Zeiten ändern dich 40.

V koupelně pak přemýšlím o tom, zda jsem udělal dobře, odkývat Tomovi, že se zdržím přes noc. Když ale vylezu ze sprchy a obléknu se do půjčeného Tomova trika, které mi div nedosahuje na kolena, usměju se na sebe do zrcadla. Není na tom přece nic špatného, jen by mne snad zajímalo, kolik holek přede mnou a v tomhle bytě mělo třeba tohle triko půjčené, obrazně.
Ach pane bože, někdy bych si za myšlenky nafackoval. Zavřu za sebou dveře od koupelny, a aniž bych věděl, proč po špičkách, odkráčím směrem k rádoby ložnici, kde najdu smějícího se Toma pohodlně rozvaleného.
„Na co koukáme?“ usměju se a kouknu na děj v televizi, který Toma rozesmál.
S mou otázkou zvedne pohled a ke mně natáhne ruku, abych si mě stáhnul k sobě. „Nevím, jestli znáš Scrubs, ale já tenhle seriál miluju.“
„Neznám, ale zato rád poznávám nový věci,“ špitnu a spokojeně se uvelebím u něho v náručí, kterou mi poskytne sám od sebe. Cítím se skvěle a hrozně nově, jako bychom měli k sobě zase o kus blíže.

Po hodné chvíli, co jsem měl tu čest vidět dva díly zmiňovaného seriálu, mám pocit, že se asi nedokážu přestat smát, ač je to seriál z lékařského prostředí, které pochopitelně moc nemusím. Tom po návštěvě koupelny u mne už taky opět leží a jen mi prsty lehce přejíždí po rameni.
„Můžu mít absolutně nesouvisející otázku s momentální situací?“ zeptám se, když další díl skončí. Tom ke mně jen otočí pohled, což mi odpoví za něj. „Kdy má Joy narozeniny?“
„Dvanáctýho května.“
„To musí být… pár dní po tobě.“
„Tak jo, Bille, řekni mi, jak to děláš, že si pamatuješ všechny tyhle věci.“
Jen se s výdechem usměju. Musel by vědět, že vážně není tak těžký, když do školy přijede Kaulitz s novým autem a všichni celý den vykřikují, že ho dostal k narozeninám. „Není to tak těžký u osoby, jako jsi ty.“
„Jako jsem já?“
„Všichni tě znají.“
„Všichni mě znají, jo. Moji rodiče, Andreas… možná teď ty.“
„Tome, přijel jsi novým autem do školy, všichni mluvili o tom, jak si ho dostal k narozeninám, prostě si to jen pamatuju.“
„Dobře, máš pravdu, je to šest dní před narozeninama Joy. A vím, že jsem to řekl už několikrát, ale už poněkolikáté se mi potvrdilo, že to tak je: fascinuješ mě!“

„Víš, co fascinuje mě?“ semknu rty k sobě a krapet sklopím pohled.
„Co?“
„Nevím, zda bych to měl říci.“
„Řekni cokoliv.“
„Hm, jen mi neustále vyprávíš o vztahu se svými rodiči, ale já myslel, že když člověk něco, spíše tedy někoho v životě ztratí, že si pak více váží toho, koho má.“
Tom jen s výdechem koukne do stropu a jemně přikývne. „Jsem rád, že nejsem jediný naivní na tomhle světě. Tohle jsem si myslel taky.“
„Ale když jsem slyšel tvou mamku mluvit s tebou, nebo jen o tobě, přišla mi… starostlivá, milá a tak, nechce se mi věřit, že by to bylo tak, jak říkáš.“
„Zdát se to může, ale… mám toho víc společnýho s tátou. Nevím, když Joy nebyla na světě, považoval jsem za normální, když mi naši řekli, že musí do práce, že na mne teď nemají čas a tak. Jako dítě to pochopitelně vnímáš jinak, když ti dají hračku, jen aby tě zabavili. Táta mě dost často brával s sebou do studia, takže mi nic nechybělo, myslel jsem, že jsem ten nejspokojenější člověk. A když přišla Joy, všechna pozornost padla na ni, což taky bylo pochopitelné, a bral jsem to i tak, že ona tu pozornost potřebuje. Byli jsme jako normální rodina v tu chvíli.

