Novel of Dreams – My Dream 21.

Zůstanu tam stát na místě. Mám pocit, jako by se mi zastavil svět, čas, všechno. Jako by se to vůbec nestalo anebo naopak se mi to jen zdálo. Věděl jsem, že když za Tomem teď poběžím, nebude to mít asi smysl. Oba dva bychom měli asi chvilku přemýšlet a uklidnit se. Opřu se o zeď a vydechnu. Zavřu na okamžik oči a snažím se vyrovnat svůj dech a hlavně rychlý tlukot srdce. Cítím ho až v krku. Cítím, jak mi rychle koluje krev v žilách. Nemůže být konec, to ne. Přece jsem tam nešel proto, že bych ho kontroloval. Měl jsem o něj starost, ale on mi nevěří. Horší je, že já nevím, zda věřit teď jemu. Co když mi Brian přece jen nelhal… Může mít ale spoustu úmyslů, vím i přesto všechno, že mu o Toma jde. Možná mě od něj chce dostat a vyplnit tu prázdnotu, která by vedle něj na okamžik nastala. Je tu ale i ta možnost, že mě chce upozornit. Zná ho opravdu déle než já, ale v jejich vztahu šlo od začátku jen o sex, mezi námi ne. Tak proč tohle všechno…

Jsem zmatený. Nevím, co si myslet o Tomovi, Brianovi, natožpak o tomhle incidentu. Opravdu jsem si nemyslel, že budu řešit problém nazývaný ‚lež‘. Nemůžu si pomoct, jsem možná naivní, ale já mu věřím. Nikdy mi nepřišel takový, jakého se mi ho Brian snaží ukázat. Ba naopak, on byl ten, kdo chtěl lásku a nejen sex. Pořád mi zní v uších ta věta o tom, že mi zdrhá. Brian se mi musel hodně vysmívat, ale ani mě to teď netíží. Dříve by to byla jedna z věcí, která by mi hodně nabourala moje ego. Neříkám, že teď ne, ale víc mě užírá to, co se stalo.

Prošel jsem chodbou zpět do své kanceláře. Jakmile se Deborah začala nadechovat k otázce, nastavil jsem ruku na znamení, ať se na nic neptá a zašel jsem do kanceláře. Posadil jsem se do křesla a lokty si opřel o pracovní stůl. Do dlaní jsem si schoval obličej a nahlas oddechnul. Proč mě to tak moc bolí.

Sáhnul jsem po mobilu a zkoušel mu volat, ale nebral mi to. Zkoušel jsem to mnohokrát, ale marně. Nakonec jsem vzdal i snahu pracovat. Sbalil jsem si věci a odjel jsem domů. Neměl jsem náladu absolutně na nic. Jakmile jsem přišel domů, svléknul jsem se a napustil si horkou vanu s trochou pěny. Měl jsem to rád, vždycky mě to uklidnilo, a to jsem teď potřeboval. Mobil jsem si vzal s sebou. Zkoušel jsem to znovu a znovu, ale stále mi to nebral. Musím mu alespoň napsat. Po notné chvilce přemýšlení jsem se dal do psaní sms.

„Ahoj Tome, moc mě mrzí, co se dnes stalo. Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. Nechci, aby to takhle skončilo, já… nechci bez tebe být. Opravdu tě nijak nechci kontrolovat. Jen… Brian mi řekl hodně věcí. Vysmíval se mi do očí, že jsi mi začal zdrhat. Tvrdil mi, že nebudeš mít jen mě, že si budeš užívat s jinými a na mě kašlat. Já mu ale nevěřím. Moji důvěru máš ty. Prosím, ozvi se mi. Nechci o tebe přijít.“

Po chvilce rozmýšlení jsem to odeslal. Mobil jsem odložil, zavřel oči a ponořil se hlouběji do vany. Během chvíle mobil zavibroval. Podíval jsem se na něj a ztuhnul jsem. Doručenka. Smutně oddechnu a zase mobil odložím. Alespoň, že mu to došlo.

Když voda byla už skoro studená, osprchoval jsem se a vylezl ven. Osušil jsem se a zabalil se do svého oblíbeného županu. Přešel jsem k zrcadlu a chvilku se na sebe díval. Nepoznávám se. Připadám si jiný. Jako by starší. Zakroutím nad svou hloupou úvahou hlavou, vezmu si mobil a rozejdu se do ložnice. Lehnu si na postel a sleduju neměnící se strop. Zapnul jsem si hifi věž, ale jen velmi tiše. Chtěl jsem mít klid. Nejradši bych usnul a spal tvrdě až do rána, ale vím, že se mi to nepovede.

