Echo

autor: Hina

Zdravím! Jsem tady s další povídkou, kterou bych ale chtěla věnovat Darkbeth. Myslím, že nic dalšího dodávat ani nemusím. Možná jen doporučím tuhle písničku a popřeju pěkný počtení 🙂

Dnes je to přesně pět let. Pět dlouhých let, které pro mě nic neznamenaly. Možná jedině tak utrpení, bezmoc a žal. Celou tu dobu jsem vlastně ani nevnímal. Proč taky, když není na co hezkého vzpomínat? Oči sice vidí, mozek pracuje, a tělo se hýbe, ale srdce nebije. Už když jsem se narodil, byla moje budoucnost napsaná. A zároveň už s mým prvním nádechem bylo na všechno pozdě.

Vzpomínám si na jeho rudé rty, vlasy černé jako noc a kůži tak jemnou a nevinnou, jako byl on celý. Jeho sladký výraz ve tváři, když jsme byli spolu. A pak i ten, který se mu na obličeji objevil, jen když rodiče odešli z domu a my zůstali sami. Jen on a já. Najednou pro nás přestal existovat celý svět, všechno bylo nepodstatné a nedůležité. Hlavně, že jsme byli spolu. Nikdo pro mne nebyl důležitější než on. A stejné to bylo i u něj.

Jednou, když byl jeden z těch vzácných dnů, kdy rodiče na večer odcházeli a vraceli se až opravdu pozdě, Bill se na mne usmál tím svým úsměvem a v hlavě nám proběhla stejná myšlenka. Už aby rodiče odešli. Netrvala dlouho a naše tiché přání se vyplnilo. Matka nám ještě několikrát zopakovala, abychom nedělali příliš velký nepořádek, a nakonec nám popřála příjemný večer. Jakmile se za otcem a matkou zavřely dveře, otočil jsem se na Billa, který stál přímo za mnou.

„Půjdu napustit vanu, přijdeš pak?“ pošeptal a jeho dlouhými černými nehty přejel po mém krku. Věděl jsem, co to znamená. Miloval jsem ho a on mě. Bylo to naše největší tajemství, ale o to to bylo mnohem víc vzrušující. Jen jsem mu na souhlas zavrněl a on se vydal směrem do koupelny. Díval jsem se, jak se při každém kroku jemně zhouply jeho boky. Ve vzduchu se vznášela vůně jeho parfému. Vždy, když měli rodiče odejít a my zůstat sami, snažil se vypadat co nejlépe. I když jsem mu už milionkrát opakoval, že je ta nejdokonalejší osoba a miluju ho takového, jaký je, pokaždé mi na to odpověděl, že pro mne nebude nikdy dost dobrý.

Po chvíli jsem se vydal za ním do koupelny. Pomalu jsem otevřel dveře a hned mě ovanul horký vzduch s párou, která sálala z vany plné horké vody. Ale ve vaně bylo ještě něco. Ležel v ní Bill. Na tváři měl svůdný pohled plný nedočkavosti a chtíče. Zcela nahý a čekající jen na mne. Rychle jsem si sundal své tričko a kalhoty, až jsem zůstal jen v boxerkách. Bill se na mne celou tu dobu jen díval. Když se malou místností ozval jeho hlas.

„Tak pojď už za mnou. Rodiče tam taky nebudou věčně.“ Jeho slova se odrážela od studených kachliček vlhkých od páry. Natáhl ke mně ruku, až na zem dopadlo pár kapiček vody. „Tak už pojď, Tomi,“ pošeptal znovu. Stáhl jsem ze sebe i poslední kus oblečení a vlezl jsem za Billem do vany plné horké vody. Hned jsem si ho k sobě přitáhl, aby mi byl co nejblíž. Pod vodou jsme si propletli nohy a já jsem ho začal hladit ve vlasech. „Ty víš, jak moc tyhle chvíle miluju, Tome,“ zavrněl a lehce zaklonil hlavu.

„A ty zase víš, jak moc miluju já tebe,“ pošeptal jsem mu do ucha. „Tak moc bych si přál, aby to nemuselo být tajemství. Chtěl bych všem říct, jak se milujeme. Chtěl bych to rozkřičet do všech koutů světa, abychom se už nemuseli schovávat. Ale nejde to…“ pořád jsem mu šeptal do ucha a rukou jsem ho hladil stále níž a níž. Bill potichu zasténal, když se má ruka dotkla jeho klína. Pomalu jsem celý jeho penis uchopil do ruky a začal po něm přejíždět.

„Tomi…“ zakňučel mi Bill do ucha. Miluju jeho sténání. Když je rozpálený a vzrušený, sténá tak nahlas, že se divím, že si sousedi už nestěžovali. Uchopím ho pevněji a silně mu přejíždím přes penis. Bill se celý prohne a přitiskne své rty k těm mým. „Tak moc tě miluju! Někdy si říkám, že to ani není možný,“ vydechl mi do rtů.

