Side by side 19.

BILL

„Jakej stůl se ti líbí nejvíc?“ usmál se na mě Tom, jakmile jsme společně vešli do cukrárny. Milé, jak nechává výběr na mně. Rozhlédl jsem se kolem sebe, chci vybrat ten nejlepší. Prakticky by mohlo být jedno, u jakého stolu budeme, protože všechny stoly jsou stejné, tedy kromě barvy. A o to jde, stůl se mi musí líbit barevně.

„Tamhle. K fialovýmu,“ ukázal jsem k soupravě ve fialovém provedení, „ta je nejhezčí. Chodím k ní pokaždé, když je volná. Miluju tu barvu,“ spokojeně jsem se usmál, a aniž bych čekal na souhlas, sám jsem se k místu vydal. Co jsem slyšel za sebou kroky, Tom mě následoval.

„Máš pravdu, fialová je pěkná.“

Otočil jsem hlavu trošku doprava, došel mě. Kývl jsem na souhlas a podíval se na stůl. Jsou kolem něj čtyři židle, tím pádem žádné místo pro mě. Znovu jsem se na Toma podíval, dojde mu, že musí dát jednu židli pryč, abych ke stolu mohl i já? Doufám, že ano. Nechci ho tady ztrapnit tím, že bych mu to řekl.

„Uhm, sakra, promiň,“ začal se po chvilce omlouvat, když se díval stejným směrem jako já. Takže mu to došlo, tím je to lepší. Odstranil rychle jednu židli, zasunul mě místo ní ke stolu. Položil jsem na stůl opatrně růži, aby se nezlomila. Udělal mi tím vážně radost, nečekal jsem, že dostanu nějaký takový dárek na uvítanou. Rozhodně je to hodně milé.

„V pohodě, nejsi na to zvyklý,“ zavrtěl jsem hlavou a opřel se, je to tak pro mě pohodlnější. Podíval jsem se Tomovi do tváře. Asi jsme si nejdříve měli objednat, a až poté jít ke stolu. Nebo má snad nějaký jiný plán?

„Ale mohl jsem předpokládat. No… To je jedno,“ sundal si bundu a odložil ji na opěradlo židle, která stála naproti mně. Udělal jsem to stejné, akorát s tím rozdílem, že jsem si bundu dal na klín.

„Nemohl jsi předpokládat, neměl jsi jak, Tome. S postiženými lidmi se nesetkáváš denně,“ namítl jsem a prohlédl si pořádně jeho postavu. Bílé tílko ho obepíná tak, že vypadá jako druhá kůže. Nádherně se pod ním rýsují svaly, rozepnutá košile tomu dodává šmrnc. Vypadá to na něm hrozně pěkně, dokonce lépe než společenský oděv. Vážně se mi to líbí.

„Neřešme to, ano? Raději mi pověz, co ti mám objednat.“

„No…“ nakrčil jsem nos. Kdybych si mohl přímo sám vybrat, bylo by to mnohem lepší. Sice bych stejně nevěděl co, ale měl bych sladkosti před očima. „Vezmi mi třeba nějakej čokoládovej dort a Latté se skořicí,“ olízl jsem si rty. To by mi mohlo stačit, obzvláště když po kině půjdeme ještě k McDonaldovi na jídlo. Kdybych si toho dal víc, pak bych zákonitě musel prasknout, nebo se pozvracet. A ve finále nemůžu působit jako nenažranec, nehodilo by se to.

„To zní dobře, takže si to taky vezmu,“ usmál se, „dáš si ještě něco k tomu?“ vytáhl pravé obočí.

Zakroutil jsem hlavou a vyndal peněženku. Položil jsem na stůl bankovku a podíval se na něj. „Doufám, že to bude stačit. Pokud ne, tak ti to samozřejmě doplatím.“

„Na tohle zapomeň, peníze si pěkně zase schovej. Zvu tě.“

„Ale, ale… To nemůžeš,“ namítl jsem a posunul peníze blíž k němu, aby si to mohl vzít. Nesluší se, aby tady za mě platil útratu. Nejsem žádnej chudej pocestnej, kterej nemá ani na dort a kávu.

„Pokud tě zvu, tak můžu,“ mrkl na mě a odešel objednat.

Toma pronásledoval můj pohled. Pečlivě jsem si prohlížel každou část jeho těla. Zezadu vypadá stejně dobře jako zepředu, je ohromně přitažlivý. Určitě nemůže mít nouzi o vztahy, ať už o trvalé nebo o ty na jednu noc. Obzvlášť teď, když už není s Alexem. Muži i ženy se na něj musí lepit jako vosy na med. Přitahuje i mě samotného, asi bych se mu i podvolil, kdyby chtěl. Přesto, co se stalo. Chtěl jsem se dnes k němu chovat odtažitě, ale jakmile jsem ho uviděl, přehodnotil jsem. Nejde být odtažitý vůči někomu takovému. Ví, jak má na ostatní zapůsobit. Určitě si je i vědom svých kvalit a plně jich využívá. Alespoň já bych to na jeho místě dělal, plně bych si užíval zájem o svoji osobu.