Opravdu se mi to nepovedlo. S kruhy pod očima jsem ráno natáhnul ruku po mobilu a pro jistotu zkontroloval, zda mi neodepsal. Sám pro sebe jsem tiše zanadával, když jsem zjistil, že nemám žádnou sms. Přesně, jak jsem čekal. Poté jsem zavolal do práce. Oznámil jsem, že nepřijdu. Měl jsem na to právo, byl jsem tam hodně přesčas, takže mi nemohl říct nikdo ani slovo. Zabořil jsem hlavu do peřin a tiše vzlyknul. Do prdele, proč tohle všechno. Vždyť… já ho mám vážně rád.

Skoro celý den jsem strávil v posteli. Jen jsem nečinně ležel, poslouchal hudbu a prohlížel si detailně strop. Pohled z okna jsem znal již nazpaměť. Dokázal bych snad i vyjmenovat, kolik tašek má střecha na protějším domě. Byl jsem tak sám, ztracený sám v sobě. Nevěděl jsem si rady, co dělat či nedělat. Jediné, co jsem si přál, bylo, aby se mi Tom ozval, já mu vše vysvětlil a všechno bylo v pořádku. Hah, jak těžké přání.

Následující den jsem do práce šel. Doma bych totiž asi jinak zešílel. Znovu jsem Tomovi zkoušel volat, ale bylo to naprosto marné. Nebral mi to. Měl jsem o něj strach. Přemýšlel jsem, že se rozjedu k němu, ale nemyslím si, že by mě viděl nějak rád. Navíc by to mohlo dopadnout jako minule, a to už se opakovat nesmí.

„Ahoj,“ pozdravím Deborah, když vejdu do kanceláře.

„Ahoj Bille, jak se vede?“ zeptala se hned soucitně.

„Nanic, díky…“ brouknu a vezmu si korespondenci.

„Málem bych zapomněla, včera tu byl Tom,“ řekne, jako by se nechumelilo. Vytřeštím oči. Dělá si ze mě prdel?

„Cože? Proč jsi mi nedala vědět?! Kdy tu byl, co říkal?“ opřu se o stůl a hledím na ni.

„No myslela jsem…“ začne. Myslet, znamená hovno vědět.

„Ne, nezajímá mě, co jsi myslela. Co říkal?“ podívám se na ni zoufale.

„Když jsem mu řekla, že tady nejsi, tak ihned odešel, nic víc. Jen se ptal, zda může dál, ale pak… odešel,“ vydechne zaskočeně a odsune se od stolu dál.

„Ah, sakra… Měla jsi mi dát vědět nebo já nevím… Sakra,“ syknu a zajdu vztekle do kanceláře. Skvěle, zůstanu jeden den doma a on přijde. Nikdo mi nedá nic vědět. Teď už se mi neozve vůbec. Vezmu si ihned mobil a rozepíšu sms.

„Tome, já se moc omlouvám, ale já včera nebyl v práci, jak ti jistě Deb řekla, ale ona mi nedala ani vědět, že jsi tady nebo že jsi tu byl. Chtěl bych s tebou mluvit, prosím. Mohl bych se u tebe stavit nebo nesešel by ses se mnou někde? Prosím, Tome…“ odešlu.

Trvalo to poměrně dlouho, než přišla krátká odpověď: „Dnes nemám čas.“

Aha. Možná dělá něco do školy. Nebo se stará o Molly. Hm, nebo mě nechce vůbec vidět.

„Dobře, i tak děkuju. Nechci tě otravovat,“ odepíšu mu. Už mi neodepsal. Svěsil jsem hlavu a nahlas oddechnul. Tohle mě utýrá. Bez něj se cítím tak… prázdný. Musel jsem začít pracovat. Bylo pro mě víc než nutné se odreagovat, a navíc jsem nechtěl, aby se mi tu hromadily zakázky.

Proto jsem i druhý den šel do práce. Neměl jsem náladu, byl jsem celý rozlámaný, moc jsem toho opět nenaspal. Ráno jsem se odmítal nějak víc upravovat. Na co? Stejně nemám pro koho.

