S.O.S. (Anything but love) 27.

Bill

Pomalu oči otevřu a několikrát rychle zamrkám. Otřu si tváře. Nesmíš mě vidět takhle. I když je to prakticky jedno. Zvednu se na nohy a otevřu dveře. Vejdu do pokoje. Kouknu na tebe. Možná mě ten pohled i trochu zabolí. Vypadáš jako zmučený pes. Hodně jsi zhubnul. Oči dávno ztratily jiskru. Tu si taky pamatuju. Měl jsi ji vždycky. A měl jsi ji v očích, když jsi mi ubližoval… ta jiskra se mi líbila vždycky. Vždycky jsem se v těch očích snažil najít něco, že tohle není pravda. Dojdu k tobě a beze slova tě odpoutám. K nohám ti hodím provaz a kousek od tebe odstoupím. Jen tě propaluju pohledem.

Tom

Nějak se v těch myšlenkách ztrácím, ani nevím, co je realita nebo co jsem si jen vymyslel. Dál takhle přemýšlím, když mě z přemýšlení vytrhne vrznutí dveří, pootočím ztěžka hlavu k nim. Spatřím tebe, jak pomalý, ale vyrovnaným krokem jdeš ke mně. Překvapeně zamrkám, když si u mě klekneš a pustíš mi ruce, téměř okamžitě mi spadnou dolů. Bože, je to jako bych je neměl, anebo byly z gumy. Ztěžka si promnu zápěstí a propnu prsty. Trochu se celý protáhnu, oba mlčíme. Není co říct, ani jeden z nás by stejně nenašel vhodná slova. Možná je čas ukončit to všechno, já se bránit nebudu. Svírá mě sice strach, ale už nechci koukat na nás, jak jsme dopadli, jak jsme duše upsali ďáblu. K nohám mi hodíš provaz, jen se bleskově podívám na tebe nahoru. Nevím, co s tím chceš dělat. Oběsit mě? Vpíjím se do tvých očí, alespoň chviličku, než uhneš pohledem. Možná jsem bláhový, ale viděl jsem v tvých očích slzy. Oči jsem měl opuchlé a začervenalé, asi to není pro tebe lehké. Ani pro jednoho z nás není.

Bill

Nejhorší na tom všem je, že když se na tebe takhle koukám… nenávidím sebe. Protože teď jsem tě zničil úmyslně a vědomě. Ne jako kdysi doma… to jsem tě možná ničil svým chováním a nezájmem, ale teď… děsím až sám sebe, co dokážu udělat z člověka.

„Vstaň a vem to.“ Kývnu hlavou k provazu. Zpoza kalhot vyndám pistol. Teď už mám jistotu, že je nabitá. Sice mi trvalo, než jsem kulky našel, ale teď už je mám. A mám plný zásobník. Zamířím ti s ní na hlavu. I když si nemyslím, že bys měl nějak moc síly vzdorovat.

„A pojď za mnou.“ Zacouvám ke dveřím a stále na tebe mířím. Tohle mě stojí hrozný úsilí. Nejraději bych to totiž upustil, rozbrečel se a skočil ti kolem krku. Žádal o odpuštění.

Tom

Čekám na tvoji odpověď, vidím, že se zdráháš, že se přemáháš. Nechceš to udělat, ale přesto něco v tobě křičí po odplatě. Uděláš to. Vždycky jsi byl tvrdohlavý, nemáš ve zvyku couvnout, tak jako já. Vím, že když se zvednu a půjdu za tebou, jdu si v podstatě pro smrt. Víme to oba. Nejsem hloupý a ani ty nejsi. Pokusím se dostat na nohy, docela mi to trvá. Z toho sezení tady mi docela vypovídají službu, ještě ke všemu jsem strašně zesláblý, ale říkám si, že nezbývá už moc dlouho. A pak budu vysvobozen, stejně jako ty. Nakonec se mi to povede, nohy se mi trochu třesou, vezmu ten provaz a podívám se na tebe. Pistolí mi míříš na hlavu, je to určitá pojistka, ale nemyslím, že by to bylo potřeba. Udělám pár pomalých kroků vstříc tobě. Docela mě mrazí, cos pro mě přichystal, ale jdu, beze slova. Pomalými kroky se k tobě šinu, nemůžeš po mně v tuhle chvíli chtít víc, sotva se držím na nohách.

„Bude to v pořádku, neboj.“ Řeknu tiše. Nevím, jestli to říkám tobě a dodávám ti tím více odvahy, anebo to říkám sobě.

