Wenn es manchmal regnet 1.

autor: Lisa

Zdravím 🙂
Po několika letech mi to nedalo a začala jsem psát další povídku. Na úvod chci jen říct, že se bude jednat o klasický twincest a prostředí je nejspíš tak nějak jasné už z prvního dílu. Mnohým se to asi nebude zdát originální, každopádně doufám, že se vám to aspoň trochu zalíbí a jsem otevřena jakékoli kritice 🙂
Přeju pěkné počteníčko a díky moc, Lisa.

***

„Bille, kruci! Víš, že bys tady neměl být.“

Káravý mužský hlas ho vytrhl z přemýšlivé chvilky. Odvrátil hlavu od zrcadla a zadíval se na bezmála dvoumetrovou osobu oblečenou v uniformě ochranky opírající se o futra vedoucí k záchodům v obchodním centru.

„Karle, prosím. Víš, že si po sobě vždycky uklidím. Neudělám žádný nepořádek, slibuju.“ zakňoural zoufale a pokusil se nahodit psí pohled.

„Znáš pravidla. Pokud tě načapám – máš smůlu,“ povzdechl si Karl.
Vlastně mu bylo chlapce docela líto. Tak mladý a už tak ztracený. Nemohl mu sice zabránit v tom, co dělal, ale na druhou stranu mu nechtěl ani přidělávat problémy. Měl pravdu – vždycky si po sobě uklidil a nedělal žádný bordel.
Tak trochu mu připomínal jeho vlastního syna. Dnes by byl asi stejně starý jako Bill, kdyby nedošlo tenkrát k té nehodě… ale co on mohl vědět. Černovlasý chlapec tak jako tak vypadal mnohem starší, než opravdu byl. Drogy se na jeho vzhledu podepsaly.

„To po mně vážně chceš, abych šel zase na ty veřejný záchodky v centru? Teď v noci už nikde není otevřeno. Víš, jak je to tam hnusné?“
„Taky bys s tím mohl přestat, víš,“ nadhodil starší muž jako již tradičně, i když věděl, že zbytečně.
„Kdyby to bylo tak snadné…“ ušklíbl se Bill a v duchu počítal, kolik mu ještě zbývá času, než ho přepadnou nepříjemné pocity z absťáku. Dával si ještě tak hodinu, možná víc. Což znamenalo, že se ještě chvíli může s Karlem zdržet. Měl ho svým způsobem rád – jasně, dnes ho odchytil ještě před tím, než si dal svou dávku – to ho docela štvalo, ale byla to taková jejich „hra“. Bill sem chodil prakticky každý den – někdy ho Karl odchytl před tím, než si stačil píchnout – to se pak musel sebrat a jít na již zmíněné veřejné záchodky v centru nebo kamkoli jinam, ale když se mu Bill proplížil a Karl ho odchytl až po tom, co si dal dávku, tak si spolu občas popovídali o tom, jak jde život a tak. Někdy mu Karl koupil kafe z automatu a dal mu svoji svačinu, kterou mu do práce připravila manželka. Bill netušil, proč se o něj tak stará, nebo proč mu záleží na nějakém feťákovi, kterým on byl, ale byl za to rád. Nikdy se na to Karla nezeptal. A možná ani nechtěl.

„Tak co doma, jak se vede Jenně?“ pozvedl Bill obočí a otočil se ke staršímu muži. Zadkem se zapřel o umyvadlo a zkoumavě se na Karla zahleděl. Touhle dobou už tady moc lidí nebylo, takže se nemusel bát, že by je někdo poslouchal. Navíc si předtím zkontroloval, jestli je tady sám.
„Pořád to samé. Jsem rád, když si popřejeme dobrý ráno a dobrou noc,“ povzdechl si smutně.
Možná to byl jeden z důvodů, proč se o něj Karl staral – neměl vlastně nikoho jiného. S manželkou spolu žili jako dva naprosto cizí lidé a přátel moc neměl. Vždycky byl samotář a po smrti jeho syna se to ještě zhoršilo. To byl možná taky důvod, proč jeho manželství skomíralo, ale on se nedokázal přimět k jeho záchraně. Bill byl prakticky jediný, se kterým mluvil o svých problémech, a trochu mu to pomáhalo. Připadal si občas hloupě – dokázal se svěřit cizímu člověku o svých nejniternějších obavách, ale s vlastní manželkou nedokázal promluvit. A v tom to možná bylo, že Bill s ním neměl nic společného. Byl to jen mladý, ztracený kluk, který sám nevěděl, co si počít se životem. To je vlastně jako jediné spojovalo.

Ještě chvíli si povídali jen tak o ničem, než se černovlasý mladík musel rozloučit.
„Tak zase zítra.“ ušklíbl se pobaveně a mávl Karlovi, než odešel.

Bill se pomalým krokem vydal od obchoďáku směrem k centru. Při chůzi kouřil jednu cigaretu za druhou a užíval si noční atmosféry města. Tetelil se štěstím, když pomyslel na malý balíček ve své kapse. Už se nemohl dočkat, až si dávku píchne. Potom si dá tak hodinku volno a zase zpátky do práce. Nad slovem práce se zamračil a odplivl si. Ačkoli se zařekl, že nikdy neskončí tak jako ostatní heráci, které znal a kteří si vydělávali na fet prostitucí, věděl, že lže sám sobě. Tak jako tak mu časem nic jiného nezbylo. Ale zatím si sotva mohl stěžovat. O zákazníky neměl nouzi – dokonce si mohl vybírat, s kým půjde a co bude dělat. Byl pyšný na to, že si na fet dokáže vydělat obyčejnou ruční prací nebo kouřením. Nedokázal si představit, že by opravdu musel za prachy s některým z těch chlapů spát.
Sice ještě nějaké peníze u sebe měl, ale na dávku to nestačilo a chtěl si taky koupit i něco na víkend, protože o víkendu šly kšefty vždycky o něco hůř. Většina jeho zákazníků trávila svůj čas doma s manželkou a dětma, kde se snažili chovat jako věrní manželé. Billovi připadali pěkně ubozí, ale sotva je mohl soudit, dle toho jak dopadl on.

