autor: Janule
„Posaď se, Ebe,“ pokynul šéf Katovi na židli proti svému stolu, potvrdil operaci na bankovním účtu a odhlásil se. Sám byl překvapený, jak rychle se mu nový způsob ovládání účtů zaryl pod kůži. Už si zvykl, tudíž ani nepotřeboval druhou osobu, jíž by mohl důvěřovat tak jako Davidovi, který se ještě pár měsíců nahoru na povrch nepodívá. E-shopy ho v pohodě zastoupily. Museli být opatrní, dokud nahoře neutichne pátrání po Tomovi. Noe pečlivě sledoval internet, aby zaznamenal cokoliv, co by se v médiích kolem případu šustlo, ale prozatím byl klid, policajti nejspíš nic nového neměli. Byl vděčný svému otci, který ho učil zametat po sobě stopy, aby na jejich „obchody“, jak tomu velký Garry říkal na veřejnosti, nikdo nemohl jen tak lehce přijít, a zničit tak jejich celoživotní snažení. Sem tam se ukázal na nějakém setkání podnikatelů, aby jako majitel velkého podniku nebyl nápadně dlouho mimo sféru, poslal pár desítek tisíc na charitu, a to stačilo, aby nebyl podezřelý z čehokoliv nezákonného. Teď měl ale před sebou další věc, kterou bylo potřeba vyřešit.
„Zavolal jsem si tě kvůli tvé žádosti o povolení instalovat kameru do Billova pokoje, to je ti asi jasné,“ zvedl oči k šéfovi pátého podlaží. „Zajímá mě, co to je za projekt, abych to mohl posoudit. Co přesně chceš na těch dvou zkoumat?“
„No…“ poposedl si Kat, „napadlo mě, že by bylo zajímavé vědět, co ti dva mají společného, přestože vyrůstali každý jinde a jinak. Takový srovnání nebo spíš sociologická studie o vývoji dvojčat v různých prostředích,“ vysvětloval Kat. „Jednovaječná dvojčata jsou přece jen genetická vzácnost, a já chci využít, že je můžu pozorovat takhle zblízka. A abych řekl pravdu, přišlo mi to vhod, protože se začínám malinko nudit.“
„Vždyť máš Paula, ne? Myslel jsem, že ho učíš, to ti nezabere dost času?“ zeptal se udiveně Noe.
„Ale jo, jenže to není nic novýho, učím ho to, co znám, ale já potřebuju taky občas jiný téma, takže tohle by mě mohlo vždycky trochu nakopnout, aby mi to tady,“ ukázal na svou zajisté nemalou mozkovnu, „pálilo. Krom toho, teď bude Paul nejmíň týden mimo provoz, ráno mi volal, že je nastydlý, takže bych tomu mohl věnovat všechen svůj čas.“ Jenže k tomu potřeboval studovat druhé z dvojčat, které ještě tak dobře neznal, a na to právě potřeboval v jeho pokoji kameru.
„Takže jde vlastně o tvou zábavu,“ zkonstatoval Noe celkem zklamaně. Nechtělo se mu obětovat soukromí své hvězdičky jen tak pro Katovu kratochvíli, ale současně neměl důvod mu to nepovolit. Stejně bylo potřeba na Billa a jeho údajnou homosexualitu dávat chvíli pozor, aby se potvrdily Katovy domněnky, že je to celé nesmysl. „Dobře, máš povolení,“ přikývl nakonec, „ale jen přes den, při spaní ho snad pozorovat nemusíš, ne?“ vymínil si alespoň malý ústupek. Když Kat bez poznámek souhlasil, pokračoval. „Pošlu tam technika, až bude Bill na nějaké delší zkoušce, ale nebude to napořád, jen dočasně,“ informoval ho Noe.
„Díky, šéfe,“ usmál se spokojeně Kat. „Tak já nebudu zdržovat, vidím, že máš spoustu práce,“ kývl k obrazovce, kterou měl Noe před sebou, každou chvíli sáhl nervózně na myš, jako by se nemohl dočkat, až se zase vrátí zpátky k práci. Mimoverbální signály měl Kat v malíčku, tudíž věděl, kdy je čas vypadnout.
