Side by side 20.

TOM

Bill mi odpustil. Líbal jsem ho a on mi to oplácel. Líbila se mu růže, vypadal šťastně, když mě viděl. Jestli tohle není nebe, tak už nevím. Je to… Jako splněný sen, strašně moc se mi to líbí, jsem teď opravdu hodně šťastný. Minimálně dneska a zítra to ještě potrvá, jelikož zítra si budu všechny tyhle momenty přehrávat v hlavě jako flashback. Sice to nebude takové jako skutečnost, ale aspoň něco. Jsem rád, že se mnou tráví čas, že se baví, tedy… Alespoň tak vypadá. Respektive vypadal. V cukrárně najednou zmlknul, všímal si pouze hrníčku se svojí kávou a čokoládového dortu. Mně nevěnoval ani špetku pozornosti. Řekl jsem něco špatně? Udělal jsem něco špatně? Vážně nevím a mrzí mě to. Takhle to ani nemůžu nijak napravit. Pokud se něco stalo, tak můžu být rád za to, že stále chce pokračovat v naplánovaném programu, že mi nedal košem.

Teď se přesouváme do kina, stále mlčí. Má to takhle snad být až do okamžiku, než se rozloučíme? Nebo mu něco secvakne… A on se najednou rozmluví? Doufám v druhou možnost, třeba jenom nad něčím přemýšlí… A zbytečná slova by jeho myšlenky pouze rozhodila. Je ale něco tak důležitého, aby nad tím musel přemýšlet zrovna v tenhle okamžik, když jsme spolu? Nemyslím si. Vážně bych se měl zeptat, pokud chci odpověď. Ale… Jak? To je otázka. Mohl bych ho tím třeba urazit, naštvat, nevím co. Stihl jsem poznat, že je hodně náladový. Nemá třeba teď nepříjemnou náladu a nechce, aby byl na mě zlý? I to je možné, je spousta věcí, co se může dít. A já ne a ne najít odpověď. Pokud má ale nepříjemnou náladu, může rovnou říct, že se sejdeme někdy jindy, protože by to vyšlo nastejno. Možná bych to vnímal i jinak, nemrzelo by mě to tolik.

„Miluju Vánoce… A všechno s nimi spojené,“ promluvil z ničeho nic. Zamrkal jsem a usmál se. Je konečně ochotný se mnou komunikovat? Kéž by.

„Já taky… Strašně moc. I když to není, jako když jsem byl malý kluk, to je pravda… Pořád to je hodně hezký. Hlavně, když někomu svým dárkem udělám radost. Není nic hezčího, než když vidím šťastný výraz v něčí tváři. Alespoň pro mě ne. Je to pro mě mnohem hezčí dárek, než když dostanu nějakou zbytečnost,“ pokrčil jsem rameny. Vážně to tak cítím. Raději obdaruji někoho jiného, než když dá někdo dárek mně. Není to pro mě tak významný dostat dárek. Všechno si koupím sám, radost ale těžko.

„Takhle to také cítím. Radost se nedá vyčíslit,“ pokýval na souhlas, otočil se na mě, „omlouvám se, Tome,“ odbočil najednou úplně jinam. Asi mě to nikdy nepřestane překvapovat. Za co se ale omlouvá teď? Nic neudělal, za tamto se mi už omluvil. Takže… Proč?

„Za co se mi omlouváš? Za to, co se stalo na plese, jsi se mi omluvil a já ti to už odpustil, blázínku,“ zakroutil jsem hlavou a prohrábl jsem mu černou čupřinu vlasů. Má je tak dokonale jemné a opečovávané… Musí v koupelně vážně trávit dlouhé minuty, ne-li hodiny, protože je celkově upravený, nejen vlasy.

„Ne, za tohle už ne… Myslel jsem… Teď, nechovám se k tobě moc pěkně. Není to hezký, určitě tě to mrzí, viď? Polepším se, slibuju,“ mumlal. Bože, je tak ohromě roztomilý. Umačkal bych ho v náručí jako plyšového medvídka.

„A za co teda? Nic jsi přece neprovedl.“

„Provedl, nekomunikuju. Víš… Jak jsme se líbali… A ty jsi řekl, že nemáš šikovný jenom rty. Zaskočilo mě to, určitě jsem si to ale jenom špatně vyložil, viď? Nemělo to znít tak, jak to vyznělo. Mám pravdu?“

Nervózně jsem zamrkal. Takže nad tímhle dumá. No… To není moc pěkné. Byla to narážka a on ji pochopil. Nechtěl jsem to ale vyslovit, vyletělo to ze mě tak nějak samo. A pak jsem to už nemohl zastavit. Doufal jsem, že to nepochopí, že to nějak přejde, v nejlepším případě, že si toho ani nevšimne. Stal se ale úplně přesný opak. Měl bych říct, že to narážka byla? Asi těžko. Omlouvat by se ale rozhodně neměl, protože on za to nemůže. Když to pochopil, tak je jasné, že se chová takhle. Udělal by to snad úplně každý.