Bill

Vydechnu, když promluvíš. Je to zvláštní. Zřejmě víš, co tě čeká a stejně se nebráníš. Nesnažíš se to změnit. To je ale tvoje typická povaha. Pevná a nezlomná. Vlastně ani já jsem tě tu nezlomil. Ty mě ano, ale já tebe ne. Nebo možná ano, ale tys to nedal najevo. Takže jsem vlastně ani nedosáhl toho, čeho jsem chtěl dosáhnout. Spíš mám pocit, že jsem ještě víc zlomil sebe. Dovedu tě na půdu a ukážu ti na židli zhruba uprostřed.

„Sedni si.“ Sednu si naproti tobě do zaprášeného starého křesla přehozeného možná ještě starší dekou. Zvednu oči ke stropu. Sedíš přímo pod silným trámem.

„Nebudu ti lhát, Tome… ty víš, co to znamená. Dneska umřeš.“ Víme to oba. Proč o tom nemluvit?

Tom

Nebráním se a nedělám ani krok zpátky, když pomalu stoupáme schodištěm až na samý vrch. Půda. Popravdě tohle místo jsem ani nečekal, vlastně jsem si ani neuvědomil, že tu je. Stále na mě míříš, myslím, že to je zbytečné, nemám v plánu utíkat nebo něco podobného. Smířlivě si sednu na židli, na kterou mi ukážeš. Vlastně ještě pořádně netuším, co sis pro mě připravil. Sleduju tě, když se tvé oči podívají nahoru, podívám se tam také. Ano, jeden velký trám a já přímo pod ním, zase se podívám na tebe. Chceš mě oběsit? Nejspíše, když vidím v rukou to lano, co mám. Docela mě překvapí, když si sedneš naproti mně. Budeme si povídat? Poslední rozhovor před smrtí? Třeba se konečně k sobě teďka budeme chovat jako lidi, kolik zbývá do konce? Poslední minuty nejspíše.

„Já to vím, jsem s tím smířen. Možná, tenhle konec bude novým začátkem pro nás. Kdo ví.“ Pokrčím ledabyle rameny a dál tě sleduju. Ani jeden nemluvíme ironicky nebo s nějakým podtónem. Prostě jen narovinu, tak, jak jsme to měli udělat už tolikrát.

„Nakonec jsi našel odvahu.“ Pousměju se lehce. Nemíním do tebe rýpat, není už proč.

„Řekni mi jen, bylo to těžké, nebo mě opravdu tak moc nenávidíš, že… to bylo lehké jako facka?“

Bill

Zvláštní… najednou je napětí mezi námi o tolik menší. Když oba mluvíme přímo a jsme s tím smíření. V první moment chci lhát. Ale stejně bys věděl, že nemluvím pravdu, a teď už je to vážně jedno.

„Nenávidím tě, to je pravda,“ kývnu. „Ale někde… někde hodně hluboko a skoro v zapomnění tě stejně miluju. A pořád jsi moje dvojče. Jsi moje součást. Moc dobře víš, že to snadné nebylo.“ Zakroutím hlavou. Věděl jsi to, že bojuju sám se sebou. Pokaždé. Tak proč to popírat. „Máme poslední možnost spolu mluvit, protože já doufám, že my dva už se ani v pekle nepotkáme. Začni si vázat oprátku.“ Pobídnu tě a pistoli si položím na opěradlo křesla.

„Stejně jsi zase vyhrál.“ Pousměju se tentokrát já. Smířenej s tím, že i tuhle hru jsem proti tobě prohrál.

Tom

Je to zvláštní, takhle sedět, povídat si. Ne sice o počasí, ale o mé smrti, ale i tak. Konečně po dlouhé době mluvíme zase upřímně, otevřeně. Možná je na čase si toho začít i vážit. Vidím, že jsi mi i přiznal pravdu, což u tebe se moc často nestávalo, raději sis hrál na drsňáka a dělal ze sebe nejchytřejšího. Pak jsi někde tajně brečel, já jsem zase spíše opak. Rád mluvím na rovinu. A vypadá to, že teď dokonce můžu a bude mi to i opětováno.

„Jsem rád, že sis to přiznal a řekl mi to.“ Pousměju se a ještě chvíli se na tebe dívám, než mi kývneš, abych si začal chystat oprátku. Sklopím oči k provazu a začínám na tom pracovat, učil mě to táta.

„Půjdeš pak za mámou, až tohle všechno skončí?“ Nedívám se na tebe, jen pokračuju, pořádně to utahuju, tak, jak mě to učil. Táta, jak ten mi chybí, a i mamka. Jak se asi mají. Je lepší, že nás nevidí, jak jsme skončili. Kým teďka jsme. Asi by je píchlo silně u srdce.