„Ránko,“ brouknu na Deb, když vejdu do kanceláře. Hned mi pozdrav oplatí a dál něco sepisuje. Vezmu si jako obvykle korespondenci a rozejdu se do kanceláře. Pomalu vejdu. Podívám se ke stolu a zůstanu stát u zavřených dveří. V mém křesle seděl Tom. Na sobě měl bílou mikinu a nohy měl pokrčené u těla. V ruce si hrál s mojí propiskou. Jakmile jsem vešel, zpozorněl a zvedl ke mně pohled. Ne, ne, to je nemožné. Jak se sem dostal… Proč mi Deborah nic neřekla. Vypadám jako idiot. Párkrát jsem zamrkal, jestli se mi to náhodou nezdá.

„Tome,“ vydechnu na prázdno. „Ahoj…“

„Ahoj,“ řekne tiše. Zůstane sedět schoulený v mém křesle a pozorně si mě prohlíží. Nasucho polknu a rozejdu se k němu. Jsem tak rád, že ho tu vidím, že ho mám zase u sebe.

„Jak ses sem dostal? Deborah?“

„Ne, ona… tu ještě nebyla. Nevěděl jsem, v kolik chodíš do práce,“ skloní pohled. „…vloupal jsem se sem. Nemáš tu kdovíjak dobrý zámek,“ šeptne. Kde se tohle naučil… Pootevřu překvapeně rty.

„Aha, no… rád tě vidím,“ přiznám a posadím se nedaleko něj. „Jsem rád, že jsi přišel.“

„Jo,“ kývne jen. Promne si oko a pootočí se ke mně. Nevypadal nejlépe. Vypadal spíš podobně jako já. Ale to je to, co jsem nechtěl. Nechci, aby byl ztrápený. Sklopil jsem oči a zhluboka se pak nadechnul. Je čas mluvit.

„Proč jsi přišel?“

„…volal jsi mi a psal. Chtěl ses se mnou sejít,“ broukne nejistě.

„Ano. Já jen, jestli k tomu máš i ty nějaký důvod…“

„…chtěl jsem tě vidět. Chyběl jsi mi,“ pošeptá. Možná je to ode mě hnusné, ale tohle mě těší. Bál jsem se, že už prostě… mě nebude chtít vidět. Sklopí hlavu a začne mnout mezi prsty moji propisku.

„…ty mně taky, moc…“ natáhnu ruku k té jeho. Odloží propisku, chytí se mě a pomalu se ke mně přitáhne i s křeslem. Podívám se mu do očí a pohladím ho po zápěstí. Tohle mi tak chybělo. Povzdechne, sevře mi ruku v dlani, a poté mě na ni políbí. Sleduji ho, s jakou jemností to dělá. Pohladím ho vlídně po tváři a přisunu se k němu o trošku blíž.

„Strašně se mi stýskalo…“

„Já…“ odmlčí se a zadívá se do země. Promne si znovu oko a zamrká. „…byl jsem ty dva dny v nemocnici.“ A to mi říká jen tak? Proč mi to neřekl rovnou.

„Co se ti stalo?“ vydechnu hned vystrašeně.

„Ne-nepřerušuj mě, prosím…“ řekne rozrušeně.

„Promiň,“ pípnu tiše a nechám jej pokračovat.

„Už… nějakou dobu nemůžu spát, obzvlášť poslední dny. Když usnu, zase se mi někdy nezdají žádné sny. A když je to několik dnů v kuse, padám ve škole i jinde na hubu, protože jsem úplně vyřízený. A… mám pocit, že se to zhoršuje. Neví o tom moje máma, neví to ani Molly. Ty dvě mají samy starostí dost a… já nechtěl zbytečně působit další, dokud to není vážné. A tobě… Nechtěl… Já nechtěl… jsem ti to říct, protože… Já… bál jsem se, že mě opustíš, že-že si řekneš, že vážně nejsem normální a…“ schová si obličej do dlaní, „choval jsem se jako idiot. Svedl jsem to celé na tebe, i když to byla moje vina a jsem si toho vědom. Mrzí mě, jak jsem se choval a jak to dopadlo. Jen… přišel jsem se ti omluvit…“ dořekne tiše a sklopí opět hlavu. Po celou dobu jsem mu naslouchal, ani jsem nedýchal. Chtěl jsem ho vyslechnout a dozvědět se pravdu. Zatracený Brian! Tluče mi do hlavy samý kraviny, a přitom Tom byl v nemocnici.

