Zeiten ändern dich 38.

„Jééé, koníci. Můžu si je jít pohladit?“ vypískne okamžitě Nelly, a s prosbou se otočí k Tomovi, když dojdeme ke statku za městem.
„Samozřejmě,“ usměje se Tom a v tu chvíli by Nelly nezastavilo už nic.
„Koně,“ řeknu mírně ztěžka, ale přesto se usměju.
„Copak?“ zeptá se jemně a upře na mne pohled. Chvilku pozoruji Nelly, jak proleze ohradou, aby se dostala ke koním pasoucím se za ní.
„Mám z nich trochu větší respekt. Když jsem byl malej, bydleli jsme i s naším otcem na vesnici a on mne neustále nutil dělat takový ty vesnický věci, a tudíž mě chtěl naučit i na koni. Jenomže já se koní bál už tehdy, a když mne donutil, abych se posadil na hřbet, blbě jsem spadl a zlomil si ruku. Ne nejlepší vzpomínky, ale kůň sám o sobě mi nevadí, jen na něm nutně nemusím jet,“ řeknu znatelně rychle, abych se týhle vzpomínky zase rychle zbavil. Dojdeme k ohradě taky, kde jen starostlivě pozoruji Nelly, která si ale oproti mně dává obrovský pozor a přistupuje k jednotlivým koním opatrně.

„Aha, tak to mě teď mrzí, že vás sem táhnu.“
„Ne, Tome, to nemusí,“ ujistím ho s úsměvem. „Nelly je spokojená, ona koně miluje a mně stačí, že…,“ mírně se mi zadrhnou slova v krku, ale nakonec mu jen jemně stisknu ruku, kterou doposud nepustil a vyslovím to, „jseš tu ty.“
Ač můj pohled směřuje jinam, než zrovna na Toma, postřehnu, že se usměje. „Tak holt svezeme alespoň Nelly,“ řekne pak, a než pustí mou ruku, aby mohl prolézt ohradou za ní, jemně mi prstem přejede po hřbetu dlaně. Musím se usmát nad tím gestem, a než se mu podaří přivolat osedlaného koně, vylezu si na ohradu, kde se posadím. Rozhlédnu se, protože je rozhodně kam koukat. Je to tady dost rozsáhlé a v příjemném prostředí. Musí tady chovat větší počet koní, než mám možnost momentálně vidět jen tu v ohradě. Ale jak to, že tady můžeme takhle volně být?

„Ne, jeho se vůbec nemusíš bát. Jmenuje se Rasim. Uvidíš.“ Zaostřím svou pozornost zase na ty dva. „Fajn, nejdřív si ho pohlaď, jo?“ vyzvedne Nelly do vzduchu, aby jmenovanému koni mohla počechrat hřívu, a pak ji vysadí do sedla.
„A ty toho koně znáš?“
„Patřil… mé sestře. Byla úplně stejná jako ty. A vsadím se, že kdyby Rasim uměl mluvit, že by mi to potvrdil. Chytni se tady.“
„A ona už ho nemá ráda?“
„Ne, to ne. Ona umřela.“
Poslouchám je naprosto němý a s pohledem upřeným na Toma, který ke mně stojí zády. Uf, být teď v kůži Nelly, nějak bych nevěděl, co na to říci.
„Aha. Tak to se jemu i tobě musí stýskat. Mně se taky stýská po mamince. Ale maminka neměla žádné zvířátko, kterému by se stýskalo, jenom mě a Billa a taťku,“ zaculí se a koně láskyplně pohladí. „A jezdila tady často?“
„Téměř kdykoliv, kdy mohla.“
„A já bych taky mohla?“
„No, napadá mě, že bys určitě mohla. Půjdeš přece v září do školy, a neměl by být problém, abys ho chodila navštěvovat.“

„Hm, ale když my kvůli Billovi půjdeme do Wolmirstedtu. Mně to teda nevadí, budu tam mít kamarádky, ale nemůžu pak chodit sem.“
„Aha,“ zaváhá trochu Tom a pootočí se mým směrem, „tak to je škoda. Třeba alespoň o víkendy.“
Vedle mne přes ohradu přeleze najednou tmavovlasá dívka s širokým úsměvem a příjemným vzhledem. Dívku, kterou jsem dosud nezaznamenal, na rozdíl od Toma, a proto jsem trochu zaskočen, když ke mne natáhne ruku. „Klára, zdravím.“
Svůj výraz přeměním rychle v úsměv a její ruku vřele přijmu. „Bill.“
„Já jsem si říkal, že by tu Rasim dlouho nebyl sám.“
„A já si zas říkala, kdo mi tady jde okupovat místo v sedle.“ Dojde mezitím k Tomovi, se kterým se upřímně obejme. „A ty jsi?“ s úsměvem koukne na Nelly, na které poznám, že je teď trochu nejistá.
„Nelly.“
„Ahoj, já jsem Klára. Budeš chtít svézt?“
„Hm, chtěla bych,“ přikývne Nelly, a vykouzlí úsměv.
„Rasim ale už dva dny nebyl venku. Mohu vám jí unést na delší projížďku?“ podívá se s otázkou hlavně na mne.
„Jestli bude chtít tady princezna,“ řekne Tom, načež já přikývnu, a Nelly se nadšeně chytne pevněji sedla, když Klára vyleze na hřbet koně za ní.
„Ok, držíš se pevně? Můžeme vyrazit?“ zeptá se, než vyzve koně do kroku. Odpovědí Nelly je jen šťastné výsknutí, když kůň přidá a za chvilku nám už v lehkém běhu zmizí za ohradou.