„Billy, to je v pořádku, ano? Nemělo to tak vyznít,“ zalhal jsem. Nemůže se to tak snad ani brát, je to pouze milosrdná lež. A přiznejme si, kdo ji nikdy nepoužil? Takového člověka bych snad ani najít nemohl, pokud ano, určený člověk by lhal pouze sám sobě.

„Jo, já jsem prostě idiot, kterej na všem hledá jenom to špatný, nezasloužím si tě,“ mumlal smutně. Ach jo, proč má takovou náladu? To se mi vůbec nelíbí, nechci, aby se mi tady trápil. Ne dnes, ani někdy jindy.

„Ale co to povídáš, Billy? To vůbec není pravda, takhle by to mohl pochopit i někdo jiný. Nemysli na to,“ pohladil jsem ho po hlavě. Máme si přeci užívat! Vybrat si nějaký pěkný film, který shlédneme, a pak ve fast foodové restauraci o něm budeme horlivě debatovat. Nakonec Billa doprovodím po tom všem domů, pokud po tom bude toužit. A já bych to udělal moc rád, bylo by mi to potěšením.

„Nejde myslet na něco, co mě trápí. Ale nebudu nám tím kazit náladu, dobře?“ pootočil na mě hlavu a usmál se. Tak moc rád bych ho ukonejšil, kdybych věděl jak. Nechci to ale zase přehnat, možná bych ho měl nechat, aby se s tím vypořádal sám? Shlédneme v kině nějakou komedii, určitě nebude chtít jít na něco drsnějšího. A to by mu snad náladu zvednout mohlo. Uslyším spoustu jeho smíchu, je to tak báječný pocit vědět.

„Dobře, ale kdybys něco potřeboval… Okamžitě mi to řekni.“

Přitakal mi kývnutím.

Obdivuji, jak se zvládne proplétat takhle mezi spoustou lidí, kteří po ulicích chodí. Když mu neuhnou, poradí si. Nevšiml jsem si, že by do někoho, leč neúmyslně vrazil. Opravdu je s invalidním vozíčkem dokonale sžitý. Takoví lidé u mě budí hluboký respekt. A ti, kteří takové lidi nepřijmou do společnosti… Ty bych naopak pověsil do průvanu. Nechápu, proč společnost takové lidi odmítá. Netýká se to jen postižení, ale i homosexuality. V dnešní době, je to už normální věc. A někteří to stále odmítají. Nepochopím to asi nikdy, jak někdo může být takhle předpojatý? Člověka ani nezná a na základě toho, zda-li je postižený nebo je orientovaný na osobu stejného pohlaví, si vytvoří předsudky. Přitom jsou homosexuálové většinou mnohem lepší lidé.

„Přemýšlíš?“ otázal se. Bože, to jsem vážně tak průhledný? A co mu mám teď říct? Nemůžu mu znovu zalhat.

„Tak nějak… Jo, přemýšlím,“ přiznal jsem. Není to trapný, když přemýšlím nad věcmi, které nesouvisí s Billem, v jeho přítomnosti? Možná je, ale zase… Vozíček s ním souvisí a tím celé mé přemýšlení začalo.

„Směl bych vědět, nad čím přemýšlíš?“

„No… Zamyslel jsem se nad tím, jak všechno dokonale zvládáš. Víš… Jak se mezi lidmi proplétáš a takhle. Málokdo by to zvládl, víš?“

„No…“ zasmál se a zakroutil hlavou, „je to tím, že jsem na tohle všechno zvyklý. Dříve to bylo vážně horší, bylo na denním pořádku, že jsem do někoho vrazil. Ti lidé… Měli tak hrozné poznámky,“ nasucho polknul a zabodl pohled do dlažebních kostek na chodníku, „i teď se to tak děje, ale už ne v takové míře. Je to příšerný,“ ukončil monolog hlubokým povzdechem. Bill musí být hodně silný člověk, když všechno takhle zvládá. Vážím si ho, obdivuji ho. Stále se ukazuje, jak úžasný je. Je vůbec možný, že někdo takový existuje?

„Lidi jsou zlí,“ přitakal jsem mu. Zažil jsem si hodně zlého kvůli své orientaci. Pořád jsem ale na tom lépe než Bill. Ten si musel vytrpět mnohem víc, jelikož je gay… A k tomu postižený.