„Tomi,“ pohladím ho po tváři a tu hlavičku mu zvednu. Chytnu ho znovu za ruku a jemně mu ji stisknu. „Měl jsi mi to říct, já bych tě… neopustil. Nemůžeš za to, vždyť na tom nic nenormálního není. Já bych se ti snažil jedině nějak pomoct. Mrzí mě, že sis tohle myslel. Nechci, aby ses mi za něco omlouval,“ zhluboka se nadechnu. „To já se omlouvám, zachoval jsem se špatně a mrzí mě to. Já jen… nic jsem netušil.“

„Ani jsi to tušit nemohl. Ty se nemáš za co omlouvat,“ povzdechne. „Bylo by lepší, kdyby sis našel někoho jiného. Se mnou budeš mít jenom starosti.“ Pomalu mi vyvlékl ruku. Starosti… s ním bych je měl rád. Měl odřené klouby.

„Takhle nemluv,“ pokárám jej lehce a pohladím ho opravdu jemně po těch kloubech. „Vztek nebo náhoda?“ pošeptám.

„…Brian,“ odpoví pokorně.

„Brian?“ zeptám se pro jistotu znovu. „Co… co se stalo?“

„V jedné zprávě jsi mi napsal, že jsi za ním byl a řekl ti něco hnusného. Tak jsem se za ním stavil. Řekl mi, co ti řekl… Tak jsem… Já… byl jsem vytočenej. Za normálních okolností bych to neudělal a jinak se neperu. Vážně násilí… mi nedělá dobře. On si to ale zasloužil už delší dobu,“ poví mi s provinilým výrazem v očích. Sklopím hlavu a povzdechnu. Je to vlastně kvůli mně. Opět kvůli mně. Ty problémy mu dělám já.

„Chápu, že jsi měl vztek. Já měl chuť už taky, ale neměl jsi to raději dělat. Nechci, abys měl problémy…“ chytnu mu tu ruku a dám mu několik něžných pusinek na ty klouby.

„To nevadí. Potřeboval to, i když to zní hnusně,“ povzdechne, přičemž mě zjihle pozoruje.

„Věřím ti,“ vzhlédnu k němu a líbnu ho na zápěstí. Přisune se ke mně se židlí blíž a trochu se předkloní.

„Takže… co bude dál?“ pošeptá nesměle.

„Já bych si přál jít dál… s tebou,“ šeptám. Přeju si to tak moc. Je to první člověk po tak dlouhé době, ke kterému něco cítím, a pořád to sílí. Zadívá se mi do očí, až přikývne. Vztáhne ke mně ruku a opatrně mě pohladí po tváři. Opřu se do tohoto doteku a přivřu pod ním oči. „Půjdeš se mnou dál?“

„Pokud mi odpustíš, tak rád. Nechci o tebe přijít,“ přejede mi palcem jemně pod okem.

„Co ti mám odpouštět, hm? Nemám co,“ pousměju se maličko a přivřu oči.

„To, že jsem ti lhal. Nebylo to ode mě fér…“

„To sice nebylo, ale je to za námi, dobře? Jen tě chci o něco požádat.“

„Hmm?“ broukne.

„Neboj se mi říct svoje radosti, ale ani starosti.“

Rty se mu lehce zkroutí do úsměvu. Jak já miluju, když se směje. Řekl jsem – miluju? „Dobře.“

„Myslím to naprosto vážně,“ podzvednu trošku obočí a pousměju se.

„Já vím,“ usměje se.

„To je dobře,“ brouknu a pohladím ho po tváři. Zavře oči a spokojeně vydechne. Sklopím trošku oči. Až po chvilce se nadechnu, abych něco řekl. Chtěl bych ho políbit. Tak moc. Ale nechci na něj tlačit.

„Ahm…“

„Hm?“ vyjde z něj tiše, když se na mě zadívá.

Stydlivě se usměju a nahnu se k němu. „Smím?“

Nad tím se zasměje. Zvedne se a opatrně se na mně usadí. „Ty musíš,“ pošeptá a sehne se k mým rtům. Je tak úžasný. Jen lehce se o ně otře a přivře oči.

„Mm, vážně musím?“ pousměju se a sjedu mu na boky.

