autor: Helie
I život má omezené datum spotřeby…
Billa probudilo sluníčko, které mu zpříma udeřilo do očí. Promnul si oči a namáhavě je otevřel. Čekal, že vedle sebe najde usmívajícího se Toma, ale našel pouze prázdné místo a zcuchanou deku. Takhle se rozhodně probudit nechtěl. Chtěl, aby Tom ležel vedle něj a dokázal mu, že se mu všechno jen nezdálo. Fakt, že spal v Tomově pokoji, jako dostatečný důkaz nestačil. Bill namáhavě vylezl z postele, zrovna když se na schodech ozvalo dupání jak od stáda slonů.
„Co se děje? Hoří?“ zeptal se ještě rozespalý Bill při cestě do svého pokoje.
„Díkybohu že jsi vzhůru. Zrovna jsem tě šel budit. Převleč se, dole máš nachystanou snídani. Potom musíme jet do děcáku.“
„Proč?“
„Matka umírá, zapomněl jsi?“
Bill už se dál na nic neptal. Rychle na sebe navlékl první slušnější oblečení, které mu přišlo pod ruku, a v kuchyni za Tomova nesouhlasného pohledu zhltal jídlo. Spolu pak sedli k Tomovi do auta.
„Mám strach,“ zašeptal Bill.
„Proč?“
„Utekl jsem. Já vím, že si to Matka nejspíš nebude pamatovat, ale já byl ten zlobivý. Vždycky jsem ti strašně záviděl, jak tě všichni mají rádi.“
„Kdybys k sobě vůbec někoho pustil, také by si tě oblíbili,“ opáčil Tom. Bill jen pokrčil rameny. To už teď nebude mít šanci zjistit. Díval se z okýnka, když Tomovo auto zabočilo na příjezdovou cestu povědomého domu. Oba muži jako na povel vystoupili.
„Skutečně se bojím,“ zašeptal Bill a nahmatal Tomovu ruku. Tom jeho ruku povzbudivě stiskl a táhl ho ke dveřím. Byla to věčnost, co zde byl naposledy. Hledal tu tehdy Billa, který bohužel utekl… Našel ho až na ulici.
Tom zazvonil na jeden ze tří zvonků vedle dveří. Bill couvnul za jeho záda, schovával se za nimi před možným nebezpečím. Jen přes Tomovo rameno nakukoval ke dveřím. Brzy jim přišla otevřít mladá žena v bílém kostýmku.
„Přejete si?“ zeptala se. Ve tváři měla ztrhaný výraz a zmučeně protočila oči, když se odněkud z domu ozvalo dětské zapištění.
„Přišli jsme navštívit Matku. Vyžádala si naši přítomnost,“ řekl Tom.
„Skutečně? Tak pojďte dál, ale moc času vám nedám. Matka bere po obědě léky. Až se děti naobědvají, nechci vás tu vidět,“ pronesla přísně žena. „Pojďte za mnou, zavedu vás k ní.“ Oba poslušně vkročili přes práh domu, ve kterém strávili část svého dětství.
„Smím se zeptat, s kým máme tu čest?“ zeptal se zdvořile Tom, když je žena vedla do jednoho z pokojů ve druhém patře. Bill se rozhlížel na všechny strany, oči navrch hlavy. Tak dlouho tu nebyl…
„Jsem její ošetřovatelka. Dočasně se starám o tento domov a o Matku samotnou. Víte, sociálka hledá pro tento domov nového vhodného majitele. Už našli potencionální majitele, ale další krok nemohou udělat, dokud Matka nezemře. Je dost dobře možné, že dětský domov někomu odkázala. Nemůžeme rozhodovat, dokud nevíme, zda-li domov má nebo nemá nového majitele.“
„To chápu,“ odpověděl Tom. Žena zastavila přede dveřmi jednoho pokoje. Dřív to byl obyčejný pokoj pro děti, teď se přeměnil v dočasný nemocniční pokoj. „Jděte za ní, já se musím vrátit k dětem. Jak už jsem řekla, po obědě vás zde nechci vidět.“ Tom přikývl a zaklepal na dveře pokoje. Zevnitř se neozývala žádná odezva, proto bez ostychu vešel dovnitř.
Ovanula je vůně, kterou měli oba zarytou hluboko v paměti. Byla to vůně polštářků s levandulí, které Matka vkládala pod polštáře svých svěřenců, kdykoliv měnila ložní prádlo. Všechny pokoje v dětském domově voněly stejně – levandulí a dřevem. Tom do nosu natáhl vůni, kterou dřív tak miloval.
Flashback
„Buď opatrný, Tomi. Stonky jsou křehké, když jsou usušené, lehce se lámou. Ale my je potřebujeme celé, protože vůně potom vydrží déle,“ vykládala Matka svému nejmilejšímu svěřenci, který jí pomáhal s výrobou levandulových polštářků. Malý šestiletý Tom na ni vycenil zářivé zoubky, když jí nesl svazek usušené levandule. Opatrně, jako by to byl nejhodnotnější poklad na světě, jej položil na jídelní stůl, u kterého Matka ve svitu jediné lampy šila pro děti vonné polštářky.
