Yours To Hold

autor: Lauinka

Ahoj twincesťáci, jsem tu opět s další jednodílnou. Je to trochu pozitivní. A konečně tu máte i dobrý konec. Povídka je věnovaná mé drahé Doris, která se do mě obula kvůli Understanding a chtěla napsat kompenzaci, tak ji tu má. Jinak… jak už u mě bývá zvykem, inspiraci jsem opět našla v písničce, tentokrát od Skillet se stejnojmenným názvem, Yours to hold. 🙂 Tak doufám, že si povídku užijete a bude se vám líbit. Poznámka k rozboru vran, ti, co mě už nějaký ten pátek znají, asi moc dobře tuší, že právě vrány jsou mým symbolem všeho 🙂 Trochu ujeté, připouštím, ale miluju je. Jen abyste se nedivili, že se nad nimi v povídce pozastavuju. Dost keců, užijte si to a budu i moc ráda za nějaký ten momentíček, ať už pozitivní nebo negativní. Vaše Lauinka 🙂

Seděl na vysoké zdi, v ruce třímal tužku a zlehka jí přejížděl po papíře, který měl v klíně. Chodil sem každý den a jen kreslil. Byly to jen hrubé črty, ale přesto byly dokonalé. Chodil sem, protože jen tady bylo ticho a klid. Jen tady se mohl všemu odevzdat. Čemu vlastně? Vzpomínkám nebo nadějím? Možná. Možná jen doufal, že dokáže zapomenout, smířit se. Smířit se smrtí svojí matky, možná se smířit sám se sebou. Svůj pohled upíral do dálky nebo na oblohu, kde kroužila hejna ptáků. Byl s nimi, alespoň svými myšlenkami určitě. Sledoval, jak ladně mávají křídly, jak si chodí odpočinout a štěbetat na protější břízu. Musel se usmát. Rychle obrátil list papíru a kreslil obraz, jenž se mu tak krásně rýsoval před očima. Rychlými, ale přesnými pohyby ruky zakresloval postavy černých vran, tak černých jako uhel. Miloval je. Přesně vyjadřovaly jeho pocity, které se v něm doslova praly. Tolik zobrazovaly jeho pocity hluboko v sobě. Hluboko v srdci. Nikdy mu pitomé vrány nepřišly tak zajímavé jako teď. Všímal si snad všech detailů. Působily tak ladně, jistě. Měly snad větší význam, než by si kdo pomyslel. V jejich letu bylo tolik něžnosti, lehkosti a smyslnosti. Celkově působily strašně tajemně a zranitelně, možná i marnivě. Přesto tolik lidí k nim chová nenávist, možná strach. Ale pro toho kluka byly dokonalé.

Zlehka se usmál na svůj nový výtvor, podepsal ho velkým T s tečkou a založil jej k ostatním obrázkům. Povzdechl si. Jak těžké je někoho ztratit? Každým dnem něco nebo někoho ztrácíme, ale tohle bylo jiné. Zůstal sám na všechno. Na život, na svět. Chtěl začít znovu, ale jak? Kde vlastně? Potřeboval nějaký záchytný bod, nebyl připravený na to, protloukat se všemi nástrahami sám. Měl sice kamarády, to ano, ale i ti měli svůj vlastní život, bylo na čase postavit se na vlastní nohy. Jak těžké. Zrovna, když už chtěl seskočit a jít domů, spatřil vcházet osobu. Dlouhý černý kabát až k zemi, černé dlouhé vlasy halící jeho tvář, přesto však poznal, že je to kluk. Zůstal nehnutě sedět na zídce a jen sledoval. To uměl ze všeho nejlíp. Chtěl vidět jeho tvář, ale nedokázal ji zachytit, a to ani na moment ne. Zajímal ho, ta magičnost, co z něj sálala jako z těch černých stvoření kolem. Rázem neexistovalo nic, jen ten kluk sedající si k jednomu z náhrobků. Nevšiml si jej. Nedíval se. Třeba ani nechtěl. Lehce se pousmál, vytáhl rychle tužku a opět črtal. Snad se na papír ani nedíval, hltal každý záhyb, každičký detail. Přistihl se, jak se usmíval, jak neuvěřitelné. Po jak dlouhé době vlastně? Netušil.