~*~
Sascha seděl na židli a čuměl do zdi. Byl naštvaný na toho nechutného skrčka, že s ním tak zametl, aniž by měl právo se nějak bránit. Nechtělo se mu znovu lítat po supermarketech a hledat práci, toho už si užil předtím dost, chtěl dělat to, co vystudoval, sakra. Ale bohužel není snadné se probojovat do jakékoliv redakce přes všechny ty protekční spratky, které potkal na vysoké, synáčky svých papínků šéfredaktorů a redaktorů všeho druhu, proto potřeboval svůj extra článek. Jenže detektiv mele pořád totéž, všechno se jen oddaluje a on bude muset vystačit s tím, co mu Julia včera poslala, než mu dorazí výplata na účet. Nakonec za ní do Hamburku nejel, protože jak zjistil, měl skoro prázdnou nádrž. Julia tedy vzala své poslední úspory – nebylo to moc, ale i tak jí musel být vděčný za každý cent – a zašla na poštu, aby mu peníze ještě týž den telegraficky poslala. Sama byla ráda, že má práci, a jak mu včera večer do telefonu řekla, odnesla Saschovu pátrací akci po jejich zákazníkovi ztrátou prémií, protože bez něj nebyly tak dobré kšefty. Od osudného dne, kdy ho sledoval z Hamburku až k továrně, se už David neukázal, a oblečení připravené pro jeho extra štíhlého umělce dál viselo neprodejné ve skladu. Majitelka butiku nebyla nadšena ani výslechem, ke kterému je obě policie kvůli zákazníkovi předvolala, tudíž byla v obchůdku nevalná nálada.
Volno, jež se před mladým novinářem najednou rozprostřelo, bylo z jedné strany příjemné, ale z té druhé trpké a degradující. Nechtěl sedět jen tak s rukama v klíně. Potřeboval něco dělat. Cokoliv… Jeho zrak padl na vojenský batoh v rohu místnosti. Bylo v něm všechno, co potřeboval na minulou mysliveckou výpravu s detektivem. Co kdyby… ale ne, je to příliš nebezpečné, běžely mu hlavou myšlenky. Jenže co kdyby náhodou zrovna na něco přišel? Někoho viděl přijíždět, odjíždět, cokoliv, co by mohlo případem někam pohnout? Měl čas, mohl ho zrovna tak strávit vsedě na stromě jako vleže na téhle pitomé posteli. Rozhlédl se kolem sebe. Ano. Věděl, že je rozhodnutý. Pojede k té zpropadené elektrárně, ať si detektiv říká cokoliv, a začne se sledováním sám. Bůhvíjak dlouho bude té zarezlé policejní mašinérii trvat, než tam někoho pošle, on zatím může mít dávno důkazy v kapse. Zvedl se, už už vyndával z kapsy džínů telefon, když se zarazil. Ne. Radši o tom detektivovi říkat nebude. Ještě by mu to zatrhl, a to bylo to poslední, co Sascha potřeboval. Nic takového. Jede, i kdyby mu měl detektiv později napráskat na zadek.
~*~
Paul se snažil být celý den nenápadný. Ráno sice Katovi zavolal, že je nemocný, a tudíž nepřijde, ale jeho spolubydlící si současně museli myslet, že je normálně tam, kde vždycky. Zašel proto do knihovny, kde strávil celé dopoledne zalezlý v nejzazším rohu, četl všechno, co mu přišlo pod ruku, na obědě se jen mihl, aby se zase vrátil do svého bezpečného úkrytu mezi knihy. Po večeři se vrátil na ubytovnu jako každý den, nikdo si ho naštěstí nevšímal, nikdo ho moc neobtěžoval, tak si zalezl do postele a nastavil si budíka na půlnoc. Musel se alespoň trochu vyspat, aby zvládl to, co je čekalo, ale ne a ne zabrat. Až kolem deváté se mu povedlo konečně tvrdě usnout.