„Vyhrál jsem? Mmm možná, ale ty ses poučil od staršího brášky, a konečně nejsi ten slaboch, jako vždycky.“ Ukážu ti uzel, který jsem si sám sobě uvázal.

„Co se týká našeho setkání v pekle… I když nechceš, my se tam sejdeme, určitě. Nemyslím, že někdo jako my dva se tak hluboce a těžce prohřešil, nebo snad myslíš, že ano?“ Pousměju se a sleduju tě, co sis dál připravil.

Bill

Sleduju tě, jak to vážeš. Až mě to překvapuje, že to opravdu děláš a nezdráháš se. Asi v tom oba vidíme vysvobození.

„Peklo je veliký… vím, že tam skončíme… ale doufám, že každej jinde.“ Je to možná tvrdý tohle říkat. Jsme přeci rodina a ta si má odpouštět, ale já to cítím takhle. Nechci tě už nikdy vidět. Myslím, že ani v tom pekle bysme nedostali druhou šanci, který bysme si vážili. „Ne… nepůjdu domů. Nemůžu.“ Zakroutím hlavou. Rád bych, ale prostě to nejde. Myslím, že bude lepší, když mě už rodič nikdy neuvidí. Stačí, že uslyší, co se stalo. Jak jsme si vzájemně dokázali ublížit.

„Mám jiný plán se svým životem.“ Pokrčím rameny. „Ale aby sis nemyslel… Nehodlám se nikam odstěhovat ani nic podobného. Možná na tohle všechno nehodlám ani zapomenout. Půjdu tam, kam patřím. Tam, kam si zasloužím.“ Upřeně na tebe koukám. Zvládl jsi to rychle. Najednou se snad bojím pobídnout tě, abys to lano uvázal k trámu. Jen k němu zvednu oči. Myslím, že pochopíš. „Tak strašně bych tě chtěl nenávidět. Cítit k tobě jen odpor a nenávist. Nic víc.“

Tom

Je to zvláštní chvilka, myslím, že má něco do sebe. Možná jsme tohle měli udělat už dávno. Ty jsi mi to chtěl všechno vrátit, ale pochopil jsi, že to stejně nikam nevedlo. Nezlomil jsi mě. Nikdy bys to nedokázal, jen určité věci mi ještě tkví v mysli. Jsme bastardi oba dva, tak velcí, jak jen můžou být. Ani jeden se nezachoval tak, jak by měl. Jsme bratři, a přesto se k sobě chováme, jako bychom byli ti dva nejcizejší lidi na celé planetě. Když tě sleduju, je to jako se dívat do zrcadla. Prázdné očí, bledá kůže. Nezůstalo z nás nic lidského. Srdce, jako by zkameněla, a mozky, přestaly fungovat. Jako by se rozplynuly. Díváme se jeden na druhého, vím, co mám dělat, a vím, že ty už nemůžeš pokračovat. A tak pokračuju sám, bez tvých slov a udělám to, co chceš. Uvážu to pitomé lano, pak se na tebe otočím a zase si sednu.

„Klid, bráško, zvládneš to. Není to tak lehké, ale není to tak těžké. Nikdy mě nepřestaneš milovat, tak jako já nikdy nepřestanu milovat tebe. Ale… osud nechtěl, abychom byli spolu. Takže nikdy nebudeme, ani jako bratři, ani jako milenci. To se občas stává.“ Pokrčím s úsměvem rameny. „Avšak, na tu dlouhou cestu bys mi něco malého přeci jen mohl splnit, ber to jako poslední přání.“ Sleduju tě upřeně. Vím, že přijde konec, cítím každou buňkou v těle, ale nechci, abych odešel, bez posledního pořádného rozloučení s tebou.

„Není lehké tě milovat, není lehké tě nenávidět. Přesto chci, abys naposledy přišel přede mě, podíval se mi do očí a věnoval mi svůj sladký polibek na rozloučenou. Víc nechci. Myslím, že je to fér.“ Šeptnu tiše. Stejně se už nikdy neuvidíme, nemá co ztratit.

„Neplánuju žádný couvání, nebo vykrucování. Ani se ti nebudu bránit. Neplánuju žádnou sabotáž, sám chci už konečně odejít a odprostit se od všech hříchů, kterých jsem se na tobě dopustil. Nemusíš se bát.“ Usměju se.

autor: Doris & Lauinka