Ani netušil, jak dlouho se jen díval a kreslil, ani netušil, kolik papírů pokreslil. Nedokázal se ani na vteřinu odtrhnout, nebylo ani kam spěchat. Proč? Doma jej stejně čekalo ticho, které bylo i tady. Neměl pojem o čase, ale když se mladý kluk postavil a vydal se pomalu na cestu pryč ze hřbitova, opět posmutněl. Sledoval každý jeho krok. Nedíval se na něj, jen před sebe zachumlaný ve svém dlouhém kabátě, ztracen v myšlenkách. Proč ho tak upoutal? Co vlastně? Možná to, že zjistil, že není sám. Že není jediný zničený, ztracený. Sledoval jeho záda tak dlouho, dokud mu nezmizela z dohledu. Pak seskočil na zem, vzal si desky a pomalu se vydával k domovu. Vzpomínal na toho kluka, bylo to bláznovství. Neznal ho, ani ho vlastně neviděl, přesto věděl, že musí být nádherný. Dokonalý a perfektní. S touto myšlenkou i uléhal, u srdce jej netížilo. Snad poprvé po dvou měsících konečně pořádně spal. Konečně usínal s nadějí na lepší zítřky. Ten kluk, stejně temný jako všechno, co bylo v něm, dokázal pohnout s jeho duší. S jeho srdcem. Zajímal ho, přitahoval.

Když se na druhý den probouzel, bylo krásné slunečné ráno. Jen tiše ležel s otevřenýma očima na polštáři a představoval si. Brouzdal někde hluboko ve svých snech. Uvědomoval si, jak blízko mu byl, ale zároveň tak příšerně daleko. Vždyť on neznal ani jeho jméno. Ani nevěděl, že tam sedí a pozoruje jej, že existuje. Tak moc by mu chtěl podat pomocnou ruku, říct mu, jak vše bude dobré. Dát mu stejně obrovskou naději, jako on jemu už jen svým příchodem. S úsměvem opět zavřel oči a nechal se kolébat představami o jeho tváři, očích. Snad i cítil pod prsty jemnost jeho kůže. Bláznil. Ztrácel se v tom, ale opět začínal věřit a žít. Chtěl tu pro něj být, když bude potřebovat. Když se blížilo poledne, sesbíral se konečně z postele. Dal si jen rychlou sprchu, vzal svoje desky, kam přidal nové papíry a vydal se na své místečko. Vyhoupl se na zeď a díval se. Nic mu nepřišlo zajímavé, nic, co by mohl kreslit. Nebyl tu on, popravdě, šel sem kvůli němu. Aby jej znovu spatřil, doufal, že přijde. Modlil se.

Slunce se už pomalou loučilo a i on se loučil s nadějí, že čekal a doufal marně. Na jeho duši se pomalu nesl černý stín beznaděje. Když uslyšel lehké kroky, zastavil se mu dech. Otočil se. Rázem všechny stíny zmizely a na jeho rtech se opět objevil úsměv. Byl tu. On přišel, vážně. Bezdechu se na něj díval, opět měl kabát a černé vlasy mu spadaly do obličeje. Šel pomalými kroky, ruce hluboko v kapsách. Cítil tu bolest, beznaděj. Tolik smutku z něj sršelo. Opět na chvíli pocítil ten pocit, jaké je nebýt na světě sám. Nedokázal z něj spustit oči, jen se díval. Tak moc chtěl něco říct, oslovit jej, ale jak? Co říct? Nechtěl jej od sebe odehnat, nechtěl říct nic nevhodného. Nakonec se jeho ústa zavřela beze slova, jen s lehkým výdechem. Ztrácel se v tom, ztrácel se ve svých myšlenkách. Sledoval jej, když lehce usedl na náhrobek, a dlaní přejel po zlatém písmu vyrytém do pomníku. Prožíval tu bolest s ním. Sledoval bledou ruku, jak pomalu couvala zpátky. Díval se jak, zapálil dvě svíčky. Přivřel oči, cítil bolest, jakou musel cítit, přesně věděl. Chápal.