„Nebavme se o tom, také to není nejpříjemnější téma,“ zavrtěl hlavou. Chápu, že je mu to nepříjemné, je to nepříjemné i mně. Komu by také nebylo v naší situaci? Nikdo takový asi není.

„No to není. Radši… Jakej film bys chtěl vidět? Mně je to jedno, já miluju všechny druhy filmů. Dokonce i horory, akorát na ně nemůžu koukat sám, pak se bojím jít i na záchod,“ sladce se zasmál. Konečně je zpátky takový Bill, ne zamyšlený, ne smutný. Prosím, ať to takhle vydrží až do konce dnešního dne! Nic víc bych si už nepřál.

„Vážně máš rád horory? Do tebe bych to rozhodně neřekl,“ nakrčil jsem nos. Tenhle kluk mě nikdy nepřestane překvapovat. Myslel jsem si, že půjdeme na nějakou slaďárnu, popřípadě komedii. On se ale nebrání ani hororu. Tím je to lepší, můžeme vybrat úplně ze všech žánrů.

„Yeah, mám je rád.“

„To je divné, taková… Slečinka,“ nemohl jsem si odpustit takovou poznámku. Nebyla to žádná hrubá narážka, oba jsme ji pochopili, protože jsme se začali upřímně smát. Nechtěl jsem ho rozhodně urazit, jsem rád, že to ví.

Když jsme se oba uklidnili, vysloužil jsem si ránu jeho pěstičkou do boku. Nakrčil jsem nos a atakované místo si promnul. Má sílu, neřekl bych to do něj. Alespoň vím, že si na něj musím dávat pozor.

„Nejsem baba,“ oznámil mi důvod útoku se smíchem na jazyku.

„Já vím,“ pohladil jsem ho po hlavě, „jsem rád, že jsi kluk, víš? Jsi moc krásný kluk.“

Na Billově tváři vyběhl ruměnec. Oh, to je tak sladké, jak se stydí!

„Děkuju,“ zamumlal polohlasem.

Po chvíli jsme došli před starší budovu, ve které je kino. Ve městě jsou dvě. Právě tohle a pak ještě v nákupním centru. Já osobně mám ale raději tohle, je komornější. Nikdy v něm není moc lidí, a proto se mi takhle moc líbí. Nikdo tady neruší, občas se stane, že se film promítá i jen pro hrstku lidí. I pokladní jsou tady příjemnější, když nemají dlouhou frontu nerudných návštěvníků před sebou. A navíc… Tohle kino je ve městě tradice. Bylo tady už vystavěné, když jsem se narodil. Když jsem povyrostl, chodil jsem do něj s rodiči na pohádky. Vážně mám na něj takové skvělé vzpomínky.

A Bill očividně také. Nemohu si jinak vysvětlit jeho šťastný výraz ve tváři. Nebo ho překvapilo, že jsem ho vzal právě sem a ne do přecpaného multikina? I to je možné.

„Tome, ty ani netušíš, jak obrovskou radost jsi mi udělal tím, že jsme šli právě sem,“ zatleskal. A mně se moje domněnka tímto potvrdila.

„To jsem moc rád. Chodil jsem se, když jsem byl malej. Mám na tohle kino vážně báječný vzpomínky,“ pousmál jsem se. Ugh, takový kecy vedou důchodci v parku, když krmí holuby. No, ale… Nezastavil mě, takže třeba nejsou moje řeči tak špatný, ne? Alespoň doufám.

„Já taky. Každou sobotu tady hráli pohádku… V lepším případě loutkové divadlo. To bylo tak úžasný. Nejlepší byla ta pohádka o kašpárkovi, pamatuješ?“ uculil se na mě a vjel dovnitř. Ihned jsem ho následoval.

„Jo, mazanej kašpárek,“ nakrčil jsem nos. Pomalu jsem se chytil vozíčku, mohl bych ho odvézt, bude to lepší vypadat, když to tak udělám.

„Nenene, byl nejlepší,“ odmítavě kroutil hlavou, vlasy se mu rozlétaly na všechny možné strany. Neříkejte mi, že tomuto klukovi je vážně devatenáct, to je nemožný!

„No…“ zasmál jsem se a zastavil před programem kina.

Aniž bych sjel pohledem filmy, shlédnul jsem časy, kdy se co hraje. Super, jeden film začíná za pět minut. Než jsem se stihl podívat, jak se vlastně jmenuje, Bill byl rychlejší.

„Půjdeme na Love? Slyšel jsem, že je to pěknej film.“

„Půjdeme,“ kývl jsem. Je to právě ten film, který bude začínat.

autor: Catherine