Zeiten ändern dich 39.

„Tak už jsem tu.“ Zavřu za sebou vrátka a usměju se na čekajícího Toma. Je něco kolem půl desáté, a ač mi babička řekla, že mám Nelly domu přivést v rozumnou hodinu, myslím, že kdyby jí nezmohla už únava, byla by schopná být klidně ještě s námi venku. Alespoň její elán o tom vypovídal do poslední chvíle. „Mám tě od ní ještě stokrát moc pozdravovat,“ zopakuji přesně vzkaz od Nelly.
Tom se usměje a proplete naše prsty, když se vydáme vstříc městu. „Je kouzelná.“
„A hlavně teď spokojená, že se mě už nemusí vyptávat na nic o tobě, když si všechno stihla zjistit.“
Tom se rozesměje. „Já nevím, ale myslím, že zvědavost k dětem patří. A pak, zeptá se tě takovým stylem, že ti prostě nezbude nic jinýho než odpovědět.“
„Měl bych se od ní asi učit, to mě napadlo už mockrát. Někdy je zvědavá až moc a popravdě, trochu se těším, že si na týden od ní odpočinu, až pojede na tábor. Nemyslím to zle, jen už z ní mám tak trochu velkou hlavu.“
„No, úděl staršího bratra.“

S úsměvem si Toma prohlédnu, a kdyby se mu právě nerozezvonil telefon, měl bych ohromnou chuť ho políbit. Nějak se nedokážu kontrolovat, ale jeho styl, jakým vyslovil starší bratr mne naprosto fascinuje. Nikdy jsem si nemyslel, že se dá do dvou slov vložit tolik emocí.
„Co se děje?“ Aniž by zastavoval, zvedne svůj telefon a zaostří pohled před sebe. Když se usměje, napomenu se, abych ho neokukoval, a strhnu raději pohled. „A ty ses ho neptala? Ne, přesněji tvoje máma se mě zeptala, zda za to může nějaká holka. No teď zrovna ne, ale já ti někdy zítra zavolám, jo? Dobře. Tak se měj hezky,“ s lehkým zasmáním zavrtí hlavou a hovor ukončí. „To jsem ti ani neříkal, jakou hysterickou scénu jsem schytal od matky Andrease.“
„Cože?“ pousměju se zmateně a zvednu k němu zase pohled. Dobře, to že mluvil s ženským pohlavím po telefonu je dost zřejmé, ale co s tím má co dělat teď nějaká scéna s Andreasovou mámou? A možná to až tak moje věc není.

„Jen co jsem vešel do domu, už začala, že od doby, co si všimla, že spolu trávíme míň času, že je z toho špatná. Co se jako že stalo, jestli za to může nějaká holka nebo co, a do toho přispívala má matka s názorama jako: No jasně, pozorovala jsem na něm poslední dobou nějaké změny. Je teď míň zodpovědnější a bla bla bla. Bože, takový divadlo! V životě jsem se snad v přítomnosti těchto dvou dohromady necítil hůř.“
„Holka,“ řeknu jen s úsměvem, avšak ironicky. „Asi jim dost záleží na tom, abyste trávili s Andreasem spolu zodpovědně čas.“
Tom se mne jen prohlídne s pozvednutým obočím, a pak se rozesměje. „Bille, nikdy jsem nechtěl být tak nezodpovědnej jako právě teď!“
Když ho vidím s úsměvem, nedokážu se ubránit, abych se neusmál taky. Ve světle pouličních lamp vypadá kouzelně. „Doufám jen, že jsi jim řekl to samé, co mně.“
„Plus jsem jim všechno hezky odkýval. Není nic účinnějšího než bezslovní vyjádření. Pojď,“ zatáhne mne náhle za ruku do vchodu jednoho z domů. Nedůvěřivě zatáhne za dveře, ty se ale otevřou, takže vejdeme dovnitř, kde okamžitě přivolá výtah.

„Kam to jdeme?“ sem schopen teprve teď reagovat.
„Do výtahu,“ vyplázne krátce Tom jazyk a já se jen rozesměju, když spatřím výraz malého natěšeného děcka.
„Ok. A výtah směřuje kam?“
Nastoupíme do postaršího výtahu, kde Tom zmáčkne tlačítko s číslem 5. „Bojíš se?“
„To, že jsem ti řekl, že se bojím téměř všeho, ještě neznamená, že odevšad utíkám.“ Na to se ale Tom jen usměje a ukradne si polibek.
„Komu se chceš vloupat do bytu?“ optám se s širokým úsměvem, když z výtahu vylezeme stále ruku v ruce.
„Kdepak,“ opraví mě a z kapsy u kalhot vytáhne klíče.
„Ach tak.“ Podotknu, když už v bytě rozsvítí světla a zatáhne mne dovnitř. V první chvíli mám pocit, že se mi tohle snad jen zdá, ale když se rozhlédnu pořádně, uvědomím si, že ten luxus, co před sebou právě vidím, je holá realita. Luxus, neboli úžasně zařízený rádoby malý byt. V malé hale, která zve do prostorného obýváku, oddělen třemi schůdky od obrovské postele, rádoby ložnice.