Pomalu jsem si začal stoupat, a zároveň jsem na nohy pomáhal i Billovi.

„Co chceš dělat?“ zeptal se a šibalsky se na mne usmál, jako by ani v nejmenším netušil, co mám v úmyslu.

„Můžeš hádat třikrát,“ pošeptal jsem mu do ucha a silně ho přitiskl na studené kachličky, až Bill zavzdychal. Ruce jsem mu chytil a dal nad hlavu. Nohy jsme sice měli stále po kolena v horké vodě, ale zbytek těla byl zahalen v páře, která stihla zaplnit už celou koupelnu. „Tak jo, jdeme tě umýt,“ prozradil jsem mu. Stále jsem ho držel přitisknutého ke kachličkám s rukama nad hlavou a začal jsem ho líbat na zádech a krku. Udělal jsem mu pár cucfleků, i když vím, že to nemá rád. Až to zítra zjistí, určitě si zase bude stěžovat.

Bill znovu několikrát zasténal mé jméno a naklonil svůj krk mírně do boku, abych k němu měl lepší přístup. Místo toho jsem si ale olízl prsty a nedbale je strčil do Billa.

„Ano, Tomi…“ vzrušeně zašeptal.

Když jsem usoudil, že je Bill už dostatečně připravený, začal jsem se penisem otírat proti Billovu horkému vstupu. Bill jen potěšeně zavrněl. Už jsem nemohl dále čekat. Chytil jsem svůj penis a přirazil jsem proti němu. Bill slastí vykřikl a jeho kolena se rozklepala. Já jsem do něj ale přirážet nepřestal. Zrychloval jsem tempo a narážel jsem přímo na Billovo místečko. To způsobilo to, že pokaždé hlasitě vykřikl.

Byli jsme tak omámení, že jsme si nevšimli jedné zásadní změny. A to, že se dveře do koupelny nepatrně otevřely. Probralo nás až šokované vykřiknutí. Zděšeně jsem otočil hlavu a u dveří se mi naskytl pohled na vyděšenou matku, která se dívala přímo na nás.

*

Zbytek večera proběhl hrozně zmatečně. Dozvěděli jsme se, že si rodiče spletli datum a všimli si toho až na cestě v autě. Proto se rozhodli vrátit se domů. Když ale uslyšeli Billův křik z koupelny, matka se tam okamžitě rozběhla. Ale uviděla něco, na co nebyla ani zdaleka připravená.

Rodiče nás zavedli do svých pokojů a zamkli nás. Ten večer jsem už Billa neviděl.

Další den ráno si pamatuju jen rozmazaně. Byl ohromný zmatek a ani v nejmenším jsem netušil, co se děje. Jediné, co jsem chtěl, bylo vidět Billa. Chtěl jsem vědět, jestli je v pořádku, jestli se mu něco nestalo. Snažil jsem se jakkoli dostat z pokoje, ale nedařilo se mi to. Proto jsem se rozhodl zkusit zapnout svůj starý, skoro nefunkční mobil. Díky bohu se mi to podařilo. Rychlostí blesku jsem napsal esemesku a odeslal ji Billovi. Jen jsem doufal, že bude mít svůj mobil zapnutý. Mé obavy byly ale zbytečné. Nemusel jsem čekat ani nějak dlouho a na mobilu mi už svítilo upozornění, že mám novou zprávu. Nedočkavě jsem ji otevřel.

Tomi, jsem v pořádku, ale mám hrozný strach. Slyším rodiče, jak někam pořád volají. Nevím co se děje. Chci být zase s tebou. Moc tě miluju.

Když jsem se zaposlouchal, taky jsem uslyšel slabé hlasy našich rodičů. Ale nedokázal jsem určit, co říkají. Raději jsem Billovi odepsal.

Neboj se. Uvidíš, že za chvíli budeme zase spolu. Pak už tě nikdy neopustím. Taky tě miluju.

Odeslal jsem mu zprávu a čekal, až mi znovu odepíše. Ale už mi nic nepřišlo. Když v tom jsem uslyšel hrozný křik, který přicházel z Billova pokoje.

„Ne, nikam nepojedu! Bez Toma nikdy! Nechte mě jít za ním!“ to byl Bill. Musel brečet. Jeho hlas, vždy tak sametový, byl nyní přerušován občasným vzlyknutím.

„A já říkám, že pojedeš! A bez Thomase!“ to byl zase otec. Byl naštvaný, a to hodně. Nikdy jsem ho neslyšel s hlasem tak podrážděným jako teď. A ještě k tomu jsem vůbec nechápal, o čem se baví. Chtěl jsem za Billem. A to hned.