„Mmh-mm,“ zakývá hlavou. Jemně mě vezme za bradu a vpije se mi do rtů svými. Opřu se a stáhnu si ho na sebe. Začnu ho co nejněžněji líbat. Svírám jeho rty mezi svými. Tiše vydechne, pohladí mě bříšky prstů po krku a nakloní hlavu ke straně. Jemně mi jazykem objel rty a více se do nich vpil. Cítil jsem, jak se opět tak pěkně chvěje z mé přítomnosti. Jakmile jsem si začal hrát s jeho jazykem a on s mým, rozechvěl jsem se. Přivinul jsem si ho k sobě a zafuněl trošku nosem.

„Mhhh,“ vzdychl mělce. Odtrhl se od mých rtů. Obkroužil mi jazyk svým mimo pusu, otřel se mi mazlivě o nos a naklonil hlavu ke druhé straně. Lehce zafuněl nosem, načež zajel jazykem zpět ke mně do pusy. Chytil jsem ho za týl a sjel mu po šíji. Bylo to tak jemné a hravé. Miloval jsem jeho polibky. Líbal tak dokonale. Stejně dokonale, jako byl dokonalý on. Rozeznal jsem, jak se usmívá. Ještě chvíli mě líbal, poté mi vtiskl několik něžných polibků a poodtáhl se.

„Už vás nebudu zdržovat, šéfe. Vaše křeslo je volné,“ projede mi prsty vlasy, a poté mi je s úsměvem trochu uhladí.

„Ale mě nezdržujete,“ stisknu mu ruku a hladím ho po prstech.

„Určitě toho máš moc na práci,“ pošeptá a něžně mě políbí.

„Ani ne. Na tebe mám čas, ano?“ pousměju se a oplatím mu to.

„Mmm, no dobře, když to říkáš. Zůstanu tu s tebou celý den a budu koukat na to, jak pracuješ. Pak tě vezmu na oběd a… pak uvidím,“ usměje se na mě jako sluníčko.

„Nebo… co kdybychom to tu prostě zabalili?“ Nechci ho někam odtáhnout, ale byl bych s ním rád někde v klidu.

„Huh?“ udiví se a vykulí na mě oči.

„Vadí ti to? Já tě nechci nějak otravovat. Jen bych odsud klidně odešel.“

„Neotravuješ mě. Jen mě to překvapilo. Nechci tě zdržovat od práce, víš,“ pohladí mě po tváři.

„Opravdu mě nezdržuješ,“ otřu se mu mazlivě o dlaň. „Navíc, sedět tu se mnou by byla nuda. Pořád papíruju, kreslím. Co bys z toho měl?“ zasměju se potichu.

„Byl bych s tebou,“ zatahá mě jemně za tvář jako dítě, načež mi dá pusinku na nos.

„Mhh, to ano… ale nudil by ses. Koukat na mě není nic světoborného,“ zasměju se. Stejně bych se na to nesoustředil. Navíc, chci být s ním a ne dřepět tady.

„Vařil bych ti kafe, naléval ti pití, dělal ti masáž zad, líbal tě na krku, zatímco bys kreslil…“ začne mi jmenovat vše, co ho napadne. Jemně mě kousne se smíchem do brady, a poté mi ji otře. „Hlavně, že budu s tebou.“ Kouknu se mu zblízka do očí a usměju se. Otřu něžně nos o jeho.

„Líbat na krk mě nesmíš,“ zaculím se a líbnu ho na rty.

„Mmm proč?“ zabrouká nespokojeně. Sjede mi rty na čelist, a poté se vydá pomalinku ke krku.

„Ne, ne, ne,“ poodtáhnu se se smíchem. Nahnu se mu k oušku. „Vzrušuje mě to, víš…“ To není bezpečný.

„Na krk?“ zaculí se. Skloní se mi k němu znovu a co nejněžněji mě líbne na tepnu. „Strašně hezky voníš…“ Pohladí mě po uchu a zase se odtáhne. Přivřu oči a vydechnu.

„Mhh… děkuju,“ pošeptám. „A víš… co je ještě horší? Že mě to od tebe vzrušuje nějak rychle. Proč to se mnou tak umíš?“

„Promiň, už to dělat nebudu,“ zasměje se. Ještě jednou mě políbí a zvedne se ze mě.