„Wow,“ vypadne ze mne, když se nachytám, jak úžasem zírám s otevřenou pusou.
„Co?“ pozastaví se teprve Tom, který doposud nepostřehl, že jsem mírně v šoku.
„Je to tady nádherný. To… je tvoje?“ pozvednu obočí a pohledem nepřestávám šmejdit.
„No, ne tak úplně. Naši to tu pronajímaj, než dokončím školu. Pak bych eventuelně tenhle byt měl obývat. Takže teď jsem tu jen příležitostně.“
„Ale pokud ho pronajímaj, tak…“
„Ne neboj, vážně jsme se nikomu nevloupali do bytu. Je to tu teď na… cca dva měsíce volný.“
„Aha, fajn. A proč jsme tady?“
„Protože nejsem typ člověka, co by nutně potřeboval trávit celej den venku.“
„Přesně,“ přikývnu. Fascinuje mě, kolik toho s tímhle člověkem mám ještě podobného.
Tom se usměje a doposud ledabyle opřen o křeslo se odstrčí a chytí mě za ruku.

„Ok, možná bychom se mohli najíst.“ Odvede mne do již menší kuchyně oproti obýváku, a mé zvědavé oko postřehne jen další dveře, které značí nejspíš koupelnu.
„Umíš vařit?“ zeptám se zvědavě.
„Samozřejmě. Jsem ten nejlepší na planetě,“ řekne, jako by se nechumelilo, a pak se se zasmáním dá do hledání věcí v kuchyni.
„Byl jsem víceméně nucen naučit se alespoň základně vařit, tak jen… kdybys chtěl pomoct,“ řeknu jen tak mimochodem se smíchem, když momentálně ve vzduchu cítím jeho vysoké ego.
„Budeš mým náramně hodícím se společníkem.“ Pokýve znalecky hlavou, krátce se rozhlédne a do chvilky mi navlékne kuchyňskou zástěru. Se smíchem se raději nebráním, protože bych asi neměl ani šanci, jak zjistím, když se jeho ruce se šňůrkami od zástěry obtočí kolem mého těla s úmyslem mě svázat. Stejně tak mne na ten moment svážou i jeho rty, které chutnají právě hrozně sladce. Obtočím své ruce kolem jeho ramen a lehce se opřu o kraj kuchyňské linky, když mám pocit, že se mi asi podlomí kolena. Moje tělo uvnitř šťastně zpívá a poskakuje. Je mi s ním zatraceně tak dobře, až se bojím, abych něco nezakřikl, protože mi nikdy štěstí nevydrželo dlouho. Když skončilo trauma s otcem, objevil se Gordon, a když jsem si myslel, že šťastnější už být nemůžu, tak maminka…

„Já vím, řekl jsem vařit,“ usměje se Tom a konečně z konců šňůrek udělá mašli.
„Jestli je z čeho.“
„O všechno je postaráno,“ zahlásá zvesela a zasvětí mne, když začne hledat pánev. „Byl jsem včera s otcem v Norimberku a když jsme dneska přijeli, odvezl jsem si sem potřebné věci. Jako obvykle. Tudíž o tebe bude úplně perfektně postaráno,“ mrkne a já se jen se smíchem chytnu za čelo.
„Já vlastně nepochybuji.“

„Odsud se už v životě nechci hnout,“ kníknu, přitulím k sobě polštář a složím nohy pod sebe. Oranžový měkoučký gauč v obýváku je to nejlepší místo, kde jsem kdy seděl, a pak, jsem hrozně přejedený těstovinama od Toma, takže druhý důvod nehýbání se.
„Jo, i to moje těstoviny dokážou,“ přikývne s úsměvem.
„Aby náhodou tvé ego neprorazilo strop,“ hodím po něm se smíchem polštář vedle mne.
„Válku? Válku?!“
Kouknu se po jeho nejbližším okolí, které se skládá převážně z polštářů, a můj úsměv zamrzne. „Beru zpět,“ zakřičím se smíchem, když už mne první várka polštářů zasáhne.
„I to moje těstoviny dokážou, řekni to!“ Přiběhne se smíchem a další várkou polštářů osobně.
„S mojí pomocí,“ pípnu. Na to jsem ale totálně ztracen v záplavě polštářů.
„Řekni to,“ vyrukuje na mne obkročmo, a ruce, kterýma si chráním obličej, mi chytí, a položí mi je za hlavu. Vypláznu na něj se smíchem jazyk a naivně se snažím utéct z jeho sevření.
„Tse,“ přiblíží svůj obličej tak blízko, že se neudržím tomu, aby mi po těle projela vlna jakéhosi nadšení, „stejně to jednou přiznáš.“ S lehkým úsměvem pozvednu jen obočí a zadívám se na jeho plné rty. Nic nechutná líp než právě jeho rty. Jeho propalující pohled mi v těle způsobuje naprostý chaos, a když jen provokativně jeho rty začnou oždibovat ty mé, mám pocit, že bouchnu jako načasovaná bomba.

Abych si ale utvrdil své předchozí myšlenky, že krásné chvilky u mě netrvají dlouho, rozezvoní se telefon mně. Nespokojeně nakrčím čelo a frustrovaně vydechnu. Tom se na to ale jen jemně usměje a nechá mne, abych se posadil a přijal hovor od Gordona. Slyším v jeho hlase, že má v sobě již trochu alkoholu, ale jak ho znám, jistě je jinak zodpovědný hostitel. Než si hovor vyřídím, Tom mezitím zmizí na balkon, kam bohužel nevidím, ale nic bych nedal za to, že šel kouřit.
„Smím?“ nakouknu s úsměvem na balkon a první, co postřehnu, je štiplavý kouř cigarety, který se mi vecpe do nosu. Tom jen pootočí hlavu a očima přikývne. „Je tady nádherný výhled,“ podotknu, rozhlédnu se a složím ruce na prsou. Z pátého patra je vážně skvěle vidět do dáli, kde se sbíhají všechna světla města.
„Zdržíš se? Přes noc?“
Zarazím se a kouknu na něj. „No, neplánoval jsem to, ale…“
„A kdybych chtěl?“ přeruší mne s úsměvem.

autor: Mintam