Když se ten tajemný kluk opřel tváří o chladný kámen, konečně jej spatřil. Měl pocit, že musí omdlít. Tak bledá tvář, plná smutku, zoufalství. Velké hnědé oči zalité snad milionem drobných krůpějí, jež se snášely dolů. Vpíjely se hluboko do země. Nedíval se, nevěděl. Tak moc tam chtěl jít a obejmou jej. Ale nemohl, nešlo to, bál se. Sledoval rty semknuté v bolestné křeči. Cítil úzko. Píchalo jej až u srdce. Ještě nedávno se cítil přesně tak jako on. Klouzal po jeho tváři, snažil se najít alespoň nějaká slova útěchy. Nenašel nic, jen prázdný list papíru, tužku a odhodlání zhotovit ten obraz, co tkvěl před ním. Kreslil rychlými pohyby ruky, jako už snad milionkrát předtím. Jen dnes jeho ruku vedlo něco nadpozemského. Jako by to byla ta nejnormálnější věc v životě. Netrvalo to dlouho. Jen chvíli. Vykreslil všechny detaily, všechny drobnosti, které mu bily do očí. Napsal tam velké T s tečkou a opět obrázek pečlivě uschoval mezi dalšími. V jednoduchosti je krása a on sám nedokázal uvěřit, co tužka dokáže. Zázraky, možná, že je dokázal ten kluk. Možná něco vyššího nad nimi.

Nedokázal jen tak sedět a sledovat tu bolest. Seskočil na zem, rukama si oprášil zadek a pomalými kroky se blížil k němu. Netušil, co řekne, co udělá, ale šel vstříc tomu klukovi. Srdce snad i vynechávalo údery, jak nervózní byl. Dříve po klubech flirtoval s jakoukoliv holkou, nestyděl se. Moc dobře věděl, že nemá za co. A najednou se tak bál jeho reakce. Tak moc mu záleželo na tom udělat dojem, zaujmout jej. Došel až za něj, pak se nadechl, přivřel oči a poprvé na něj promluvil.

„Andělé by neměli plakat.“ Špitl tiše s pohledem upřeným na jeho záda. Doufal, v duchu se modlil, prosil. Byl by schopen upsat duši ďáblu. Ten černovlasý kluk se jen prudce otočil a vyděšeně na něj koukal. Cítil pohled klouzající po jeho tváři, po jeho příšerně velkém oblečení. Cítil to všude, jako miliony rentgenů, co se snaží objevit něco skrytého uvnitř morku kostí. Cítil se tak zvláštně. Ale nechal se ho dívat, nechal to celé bez odpovědi.

„A co když si andělé zlomí svá křídla, co pak?“ Utkvěl pohledem na jeho očích. Vpíjel se do nich. Opláceli si pohled tak dlouho.

„Pak přijde někdo, kdo je zase opraví, aby mohli létat.“ Tom se snažil číst v jeho očích. Snažil se v nich najít odpovědi. Čas pomalu plynul a oni stáli naproti sobě, neschopni mluvit, neschopni uvažovat. Tom se lehce usmál, když viděl usychat slzy na tváři svého anděla. Líčidla se sice rozpíjela snad po celé tváři, ale i přesto byl nádherný. Přesto byl dokonalý.

„Nikdo nevidí, nikdo nechce vidět.“ Zakroutil černovlásek hlavou a sklopil svoji tvář. Tom se jen lehce pousmál a dvěma prsty si jeho tvář zase zvedl.

„Já se dívám a vidím. Nejsi na tomhle světě sám, viděl jsem tě tu už včera, ale… nevšiml sis mě. Chtěl jsem za tebou jít, ale nepřišlo mi to moc vhodné.“ Tomova ruka pustila jeho tvář, ale přesto spočinula na místě.

„Já se díval, viděl jsem tě. Doufal jsem, že budeš mojí nadějí, že mě zachráníš. Nechtěl jsem zničit tvoje dílo.“ Mluvil pomalu, lehce a tak něžně. Tom se musel od srdce zasmát, připadal si jako ten nejšťastnější člověk na světě.

„To tys zachránil mě. Dal jsi mi naději opět žít, naději, že nejsem sám. Neznám ani tvoje jméno, a přesto vím, že jsi sem přišel pro moji duši, pro moje srdce.“ Usmáli se jeden na druhého.