Spočinul jsem pohledem na růži, kterou mám položenou na stole. Je nádherná, moje oblíbená. Musím si ji doma usušit, chci, abych měl na dnešek vzpomínku. Jsem totiž rozhodnutý, že Tomovi odpustím. Jsem takhle rozhodnutý od okamžiku, co jsem ho dneska viděl. Akorát nevím, kdy mu to oznámím. Možná bych mu to měl říct hned, udělá mu to radost? Řekl bych, že určitě. Právě proto bych ale také mohl počkat až na konec dne, protože by mě vážně zajímalo, jestli se Tom bude kvůli mému odpuštění nějak zvláštně snažit. Na druhou stranu… pokud mu řeknu, že odpouštím, hned, bude se ke mně třeba chovat nějak důvěrněji a já nepopírám, že by se mi to líbilo. Je to hodně těžké rozhodování, které musím udělat nejlépe v následujících pár sekundách, protože Tom se vrací s celou naší objednávkou. Pomohlo by mi, kdybych si mohl sepsat výhody toho, když mu to řeknu hned a výhody toho, když to řeknu déle. Skousl jsem si ret, poklepal jsem prsty do stolu. Rozhodnutí ne a ne přijít, je to zdrcující. A Tom už tady skoro je, sakra!

„Billy?“ vyrušil mě z mých myšlenek Tomův hlas.

Zamrkal jsem a otočil se na něj, usmál jsem se a vzal mu talířky s dorty. Vděčně se usmál a posadil se.

„Kávu nám donesou.“

„Dobře,“ kývl jsem a olízl si rty, „já… uhm…“ skousl jsem si ret. Jsem rozhodnutý, odpustím mu hned, bude to tak lepší, než čekat. Musím to udělat hned, dokud jsem k tomu odhodlaný.

„Ano?“

„Odpouštím ti a omlouvám se, že jsem se choval tak hloupě. Víš, mě to mrzí. Vím, že za tu nehodu nemůžeš jenom ty… Nemůžu ti to teda vyčítat. Navíc se na tebe nechci zlobit, není mi to příjemné,“ podíval jsem se mu do očí.

„To vážně?“

„Vážně,“ přitakal jsem.

„Bože, Billy,“ zvedl se ze židle a sklonil se ke mně. Objal mě, pevně přitiskl ke svému tělu. „Ty ani nevíš, jakou jsi mi tím udělal radost… Úplně strašně velkou. Já… Děkuju, moc ti děkuju,“ políbil mě na tvář a po druhé pohladil. Do doteku jsem se opřel, šťastně jsem zamručel. Zase jsem směl cítit jeho rty na své kůži, dělalo to se mnou to stejné jako poprvé. Vysílalo mi to až do prstů u nohou opravdu hodně příjemné pocity. A to byla jenom pusa na tvář, nic víc. Přitiskl jsem se k němu víc, dal mu ruce kolem krku, nechal se hladit po vlasech. Celý tento okamžik si vychutnávám co největšími doušky, nechci se od Toma ani na chvilku odtrhnout.

A pak to přišlo. Tom mě políbil na rty. Úplně zničehonic, prostě se to stalo. Zachvěl jsem se, pohladil ho po týle a oplatil jsem mu to. Na rty jsem mu spokojeně vydechl a víc se k němu přitiskl. Ničeho jiného jsem nebyl schopen, nebyl jsem schopen ani myslet. Viděl jsem pouze mě a Toma, jak se líbáme. Nic jiného pro mě ani neexistovalo. Znovu jsem ho nesměle políbil, spíše jsem rty pohladil jemně ty jeho. Má je strašně hebké, opatrné, ale přesto sexy. A jeho polibky ve mně vyvolávají až moc příjemných pocitů, včetně pocitů bezpečí. Jsem pouze v jeho moci, toužím po jeho ochraně. Nic jiného nechci, tedy kromě toho, že bych chtěl další polibky.

„Můžu?“ zašeptal a přejel mi palcem po rtu. Přivřel jsem oči, na prst jsem ho políbil a kývl jsem.

„Udělej to,“ pootevřel jsem rty, očekávajíc další ze sladkých polibků. Místo toho jsem do pusy ale dostal sousto dortu na vidličce. Zamrkal jsem, když se mi v puse rozlila sladká chuť čokolády, rozkousal jsem to a polknul. Takže Tom si chce hrát? Očividně ano. Já ale mám nyní chuť na jeho polibky, ne na hloupou čokoládu, kterou můžu mít kdykoliv se mi zachce. Tomovy polibky mohu dostat pouze v jeho přítomnosti, takže je jasné, co si vyberu. Pohladil jsem ho po tváři, otřel se mu rty o bradu. Dojde mu, že chci víc? Jinak budu muset udělat první krok já.

