Side by side 18.

TOM

Sedím na posteli a prohlížím si vytisknuté Billovy fotografie, které mi poslal. Je na nich vážně krásný, ale ne tolik jako ve skutečnosti. Vypadá jako křehká porcelánová panenka, o kterou se musí pořád pečovat, aby se nerozbila. Nikdy jsem nepotkal krásnějšího kluka. Má jemné rysy jako dívka. Jeho image je v podstatě také spíše dívčí než mužská. Ale to mi nevadí, protože k němu to jde, a je to právě to nejvíce roztomilé. Když jsem ho včera viděl, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Vyzařovalo z něj tolik krásného, že jsem si připadal jako ve snách. Bylo to takové, jako kdyby bylo jeho tělo zahaleno do magického pláště. A když jsem cítil jeho rty na svých… Myslel jsem, že exploduji. Jenom z polibku jsem cítil neuvěřitelné vzrušení v celém těle. V podbřišku mě lechtala motýlí křídla, před očima jsem měl miliony malých ohňostrojů. Přál jsem si zastavit čas, chtěl jsem, aby takový okamžik nikdy neskončil. Cítil jsem strašnou potřebu Billa ochraňovat, nedopustit, aby se mu cokoliv stalo. Jako kdybych s ním byl nějakým způsobem propojený a měl jsem pocit, že by to ublížilo i mně.

A pak jsem udělal tu hloupou věc. Začal jsem mluvit o nehodě a všechno bylo najednou ztracené. Bill se na mě naštval, chtěl být co nejrychleji pryč ode mě. V podstatě se mu ani nedivím, ta informace byla vážně silná. Zareagoval bych asi podobně jako on. Mrzelo mě to, nechtěl jsem mu pokazit ples. Bohužel se ale tak stalo a já nevím, co si mám vyčítat dřív. Jestli to, že jsem s ním ven vůbec šel, protože kdyby ne, nestalo by se to… Nebo to, že jsem mu o tom pověděl. Nemělo se to stát, nemělo to takhle skončit. Ale počkat… Skončilo to vůbec? Však souhlasil s tím, že se zítra sejdeme. Upřímně? Ani jsem s tím nepočítal. Myslel jsem si, že mě nebude chtít ani vidět. Jsem rád, že jsem se v tom zmýlil. Sice chce čas, ale ten mu samozřejmě dám. Tolik, kolik bude potřebovat. Nebudu v ničem spěchat, jsme prostě přátelé.

Odložil jsem fotky na polštář a protáhl jsem se. Alespoň štěstí, že zítra už nemusím do práce, jelikož mi začíná dovolená, kterou mám až do konce roku. Ráno poklidím a začnu s výzdobou domu na Vánoce. Sice budu u rodičů, ale tu atmosféru tu chci také mít. Když už nemám svátky s kým trávit… Začíná na mě doléhat samota, když jsem bez Alexe. První dny to vypadalo tak, že to bez problémů zvládnu, teď jsem ale jiného názoru. Vážně mi chybí to, že na mě někdo čeká, když přijdu domů. Chybí mi osoba, vedle které můžu usnout, irituje mě prázdný dům. Jsem tady na všechno sám, na celý velký barák. Mohl bych si pořídit psa, ale to by tady byl přes den chudák samotný. Mohl bych se přestěhovat do menšího bytu, ale až s někým budu… Bude lepší dům. Tím pádem to tady musím takhle zvládnout, nic jiného se dělat nedá. A konec konců, chybí mi sex. Nebylo by těžké na něj kohokoliv sehnat, ale o to mi nejde. Osobu, která by mi ho poskytla, bych tady měl na jednu noc, v tom lepším případě. Bylo by to pouze jednorázové uspokojení, o což mi také nejde. S rozchodem jsem asi udělal hloupost, jednal jsem v afektu. Takhle to začínám vnímat až teď, bohužel.

Teď, když s tím už nic nenadělám. Alex mě od té doby nekontaktoval, já jeho též ne. Asi je to tak lepší, nevím. I když mi chybí, nevrátil bych se k němu. Byla by to ta největší hloupost, vracet se k bývalému partnerovi. Dávno to měla být pro mě uzavřená kapitola, měl bych žít dál. Zajímalo by mě, kdy to tak bude. Až budu mít nový vztah? Asi… Až budu mít nový vztah, bude jiný člověk, kterému dám lásku, a on ji dá mně – alespoň v to doufám.

Vstal jsem z postele. Potřebuji zahnat tyto myšlenky, takže si napustím vanu, plnou voňavé pěny. Odreaguji se tam, a poté půjdu spát. Doufám, že budu mít alespoň nějaký normální sen, který se nebude mísit s realitou, a vážně si při něm odpočinu. Vážně mezi normální sny nepočítám plnou louku růžových jednorožců, živících se barevnými srdíčky. Jestliže by se mi zdálo něco takového, asi bych měl následovně vyhledat lékařskou pomoc, protože by to bylo na léčení. Jako normální sen si představuji třeba… Třeba něco, kde budu mít i Billa. A sakra, je to zase tady. Bill, Bill, Bill. Byl bych vážně vděčný, kdybych ho mohl alespoň na chvíli odstranit ze svojí mysli. Nevím, proč se tak děje. Pořád musím myslet na jeho perfektní vzhled, dokonalý úsměv, sladký hlas… Jako kdyby byl mojí drogou, bez které nedokážu normální fungovat. Hrozím se toho, že jsem na něm závislý. Jsem zvědavý, jak to bude celé zítra probíhat.

