. Jen mi tak odporné všechno, co se tě týká. Ty jsi odporný. Jak se jen můžeš ptát, zda to bolí. Jistěže to bolí, protože zatím jsem jenom člověk. Připomíná mi to, když jsem jako malý dostal od táty řemenem přes zadek. A jak jinak, bylo to kvůli tobě. Zase jsi něco provedl a já to odskákal, tehdy snad ještě moc rád. Tehdy jsem tu bolest ani nevnímal, protože jsem věděl, že jsem tě zachránil. Byl jsem tak slepý. Vyrostl z tebe jen hajzl, parchant, co si neváží ničeho. Umíš jen napodobovat všechny, to bylo tvoje. Ty jsi snad ani nikdy neměl vlastní názor. Když se ocitnu natisklý ke komodě, jen bolestně vydechnu. Tohle je hodně nepohodlná poloha, ale nemyslím, že by tě to zajímalo, jak se cítím. Nikdy tě to nezajímalo.

„Chcípni!“ Prsknu vztekle, když cítím, jak se ke mně tiskneš. Je mi to tak odporné. Bože, chce se mi z toho zvracet. Kdybych mohl, vcucl bych se do té zdi. Naskakuje mi husí kůže, když cítím tvé vzrušení, jak mi přejíždíš po stehnu až k zadku. Přesně vím, co chceš udělat, a jestli si myslíš, že mě tohle zlomí, jsi na omylu. Vezmi si ze mě, co chceš, klidně mi vyoperuj příborovým nožem srdce, ale moji duši nikdy nedostaneš. Na to jsi ty až moc slabý.

„Je mi tě tak líto, tak strašně moc líto.“ Řeknu tence a zasměju se jako nějaký blázen. Vlastně jsme oba. „Ty ani nevíš, co děláš. Ty nevíš, co chceš. Klidně mě zabij, možná najdeš někde v hloubi sebe odvahu, ale ty sám se z toho nikdy nevyhrabeš.“ Zasměju se a skloním hlavu mezi ruce, které mi stále držíš na zdi. Jo vím, že tohle bude bolet, až ho do mě vrazíš, ale tímhle mě neponížíš. Ponižuješ tu akorát sebe, jsi mi k smíchu, nikdy bych ti nepadl ke kolenům a nezačal prosit, to bys mě musel prvně vážně zabít.

„Tak dělej! Posluž si, hajzle!“ Rozkročím se trochu víc, abys do mě mohl. Jestli ti to udělá dobře, tak to udělej. Klidně to udělej.

Bill

Je mi na blití z toho všeho. Už chci, aby to skončilo. Všechno a jednou provždy. Asi opravdu nevím, co vlastně dělám. Ztratil jsem mozek, ztratil jsem život. Ztratil jsem svoje vlastní já.

„No to si jen myslíš, že tě zabiju.“ Prsknu ti do ucha. „Já si s tebou ruce špinit nebudu, miláčku.“ Nemá cenu to nějak protahovat. Čím víc se tu bavíme, tím je mi víc na zvracení. Chytnu tě za rameno a druhou rukou za bok. Nastavím se a na jeden prudký příraz do tebe zajedu. Ani mi to vlastně nic nedává. Vzdychnu, ale že by to byla taková slast, se říct nedá. Je to částečné uvolnění, ale je to jen moje pomsta. A vím, že chabá a ubohá. Ale copak na tom ještě záleží? Já vím, jak tohle skončí, a vím, že si tohle ponesu celý život. A vlastně… mi to bude jedno, protože můj život už skončil. Bezhlavě přirážím a nehty ti zatínám do ramene, jak tě za něj držím. Sjíždím jimi přes lopatku na záda a zanechávám ti na kůži rudé šrámy.

„Nenávidím tě, Tome… a už navždycky tě budu nenávidět. Už jen chci, abys pocítil všechno to, co jsem s tebou musel cítit já. A lituju toho dne, kdy jsem tě vůbec začal milovat, i přes to jaký jsi byl. A že jsem tě miloval ještě první měsíc tady, kdy jsi mě postupně zabíjel.“ Je dobře, že na mě nevidíš. Slzy mi tečou po tváři. Cítím se zhnuseně a snad lituju toho, co dělám. Ale najevo ti to nedám. Už nikdy. Dva šílenci si dláždí cestu do pekla. Měl jsi pravdu… sejdeme se tam.

Tom

Nějak mi vrtá v hlavě, co jsi chtěl říct tím, že si se mnou ruce špinit nebudeš. To máš nějakého komplice, co mě přijde zabít, nebo jak si to mohl myslet? Musím se nad tím docela pozastavit, protože mám pocit, že teď už vůbec nic nechápu. Ani sebe, ani tebe. Dokonce nechápu ani tuhle situaci. Ale už vím, že je pravda, když se říká, že láska je jen krůček od nenávisti. Ani nevím, jestli je tohle nenávist, co k tobě cítím. Nebo jen lítost? Možná lituju nás oba, jak jsme dopadli. Možná je mi opravdu všechno to líto, jako tobě, ale nepřipustím si to. Ani jeden z nás, jsme na to až příliš hrdí.

Z mého přemýšlení mě vytrhne ostrá bolest, která projede mým tělem, když se do mého těla dostaneš na jeden příraz. Prudce vydechnu, ne však slastí. Je to všechno, jen ne slast. Než se stačím z toho vzpamatovat, přirazíš do mě znovu, opět prudce vydechnu. Cítím, jak se mi téměř okamžitě orosilo čelo, jak mi kapičky stékají po čele dolů po tváři. Nehty zatnu do zdi, snažím se někam couvnout, ale není kam. Snažím se to vydýchávat, ale ty nepřestáváš a znovu a znovu se do mě dostáváš. Nejraději bych ti rozbil hubu, ale neukážu ti nějakou slabost. Mě prostě nedostaneš na kolena, ani po tomhle. Ani nevím, co přesně mě bolí, protože bolest se tak moc rozlévá mým tělem, že nevím, kde je centrum té bolesti. Možná si to jen nechci přiznat a bolí mě u srdce z těch slov, co jsi právě vyřkl. Já moc dobře vím, že to není pravda, ale pokud si tohle namlouváš, nebudu nic k tomu říkat. Víme oba dva, že toho litovat nebudeme, že to byla silná a čistá láska, alespoň v době, než jsem se tebou stal posedlý. Slyším, jak se ti klepe hlas, jak nejspíše brečíš, ale to nejsi sám, i mně stékají po tvářích slzy. Nevím z čeho přesně, jen se modlím, aby tohle už skončilo, abys mi konečně dal už pokoj.

Bill

Nevnímám jednotlivé přírazy do tebe ani výdechy. Dokonce ani minuty, které ubíhají. Jako bych tu snad ani nebyl. Jsem tak otupělý vůči tomuhle, že bych se musel sám sebe ptát, proč to vlastně dělám. Co z toho mám? Akorát mi je mizerně ještě víc. Takhle to nemělo být. Představoval jsem si to celé jinak. Ale představy nejsou realita. Bohužel. Zrychluju a blížím se tak k vrcholu. Ne zrovna plnýho slasti, ale zkrátka uvolnění. Vpletu ti prsty do vlasů a zakloním ti hlavu. S mým vyvrcholením do tebe ti ji narazím o zeď. Vyjdu z tebe a zapnu se. Tak jo… mám to za sebou. Jenže necítím ani žádný zadostiučinění. To je trochu smutné. Podrazím ti nohy a ruce ti připoutám k topení. Nechám tě tak na zemi. Ani oblíkat se nemusíš.

„Myslím, že my dva se vidět nemusíme.“ Syknu a kouknu do strany. Jsem ubrečený… sám sebou zhnusený a nechci, abys to viděl.

„Uvidíme se za pár dní.“ Myslím, že ti nijak nemůže uškodit trocha samoty. Můžeš si povídat se svým prázdným žaludkem. A já si zatím posbírám všechny zbytky sil, abych to už konečně skončil. Jednou provždy. Jelikož vím, že to chci udělat, ale pořád mě to trochu děsí. Otočím se a opustím místnost. Nechám tě tam. Samotného, bez jídla i vody… svázaného. Napít ti můžu přinést kdykoliv, abys mi tam nepošel tak snadno. Ale teď to stejně nepotřebuješ. Nebo spíše je mi jedno, jestli to potřebuješ.

Tom

Doufám, že sis tímhle něco dokázal, protože jediné, co jsi mi způsobil, byla bolest fyzická. Kurevsky to bolí, ale stejně neklesnu natolik, abych tě o něco prosil. Už vůbec ne o smilování, na to mám až příliš velkou hrdost. Nezbývá mi vydržet až do konce, který se rychle blíží, soudě podle tvých rychlejších a prudších přírazů. Když mi zatáhneš hlavu dozadu, nezbývá mi nic jiného než podržet. Nemám ti jak cuknout. Pak mi ji náhle pustíš a já narazím do zdi. Nemůžu říct, jak velká to byla rána, ale cítím se trochu otupělý. Ani ta bolest se nezdá být tak velká. Nevnímám, jestli něco říkáš nebo co, ale najednou ležím na zemi. Znovu jsem se do hlavy praštil. Docela mi v ní duní a mám chvílemi pocit, že mi musí prasknut. Pak už jen vnímám zacinkání nějakého kovu a nemůžu rázem pohnout rukama. Soudím, že ses opět pojistil proti mému útěku. Slyším, že mi něco povídáš, ale nerozumím, co přesně. Slova mi splývají v jedno a narušují je ještě jiné zvuky, nedokážu to utřídit. Na těle cítím lehký chlad, hádám, že jsem stále nahý. Celkově se cítím nějak divně. Jako, kdybych byl opilý a pomalu mi propukala kocovina.

Opřu si hlavu o topení a ztěžka dýchám, potřeboval bych vodu. Ztěžka otevřu oči a rozhlédnu se kolem sebe, ale ty už tu nejsi. Zajímavé, řek bych, že jsi ještě před vteřinou něco říkal. Možná už nevím, co je realita a co ne. Do hlavy se mi pomalu vloudí myšlenka, spíše vzpomínka, když jsem jako malý s tebou a Andym hrál nějakou hru. Nepamatuju si její název, ale bylo to něco s pirátama. Unesli jste mě a přivázali k jednomu kůlu, potom jste utekli a nechali mě tam celý den. Odpoutala mě až mamka, která se po mně sháněla.

„Mami??“ Usměju se a obejmu ji rukama. „To Bill s Andym mě tu nechali a někam utekli, nevím, kam šli.“ Pokrčím rameny. „Už mám hrozný hlad.“ Zasměju se tenkým hlasem a hlavu z topení zvednu a podívám se po místnosti. „Kde jsou ty koláčky? Mami, netrap mě už, víš, jak je miluju.“ Loudím dál pohledem, ale nikde nic nevidím.

„To není fér.“ Nafouknu trochu tváře naštvaně, ale to už je mamka přede mě dává. „Díky.“

Bill

Ani nevím, jak dlouho jsem tě tam nechal… vím, že to je pár dní. Nosil jsem ti jen pití pomocí brčka a ani jednou s tebou nepromluvil ani slovo. Měl jsi ty svoje halucinace. Několikrát. Jedou jsi mě oslovoval jako mamku, jednou jako Scotty… a jednou dokonce jako Andrease. Mého Andyho, kterého jsi mi vzal ze žárlivosti. Bylo opravdu těžký vydržet a nic ti na to neříct. Nebo ti jednu nevrazit. Jen jsem vždycky stiskl zuby k sobě.

Sedím teď na zemi zády opřený o dveře, za kterými jsi ty. Hlavu mám zakloněnou a po tváři mi tečou dvě slzy, chystám se to udělat… A vím, že ještě pořád nejsem dost silnej. Jenže to nebudu nikdy. Musím to udělat teď, nebo už nikdy. Jen si chci ještě srovnat myšlenky. To málo, co z nich zbylo.

Vzpomínám… na to, kdy jsme byli malí a nic z tohohle se nedělo, kdy jsme ještě ani neměli tušení o tvojí nemoci. A ani ty jsi vlastně neměl. Lehce se usmívám. Tak strašně krásně ses smál. Pokaždé. Když jsi měl radost nebo i když jsi mě zlobil. Nutilo mě to smát se s tebou. Kde je náš smích teď? Tak strašně dlouho jsem tvůj smích neslyšel. Ale teď… teď mi zní v uších. Zavřu oči a připadám si, jako bych se vrátil v čase. Vidím před sebou tebe.

Tom

Čas plyne strašně rychle, jen pro mě pomalu. Stále sedím připoutaný k topení. Nemám ponětí jak dlouho, čas je pro mě něco, co nedokážu přesně vnímat. Vím jen, že už je to dlouho. Párkrát jsi tu byl, dal mi napít. Ale nepromluvil jsi, pak mám určitá temná místa a nemůžu si přesně vzpomenout, co se stalo. Ale to není podstatné, třeba jsi mi to chtěl trochu ulehčit a dal mi něco do pití. Nebo ses pokusil mě otrávit, ale po žádném z mých probuzení jsem se necítil nějak hůř než před tím. Je pravda, že mě přepadl docela hlad, ale v tomhle mám docela výdrž, to mě nezlomí. Spíše mám problém s bolestí rukou a nohou. Už je to nepříjemné, jak jsem stále v jedné poloze. Ani nevím, jestli budu moct chodit nebo se alespoň postavit. Ale jak znám tebe, donutíš mě. Přeci ti dělá dobře, když trpím. Vždycky jsi měl radost, když někdo trpěl, a když to bylo za tebe, bylo ti snad ještě líp. Ale mně to přeci nevadilo, nemůže ani teď. Stejně před tebou nedám na sobě nic znát. Dost věcí mě bolí, jen co je pravda, ale bolí mě někde hluboko v hrudníku. Tam jedině mě bolí všechno, co jsi udělal, všechno, cos kdy řekl. Tam jsou všechny bolesti z mládí, co jsem viděl. A zlomilo mě to tolikrát, že teď jsem vůči tomu už i imunní. Nebudu prosit, jestli mě chceš zabít, udělej to. Stejně vím, že tě už navždycky tohle všechno bude strašit. A nejen vzpomínky na mě. Možná je to moje chyba, možná jsem se měl udržet a nic ti nedokazovat, ale bolest v mém srdci byla tak velká, že nebylo kam utéct. Nevím, jestli více lituju sebe nebo tebe. Jsme oba politováníhodní. Opřu hlavou o chladné topení a přivřu bolestně oči. Chtěl bych vrátit čas, přepsat náš osud, ale bohužel to neumím. Na odpuštění je taky příliš pozdě. Třeba se někdy sejdeme na druhém konci, kde začneme od začátku.

autor: Doris a Lauinka