Cizinec 19.

Tom popadl čisté oblečení a zavřel se v koupelně. Byl po celém dni neuvěřitelně unavený, ale ještě toho bylo tolik, kolik chtěl Billovi ukázat. Nejradši by za jedinou noc prošel celý Londýn, ukázal mu každičký centimetr, každý roh ulice, hydrant či patník. Samozřejmě, pokud člověk neměl na prohlídku Londýna moc času, radši se věnoval těm velkým věcem, jako je Buckinghamský palác nebo Big Ben. Avšak Tom měl pocit, že něco takového by Billa vůbec nezaujalo. Možná by památky obdivoval také, ale rozhodně by se nechoval jako ty všudypřítomné skupinky japonských turistů. Ostatně i na Tower Brigde si všímal daleko více hladiny Temže než čehokoliv jiného. Tom měl občas pocit, že Bill je skutečně někde uvnitř ještě dítě. Obdivoval nedůležité věci přesně jako ony a u těch velkých se nudil.

Zatímco Tom zabíral koupelnu, Bill se vykradl na balkón, odkud sledoval celé město nořící se do tmy. Měli ze svého pokoje neskutečně krásný výhled na většinu Londýna. Tedy samozřejmě těch podstatných částí Londýna. Tom vylezl z koupelny a našel dveře na balkón otevřené. Zastavil v nich a opřel se o jejich futra. Sledoval, jak si vítr pohrává s vlasy chlapce stojícího opřeného o zábradlí.

„Je to tak krásné,“ vydechl Bill a otočil se na Toma. Věděl, že tu je, cítil jeho přítomnost.

Tom přikývl. „To rozhodně je. Myslím, že tenhle týden bude stát za to,“ usmál se ještě. Bill sklopil hlavu a přešlápl z nohy na nohu. Tom nemohl přehlédnout, jak znervózněl.

„Já-já… taky si zajdu do koupelny,“ rozhodl nakonec a prosmýkl se kolem Toma takovou rychlostí, že se stihl otočit akorát ve chvíli, kdy se za ním zabouchly dveře do koupelny.

V koupelně Bill usedl na zavřený záchod a položil si hlavu do dlaní. Hrudník se mu splašeně zvedal a on lapal po dechu. Trému ještě nikdy nezažil, ale teď tu byla a plnou měrou pohlcovala jeho tělo. Tolik chtěl, aby všechno, co si potajmu naplánoval, vyšlo, ale teď tu seděl a před očima se mu zjevil výjev, který byl jen o něco málo mladší než on sám. Poddal se jedné z mála vzpomínek a zavřel oči.

„Musíš být hodný chlapec, víš? Jsou věci, které musíš dodržovat, abys neměl problémy. A ty nechceš mít problémy, že ne?“ zeptal se muž. Jeho tvář zůstala pro Billa zahalena oparem neznáma. Nepamatoval si, kdo muž byl, ale jeho slova se mu zarývala hluboko pod kůži. Tenhle muž měl Billův respekt, kdysi…

„Tak do toho, maličký. Vím, že je to kruté, ale nejde to jinak,“ povzdechl si muž a pohladil malého Billa po hlavě.

„Ale tatínku…!“

„Nechci slyšet žádné ale! Jinak to nejde, pochop.“

„Bolí to,“ zaštkal Bill. Muž bez tváře si proti němu klekl a přejel mu prsty přes tvář. Setřel tak z jemné pokožky pár slz.

„Já vím, maličký, já vím. Avšak až to budeš mít hotové, dostaneš své tetování. Budeš považován za muže. Musíš to udělat, abys toho musel dosáhnout. Každý z nás musel. Je jen na tobě, jak dlouho ti to bude trvat. Ale být tebou, budu rychlý. Rány se brzy zahojí. Čím déle to budeš protahovat, tím déle se budou hojit. Teď musím jít. Hodně štěstí, malý Aye.“

Malý Bill sledoval muže bez tváře, jak mizí za něčím, co si Billův mozek nedokázal vybavit. Pak jeho oči barvy nejjemnější čokolády padly na tenkou ostrou věcičku ležící před ním. Opatrně ji vzal do drobných prstů. Před sebe si položil papír s textem. Ostrou věc zaryl do kůže. Vrýval do ní slova psaná na papíře. Pravidla. Bolest byla nesnesitelná a s každým dalším slovem Billovi po tvářích teklo víc a víc slz. Když dopsal větu, jeho ruka jemně zazářila a slova se ztratila. Bolest po nich však setrvávala…

Bill hlasitě vzlyknul. Ruka ho pálila pouze při vzpomínce na to, čím si v dětství musel projít. Jak si vůbec mohl myslet, že by mohl porušit pravidla jen tak? Nedokáže to. Chtěl v sobě najít vůli, ale vzpomínka ho srazila zpátky na bod mrazu.

Zatímco Bill se trápil v koupelně, Tom nervózně přecházel po pokoji. Billovo chování se mu nelíbilo, a už vůbec se mu nezamlouvalo, že voda v koupelně stále ještě netekla. Připadal si jako nechutný šmírák, když přistoupil ke dveřím a přiložil k nim ucho. Překvapilo ho tiché vzlykání, které se z koupelny ozývalo. Bill pláče? Ale proč…? Tom jemně zaklepal na dveře. Čekal pouze Billův souhlas, že může vejít. Místo toho však ve dveřích za chvíli stanul sám Bill a než Tom stihl cokoliv říct, pevně ho svíral kolem krku. Tom ho konejšivě hladil po zádech a nechal ho, aby mu slzami smáčel tričko.

Opatrně se s ním rozpohyboval a poslepu ho vedl k posteli, na kterou se posadil. Billa si stáhl na klín, kde se okamžitě uvelebil a zabořil čelo do Tomova krku. Jeho vzlyky neustávaly. Tom začínal být zoufalý. Vždyť ani nevěděl, co se stalo! Jak mu má potom pomoci? Nepřestával ho hladit po zádech.

„Co se stalo?“ zeptal se něžně, když Billovy vzlyky přestaly otřásat celým chlapcovým tělem. Kdyby necítil slzy na svém krku, myslel by si, že už je po pláči.

„Já… já… já… myslím, že jsem si na něco vzpomněl. A bolí to,“ zavzlykal znovu nahlas Bill a ještě víc se přitisknul do Tomovy náruče. Připadal si pak více v bezpečí. Jako by ho snad Tom mohl zachránit před bolestí, která stále nepříjemně pulzovala jeho rukou.

„Na co sis vzpomněl, zlatíčko?“ snažil se Tom z Billa opatrně vypáčit více informací. Nechtěl ho rozrušovat. Pouze chtěl vědět, co způsobilo Billovy slzy.

„Ch-chtěl jsem porušit pravidla. Hodně porušit. A-a pak jsem si vzpomněl. B-byl tam muž, říkal, že-že jsem jeho syn. Ř-říkal mi Aye. A-a pak odešel. N-nechal m-mě tam s-s tou věcí. K-když jsem b-byl malý, v-vrýval jsem si pravidla d-do kůže. Všichni t-t-to museli podstoupit. C-chtěl jsem porušit něco, c-co jsem d-do sebe vložil, T-Tomi. Nem-nemůžu to porušit,“ vzlykal Bill do Tomova krku a v dlaních drtil jeho tričko. Tom se s ním opatrně pohupoval a neustále ho hladil po zádech.

„Nemusíš porušovat pravidla. Nikdo tě do toho nenutí,“ zašeptal mu Tom do ucha. Billova pravidla mu byla záhadou stejně jako všechno, co mu Bill právě sdělil. Avšak za ten necelý měsíc, co Billa znal, si bezpečně stihl zvyknout na všechny záhady, které ho obklopovaly.

„A-ale já jsem ch-chtěl, ab-abys b-byl šťastný. S-stejně s tebou nikdy n-nebudu moci být s-svázán, a-abych to mohl u-udělat bez p-porušení pravidel,“ koktal Bill.

„Já to stejně nechápu, Bille. Vysvětlíš mi to, až se uklidníš, dobře? Víš co? Teď si tu pěkně lehneš a já ti zatím doběhnu dolů pro něco dobrého na zub, ano? Čokoláda vždycky dokáže zastavit i ten nejsilnější pláč.“

„Zůstaň,“ popotáhl Bill a chytil Toma za předloktí, když ho Tom uložil do postele a chystal se odejít. „Já nechci být sám. Už jsem klidný,“ přemlouval Bill. Skutečně tu nechtěl zůstat sám. Nebyl v rozpoložení, aby mohl být sám, aniž by provedl nějakou hloupost.

„Tak dobře,“ usmál se velkoryse Tom, šťastný, že se Bill konečně jakžtakž uklidnil. Nadzvedl deku a zalezl si do postele vedle něj. Bill se okamžitě stočil do klubíčka vedle něj a nechal se pevně obejmout.

„Vysvětlíš mi to?“ zeptal se opatrně Tom. Věděl, že bruslí na tenkém ledě, ale nemohl si pomoci. Chtěl pochopit, co Billa tolik rozrušilo. Zastrčil mu pramínek vlasů za ucho, ale Bill se otřásl a vlasy mu znovu napadaly do obličeje.

„Kdysi jsem ti říkal, tedy spíš psal, že se mě ještě nikdy nikdo nedotkl, protože v mé zemi to zakazují jistá pravidla. Pravidla ovlivňují všechno. Od společenského chování až po sexuální život. Pravidlo, které jsem chtěl dnes porušit, je jednoduché. Muž, jenž tělo své odevzdá muži, s nímž není svázán, je hoden krutého trestu a zbaven možnosti svázání. Takový muž nikdy nepozná, jaké to je, když duše zapadne k duši. Takový muž je hoden věčného zatracení, takový muž nemá nejmenší hodnotu. Celé to pravidlo spočívá v tom, že nesmíš dát jinému muži tělo dřív, než mu odevzdáš svoji duši,“ vysvětloval Bill. Mnoho si ze svého života nepamatoval, ale pravidla jen tak zapomenout nemohl. „Máš narozeniny, Tomi. Chtěl jsem být tvým dárkem,“ přiznal Bill a sklopil hlavu, aby vlasy zakryly červeň, která se mu vehnala do bledých tváří. Rozpačitě žmoulal v rukou látku svého trička, nenacházel odvahu vzhlédnout k Tomovým očím.

Tomovi hučelo v uších. Cítil, jak se mu do tváře krade úsměv. Neodolal a shrnul vlasy z Billova obličeje. Billovy tváře hořely červení, oči k Tomovi nezvedal.

„Děkuju,“ usmál se Tom zářivě a políbil ho na čelo. „Nechci, abys měl kvůli mně špatné pocity z porušování pravidel. Jsem rád, že jsi o něčem takovém vůbec uvažoval. Ostatně víš co? Svůj dárek už jsem od tebe dostal. Sice o něco dřív, ale to vůbec nevadí. Jaké by to byly narozeniny, kdybys tu nebyl ty?“ Bill k Tomovi zvedl oči, které se povážlivě leskly. Zdálo se, že opět dočerpal dostatek slz, aby znovu mohl propuknout v pláč. Místo toho však omotal ruce kolem Tomova krku a spojil jejich rty v procítěném polibku, který říkal daleko víc než slova.

autor: Helie