autor: Bína
Poslední kapitola. Ano já vím, já vím. Měla jsem v plánu, že to skončí jinak, ale prostě to nešlo =o( Určitě si pusťte tuhle písničku, je úžasná a skvěle vystihuje tuhle povídku. Bína
Chris
„Chrisi? Co teď?“ Zeptal se mě Paul.
„Co bys řekl? Bill je mrtvý. Tom taky. Město je naše.“ Usmál jsem se a zadíval se na slunce.
„Seš si jistý?“
„Ano, kdyby byly živí, jejich přátelé by tak netruchlili a určitě by to věděli i jejich rodiče. Navíc, neobtěžovali by se s takovým obřadem. Kdyby žili, určitě by byli poctěni tak velkou účastí.“ Usmál jsem se.
„Takže?“ Vyzvídal dál.
„Teď si užijeme trochu zábavy přeci.“ Usmál jsem se a nastoupil do auta. Přejel jsem městem a jel ke skladišti, které patřilo Billovi. Zabil jsem ho a mám na něj právo.
„Krásný den, přátelé.“ Vrhali po mně vražedné pohledy, ale tím mi nezkazí jeden z nejlepších dnů v mém životě.
„Já vím, že byste mě nejraději zabili, ale nekažte mi tenhle úžasný den. Jestli nevíte, co tu děláme, tak si jdu vzít, co mi patří.“
„Tady pro tebe nic není!“
„Samantho, zlatíčko, vše co je tady, patří mně. Celé tohle město, takže pokud nechcete opustit město, přidejte se ke mně. Všichni jste nadaní a já vás velice rád přivítám ve svých řadách. Koukám, že tu je i nová tvář.“ Zadíval jsem se na blonďáka tisknoucího si k sobě Samanthu.
„To, že jsou mrtví, neznamená, že tohle město patří tobě.“
„Kdo jsi, že se se mnou opovažuješ mluvit tímhle tonem?“ Štěkl jsem po něm.
„Andreas.“
„Oh, ano. Tomův kamarád, že?“ Usmál jsem se. „Máš tu samou možnost jako ostatní. A pro tvoji informaci, to já zabil Billa, takže ano, město patří mně!“
„Nikdo z nás se k tobě nepřidá.“ Promluvil Daniel.
„Danieli, ty jsi jeden z nejslabších článků této skupiny, takže pokud se nepřidáš, nebude mě to mrzet.“ Rozešel se ke mně a praštil mě, okamžitě jsem mu to chtěl oplatit, ale zachytila mě silnější ruka Davida.
„Opovaž se ho dotknout.“ Zasyčel.
„Oh, takže už ti to řekl?“ Nechápavě se na mě podíval.
„Řekl co?“
„Opovaž se!“ Štěkl po mně Daniel.
„Daniel je do tebe zabouchej.“ Zasmál jsem se.
„Co?“ Zadíval se na něj.
„Já… on… já… chtěl jsem ti to říct, ale nechtěl jsem pokazit naše přátelství. A on na to neměl právo. Neměl ti to říkat… já ti to chtěl říct sám a tohle není správnej čas. Promiň. Já… moc se omlouvám.“ Najednou ho David políbil a zastavil tak příval dalších slov.
„Wau. Tohle jsem nečekal.“ Ukázal jsem na ně a zadíval se za sebe na ostatní. Jako já tam stáli a šokovaně zírali.
„No myslím, že tohle je Billem. Moji lidi tohle nedělaj. Takže chce se ke mně někdo přidat? Krom těch dvou.“ Ještě by tím nakazili ostatní.
„Tady nejsi vítán. Odejdi, Chrisi.“ Řekl David.
„Fajn. Uvidíme se na pohřbu. A do týdne to tady vykliďte, nechci zabít i vás.“
„Dnes jsme se tu sešli, abychom uctili památku dvou mladých lidí, kteří tragicky přišli o svůj život…“ Dále jsem kněze neposlouchal a zadíval se na fotografii Toma a Billa. Milovali se tak, že pro sebe byli ochotni zemřít. Neuvěřitelné a směšné. Obrátil jsem svoji pozornost k jejich přátelům. Stáli tam a většina plakala. Dokonce i jejich rodiče sem přijeli z Ameriky. Teď už nemají důvod se přede mnou chránit. Vyhrál jsem. Ale musím uznat, že je vážně romantické je pohřbít v jedné rakvi.