Tom s náznakem úsměvu dojde až ke mně a s jednou rukou v kapse se trochu nejistě zeptá: „Wolmirstedt?“
S výdechem pokrčím rameny. „Wolmirstedt. Nechtěl jsem pokračovat na téhle škole. Nevydržel bych tady už.“ Nadechnu se a jen si ho prohlédnu. „A pak, nic to nemění, tuším.“
„Ne, vlastně bych se neměl ani ptát, ani divit,“ uhne Tom pohledem a semkne rty k sobě.
„Ten kůň patřil Joy?“ zeptám se, abych raději odbočil od tématu.
„Jo. Otec se rozhodl, že Joy koupí koně. Tehdy ještě nenarozené Joy. A nakonec z toho bylo tohle všechno, protože na ní nechtěl troškařit. Ač by se mohlo zdát, že se v jejím věku a v jejím stavu neměla šanci ani pořádně projet, já měl naopak pocit, že na něm jezdila už jen co se narodila. Rasim s ní vyrůstal, byli si souzeni. Taky trvalo ještě skoro dva roky po její smrti, než si nechal na hřbet vysadit někoho jiného.“
„Tome, děkuju, že tohle pro mne děláš, a že mi tohle všechno vyprávíš,“ snažím se říci tím nejjemnějším tónem, co vyloudím, a pousměji se, když se za Tomovými zády objeví čistě bílý kůň s jedinou hnědou skvrnou na boku, a vypadá, jako když se právě přidal do naší diskuze. „A nejsem asi jediný, který to rád poslouchá,“ poukážu za něj.

Tom se ohlédne a s úsměvem pohladí koně, který mu mezitím vstrčil hlavu přes rameno. „Eleon, to je naše drbna.“
„Eleon? Nádherný jméno pro koně.“ Seskočím z ohrady s odvahou, že si ji pohladím taky, ale když dojdu až k ní, zaváhám a zas trochu couvnu.
„Nemusíš se bát, ona se ti ani nehne, když ji budeš chtít pohladit. Vycítí, že seš si nejistej a nebude se snažit tě nijak zbytečně navíc lekat.“
„Ale když… je tak,“ nevyjádřím se jasně. Ne, že bych se bál koně i pohladit, ale nějak znejistím, když si o pohlazení říká sama, a to postrčením, které mi prostě evokuje, že se vydá proti mně. „Bože, chovám se jak idiot!“ Zavrčím si víceméně pro sebe, protože se za svý strachy vážně stydím. Je jich nespočetné množství a nevímm jak je odbourat, abych na veřejnosti nepůsobil neustále jako blbec.
„Klid,“ řekne naprosto vyrovnaně Tom a dojde ke mně. „Nemysli na nic jinýho,“ chytne mou tvář do dlaní a s úsměvem mne něžně políbí. Pak si stoupne za mne a jen jemným mlasknutím Eleon pobídne, aby se pomalu vydala k nám. Přiznám se, že bych opět couvnul, kdyby za mnou Tom nestál. „Neboj se,“ šeptne mi zlehka do ucha, když se Eleon zastaví těsně přede mnou, a jen zůstane svým vznešeným pohledem koukat do mých očí s očekáváním.
Nadechnu se a pomalu, abych ji nevylekal, zvednu ruku. Semknu rty, když moje ruka spočine na její heboučké srsti. Maličko sebou cuknu, když Eleon po mém dotyku udělá ještě krok vpřed, ale ruku nevztáhnu, naopak ji začnu opatrně hladit. „Je hrozně hebká,“ řeknu pak a usměju se.
„Jako její duše,“ šeptne ještě Tom, než mne jeho ruce obejmou kolem pasu a bradou spočine na mém rameni.

„Připadám si hloupě, všeho se furt bojím,“ prohlásím po chvilce ticha frustrovaně, když už si bez sebemenších strachů a pochybností Eleon hladím.
„Bille, každý má z něčeho strach.“
„Ale já mám strach snad ze všeho.“
„Podle mého máš odvahy dost, pokud tu se mnou jen tak stojíš. Od samýho začátku si jen věřil a nebál se.“ Dá větší důraz na slovo mnou a mírně pozvedne koutek úst v náznaku úsměvu.
Semknu rty k sobě, stáhnu ruku z Eleon a přiložím ji na jednu Tomovu dlaň, která tiskne tu druhou, aby společně tvořili objetí. „Bál jsem se.“
„Ale jak vidíš, strach se dá odbourat.“
„Ale ne takovýmhle příjemným způsobem, jako to bylo s tebou,“ špitnu pak a pohledem zajedu k zemi.
Z jeho strany zaslechnu jen krátké zasmání. „Jsem rád, že to říkáš.“
Lehce se o něho opřu, hlavu s úsměvem pozvednu a rozhlédnu se po ohradě plné koní. „Dáváš mi po těch letech teď tolik opory, že mě až mrzí, že chci Magdeburg opustit.“
„Sám si říkal, že to nic nemění,“ šeptne do mého ucha, až mi po těle přejede mráz. Jemně přivřu oči a přikývnu. „Třeba to bude všechno jinak,“ dodá pak, a když jemně zakloním hlavu, pocítím jeho rty na své tváři, které se pomaličku přesunou na můj krk. Kdybych mohl právě vyjádřit, jak se cítím, skákal bych kilometry vysoko a vznášel bych se jako to rozmnožené hejno motýlků v mém břiše. To hejno, které mne donutí zavřít oči zcela, zaklonit hlavu tak, abych se lehce opíral o jeho rameno, a hlídat se, abych nezačal vrnět jako spokojená kočka.

autor: Mintam