„Děkuji, Tome. Jsem ráda, že mi pomáháš, ale měl bys jít spinkat. Brzy přijde ráno a ostatní už dávno spinkají,“ usmála se Matka dobrotivě na malého chlapce, který pouze smutně přikývl. Miloval privilegia, která mu Matka občas dopřála, ale věděl, že je čas jít spát. Vždyť už se mu zavírala očka.
„Dobou noc,“ popřál vychovaně.
„Dobrou noc, malý Tomi,“ odpověděla s úsměvem vychovatelka a pohladila malého chlapce po tváři těsně před tím, než utekl z kuchyně. Pak už slyšela jen dupání drobných nožiček na dřevěném schodišti.
Konec flashbacku
„Matko,“ zašeptal Tom dojatě. Na posteli v rohu pokoje ležela velice stará žena. Skoro se ztrácela mezi peřinou a polštáři. Dívala se z okna, jako by si příchodu chlapců vůbec nevšimla. Bill zůstal stát u dveří, když Tom klekl vedle postele a uchopil ruku staré ženy do dlaní. Vtiskl na její hřbet polibek. Žena k němu otočila dobrotivé, ale unavené oči.
„Kdo jste, mladý muži?“ zeptala se chraplavým hlasem, který zněl jako skřípění pantů. Billa z toho bodlo u srdce. Je až neuvěřitelné, co několik let dokáže udělat s příjemnou, svým způsobem neuvěřitelně krásnou ženou. „Já vás znám,“ zaskuhrala Matka ještě. Tom přikývl. Do očí se mu hnaly slzy z pohledu na ženu, která pro něj dřív byla daleko víc než vlastní matka.
„Já jsem Tom, Matko. Vzkázala jsi mým rodičům, že nás chceš vidět,“ odpověděl Tom. Ve dlaních mnul její křehoučkou ruku.
„Tomi. Můj malý miláček Tomi,“ usmála se žena a v očích jí problesklo poznání. Vytrhla ruku z Tomových dlaní a pohladila ho po tváří. Tak dlouho Tom necítil její dotek… Od třinácti let, kdy jej objímala. Tehdy, když si pro něj Linda s Henrym přijeli. Plakala a on se snažil být silný. I děti plakaly. Nikdo neviděl rád Tomův odchod, ale všichni mu přáli štěstí.
Bill nevydržel stát na místě. „Matko,“ zašeptal uctivě a klekl si vedle Toma.
„A ty musíš být Bill,“ usmála se žena laskavě. „Vůbec ses nezměnil, ty uličníku jeden. Řekni mi, Bille, proč jsi utekl? Býval jsi zlobivý chlapec, ale měla jsem tě ráda.“ Bill svěsil hlavu. Věděl, že to přijde. Připadal si jako největší parchant na světě. Do očí se mu hnaly slzy, které však zastavila ruka, jež sevřela jeho prsty.
„Hledal jsem Toma,“ odpověděl jednoduše Bill, jako by to byla ta nejpochopitelnější a nejsamozřejmější věc na světě. I jeho Matka pohladila po tváři.
„Jsem ráda, že jsi ho našel. Těžko by se mi tě hledalo, kdyby se ti to nepovedlo,“ usmála se unaveně Matka a její oči se na malou chvíli zavřely.
„Nevím, kolik vám toho Linda řekla, ale jsem skutečně vážně nemocná. Sama jsem požádala doktory, aby si jejich snahu nechali pro někoho jiného. Pouze jsem je poprosila, aby mne udrželi při životě, dokud sem nenalákám vás dva. Chtěla jsem vědět, jestli jste skutečně spolu, a navíc hledám nové majitele pro můj dětský domov.“ Matka se namáhavě posadila na posteli a na tváře chlapců položila své křehké ruce. „Patří vám, chlapci. Tak je psáno v mé závěti. Je na vás, co s ním uděláte, a já věřím, že vaše rozhodnutí budou moudrá. Dlouho jsem uvažovala, komu bych svůj život svěřila do rukou. A nikdo lepší než vy dva mě napadnout nemohl.“
„Ale to -„
„Je to má poslední vůle, Tome, neodporuj mi,“ utnula Matka Tomovo namítání. „Teď byste měli jít. Brzy přijde Meredith s léky. Tuším, že by nebyla ráda, kdyby vás tu ještě viděla. Nepovolují mi moc dlouhé návštěvy. Opatrujte se, chlapci, a doufám, že mi přijdete na pohřeb.“
„Ale vy -„
„Bille, zlatíčko, nenalhávej si to. Jsem stará, můj život už potřebuje zasloužený odpočinek,“ usmála se Matka přívětivě a pohladila Billa po tváři. „Teď jděte.“
Občas se mi do mysli vetře pocit, že kdykoliv opouštím místo svého dětství, na hrudi mi leží těžký kámen, který mě sráží ke dnu…
autor: Helie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
já to tušila jak to tam říkala ta ženská, že neví jestli to někomu neodkázala…. úžasný díl! Moc se ti povedl. Těším se na další
Nevím co s tak velkým odkaze budou dělat… O_O… jsem zvědavá co bude dál ;)))))