„Tito dva mladí muži se milovali a zemřeli jeden pro druhého. Nyní stráví věčnost spolu v božím království. Uctěme jejich památku chvílií ticha a tichou modlitbou.“ Všichni sklonili hlavy a modlili se. Teď máš to, co jsi chtěl, Bille. Jsi s Tomem, nikdo vás nerozdělí. Všichni se rozešli k rodině, aby jim vyjádřili soustrast.
„Je mi líto, že jsou vaši synové mrtví.“ Zadíval jsem se na jejich rodiče.
„Zabil jste je. Oba.“
„Ano, máte pravdu. A jsem nesmírně šťastný.“
„Tak čeho je vám tedy líto?“ Syknul na mě Billův otec.
„Toho, že zemřel i Tom.“
„Proč?“ Zadívala se na mě jeho matka.
„Byl… vážně… milý.“
„Vypadněte. Nechte naše děti na pokoji aspoň po smrti.“
„Jak jsem řekl, upřímnou soustrast, paní Kaulitz.“ Řekl jsem naposledy a s úsměvem odešel.
Počkal jsem u auta, než všichni odjedou a vydal jsem se znovu k jejich hrobu.
Rakev ležela v hrobě a čekala, než ji někdo zakryje. Ležely na ní rudé a bílé růže. Vedle stál stojan s fotografiemi. Na některých byl Tom s kamarády ze školy, na některých jen Bill a na některých byli spolu. Objímali se, smáli, líbali. Byli šťastní. Přesně tohle jsem jim záviděl. I přestože jim šlo o život, si našli chvíli pro sebe. Pro to, aby se milovali.
„Promiň, Tome.“ Hodil jsem do hrobu bílou růži, pro něj. Přesně tak čistá je i jeho duše.
„Škoda, že jsme se nemohli potkat dřív. Bylo by to jiné. Úžasné.“ Otočil jsem se a šel k autu.
***
„Lásko? Vstávej.“ Zašeptal mi můj anděl do ouška a já se usmál.
„No tak, nemusíme nikdy vstát z postele. Můžeme jen ležet.“ Zaskřehotal jsem a schoval hlavu do polštářů, protože mi svítilo do očí.
„Jsou tu ostatní.“
„Počkej.“ Otočil jsem se na záda a otevřel oči. Viděl jsem prosklenými dveřmi balkonu vycházející slunce a oceán. Nádhera. Ovšem když jsem pootočil hlavu, viděl jsem anděla.
„Pojď.“ Vzal mě za ruku a tahal z postele. Neochotně jsem vstal a šel s ním do kuchyně. Celý tenhle dům na pláži je tak úžasný. Hlavně ráno a večer. Celý prosklený, prozářený sluncem. Plný energie. Stačí jen vyběhnout, a hned se můžete koupat a válet na pláži celý den.
„Čau.“
„Čau lidi. Jak je?“ Zeptal jsem se a sedl si ke kafi. Je fajn mít kolem sebe zase všechny své přátele.
„Skvěle, teď když budeme všichni sousedi.“ Zasmál se Andreas. Podíval jsem se zděšeně na Billa. Ten se zasmál a políbil mě. Okamžitě jsem si ho posadil na klín a pevně ho objal.
„No, snad to přežijeme.“ Zasmál jsem se.
„A jaký byl náš pohřeb?“ Zeptal se Bill.
„Skvělý. Velká účast. Všichni plakali. A byl tam i Chris se svými poskoky. Ještě nepřišel na to, že mu zmizely peníze. Odjeli jsme na jeho žádost z města a vaši rodiče se vrátili zpět do Ameriky. Vše je v nejlepším pořádku.“ Řekla Samantha a políbila Andrease.
„Fajn, takže to nás jistě omluvíte.“ Vzal jsem Bill za ruku a vyšel s ním na pláž.
„Tomi, děje se něco?“ Ustaraně se na mě podíval. Zastavil jsem kousek od domů a postavil se proti němu.
„Bille, nechtěl jsem to takhle, ale už to nemůžu dál odkládat. Nemůžu se dočkat. Takže mi odpusť moji nepřipravenost.“ Sáhnul jsem do kapsy a vytáhl malou krabičku, kterou jsem v rychlosti vzal v nočním stolku.
„Bille, miluju tě nadevšechno na světě a už nikdy nechci být bez tebe. Ani na vteřinu. Udělám pro tebe cokoli na světě, chci, abys byl šťastný.“ Kleknul jsem si před ním a vzal ho za ruku. „Prokážeš mi tu čest a staneš se mým mužem?“ Zadíval jsem se na něj a viděl jeho šokovaný výraz.