„Jsem Bill.“ Tom šílel z toho medového hlasu, z vět, jež mu padaly na jazyk. Jako by to ani nebyl on. Jako by jej někdo vedl. Někdo musel propojit jejich osudy.

„Já Tom.“ Usmál se na černovláska a lehce jej vzal za ruku. Po dlouhé době dokázal oči od svého anděla odtrhnout a podíval se na náhrobek.

„Rodiče?“ Špitl tiše a jeho ruku stiskl víc, když spatřil opět slzy v jeho očích. Nechtěl, aby plakal.

„Byli hodně nemocní, bylo to dlouhé trápení, vím, že se teď mají o mnoho líp.“ Lehce se pousmál a i on Tomovu ruku více stiskl.

„Nebudu říkat, že to bude dobré, vím, jak se cítíš. Nedávno jsem přišel o mamku, otce jsem nikdy nepoznal a… zůstal jsem sám.“ Snažil se mluvit klidně, přesto jeho hlas přeskakoval.

„Je mi to moc líto, Tome.“ Zašeptal lehce a objal ho kolem ramen. Tom neváhal ani vteřinu a jeho objetí opětoval. Takhle spočinuli snad hodiny, ani jeden nikam nespěchal. Byli pro sebe nadějí.

„To mě taky, ani nevíš jak moc.“ Lehce hladil jeho záda a tiskl si jej více k sobě. Už nikdy nechtěl pustit jeho hubené tělo od toho svého. Chtěl ho chránit, podat mu pomocnou ruku.

„Je ironií osudu potkat svoji vysněnou lásku tady? V místě bolesti, smutku a odpočinku? Nebo… je to další zkouška jak obstát?“ Bill tiše mluvil do Tomovy veliké mikiny. Tváří se opíral o jeho rameno a měl zavřené oči. Představoval si, že jsou jinde, že se potkali na jiném místě.

„Nevím, co to je, ale dal jsi mi nový důvod žít.“ Lehce se rty otřel o jeho tvář. Byla hebká, přesně tak, jak si ji vysnil. Nedoufal, že by tohle mohla být pravda. Nemohl uvěřit, že se to děje, že je to pravda. A pokud je to sen, nechtěl se nikdy probudit.

„Nemůžu uvěřit, že…“ Nestačil ani dokončit větu, to Billův ukazovák jej utišil.

„Pššt, neříkej nic.“ Zakroutil hlavou, usmívajíc se. Věděl, že je připravený začít znovu. Že jeho stíny na duši dokáže odehnat jedině Tom. Měli stejně napsaný osud, ale spolu jej dokázali změnit.

„Tak moc bych chtěl…“

„Tak to udělej, Tome.“ Bill přivřel oči. Věděl, co chce říct, myslel na to samé. Jejich rty si krátily vzdálenost, až se o sebe nakonec otřely v lehkém polibku. Tak lehkém jako perutě vran létajících kolem nich. Oba se usmívali, oba začínali znovu. Spolu. Užívali si polibky, tak sladké, hořké, bolestné, přesto neskutečně procítěné. Trvaly snad roky, snad miliony let, nedokázali se od sebe odtrhnout. Nechtěli, báli se. Pevně se k sobě tiskli, objímali svá těla. Už tu nebyl smutek, žal ani bolest. Jen čistá láska, důvěra, chuť začít znovu. Byli tu pro sebe, byli ochotni se podržet. Byli ochotní přijímat nové zítřky, i bolestné, ale i radostné. A když se pomalu na oblohu dostával měsíc, rozhodli se odejít.

Ruku v ruce opouštěli městský hřbitov. Už ne se slzami, ale s úsměvem. Už ne s bolestí v srdci, ale láskou, klidem a odhodláním poddat se novému, nepoznanému. A stejně tak, jako oni odcházeli vstříc novým zítřkům, i dvě bílé holubice jak čistě padlý sníh se vznesly ku nebesům. Každá z jednoho konce hřbitova, každá jinou cestou, ale stejným směrem. Zmizely někde ve výškách, věděly, že už můžou jít, už nebude potřeba jejich bystrého zraku. Oni se o sebe postarají. Navzájem tvoří něco tak silného, jak jen dva zamilovaní mohou tvořit.

autor: Lauinka