Bude se mnou chtít vůbec komunikovat? Nebo souhlasil se zítřkem jen ze slušnosti, když jsme byli domluvení už dávno? Asi bych nad tím neměl moc uvažovat, měl bych být rád, že vůbec souhlasil s tím, že si spolu vyjdeme. Nevím, kam bych ho měl vzít. Zmiňoval se, že má rád sladké a filmy. A taky nezdravé jídlo. Nevím, jestli tomu mám říkat rande, nebo jen schůzka s kamarádem. Je taky tak nejistý, jako jsem já? Absolutně netuším. Možné je ale všechno. Třeba je na tom ještě hůř než já, i když o tom ale pochybuji. Jsem vystresovaný tolik, jako jsem byl naposledy před maturitou. Oh God. Jsem jako puberťák.

*

Nakonec jsem si dopřál jenom rychlou sprchu. Teď už ležím v posteli a dívám se do stropu. Pořád přemýšlím nad tím, kam s Billem zítra půjdeme. Mohli bychom do cukrárny, do kina a nakonec skončit u McDonalda. Nebude to ale moc na první den? Nevylekám ho tím? A hlavně… Bude chtít se mnou strávit tolik svého volného času, který by mohl trávit s kýmkoliv jiným? Třeba počítá jenom s hodinou, maximálně se dvěma. Za ten čas bychom zvládli pouze jednu věc z této spousty. Možná bych to měl nechat na něm, aby si sám vybral. Nebo mu můžu navrhnout úplně všechno a buď bude souhlasit, nebo nebude. Nic horšího se nestane. Nebo ti řekne, že jsi naivní debil a pošle tě do prdele. Další z možností…

Vydechl jsem a zavřel oči. Doufám, že poslední možnost se neuskuteční. Musím tyhle svoje myšlenky zahnat, nejlépe se mi to podaří spánkem. Ono bude bohatě stačit, když se budu stresovat zítra. A to bude několikrát horší než teď.

***

Je deset minut před třetí hodinou a já čekám u kašny. Pozoruji čas na velkých hodinách na radnici, v ruce držím jednu modrou růži. Hned po rudé mi tato barva k Billovi pasuje nejvíc, nechtěl jsem ale naznačovat… nějaké hluboké city. Proto jsem zvolil takovouhle barvu. Než jsem vyrazil, strávil jsem u zrcadla hodně dlouhou dobu. Chtěl jsem vypadat co nejlépe, abych na něj zapůsobil. Připadal jsem si jako ženská, když jsem pečlivě kontroloval každý milimetr. Než jsem sladil oblečení… Taky to nějakou dobu zabralo. Nakonec jsem si oblékl modré džíny, bílé obtáhnuté tílko a k tomu jsem si vzal zelenou kostkovanou košili, kterou jsem nechal rozepnutou. Nakonec jsem si oblékl černou bundu. Sice je to jednoduché, ale mně se to líbí. Tím pádem doufám, že se to bude líbit i Billovi. Chci na něj udělat znovu co největší dojem.

Nervózně jsem přešlápl. Čekání mě snad zabije. Rozhlížel jsem se kolem sebe, zda někde neuvidím přibližujícího se člověka na vozíčku. Pořád nikde nikdo. Kdybych věděl, z jaké strany se sem dostane, šel bych mu naproti. Takhle bychom se ale s největší pravděpodobností minuli.

„Ahoj,“ uslyšel jsem najednou vedle sebe hlas. Zamrkal jsem a podíval se doleva. Samozřejmě, že je to Bill. Kdo jiný by to také byl. Sjel jsem ho pohledem, vypadá úchvatně. Má upnuté černé džíny a černo-červenou koženou bundu. Vlasy má trošku natupírované. Opět vypadá kouzelně.

„Ahoj,“ usmál jsem se, „jsem rád, že jsi přišel. Vážně jsem se na tebe moc těšil,“ přiznal jsem a dal mu růži. Přivoněl si k ní.

„Já… Děkuju,“ skousl si ret, jako kdyby váhal nad tím, co řekne. Zakroutil jsem hlavou a jemně ho pohladil po tváři. Nechci, aby se k něčemu přemáhal, to vážně nemá cenu.

„Nemusíš se přetvařovat, vím, že jsi tu informaci ještě pořád nevstřebal. Já jsem rád, že jsi vůbec s dneškem souhlasil. Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená. Jak jsem ti psal už včera… Dám ti tolik času, kolik jenom budeš potřebovat. Slibuju ti to, ano?“

Vděčně se na mě usmál a úlevně vydechl. Lehce kývl hlavou na souhlas, pár neposlušných pramenů vlasů mu napadalo do obličeje. Okamžitě je rukou vrátil na svoje místo a vyhledal můj pohled.