Pak jsem ale začal všechno vidět jinak, tu pozornost, co mi do té doby naši nedali, jsem se snažil já dát jí a trávil s ní co nejvíc času, a když zemřela, naši nezvládli na sebe doma koukat a přemýšlet, co udělali špatně a tak prostě začali v práci trávit víc a víc času, až jsme se odcizili naprosto. Zpočátku jsem si taky myslel, že by je to mohlo změnit, že by si třeba uvědomili, že mají ještě druhý dítě, ale… stal se přesný opak.“
„To mě mrzí.“ Vydechnu jen a až po chvilce se na Toma podívám. S mírně nakrčeným čelem a přivřenýma očima pozoruje prázdnou stěnu před sebou. Najednou mne zamrzí, že jsem se na to vůbec ptal, a tak jen opatrně vyslovím omluvu.
„Bille, mně přece nevadí, že se ptáš. Přemýšlím jen o tom, co všechno mohlo být jinak. Jak jsem to vnímal jako dítě. Žádný jiný myšlenky, nedochází ti, že tě rodiče uplácejí, jen aby získali co nejvíc času pro sebe.“
„Myslíš, že to taky hodně ovlivnilo to, jak jsi pak jednal s ostatníma lidma?“

„Těma jinýma lidma myslíš sebe?“ střetne se s mým pohledem a jemně mne pohladí po tváři. „Vím, že se tomu nedá uvěřit, ale taky to mělo asi jistě svůj vliv. A víš, co je větší paradox? Ten den, co jsem tě poprvý políbil, ke mne večer mamka přišla a aniž by mi něco říkala, tak mě obejmula. Cítil sem se fakt strašně. Jako by se svět v jeden den najednou zbláznil, obrátil.“
Pozvednu obočí. Uf, když mne poprvé políbil. Zhoupne se mi z toho celý žaludek a jediné, čeho jsem teď schopný, je se pousmát. „Možná, když ses změnil teď ty, že k tobě změní přístup i rodiče.“
„Možná. Je to taky o přístupu k lidem, ale obávám se, že vztahy mezi náma už se nemůžou zlepšit. Nikdo už to ani nechce.“
„Nedovedu si to představit, že bych rodiče…“ pak se ale zarazím a jen zavrtím hlavou, „vlastně nemůžu říct rodiče, když téměř žádné nemám, ale alespoň to, co mám, na tom mi záleží, nedovedu si vážně představit, že bych byl sám. Ale o to víc teď dokážu pochopit tvoje chování.“
„To neříkej. To se pochopit nedá, hlavně se to nedá obhajovat tím, že jsem blbě vyrůstal.“
„Ale já to chápu. Všichni by to měli pochopit, pokud by tě poznali jinak, takhle. Nevím, zda nejsem jediný, který tě tak zná, ale pokud ano, budu to v sobě hrdě nosit. Ale nepomůže to ničemu, budeš neustále trpět jen ty.“
„Všechno má svůj důvod. Ty si ani trochu nemyslíš, že si to zasloužím?“ zeptá se a přetočí se na bok, aby byl ke mně čelem.
„Teď už ne a trochu mi věř.“
„Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi teď tady.“
„To ti zas nemusím věřit já.“
Tom se jen se zasmáním pozvedne na lokti a přitáhne si mne blíže. „Trochu mi věř,“ mrkne těsně před tím, než mne políbí.