Žil takříkajíc z ruky do huby. Nebo spíš ze stříkačky do žíly.
Nad tímhle přirovnáním se musel v duchu pobaveně ušklíbnout. Jasně – jeho situace byla mizerná a život víc než zoufalý, ale pořád se ještě dokázal smát sám sobě. To byla jediná věc, která ho ještě držela při zdravém rozumu. Jinak by už určitě chcípl. Tím si byl jistý.

*

Nepřítomně si broukal nějakou melodii a usazený na zavřeném záchodovém prkýnku si na připravenou lžíci sypal fet. Měl smůlu, že se tady nemohl zamknout – mohl být rád, že se dají jakž takž zavřít dveře, ale nebál se, že by někdo přišel. Na tyhle hnusné záchodky nechodil nikdo, kdo opravdu nemusel. Včetně lidí, jako byl on. Bill měl pár svých „oblíbených“ míst – včetně obchodního centra, kam chodil vždycky v noci, protože to bylo jedno z mála míst, kde bylo ještě otevřeno.

Opatrně, aby nic nepřišlo nazmar, vyškrábal zbytek, který ulpěl na alobalu, a pak starostlivě přidal kyselinu, ve které heroin rozpouštěl. Na tváři se mu usadil spokojený úsměv, protože věděl, že za pár chvil už bude ve svém ráji. Sice v poslední době na to, aby se dostal do svého ráje, spotřeboval asi dvakrát větší dávku než na začátku, ale pořád na něj měl fet jakýsi dobrý účinek. Věděl, že časem už ta krásná euforie nepřijde, ale toho dne se nebál. Protože to nebude dnes a možná ani zítra. A zítra je přece tak zatraceně daleko.

Byl tak zabraný do své činnosti, že ani neslyšel, když někdo další vstoupil na záchodky. A kdyby ho slyšel, stejně by mu to bylo fuk. Teď mu nezáleželo na ničem jiném než na lžičce, kterou pečlivě nahříval zapalovačem, a na pocit nadšení, který se v něm pomalu rozléval, když si představoval píchnutí.
Ze soustředění ho až vyrušil chrastivý zvuk a následné syčení.
„Co to doprdele…“ zabrblal naštvaně a v hlavě se mu vyrojily nadávky typu: zasraní sprejeři. Neuvědomil si svou chybu, že měl raději zůstat zticha, a než si stačil uvědomit, co se děje, dveře kabinky se rozlétly a někdo ho chytil za triko. Lžíce s fetem a zapalovač mu vypadly z ruky, když se bezmocný ocitl natisknutý na stěně kabinky. Cítil strach rozlévající se mu tělem, protože dotyčný, kterého vyrušil z jeho díla, nevypadal zrovna spokojeně. Ale těžko říct, protože měl na sobě mikinu s kapucí a přes polovinu tváře ještě šátek, takže mu vykukovaly jen oči, kterými ho probodával.

Když si ale černovlasý mladík uvědomil, co se stalo s jeho dávkou, oči se mu rozšířily vztekem a osobu od sebe naprosto nepochopitelnou silou odmrštil.
„Kurva!“ procedil mezi zuby a rychle se sehnul pro své nádobíčko, které upustil. Všechno bylo pryč. Po jeho dávce zbyl jen malý mokrý flek na podlaze, který se pomalu vsakoval do kousku toaletního papíru, který se tam válel.
„Kurva…“ vydechl zoufale a měl co dělat, aby se nerozbrečel. „Já tě zabiju…“ zavrčel a naprosto nepříčetně se vrhl na osobu, která se pořád překvapeně krčila v rohu. Nejspíš nečekal, že by takové stvoření v sobě mohlo najít tak velkou sílu, s jakou ho odmrštil.
A to teprve pozná, co v něm je.

„Bille-?“ ozval se zpod šátku překvapený hlas, který ho donutil zastavit v půlce pohybu. Nechal své paže ochable spadnout podél těla a nechápavě se zadíval na postavu před sebou. Neměl tušení, kdo to je. Tyhle týpky moc neznal a ani nechtěl. Byli suroví a zvláště feťáky neměli v lásce. To se naučil během svého života na ulici velmi brzy. Stačilo dostat pár kopanců do bezvědomí a člověk si většinou zapamatuje, komu se vyhýbat.
„Bille,“ tentokrát zněl hlas mnohem jistěji, a dokonce po něm dotyčný natáhl ruku. Bill bezděčně uskočil, až zády narazil do stěny. Promnul si ruku, do které se praštil, a bolestivě nakrčil obočí. Nechápavě se zamračil, a teprve když si dotyčný stáhl z tváře šátek, ústa mu poklesla snad až ke kolenům. To není možné. Běželo mu hlavou.

Vždyť ho neviděl bezmála rok. A nejméně dalších tisíc ho vidět nechtěl. Omyl – už nikdy ho nechtěl vidět. Ne potom, co se stalo. Ne potom, kdy se poprali na matčině pohřbu, protože ho obvinil, že její smrt je jeho vina. Ne potom, co věděl, že má pravdu, ale nedokázal – nechtěl si to sám přiznat. Zařekl se, že na něj už nikdy ani nepomyslí. A docela se mu to dařilo. Dařilo se mu zapomenout na vlastního bratra.
„Tome,“ odměřeně pokývl hlavou a zabodl se očima do jeho tváře.

autor: Lisa