Pouliční štěně II – Ve svitu lamp 26. (konec)

autor: Helie

Epilog

Sice jsem povídku chtěla ukončit už 25. dílem, ale tak nějak jsem si neodpustila ještě to krátké vysvětlení, jak to všechno pokračovalo. Kdybych všechno utnula 25. dílem, nedočkali byste se toho happíku, který jsem slibovala 😀 A navíc, kdybych to všechno neukončila epilogem, nikdy bych se povídky nedokázala vzdát a vymýšlela bych další zápletky, které by se daly použít. Už i takhle to bylo delší, než jsem při psaní prvních dílů první série zamýšlela =)

Nezáleží na tom, jaký člověk je. Jestli je tlustý nebo hubený, silný nebo slabý, bohatý nebo chudý. Každý člověk má právo zažít krásný život. Každý by si však měl pamatovat, že ten nejhezčí život zažije jedině ve svitu lamp…

Kolem nohou dvou mužů, které k sobě pojilo silné pouto lásky, pobíhal malý pětiletý chlapec. Jednomu z nich zatahal za nohavici, když žádal, aby si jej vzal do náruče. Bill se spokojeně zasmál a vyhověl jeho přáním. Pomněnkově modré oči chlapce zářily čertovinou, když se natahoval k uhelně černým vlasům muže, a následně za ně rozpustile zatahal. Bill ho plácl přes drobnou ručku a rozesmál se, když po něm chlapeček vrhl nabručený pohled.

Ostatní děti v místnosti si všimly, že se tu někomu dostává větší péče než ostatním a zavalily oba muže jako nějaká lavina. Tomovi na záda skočila drobná blondýnka a za ruce ho tahaly další tři děti. I na Billa se dobývali další nezbedníci, ale on měl oči pouze pro pětiletého chlapečka ve své náruči. Houpal s ním ze strany na stranu a šťastně se usmál, když mu chlapeček položil hlavu na rameno.

„Tak co, hoši, jak to jde?“ zeptala se věčně usměvavá blondýnka, která vešla do místnosti s batoletem v náručí. Uložila ho do postýlky a obrátila se zpět ke svým návštěvníkům. „Vypadáš nějak zmučeně, Tome,“ zasmála se. „No tak, děti, nechejte strýčka Toma, nebo už si s vámi hrát nepřijde!“ Děti okamžitě slezly z Toma, a dokonce nechaly být i Billa. Vzorně se rozsadily po pohovkách a křeslech ve společenské místnosti. Pětiletý chlapec však zůstával schován v Billově náruči. Bill s Tomem a malým chlapcem odešli do kuchyně, kam je odvedla blondýnka zářící štěstím. Posadili se k jídelnímu stolu a Jessica před ně postavila šálky s čajem a talířek se sušenkami. Celá kuchyně příjemně voněla levandulí, která ve svazečcích visela od trámů kvůli sušení.

„Tak co se děje?“ zeptala se Jessica, když si konečně našla chvíli, aby si sedla k nim. Sledovala Billa, který na klíně natřásal modrookého chlapce. „Hádám, že jste nepřišli jen tak, abyste mě navštívili.“

„Vlastně máš pravdu,“ přikývl Tom. „Totiž jsme tu ze dvou důvodů. Ten první bude asi lehčí k vysvětlování, takže… viděla jsi už dnešní tisk?“

„Tome, vypadám snad jako žena, která by se dostala k novinám?“ zeptala se Jessica. „Mám na krku bandu sirotků, nemám na čtení čas.“

„Dylan je ve vězení,“ vyhrkl Bill. Jessica pozvedla obočí. „Někdo policii obeznámil se špatným stavem nevěstince. Přišlo se na všechny Dylanovy podvody, za které si pěkně posedí za mřížemi.“

„To je úžasné, zaslouží si to, parchant jeden,“ usmála se Jessica, ale okamžitě si připlácla ruku na pusu, když ji Bill sjel káravým pohledem a pohladil po jemných vláskách chlapce na svém klíně.

„A ten druhý důvod, proč jsme tady, je…“

„Rádi bychom se zapojili do chodu dětského domova. Vlastně jsme uvažovali o pěstounské péči,“ předběhl Bill Toma. Nedokázal držet jazyk za zuby. Jessica na oba zůstala koukat, jak kdyby právě viděla ducha.

„Copak vám nestačí, že to tu vlastníte?“

„Právě proto bychom ho alespoň část měli doma. Je to těžké na vysvětlování a byl to jen chvilkový nápad, ale doma máme jeden pokoj volný a ty se od rána do večera nezastavíš. Nebylo by příjemné mít alespoň o trochu méně starostí?“ snažil se ji přemluvit Bill.

„Stejně do papírů můžu napsat jen jednoho z vás. Nerada vám to připomínám, ale jste bratři. Být vy dva jen normální totálně pobláznění homosexuálové, tak jsem naprosto v klidu a nic nenamítám, ale kdyby mi na tohle přišla sociálka tak-„

„Tak se nic nestane. Jak už jsi říkala, bude tam jméno jen jednoho z nás. Navíc v dnešní době je naprosto běžné, že spolu bydlí sourozenci.

„No jo, vy tomu tady velíte,“ pokrčila Jessica rameny. „Jeho?“ zeptala se ještě Billa. Ten jen se zářivým úsměvem přikývl.

*

I když se to zdá nemožné, každá pohádka končí šťastně. Bill s Tomem úspěšně před světem schovávali fakt, že jsou bratři, a teď dostali možnost přijmout do svého malého světa dalšího člena. Vztahy v Tomově rodině se uklidnily, když si Bella našla muže svých snů, bohatého francouzského podnikatele, který ji naprosto změnil. Omluvila se Tomovi i Billovi za své chování. Potom zmizela ve Francii a Lindě s Henrym poslala překrásné svatební oznámení, kterým je srdečně zvala na nejhezčí den svého života.

Jessica neskončila na ulici, jak prorokoval Dylan, nýbrž pečovala o chod dětského domova, který od smrti Matky patřil půl na půl dvojčatům. Sám Dylan skončil za mřížemi a jeho nevěstinec byl vyklizen a následně prodán. Místo něj se tam otevřela umělecká škola, do které nejednou zavítal i Bill, ze začátku jako žák, později jako profesor.

Nikdy však nebylo dne, kdy by Tom alespoň jednou nezavítal k prosklené stěně a nevzpomínal, jak našel na ulici štěně, které mu obrátilo vzhůru nohama celý život…

Všechno jednou skončí a světlo dne nahradí tma. Avšak i ve tmě zůstávají světla, která navádí lidi na správnou cestu, po které se mají vydat. Kdo ví, co všechno se odehrává v tlumeném světle pouličních lamp…

KONEC

autor: Helie