„Billy by něco chtěl?“ zasmál se a šťouchnul mě do boku, něžně mě kousl do nosu. Nakrčil jsem ho, tohle se mi teda nelíbí.

„Chtěl,“ vypláznu špičku jazyka a spěšně mu olíznu spodní ret, „chtěl by pusinku. Sladkouu-…“ aniž bych větu dořekl, Tom opět zajal mé rty. Něžně je laskal, užíval si, že může být alespoň pro tenhle okamžik jejich strážcem. Polibek prohluboval, oplácel jsem mu to všechno s největší něžností, co jsem byl schopen. Líbal jsem ho tak, jako kdyby to mělo být poprvé a naposled, opět jsem ztratil celkový přehled o světě kolem sebe. Bylo to pro mě, jako kdybych požil omamnou látku, která celé mě tělo ovládá a oslabuje.

„Řekl bych, že tohle… asi nebylo v plánu,“ usmál se na mě a olízl si rty, pohladil mě po tváři. Do doteku jeho dlaně jsem se opřel. Spokojeně jsem zavrněl, jako kdybych byl nakrmené kotě. Že to nebylo v plánu? Tím je to ještě lepší, neplánované činnosti se s jistotou můžou řadit k těm nejlepším, opravdu nemám rád ty škrobené kecy a dopředu připravované činnosti.

„Jako kdyby na tom záleželo,“ zase jsem se k němu přitiskl, nevím proč, ale mám hroznou potřebu vyhledávat jeho tělesnou blízkost, alespoň teď, „mně se to moc líbilo. A klidně bych v tom pokračoval.“

„Billy, nemohl jsem skoro dýchat,“ zasmál se a šťouchl mě do břicha, „musíš mi nechat chvilku na oddych, vím, jak úžasný rty mám… Ale respektuj mě, ano?“

„Pche, nebuď tak pyšnej,“ vzal jsem jeho horní ret mezi zuby a zatáhl za něj. Když jsem ho pustil, ještě jsem ho olízl jazykem. „Ale máš pravdu. Máš úžasný rty… A děláš s nimi úžasné věci.“

„A nejenom rty,“ zamumlal potichu. Byl ale tak blízko u mě, že jsem mu mohl rozumět.

Nechápavě jsem se na něj podíval, myslel tuhle větu vážně? Pokud jsem ji pochopil tak, jak ji myslel… Tak to od něj bylo hodně troufalé. Třeba jsem v tom ale náznak k nabídce k sexu vidět ani neměl a pletu se. Nevím, co si o tom mám myslet, vážně ne. Sklopil jsem pohled k zemi, ke svým černý botám. Schválně, pokusí se o něco víc než o polibek? Pokud ano, je mi jasné, jak to celé myslel. Pokud ne, dumám nad tím zbytečně. Ale pořád je tady i možnost, že to byla sexuální narážka, ale o nic se pokoušet nebude, alespoň ne dnes.

„Děje se něco?“ vytrhl mě jeho hlas opět z přemýšlení. Zvedl jsem k němu pohled, podíval se mu do oříškových očí. Má je vážně nádherné, nabývám pocitu, že se v nich snad utopím. Jsou nádherné, hřejivé, vstřícné… Takové, jaké je má málokdo.

„Ne, nic se neděje, mělo by snad?“ nasadil jsem falešný úsměv. A co, to jsem mu měl říct, nad čím uvažuji? Ani ve snu. Raději jsem uchopil hrníček s voňavou kávou a usrkl. Alespoň na chvíli jsem zdržen od toho, abych mluvil. Příjemná chuť kávy se mi rozlila po jazyku, tuhle bych vážně mohl pít každý den. Zrovna v téhle cukrárně je nejlepší v celém městě. Teda… Když nepočítám domácí, ta je ještě lepší.

„Najednou jsi nesdílný,“ pokračoval, když jsem odložil hrníček zpátky.

„Měl bych snad něco říkat?“

„No já… nevím. Před chvílí jsme se líbali a najednou mlčíš jako hrob, není to zrovna normální přístup. Ale třeba… se nemáš se mnou o čem bavit, to by bylo něco jiného. Nudím tě, Bille?“

„Ne, nenudíš mě. Jenom si myslím, že bychom měli vypít kávu, sníst dort a jít do toho kina.“

„To bude pravděpodobně nejlepší nápad,“ chopil se svého talířku s čokoládovou sladkostí a začal pomalu jíst. Udělal jsem to stejné jako on.

autor: Catherine