„Já… Tome… bože. Ano.“ Navlíkl jsem mu prstýnek, ale to už mě zvedal a líbal.
„Miluju tě. Miluju tě strašně moc, Tomi.“
„Miluju tě, Billi.“
KONEC
Hihi, já vím=oD Zabijete mě =o) Ale upřímně, já bych je nemohla zabít. Nemám ráda povídky, kde umřou, takže jsem to prostě udělat nemohla. Doufám, že vás konec aspoň trochu překvapil a potěšil. Moc vám děkuju za všechny komentáře, který jsme kdy napsali, a že jste vůbec tuhle povídku četli. Je to má první povídka, kterou jsem tady zveřejňovala, a velmi mě těší, že měla úspěch (aspoň malý), proto se mi s ní tak těžce loučí. Děkuju za vaši podporu (i to vyhrožování smrtí =oD ). Bína
autor: Bína
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Prej jaký byl váš pohřeb :D…Skvělý. Opravdu skvělá povídk se skvělým koncem.
UF! 😀 Musim říct,že se mi ulevilo!..:D děkuju děkuju děkuju! Jsem tak ráda,že to dopadlo dobře a že jsem si tuhle povídku přečetla. Byla super =) A ten konec byl skvělý.
chtelůo by to pokracovani…:D jinak kvalitni povidka;-) jedna z nejlepsich je mi lito ze uz konci:(ale co vsechno jednou musi skoncit:( a jinak mas obrovsky talent;-) moc me ta povidka bavila:):D
Ten konec se mi zatraceně líbí… wooohooo :)) a za to vyhrožování střelbou do autorky se moc omlouvám… byla jsem naštvaná 😀 Ale vážně … ten konec mě neskutečně potěšil :)) A Chris je blb… 😀 a patří mu to 😀 I like it! 😀
Páááááni… 🙂 vážně krása. Jsem ráda, že to skončilo takhle, ale… TO JE DĚLÁ, JAKO, NÁS TAKHLE NAPÍNAT A DEPTAT BÍNO???????!!!!!!!!?????? Grrrrrrrrrr :DDDDDDDD !!!!!!! Ale hlavní je ten happy end. 🙂 Taková romantika… hm… 🙂 A jak Tom Billa požádal o ruku, to byla vážně nádhera… :)) :')) Krásná, úžasná, nádherná, bezchybná povídka. Další prosím. :DDDDD
bože ja nemam slov..fu…nejdriv bercim jak zelva moji se na me cumi jak na debila a pak se tu smeju radosti a to uz swe na me divaj fakt jak na blázna…..bože…krásná povídka…chtelo by pokračování…wow..konec nejkrásnější..:') a ta pasaž "jaký byl náš pohřeb!!" jááj fakt nej povídka
No už jsem si rikala ze napíšu Januli o tvůj mail ale překvapila jsi mě….. jsem ráda ze to skoncilo dobře… a ta žádost o ruku? awwwwwwwwww proste jsem se na konci uculovala jako debilek 😀
Tak jsem si zase poplakala,ale právem.Ta písnička k tomu dodala šťávu:) Bíno pokračuj určitě s další povídkou..Tohle bylo na mně tak nádnerně napsané,že už to snad více ani nejde 🙂 Moc se ti povedla.Hned zítra si ji přečtu znova celou od začátku 🙂 Ta žádost o ruku byla bombastická.Nidky by mě nenapadlo popsat jejich život v ráji i když osobně dávám přednost opačné straně,ale to mi vůbec nevadí :)Na tuhle povídku nikdy nezapomenu 🙂
culim se jak mentál XD krásnej konec ta povídka byla fakt božííí ! 😀 sem ráda že to tak dopadlo XD
strašně krásná povídka 🙂
Som rada, že to skončilo takto. Nemám rada konce podľa Shakespearovho vzoru. Takto je to fajn a teším sa aj, že je s nimi Andreas 🙂
Ty máš,ale kliku jinak bych tě asi uškrtila.
Konec je fajn :))
Moc pěkna povídka a proto jsem ji četla dvakrát.
Ja som vedela, že ich nezabiješ. Super príbeh, zo začiatku síce trochu uponáhľaný, ale potom to uz bolo lepšie. Mal taký správny nádych akčnosti a dynamiky. Dobrá práca. 🙂