Docela mne překvapí, když se probudím, protože si absolutně nedokážu vybavit chvíli, kdy že jsem usnul. Tom mi v noci začal vyprávět jakýsi vymyšlený příběh, a myslím, že jsem musel usnout během něho. Uff. Pozvednu hlavu, a rozhlédnu se. Nikde nikdo, jen z balkonu slyším známý hlas. Hodiny na mém telefonu ukazují půl jedenácté a v tu chvíli si přijdu ještě hloupěji, že jsem spal tak dlouho. Ano, spát dlouho je u mne normální, ale ne, když jsem v cizím bytě, a tím spíš, když jeho majitel je už vzhůru.
Potěšen jsem ale z toho, že se nevyplnilo to, čeho jsem se bál, a to této noci. Nevěděl jsem, co se od toho dá očekávat, ale jsem hrozně rád, že Tom neudělal nic víc, než jen to, čemu jsem se osobně nebránil. Popravdě ani nevím, zda měl Tom v úmyslu cokoliv jiného, ale doufám, že ne, alespoň o tom, jak se choval, to nevypovídalo. Ale co já vím, jaký má zkušenosti a taktiky.
„Bože, Bille!“ napomenu se tiše a okamžitě zavrtím hlavou. Nad čím tady proboha uvažuju??! Rychle vylezu z postele a dojdu na balkon, kde najdu telefonujícího Toma na lehátku s notebookem položeným na nohách.

„Vydrž vteřinu,“ řekne jen do telefonu a s úsměvem si mne prohlédne, „dobré ráno.“
„Dobré ráno,“ vytvořím na své tváři úsměv a jen se opřu o dveře.
„Rózi, uvidíme se odpoledne, jo? Jasně že jo. Měj se,“ hovor ukončí a nespouští ze mě úsměvný pohled. „Vyspal ses dobře?“
„Ještě kdybych alespoň vždycky neprospal celý den,“ postěžuji si.
„Celý den? Je jedenáct teprve. Běžně jsem schopen spát minimálně do pěti do večera, kdyby mě dneska nevzbudil ten chlápek odvedle… a vůbec, tebe nevzbudil?“
„Jak vidíš, tak ne,“ usměju se. „Nemusel jsi kvůli mně rušit ten hovor.“
„To je v pohodě, to je jen Róza, stejně mě uvidí odpoledne,“ řekne, zaklapne notebook, který odloží, a dojde ke mně. „Neboj se, není to kvůli tobě.“ Mrkne, lípne mi lehký polibek a projde kolem mne dovnitř.
Jasně, vždyť je to jen Róza. Jen Róza, kterou uvidí odpoledne. Moment, moje myšlenky mají taky už žárlivý podtext??! „Cože?“ otočím se rychle za hlasem Toma a vejdu zpět dovnitř za ním.
„Říkám, že potřebuju do odpoledne zmizet. Tím, ne že bych tě někam hnal, jen ještě potřebuju někam zajet.“
„Jasně,“ přikývnu jen a z myšlenek se raději vrátím do reality s úsměvem.
„Copak?“ přijde až ke mně a prohlédne si mě.
„Nic nic, jen jsem se zamyslel,“ ujistím ho, a nechám se hýčkat jeho ranním objetím a ještě více si lebedím, když jeho rty jemně přejedou po mé lícní kosti až k uchu, kde pocítím jeho horký dech.
„A teď ti připravím něco výbornýho k snídani.“ Šeptne do mého ucha a pak se tiše zasměje. Lehce přivřu oči, usměju se a obejmu si ho.

Jo, bylo to moc fajn,“ přikývnu stroze na Gordonovu otázku, když večer sedím s časopisem na zemi opřený o gauč.
„Takže jsi spal u něho?“
„S tím snad nemáš problém…?“ zeptám se a teprve po chvíli od časopisu zvednu pohled.
„No víceméně ne, ale…“
„Moment!“ zarazím ho, než cokoliv řekne, a zaposlouchám se do písničky v rádiu. But darling you are the only exception, you are… Kde já ten song slyšel??!

autor: Mintam