~*~
„Mám strach,“ šeptl Bill Tomovi do ucha, když v devět večer zavřel zevnitř dveře svého apartmánu. Rozloučili se právě se Sakim, který šel spát k Miře, což se v posledních dnech stalo už normální rutinou. Bill byl rád, že bude mít jeho pěstounka konečně někoho, o koho se může opřít, a bylo mu Sakiho líto, že díky jeho útěku přijde o svou pohodlnou práci. Nebude mít už koho hlídat, tak snad pro něj bude rodinný život s Mirou dostatečnou kompenzací.
„Neboj, všechno dobře dopadne,“ zahrál si Tom na toho statečnějšího z nich, ačkoliv taky necítil moc velkou odvahu, a posadil se na postel. „Zamkni,“ zvedl ještě k Billovi hlavu, ačkoliv věděl, že se nechystá na cokoliv, co by mohl případný vetřelec považovat za nezákonné, na to byl příliš nervózní, ale už jen to, že byli spolu v Billově pokoji, se zdálo po jeho pobytu na pětce nebezpečné až dost. Bál se zrovna tak jako Bill, čím blíž byla hodina jejich odchodu, ale někdo z nich musel být navenek ten silnější, to se nedalo nic dělat. „Představuj si, jak to tam nahoře bude úžasný,“ básnil už vleže na posteli a zíral přitom do stropu, jako by chtěl očima prorazit až na povrch. „Co si takhle zahrát lodě,“ navrhl po chvilce, nuda byla při čekání ten nejhorší zabiják.
„Dobře,“ souhlasil Bill, vytáhl zásobu čtverečkovaných papírů a sedl si na postel. „Dneska tě porazím,“ konstatoval sebevědomě, nevšímaje si Tomova úšklebku.
„Se uvidí,“ zaslechl jen z druhé strany postele, kde si jeho dredatý protivník začal čmárat mezi čtverečky své první křižníky. Oba doufali, že je to zabaví na dostatečně dlouho dobu.
~*~
Sascha strávil dvacet minut jen tím, aby spočítal, kolik benzínu bude potřebovat na cestu tam a zpět. Nerad by někde uvízl s prázdnou nádrží, a na to, aby nabral plnou, neměl peníze. Když se konečně dopočítal nějakého výsledku, bylo osm večer. Odpoledne předtím skočil do diskontu pro nějaké potravinové zásoby, jež moc nestály, nevážily a měly přesto jakous takous výživovou hodnotu, a asi stokrát zkontroloval webovou kameru v městečku pár kilometrů od elektrárny, aby se přesvědčil, že na rozdíl od Berlína, v téhle oblasti Německa ještě nezačalo sněžit. Málem už svou plánovanou misi vzdal, když ho cestou zpátky z nákupu najednou napadlo, že by se k elektrárně musel brodit stejně otravným sněhem, jaký mu čvachtal pod nohama v Berlíně. Málem vyskočil radostí metr vysoko, když na internetu zjistil, že mu tam nahoře někdo přál, a že jediné, čím se snad bude muset v lese severně od Hamburku brodit, bude spadané listí. Doufal, že než na místo dojede, neudělají mu tam nahoře bílým nadělením čáru přes rozpočet. Bylo mu jasné, že stopy ve sněhu by ho mohly prozradit tak rychle, že by ani nestačil mrknout a měli by ho na mušce. Nařídil si budíka, aby nezaspal, chtěl být na místě zhruba s rozedněním, aby nemusel potmě bloudit lesem. Byl vybavený dvojnásobkem oblečení než minule, tak musel doufat, že na stromě nahoře nezmrzne a nespadne dolů jako šiška.
~*~
Billa probralo naléhavé klepání. Sakra! Oni usnuli. Zacloumal Tomovým ramenem, a hned na to ho přeskočil, aby byl co nejrychleji u dveří a mohl Paulovi odemknout. Na hodinách bylo tři čtvrtě na jednu.
„No konečně,“ zašeptal Paul a rychle vklouznul do Billovy místnosti. „Jste chrápali, že jo?“ odhadl velice správně. „Už jsem myslel, že to krachne na tom, že se nevzbudíte,“ šeptal s trochou výčitky v hlase. Měl opravdu strach, že ho někdo uvidí, a celou akci budou muset zrušit.
„Promiň, no, nějak jsme to nevydrželi,“ omlouval se chraplavým hlasem Bill. Lodě je brzy přestaly bavit, samozřejmě opět vyhrál Tom, tudíž se Billovi do další bitvy už nechtělo, tak si lehli, že si odpočinou, a skončilo to takhle.
„Ahoj,“ ozvalo se z postele chraptivě, Toma vzbudily hlasy. „To už je tolik?“ podivil se, zatímco se protahoval.
„Jo, vstávat, hrdino,“ usmál se Paul. „Dneska tady končíme, tak balit, oblíkat a jde se,“ vydal svůj první rozkaz samozvaný vedoucí výpravy. „Čím dřív budeme nahoře, tím dál dojdeme, než se rozední,“ poznamenal. Netušil sice, kdy to přesně bude, protože tady dole se řídili jinými pravidly, ale bylo mu jasné, že pár hodin si na denní světlo ještě počkají, pokud nebudou žádné komplikace. Celý den strávil v knihovně studiem života na povrchu, aby nešli naprosto bez informací. Bohužel, museli spoléhat pouze na jeho znalosti, protože heslo Tomovy zhypnotizované paměti se mu nakonec z Kata dostat nepodařilo.
flashback
„Dobře… takže…“ podíval se na zvědavého Paula Kat, „jsou různé možnosti, ale když vymýšlíš heslo, nikdy to nesmí být něco, co se běžně v řeči používá. Musí to být nějaká tvoje složenina, aby ti zhypnotizovaného neprobudil někdo náhodou. To slovo nebo krátká věta prostě nesmí nic smysluplnýho znamenat,“ dal se do vysvětlování Kat. Paul skoro nábožně poslouchal, zapisoval si všechno do svého sešitu.
„Tak třeba, kdybychom chtěli Billovi trochu promáznout paměť, udělali bychom to takhle,“ začal vysvětlovat postup. „Bill je sice jeho jméno, ale to je to poslední, co by se v hesle mělo objevit, to je ti doufám jasné. Takže se musíš podívat na toho člověka, najít na něm to nejvýraznější, čeho si všimneš hned, jak se na něj podíváš. Co by to bylo u Billa?“ otočil se s otázkou na Paula.
„No… asi vlasy?“ hádal Paul.
„Správně, jeho černé dlouhé vlasy. Co z toho je zvláštnější, to, že jsou dlouhé, nebo to, že jsou černé?“ položil další naváděcí dotaz.
„Barva. Tady jsou skoro všichni blond nebo hnědí, takže nejnápadnější je ta černá,“ odhadoval Paul.
„Správně, takže v tom hesle by mělo být nějak obsaženo slovo černý, nebo aspoň jeho část, může to být i překlad do jiného jazyka, prostě co tě napadne. Co dalšího je na Billovi nápadného na první pohled?“
„Výška, je vysoký a štíhlý,“ vyhrkl snaživě Paul.
„Jistě, přesně tak, jeho výška a hubenost. Co ti to připomíná za předmět?“
„Tyč, například,“ odtušil Paul, doufal, že tomu porozuměl správně. „Nebo tágo na kulečník.“
„Ano, to sedí, mohlo by to být klidně cokoliv, co tě napadne, hlavní je, abys to nezapomněl. No… takže máme dvě slova, ještě vymyslíme třetí, aby to heslo bylo těžší. Co třeba jeho profese?“
„Zpěvák,“ nebylo těžké uhodnout. Paul velice silně doufal, že Kata při vymýšlení hesla pro Billa podvědomě vede myšlenka na jeho dvojče, jehož heslo Paul potřeboval zjistit. Doufal, že se k tomu ještě dostanou.
„Takže když to shrneme, mělo by to být dobře zapamatovatelné, a co jsme se o tomhle učili?“ zeptal se Kat.
„Že by to mělo být vtipné,“ vzpomněl si na jedno z pravidel Paul.
„No, tak něco navrhni.“
„Zpívající černý tágo?“ nesměle broukl Paul první blbost, která ho napadla.
„No, třeba… ještě by to chtělo vylepšit, ale principiálně je to dobře,“ přikývl Kat ne moc nadšeně. „Důležité je, aby sis to zapamatoval navždycky, jasný? Do zítřka máš za domácí úkol odhadnout, jaká dvě slova jsem použil na zaheslování Tomovy paměti, uvidíme, jak ti to půjde.“ Ukončil k Paulově smůle celý rozhovor Kat, nehodlal se o tom už dál bavit.
konec flashbacku
To bylo pro Paula bohužel pozdě. Mohl sice odhadovat, ale pochyboval, že by měli s Katem podobné myšlenky. Ani nedoufal, že by heslo bylo třeba dredatá kytara nebo drzé dredy, ačkoliv to mohl klidně donekonečna zkoušet. Budou muset spoléhat na to, že až se Tom dostane na povrch, jeho paměť se vrátí na základě nějakého silného emocionálního zážitku, třeba ze setkání s matkou. Alespoň tak mu to Kat vysvětloval, že by se to mohlo stát samovolně.
„Poprvé v životě uvidím denní světlo,“ poznamenal s úsměvem Bill, začínal pociťovat první dávku adrenalinu, která se nejspíš s útěkem bude stupňovat. Těšil se, konečně bude volný.
„Což mi připomíná,“ ozval se Paul, „vemte si s sebou oba Billovy tmavé brýle, a jedny pro mě, nahoře bychom je mohli potřebovat. Viděl jsem dneska v časopisech, že je tam lidi normálně nosí, když svítí slunce, tak třeba je to bez nich nebezpečné.“
„A chceš radši od Diora nebo od Gucciho?“ zeptal se Bill, aniž by si dělal legraci. On svoje brýle přesně podle toho rozlišoval. Dokonce jim dával i jména, ale s tím se nehodlal svěřit ani jednomu z přítomných chlapců, bylo to příliš intimní. Už takhle obrečel všechno svoje úžasné oblečení, které tu bohužel bude muset nechat. Proto byl teď rád, že aspoň tři kousky ze své sbírky brýlí bude moci zachránit, aniž by před klukama vypadal divně.
„Třeba od Dulčiho, hlavně aby byly tmavý,“ zahučel Paul lhostejně, „a zvedejte zadky, pánové, jedna se blíží,“ neopomněl je popohnat. Nastal čas odejít.
autor: Janule
betaread: Áďa
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Nech to vyjde, musí to vyjsť,prosím. Keď to nevyjde teraz tak potom už asi nikdy.
Teraz to ešte stále vyzerá tak, že sa odtiaľ naozaj dostanú. Veľmi by som im to želala ale neviem si predstaviť ako to Paul a Bill vonku dokážu zvládnuť. Ale aj tak neverím, že sa von dostanú, asi ich niekto prekvapí. Skôr mám strach, že sa k nim pripojí ešte aj Sascha.
Tie heslá sa mi páčia. Podľa toho by sa možno dal Tom odkódovať. Len treba nájsť tie správne slová, ktoré ho podľa kata vystihujú.
Veľmi pekne ďakujem za kapitolu a teším sa na ten útek. Budem chalanom držať palce 🙂 aj keď im to asi nepomôže. Ty to už máš zrejme vymyslené.
Ať to vyjde prosíím….chce to přiblížit další neděli 🙂
Uáá, proč tak krátké!? xD Už je to až příliš napínavé, ráda bych už věděla co se bude dít. Na každý díl čekám jako na smilování.
Doufám, že to klukům výjde a nikdo je nechytí.
ne ne cejtim že se něco stane..:/to přece nemůže bejt tak jednoduchý ale doufám, že se jim to povede:)
Odvážnému štěstí přeje, tak držím palce. 🙂 Ten Katův úkol mě naštval, sakra. 😀
Prosím, prosím jen ať se jim to povede a dostanou se bez problémů ven 😀
A ako na potvoru tam možno príde niekto montovať kameru .Alebo si možno nezažne, a Kat bude celú noc sledovať prázdnu izbu (i keď to je určite kamera s nočným videním… tak nič :D). Hádam Saša nejde k továrni zbytočne, i keď… on príde za svitania a to už môžu byť naši traja prison breakery od továrne vzdialení x kilometrov. Tak Janule hádam sa už budúcu nedelu dočkam (toto píšem každý diel :D) 🙂 teším sa neskutočne
jéé, dneska jsi perlila. 😀 Dulči, dredatá kytara (všechny nás to musela napadnout stejně :D) a Sascha kempující na stromě.. 🙂
asi v polovině jsem se rozřechtala, když mě napadlo, že by mohl Sascha zakempovat někde u tý větrací šachty a ráno by mu tam vylezl Tom a spol. 😀 to by opravdu spadl jak šiška. 😀 ježiš, to by bylo dobrý. 😀 ale chyběl by mi tam Obřík. :/
těším se na další díl. začíná jít pěkně do tuhýho. 🙂
Tak panove nasadit brejle od Ducciho a zdrhame ! Snad se nic nesemele.
a uprimne, doufala sem ze tenhle dil skonci tesne pred utekem, protoze -soude podle vsech informaci ktery tu dnes byli napsany by tenhle dil byl netradicne dlouhej (coz by mi nevadilo). A nebo by se dej zasekl nekde kdyz by byli typani v potrubi … A to by bylo horsi, pro me…
Sem trochu nervozni z uteku, bojim se ze se neco pokazi … Nebo tak. Je skoda ze Paul neprisel na Tomovo heslo, ale oni na to spolecnejma silama prijdou a nebo se to odboura samo od sebe .. Treba zjistenim ze sou s Billem dvoujcata.
sem moc rada ze Sashu smerujes k elektrarne a doufam ze jim pri uteku pomuze, snad nebude ten vocas sedet na jinym konci :D…. Aaaa tak moc se tesim na dalsi dil :*)
Zpivajici cerny tago :DDDDDDDDDDDDD tak to je moc. Beztak na to heslo u Toma prijde nejakou nahodou.
A ja se fakt modlim aby jim to ted vyslo. Kdyz jsi to tak blbe usekla. Jestli je nekdo chytne nebo se neco posere….tak to bude pruser. A to dvojnasobnej protoze by me kleplo a to bych ted po prijeti do zamestnani opravdu neprezila 🙂
No nic….takze jim drzim palce. Snad se jim to povede a nahore je najde Sasha.
Taky už pociťuju dávku adrenalinu 😀 Zase už mi to připomíná moje stavy při časoprostoru ♥ 😀 Už se nemůžu dočkat dalšího dílu, až se budou plazit šachtama a až konečně vylezou na povrchu… S Tomovou pamětí si starosti nedělám, ono se mu to určitě nějak vybaví, když už i tam se mu ve snech zobrazovaly útržky…
A brejle od Dulčiho 😀 No jo, ale spíš co maj na sobě? Když je venku ta zima, aby chudáci neumrzli 🙂
Paul na konci totálně zaperlil 😀 "Třeba od Dulčiho.." 😀 😀 😀 Jejda, ta k tomu se stále směju 😀 Aspoň něco mě dokázalo na chvilku odvést od toho adrenalinu. Protože já se děsně bojím. Nevím proč, ale moc klukům nevěřím 😀 Nemyslím si, že to zvládnou, raději s tímhle počítám už dopředu 😀 Takže pokud se jim to povede, tak to bude milé překvapení. Mohli by nahoře potkat Saschu 😀 No, asi se budu muset nechat překvapit 🙂
Bože, ja som napätá, ako to dopadne. Škoda, že Paul nezistil to heslo, ale tak snáď sa Tomovi pamäť nejako odblokuje. Som zvedavá, či sa im vôbec podarí utiecť. A čo keď utečú? Kam pôjdu? Ach, to sú nervy 😀