Najednou jsem uslyšel další zvuk. Připomínal tříštění skla. A pak ještě dusot, jak někdo běží nahoru po schodech směrem k mému pokoji. Když ten někdo doběhl až před můj pokoj, poznal jsem, že je to Bill.

„Tome! Prosím, pomoz mi! Rodiče mě chtějí odvézt za tetou do Ameriky. Ale já bez tebe nikam nepojedu! Nikdy!“ jeho hlas zněl vystrašeně a pěstmi bouchal na moje dveře. Po tom, co jsem se dozvěděl, co chtějí rodiče udělat, mi srdce vynechalo pár úderů. To přece nemůžou! Ať už jsme se provinili jakkoliv, nemůžou nás od sebe oddělit! To nedovolím!

„Billy, neboj se. Za chvíli budu zase u tebe. Jen se prosím tě podívej, jestli někde neuvidíš klíče od mýho pokoje,“ zavolal jsem na něj přes dveře. Bill udělal, o co jsem ho poprosil, ale bezúspěšně. „Nemůžu je najít, nemůžu! Kde jen sakra můžou být?!“ Bill začal panikařit. Cítil jsem to v jeho hlasu. Propukl v hysterický pláč a jen pořád volal, že je nemůže najít. Uslyšel jsem ale další osobu, která utíkala po schodech k mému pokoji. Za chvíli byl slyšet Billův výkřik.

„Né, nech mě být! Pusť mě!“ Bill řval z plných plic, ale nejspíš mu to na nic nebylo.

„Už se s tebou nebudu o ničem bavit!“ znovu otcův naštvaný hlas, s kterým jsem pomalu, ale jistě ztrácel i poslední kapku naděje.

„Tome, Tome! Miluju tě a nikdy mi v tom nezabrání!“ Billův hlas se rozezněl celým domem a já jsem z něj poznal, že je na všechno pozdě.

Po tvářích mi začaly stékat slzy a svezl jsem se po dveřích na zem. Došlo mi, už nic nezmůžeme. Nakonec už Bill jen pořád dokola křičel, že mě miluje a já se nezmohl na nic jiného než na stejnou, ale tichou odpověď. Poslední, co jsem uslyšel, bylo, jak Bill z plných plic vykřikl mé jméno, které bylo následováno bouchnutím s vchodovými dveřmi, a pak už jen hrobovým tichem.

Od toho dne jsem chtěl odejít od rodičů. Ale nemohl jsem. Bylo mi teprve patnáct. Musel jsem počkat tři toky. Bylo to ale k nevydržení. Všechno mi připomínalo Billa. Každý kousek domu, i cesta, kterou jsme chodili do školy. Prostě všechno. Ale když nastal ten den a odešel jsem, nijak se mi neulehčilo. Pořád tu nebyl Bill, můj malý bráška. Rodičům jsem to nikdy neodpustil a ani nikdy neodpustím. Za všechno můžou oni. Úplně za všechno. Nenávidím je.

Každé ráno mě budil Billův křik, který volal mé jméno. Později jsem ho slýchával i přes den. Pokaždé jsem se s nadějí otočil, že se mi to třeba tentokrát nezdá. Že se třeba vrátil.

Roky ale ubíhaly dál a já jsem v sobě pořád nosil tu všechnu nenávist. Hledal jsem Billa všude možně, ale jako by se po něm slehla zem. Nikdy o něm nic nevěděl. Ani teta, za kterou byl údajně poslán. Možná dostala příkaz od rodičů mi nic neříkat, nebo Billa poslali někam jinam. Ale ani tak jsem se nevzdával. Hledal jsem ho dva roky a hledám ho i teď.

Zrovna jdu po ulici přeplněné lidmi. Všichni někam spěchají, jen já jdu klidným krokem. Dojdu k přechodu a čekám, až se rozsvítí zelená barva a já budu moct přejít. Když v tom uslyším znovu ozvěnu Billova křiku. Zase na mne volá, zase křičí mé jméno. Ale teď mi ten hlas připadá živější a jasnější. Už se chci otočit, ale včas se zastavím. Tentokrát tomu už nepodlehnu. Tentokrát se už neotočím, nenechám se zmást. To není Bill, jen má představa. Snažím se sám sebe přesvědčit. Když vtom se rozsvítí zelená barva, která signalizuje, že můžu pokračovat v chůzi. Beru to jako znamení a rozejdu se. Přejdu na druhý chodník a zahnu za roh.

Kdybych se ale otočil, mohl bych spatřit člověka, který se za mnou dívá. Z očí mu stékají slzy a tentokrát, už jen pro sebe, si tiše zašeptá jméno svého dvojčete. Moje jméno.

autor: Hina