„Ne, naopak. Je to nádherný,“ stáhnu ho zpátky k sobě. „Kam mi utíkáš, mladý muži?“

„Řekl jsi, že tě to vzrušuje, tak nechci, aby se stalo něco… o co momentálně nestojíme,“ zasměje se, ale usadí se na mně a chytne se mě kolem krku, aby nespadl. Sladce se usměju a sjedu mu dlaněmi po zádech.

„Nic, o co nestojíme, nestojí,“ zasměju se a zabořím mu obličej do trička.

„…zatím,“ šeptne mi do ucha a nasaje mi do rtů lalůček. Pousměju se nad tím.

„Budu se snažit být odolný…“ ušklíbnu se a sjedu mu na boky. Tak strašně rád se ho dotýkám. Líbí se mi každá jeho křivka.

„Mmh-mm,“ zakývá hlavou. Vyzvedne mi hlavu výš k sobě a hladově zaútočí na mé rty. Trošku zakloním hlavu a začnu mu každičký polibek oplácet. Vychutnávám si ho, jeho přítomnost, jeho doteky, polibky, jeho dech a tlukot srdce. Majetnicky si ho k sobě přivinu a bříšky prstů u jedné ruky mu vyjedu po páteři nahoru až na krční páteř. Přimáčkne mě k opěradlu. Zavrtí se, až se na mě obkročmo usadí. Jakmile si mě přitáhne trochu víc k sobě, pohladí mě jazykem po spodním rtu, jako by vyzýval ke hře. Hned povystrčím jazyk proti jeho a zakmitám mu špičkou jazyka na jeho špičce jazyka. Nasaju mu jazyk a začnu si s ním něžně hrát, jen sem tam ho trošku skousnu. Pomalinku se na mě položil a zvolnil tempo. Líbal mě tak jemně a procítěně, zatímco si pohrával jazykem uvnitř mé pusy. Trochu zafuněl, a poté z něj vyšlo tiché vzdychnutí. Moje ruce najednou nabraly trochu fantazie a sjely na jeho stehna. Přejížděl jsem mu po nich, kroužil prsty. Byl jsem něžný, stejně jako on. S mlasknutím našich rtů se poodtáhl. Podíval se mi do očí, otřel se mi o nos svým, a když mi vzal tvář do dlaní, začal mě znovu líbat. Nesměle se mi zhoupnul v klíně. Zafuněl jsem nosem a slabě mu oddechnul do úst. Jsem jím vážně naprosto omámený. Každý jeho dotek a polibek mě dohání k šílenství. Bože, co se to se mnou jen děje… Když ale… mně je tak hezky.

Zatáhnul jsem bříško a dál ho hladil. Každičký polibek, který jsem mu věnoval, mu měl ukázat, jak moc pro mě znamená a jak nádherný pro mě tento okamžik je. Bříšky prstů mi sjel po tváři až na krk, odkud se vydal po mé hrudi dolů. Znovu se na mně lehce pohnul.

„Mhhmm…“ vzdychnul jsem tichounce a namáčknul si ho na sebe. Je mi tak trapně a stydno. On mě vážně vzrušuje, a tak rychle. Když si uvědomil, že ho tisknu k sobě, přestal mě líbat. Pohladil mě po tváři a vtiskl mi polibek na bradu. Nasál jsem mu spodní ret a přejel po něm i jazykem. Zajel jsem mu pod tričko a přejel mu z boku na bříško.

„Hmm,“ zamračí se a odtrhne se.

„Hm?“ šeptnu tázavě a pootevřu oči. Trochu se oddálí a skloní se k mému krku. Začne mi pokládat jemné polibky podél tepny, dokud mi nesklouzne ke klíční kosti a nepohne pánví proti mé. Tak to mi dělá schválně. Já nechci, aby se mi teď tady postavil a… uhh. Skousnul jsem si spodní ret a snažil se zadržet dech. Napnul jsem se a začal se trošku chvět.

„Mmhh,“ vydechl. Pomalinku mi špičkou jazyka udělal na krku mokré kolečko. Prsty jsem mu víc zatnul do pokožky a oddechnul. Nosem se mi otřel o bradu a poté mě políbil na ohryzek. Automaticky jsem polknul. To se nedá vydržet. Trošku jsem se usmál a zvednul mu tvář tak, abych se mu podíval do očí.

„Ty jsi ale zlobidlo,“ olíznu si horní ret.