„Děkuju, Tome. Jsi hrozně chápavý… Víš, já… Musím vstřebat ještě jednu věc, kromě toho, co jsi mi řekl ty. O té druhé ale nechci mluvit, vlastně ani o té první. Nebudeme si tím dnešek kazit, souhlasíš?“ prohrábl si vlasy a pohodlněji se usadil. Vypadá tak zatraceně nevinně!

„Dobře, nebudu dnešek ničím kazit. A máš nápad, kam bychom mohli jít?“

Zakroutil hlavou a bezradně se na mě podíval. Složil si ruce do klína a pokrčil rameny. Takže to bude asi na mně, naštěstí jsem nad programem přemýšlel už včera večer. Doteď jsem nevybral tu nejlepší možnost, takže navrhnu všechny tři. Buď si vybere, nebo uděláme všechno. Upřímně? Já bych chtěl, abychom dneska udělali všechny ty tři věci, chtěl bych být s Billem co nejdelší dobu. Samozřejmě, že ho nemůžu ale nutit. Navíc má zítra školu, takže bude pochopitelné, pokud nebude chtít být venku nijak dlouho. Zlobit se na něj za to rozhodně nebudu. Nechám ho, ať o tom prostě rozhodne sám.

„Dobře, to nevadí. Já jsem nad tím už přemýšlel, napadly mě tři věci. Buď stihneme všechno, nebo si z toho něco vybereš sám. Souhlasíš?“

„Souhlasím,“ přitakal.

„Dobře… Takže ti to řeknu v pořadí, jak by to bylo nejrozumnější, kdybychom splnili všechno dneska, hm?“

„Yeah. Už mě ale nenapínej a mluv. Honem,“ pobídnul mě.

„Nooo…“ zasmál jsem se a na chvilku odmlčel, abych svým slovům, která měla následovat, dodal na vážnosti. „Co kdybychom si zašli do cukrárny na něco sladkého, potom do kina na nějakej pěknej film… A zakončili to v mekáči u pořádně nezdravého jídla?“ zazubil jsem se. Schválně, co si vybere, když má všechno rád. Jsem zvědavý.

„Bože… Všechno zní úžasně,“ radostně se mu rozzářily oči a dětsky zatleskal. Musel jsem se nad tím pousmát, připomíná mi malou sestřenici, který je šest let. Alespoň tedy tímhle gestem.

„No? Vybral sis něco z toho? Nebo se můžeme jen tak poflakovat venku, i když… Na to je velká zima,“ nakrčil jsem nos. Co jsem se díval na teplotu vzduchu, než jsem odcházel, bylo pět pod nulou, což není zrovna ideální teplota na pobývání venku na vzduchu.

„Vybral jsem si. Všechny tři aktivity,“ obdaroval mě sladkým úsměvem. Chce mi tím snad způsobit srdeční kolaps? Cítím v nohách slabost, jen když se na mě takhle roztomile usměje.

„Vážně? Ale… Zítra máš školu, pokud se nepletu. Nebo snad ne?“ vytáhl jsem obočí. Opravdu nechci, aby byl kvůli mně unavený, to by nemělo smysl. Obzvlášť, když maturuje. Hodí se mu každá hodina ve škole, takže nemůže vyučování prospat.

„No školu sice mám, ale tohle se nedá odmítnout. Bude to skvělý… Takže můžeme vyrazit?“

„Samozřejmě,“ odsouhlasil jsem. Nebudeme to zbytečně protahovat, není proč. Chytil jsem vozíček, tak jako v sobotu. Povezu Billa, pokud mu to tedy nebude vadit. Já bych to ale udělal moc rád.

„Tome,“ zvrátil hlavu dozadu a podíval se na mě, „prosím… nevez mě. Ne proto, že bych se bál věřit ti… Ale takhle si nemůžeme povídat, když jsi za mnou. Pojď prosím vedle mě, ano?“ usmál se a dal hlavu zpátky do normální polohy.

„Dobře, je to na tobě,“ pustil jsem držadla a stoupl si na jeho pravou stranu. Konverzace bude takhle asi vážně lepší, protože se lépe uslyšíme.

„Děkuju. Takže… Do jaké cukrárny? Já bych to vzal do té na rohu, tam se s tímhle krámem dostanu asi nejlíp,“ aniž by čekal na moje vyjádření, udal směr. Já jsem ho mohl pouze následovat a obdivovat jeho sílu. Je vyrovnaný, smířený s tím, že je vozíčkář. Uvnitř musí být vážně silný, že to takhle zvládá. Protože každý by nebyl takový jako on. Snaží se užívat života, co nejvíce mu to postižení dovolí. Tedy… Alespoň mi to tak přijde. A vážně si nemyslím, že bych se v tom mýlil.

autor: Catherine