„Jo?“ zakření se a jemně mi otře dlaní to mokré kolečko. Jasně, ještě ze sebe dělej neviňátko.

„Jo…“ usměju se a pohladím ho po stehnech.

„Dal bych si kakao… a něco k jídlu… něco sladkýho, čokoládovýho k jídlu,“ usměje se nevinně a dá mi pusinku. Je rozkošný. Občas v něm vidím Molly. Je znát, že jsou sourozenci. „Stejně jsi říkal, že tu nebudeme, ne?“

„Není problém,“ usměju se sladce. „Jen mi pověz, kam bys chtěl zajít. Můžeme jít… do nějaké kavárny nebo pekárny. Můžeme jít i ke mně,“ kouknu se mu bázlivě do očí. Nerad bych, aby to bral nějak špatně. Nechci na něj spěchat.

„Chtěl bych jít do zoo,“ usměje se sladce.

„Do zoo,“ zopakuju po něm a zaculím se. Vážně chce jít do zoo? No, proč ne. „No dobře, ale co to jídlo, hm?“

„Tam mají všude plno jídla,“ zavrtí se na mně spokojeně.

„V tom případě jedeme do zoo,“ chytnu ho za boky.

„Juhůůů,“ zasměje se. Pro tenhle smích snad cokoli. Chytne mě za tváře a dlouze mě políbí. Pak ze mě sleze.

„Mám jen obavy, že ti to jídlo sní nějaká opička,“ zasměju se a stoupnu si. Olíznu si rty a protáhnu se.

„Né, sedneme si tam do cukrárny, najíme se a až potom půjdeme. Pak si dáme oběd a potom uvidíme. Možná… půjdeme k tobě,“ pokrčí nesměle rameny. Mm, nezlobí se. Uff.

„Dobře,“ usměju se na něj. Nedá mi to a dojdu k němu. Něžně ho pohladím po ramenu a nakonec ho obejmu. „Je mi s tebou moc dobře.“ Mám chuť mu najednou říkat vše, co cítím. I když je to maličkost. Chvilku na mě kouká, až se sladce usměje, pohladí mě po vlasech a přitiskne se ke mně.

„Mně s tebou taky. Moc mi na tobě záleží, Bille…“ pošeptá.

„Mně na tobě taky, pamatuj si to. Chci, abys to věděl,“ zavřu oči a klidně oddechuju. Dal mi pusu na krk a položil mi hlavu na rameno. Popotáhnul nosem.

„Mám tě rád mnohem víc, než si jenom myslíš…“ šeptl to tak tiše, jako by ani nechtěl, abych to slyšel. Možná je zamilovaný. Zní to jako sen, ale je to realita. Já cítím a jsem si jistý tím, že se ve mně tenhle cit probouzí taky, ač je to překvapivé. Pohladil jsem ho po hlavě a usmál se. Jinak jsem byl naprosto vážný.

„Děkuju,“ pošeptám a líbnu ho na krk. „Jsme na tom asi stejně.“

„To pochybuju,“ zašeptá. Odtáhne se ode mě a pousměje se. „Tak pojď…“ Chytnu ho za ruku.

„Tak tě prosím, nepochybuj,“ vydechnu jen.

Nechci, aby si myslel, že ho mám rád jako kamaráda. Mám ho rád jinak, a hlavně… víc. Jen mi přijde ještě brzo na to, abych mu vyznával hluboké city. Chci jít na všechno pomalu. „Jo, půjdeme…“ usměju se trošku pak a natáhnu se pro tašku. Vezme si bundu a vyjde z mé kanceláře. Na okamžik se zastavím a pohlédnu na dveře, kterými vyšel. Asi je načase mu to říct. Říct mu pravdu. Nechci v něco doufat. A nechci, aby on trpěl. Vezmu si kabát a vyjdu ven také, zamknu za sebou kancelář a usměju se na něj. Rozloučím se s Deborah. Kupodivu nic neříká a jen nám s úsměvem mávne. Možná trošku odvážně si Toma chytnu za ruku a dovedu ho až před firmu. Nasedneme si do mého auta a rozjedeme se do zoo. Tak moc bych si přál, aby se tenhle malý výlet, a hlavně společný den vyvedl. Nevím, zda je dobrý nápad mu to říct, ale ať to dopadne jakkoli, chci, aby to věděl. On mi za to stojí a já chci, aby tohle vyšlo. Udělám pro to maximum.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne