Není to jen o tvých vlasech, blázne…

autor: GossipGirl

„Co se ti zase děje?“ rozhodil Bill ruce a přešlápnul z nohy na nohu. Sledoval Toma stojícího u okna a bezradně krčil obočí.

„Nic.“

„No tak, Tome, co se stalo?“

Tom trhnul rameny. „Říkám, že nic.“

Bill našpulil pusu a naštvaně si odfrknul, nesnášel, když před ním Tom něco tajil. Oddupal do koupelny a rázně za sebou zabouchnul dveře, aby dal dostatečně najevo, v jakém je rozpoložení. Ani po horké sprše se mu nálada příliš nezvedla, zářivky nad zrcadlem ještě prohlubovaly jeho kruhy pod očima. Ještě k tomu představa, že se bude muset celý večer usmívat a promenádovat se před lidmi, kteří budou hledat každou, byť sebemenší, chybu.

Vděčný za to, že už nepotřebuje make-up, si jen vyfoukal vlasy a přešel opatrně přes pokoj, po Tomovi nebylo ani vidu ani slechu. Bill smutně svěsil koutky, naštvání přecházelo v zarmoucení. Bez chuti na sebe naházel připravené kalhoty, košili a koženou vestu s cvočky, nasadil si ještě sluneční brýle, natáhl rukavice a s velkou taškou v ruce vyrazil ven. Toma potkal až v černé limuzíně stojící před hotelem, a jeho zklamání se ještě vystupňovalo. Jeho bratr se na něj ani nepodíval.

„Hey, lidi,“ pozdravil pomalu Georga s Gustavem, kteří přijeli do LA kvůli nahrávání nového alba. První den vypadali dost zaraženě změnou, kterou si Bill prošel, od blonďatých vlasů až k nedostatku make-upu. Ale zvykli si na to.

„Ahoj Bille,“ kývnul Gustav, ruce založené přes hrudník. „Kam jedeme, Dave?“

Manažer trhnul hlavou. „Na párty, kde se představíte a oznámíte nahrávání nové desky. Budou tam novináři, návrháři, zpěváci, manažeři, herci, tak se chovejte nějak…“

„Nejsme děti,“ brouknul Tom a zarazil si sluchátka do uší, v autě panovalo napjaté ticho. Všichni vycítili napětí mezi dvojčaty.

David protočil oči a otočil se, pohledem sledoval ubíhající silnici za okýnkem. Bill naopak zíral do jednolitého stropu auta a Georg předstíral spaní. Jeli v naprostém tichu, které rušily jen zvuky z venku. Nejen proto vypadli všichni z černého SUV hned, jak zastavilo. Ocitli se v blescích fotoaparátů, uši jim naplnil povyk. Bill s nasazenou sebevědomou maskou kráčel přes prosklenou halu domu jednoho z místních manažerů. Malinký kousíček jeho duše pořád přemýšlel, co mohl udělat špatně, nebo čím mohl Toma naštvat. Když se pohádali naposledy, bylo z toho několik fotek Toma s neznámou kurvou z jakéhosi baru. Bill musel tenkrát koncentrovat veškerou svou vnitřní sílu, aby neudělal další scénu. Stejně se nakonec usmířili.

Jenže teď to bylo jiné. Potom, co se přestěhovali do LA, to pár týdnů bylo skvělé, skoro nikdo je neznal, mohli chodit na večeře a vyměňovat si letmé, nebezpečně vzrušující polibky v tmavých rozích nebo chodbách. Jenže poslední dobou byl jeho bratr podivný, choval se jako by Billa přestával mít rád. Každým dnem se uzavíral víc a víc do sebe, přičemž se přestěhoval do vlastního pokoje. Bill si snad ani nepamatoval ráno, kdy se naposledy probudil vedle Toma.

„Pane Kaulitzi, co vás vedlo ke změně stylu?“

„Bille, proč jste upustil od linek a černé barvy?“

„Tady, Bille…“

Už chtěl něco kousavého odpovědět, ale David ho nenápadně pošťouchnul dopředu. Vlastně ho tímto způsobem dostrkal až za dav novinářů, do obrovské místnosti, kde si konečně mohl vydechnout od foťáků a dotazů. Za sebou cítil Toma a před sebou viděl Gustava. Proč já, úpěl v duchu a snad jako nikdy si přál vyhřátý byt s terasou, kde se rozvalí a do uší si zarazí sluchátka. Toužil po teplé vaně, po pohodlné posteli a chtěl vedle sebe starého Toma.

Jenže jeho touhy a přání jej nezachránily od předstíraných úsměvů, vynucených rozhovorů a několika skleniček šampaňského vypitých ze slušnosti. Kolem půlnoci vypadnul do krapet chladnějšího vzduchu na terase, kde se pyšnily rozestavené mohutné palmy v květináčích. Ve vzduchu bylo cítit moře, dokonce i slyšel, jak šumí. Nic nerušilo zdejší ticho, snad jen pár, který právě vcházel zpátky dovnitř s klapnutím bílých dveří. Bill za nimi koukal s lítostí vepsanou v očích. Poprvé začal pochybovat jednak o svém rozhodnutí, přestěhovat se z rodného Německa, ale také o tom, jestli si tehdy neměl zvolit někoho jiného, do koho by se mohl zamilovat. A ačkoli k tomu neměl zdánlivě sebemenší důvod, začal si v mysli malovat, jak by vypadal jeho rozchod s Tomem. Nemohl by se sebrat a prostě odejít, Tom byl… jeho dvojče a jeho kytarista. Nemohl se prostě otočit, jako by to udělal u kterékoliv holky… nebo snad kluka. Sklonil hlavu a dál se zaobíral minulostí, kterou nemohl vrátit, a budoucností, kterou nemohl tušit. Cigareta zapálená v jeho ruce pomalu dohořívala, popel volně odpadal do prostoru pod ním, když klepnul rukou o zábradlí. Nevěděl, jak dlouho tam stál, neměl nejmenší tušení, kolikrát se voda v moři rozbila o břeh, než se vedle něj opřelo další tělo.

„Nebavíš se?“

Bill ani nezvednul oči. „Nějak to nejde.“

„Nejde to, nebo nechceš?“

„Zase filosofuješ.“

Tom se lehce pousmál, i když v té tmě okolo to vidět nebylo. „Ne.“

„Tak se mi hrabeš v hlavě, nech toho!“ štěknul Bill, ale jeho tón nezněl ani z pětiny tak ostře, jak měl. Spíš to vypadalo komicky, když složil hlavu do dlaní a našpulil pusu.

„Když tam nemáš uklizeno…“

Bill se narovnal a složil ruce přes prsa, zpražil Toma dalším ze svých naštvaných pohledů. Ten první mu věnoval už odpoledne. „Někdo mi tam musel ten bordel udělat.“

Tom se zády opřel o zábradlí.

„Když si neumíš uklidit…“ Možná, že nečekal až takový výbuch. Nebo ho možná čekal, ale jen přesně nevěděl, kdy přijde. Každopádně sebou cuknul, když Bill zvedl hlas.

„Kdybys mi konečně řekl, cože tě to poslední dobou na mně tak sere, mohl bych si ve vlastní hlavě, s tvým dovolením, udělat pořádek a neotravovat tě svýma hloupýma otázkama. Jestli na mě hodláš takhle tupě zírat celej večer, vyprošuju si to a prosím tě, aby sis radši tímhle tupým pohledem hledal nějakou holku do postele!“ Bill si s posledním slovem dupnul a s trochu lepší – a o hodně bojovnější – náladou oddusal zpátky do místnosti, zamířil rovnou k baru. Cítil takovou směsici pocitů, že se v nich nemohl vyznat ani za tisíc let. Na jednu stranu se cítil líp, od chvíle kdy vypustil svoji frustraci, ale na stranu druhou … bál se, že Toma definitivně odehnal.

Možná by jedna z jeho obav mohla vzít definitivně za své, kdyby na té terase zůstal ještě o pár vteřin déle. Tom se totiž začal smát. Možná to bylo alkoholem, nebo taky stupňující se situací mezi nimi… ale Tom se usmíval až do chvíle, než se znovu usadil u baru.

Párty skončila mírnou kocovinou tří členů ze čtyř, přičemž dva z těch tří dokonce přebývali v jednom bytě. Řeklo by se, že dvojčata se pozabíjí i bez kocoviny, natož s ní, ale opak byl pravdou. Oba dva seděli na gauči, beze slova zírali na televizi a v ruce hrnky s čajem. Vlastně doba po mejdanu byla jediným časem, kdy vedle sebe dokázali sedět naprosto netečně.

„A to to v noci vypadalo tak beznadějně,“ brouknul Tom.

Bill se zamračil. „Bylo to beznadějný.“

„Bar měli dobrej.“

„Potom nechápu, že nejsi pod obraz.“

„Nech toho.“

Bill zakroutil hlavou a položil hrnek, taky ho dost bolela hlava a ani omylem se nechtěl pouštět do delších diskuzí. Jen jedna otázka jej pálila na jazyku, ale bál se ji vyslovit. Proto dál mlčel a zamyšleně koukal na bílé místo na zdi, kousek za televizí.

„To jsem vážně tak ošklivej?“ Nevydržel to.

Tom zamrkal a málem mu zaskočilo, jak rychle otočil hlavu na Billa. „Proč… jak tě zrovna tohle napadlo takhle po ránu?“

Bill skepticky kouknu na hodiny, blížilo se k poledni. „Poslední dobou se na mě ani nepodíváš.“

„To není pravda.“

„Víš, jak to myslím.“

„Ne, nevím.“

„Nedělej blbýho a řekni to narovinu,“ vyjel Bill, hlava se ozvala lehkým nesouhlasem.

Tom si založil ruce. „Nemám páru, co se mi tu snažíš naznačovat.“

„Že jsme spolu už dva tejdny nespali!“

Zavládla doba, kdy Bill klepal dlouhými nehty do desky stolu a Tom poklepával nohou o zem. Nekoukali na sebe, oba v očividné snaze vyhnout se tomu na co nejdelší dobu. Bill čekal na Tomovu odpověď, Tom se ji usilovně snažil vymyslet.

„Bylo mi blbě.“ V duchu si dal facku. Nic horšího už říct nemohl.

Bill nakrčil čelo. „Dva dny.“

„Dýl.“

„Tak fajn, budu dělat, jakože ti věřím ten tejden. Nějaká jiná výmluva?“

Tom protočil oči a zatnul pěsti, bez ohledu na svůj stav se rychle zvednul z gauče. „Ne, nemám žádnou další výmluvu a nemám páru, co bych ti měl říct, stačí?“

Bill mohl jen smutně sledovat jeho záda, jak mizí v ohybu schodiště, a poslouchat cvaknutí zámku od dveří jeho pokoje. Svěsil hlavu, vzali to z toho nejhoršího konce, z jakého mohli…

Celé odpoledne stepoval Bill po obýváku, zastavoval se jednou u okna, podruhé u kuchyňské linky, potřetí u televize. Bezcílně bloumal, jen aby neseděl na zadku. Snažil se přemoci to hnusné nutkání vyběhnout schody, zabušit na zamčené dveře a prosit o usmíření. Neklesne, ne on. Nebo by mohl… Naštvaně praštil rukou do zdi, frustrace z něj přímo čišela. Po několika hodinách strávených takhle, když už vážně nevěděl, co by mohl dělat, si stoupnul k lince a dal se do přípravy jakés-takés večeře, ovšem ve šnečím tempu. Na hodinách odbila sedmá hodina a venku se začalo smrákat, jako příkrov, který ještě zhoršil jeho náladu. Dřív skákal do všeho po hlavě, bylo mu jedno, co plave ve vodě, než se do ní vrhnul. Nemusel vědět, co nové věci přinesou, nebál se změn. A najednou začal přemýšlet, jestli to bylo moudré, zamilovat se do někoho, od koho nemůže odejít, komu může snad číst myšlenky. Nebylo to nijak vysvětlitelné, ale Bill podvědomě tušil, že Toma trápí to samé, co jeho. Byla to snad tahle myšlenka, nebo možná odpoledne plné chmurných úvah, co jej donutilo vyběhnout nahoru po schodech a společně s hrnkem čaje zaklepat na Tomovy dveře. Jenže zevnitř se nic neozvalo.

Bill zaklepal znovu a tentokrát mohl slyšet zašustění polštáře. Svěsil hlavu a opřel se o stěnu vedle dveří, neměl ani tušení, na co čeká.

„Pojď dál,“ ozvalo se mu vedle ucha, když Tom pootevřel dveře. Bill málem spadl ze schodů, jak nadskočil leknutím. Chtěl něco říct, ale Tom byl v tu chvíli už zase roztažený na posteli. Proto pomalu vešel do pokoje a zavřel za sebou dveře, hrnek položil na noční stolek. Jako by se Toma snad bál, stoupnul si kus od něj a založil si ruce v bok.

„Asi jsme to vzali ze špatnýho konce, co?“

Tom jen přikývnul, vzepřel se do sedu. „Vždycky mě jen obviňuješ, víš to?“

„Já se jen ptal…“ Bill zmlknul, pevně odhodlán nezačít se znovu hádat. „Já chtěl jen vědět, co ti na mně poslední dobou vadí, nechtěl jsem do toho zatahovat postel ani naše hádky,“ sklonil trochu hlavu a sednul si na krajíček matrace. Vrhnul na Toma polovičatý pohled, kterým chtěl hlavně prozkoumat, jak se jeho bratr tváří. Cítil, že jsou oba napnutí a celkově si připadají dost nepohodlně.

„Já… není to přesně to, co mi vadí, jen…“

Bill hltal každé jeho slovo, dokud se neodmlčel. Pohlédli na sebe, Tom měl v očích nerozhodný výraz, přecházející až v zoufalství.

„Jen co? Tome, prostě to řekni.“

„Přijde mi, že už nejsi můj bratr.“

Bill zalapal po dechu, v hlavě mu proběhlo pár katastrofických myšlenek. S rozšířenýma očima obrátil obličej k Tomovi, naprázdno sklapnul pusu. „Cože?“

Tom rychle zakroutil hlavou. „Ne, ne, takhle to nemyslím, ale Bille, podívej se na sebe. Můj bratr míval černý vlasy, po ránu se mu roztékaly linky a byl spokojenej v Německu, tohle… ty vlasy, a všechno okolo…“

„Vadí ti, jak vypadám?!“ vyjelo Billovo obočí skoro až k vlasům.

„Nejen to, víš… chováš se jinak a…“

Ale Bill ho nenechal domluvit. „A LA na mě nehodíš, chtěl si to stejně jako já, možná i víc!“

„Tak mě chvíli sakra poslouchej! Snažím se s tebou mluvit normálně, nechci se hádat!“ zakřičel Tom a vstal z postele, dodal si alespoň část potřebné jistoty. Bill zmlknul a bezvýrazně Toma sledoval.

„Když jsme tu byli chvíli, pár týdnů, bylo to v pohodě. Jenže teď… pořád si jen s Dunjou na nákupech, nebo chodíš k holiči, poslední chvíle, kterou jsme spolu fakt strávili v pohodě, bylo odpoledne v tetovacím salonu. Nevyčítám ti, že ses změnil, nebudu ti vyčítat, že sis obarvil vlasy a přestal ses malovat, i když bych to hrozně rád udělal. Chci jen, abys pochopil, že to je prostě moc změn za strašně krátkou dobu a já to už nezvládám!“

Bill sklopil hlavu, zkoumal vlákna koberce. Poslouchal Toma, ale poslední slova už mu skoro splývala.
„Mně zase přijde, že ses změnil ty.“ Mohl jasně slyšet Tomův povzdech. „Jde to vůbec vyřešit?“ zeptal se místo toho, modlil se k bohu za kladnou odpověď.

„Musí to jít. Nedokážu tě do konce života ignorovat, vážně to nedokážu…,“ zamumlal Tom a přistoupil blíž k posteli, projel rukou skrz pár týdnů staré, blonďaté prameny.

„Bille…“

Bill vzhlédnul, jeho srdce se zalilo slaboučkým pramínkem naděje, když v těch očích, které byly natolik podobné těm jeho, až se zdály totožné, zahlédl záblesk touhy. Pousmál se. „Myslíš, že já tě někdy dokázal ignorovat?“

„Poslední dobou se ti to dost dařilo.“

„Že to říkáš zrovna ty,“ brouknul Bill a zaháknul si prsty o lem Tomova trika. Rozhodl se zapomenout na svoje pochybnosti a podlehnout touze, která spalovala jeho tělo už několik dní. Vrhnul k Tomovi všeříkající pohled a jediným pohybem ho stáhnul na sebe. Podal se jeho tělu, jako to dělal tolikrát, dlouhé nehty zaryl do jeho krku a pomalu sjížděl až na záda. Chvíli uhýbal před bratrovými rty, ale nakonec se do nich vpil a umlčel tak vyčítavý hlas uvnitř své hlavy. Prostě to hodil za hlavu a poddal se okamžiku, kdy mu Tom zajel rukou pod tričko a zatahal za jeho piercing v bradavce. Hlasitě vydechl a stáhnul z Toma bílé tílko, konečně kus oblečení, do kterého se pokaždé nezamotal. Z přemýšlení o XXL tričkách jej vytrhly měkké rty, zkoumající jeho krk a po chvilce už i hrudník. Přivíral oči, jak mu tohle chybělo…

Oblečení zmizelo, deka spadla na podlahu, zdánlivě nepotřebná ve chvíli, kdy se jejich těla spojila. Bill ze sebe vyrážel vzdechy, jak slast cloumala jeho tělem, a Tom je skvěle doplňoval. Dělali to tolikrát, ale připadali si, jako by to bylo poprvé. Skvělé a naplňující. Tom strnul s jediným výkřikem, Bill ho těsně následoval a objal jej pažemi. Nechtěl, aby ho opustil, aby ztratil ten pocit plnosti a bezpečí. Zavřel oči a poslepu vyhledal Tomovy polštářky, kterým věnoval procítěný polibek. Chtěl takhle zůstat napořád…

***

Tom zmateně bloumal po bytě, černé obavy pomalu plnily jeho mysl. Nemohl najít Billa, nikde nebyl. Ani u sebe, ani u něj v posteli, kde určitě usínal. Kdy mohl odejít a proč to udělal? Tom se snad díval i pod postel, do skříně, do koupelen… prostě všude. Ale jeho bratr zmizel z povrchu Země. No dobře, možná jen z prostoru jejich bytu, ale i tak to bylo znepokojivé. Kam mohl jít takhle po ránu? Hodiny ukazovaly půl jedenácté dopoledne.

Proč vlastně odešel? Jako by si to sám nedokázal vysvětlit.

To pro něj ta noc nic neznamenala? Očividně.

Tom svěsil hlavu, přešel k oknu a bez zájmu sledoval panorama mrakodrapů stojících hustě vedle sebe. Tolik doufal, že si to vyříkali, že to zkusí znova. Byl ochotný se smířit se všemi bratrovými výstřelky, ať už to bylo tetování, barva vlasů nebo piercing. Chtěl jen jeho, chtěl duši toho starého Billa, ať už bude schovaná v jakémkoli těle. Věděl to…

Když už asi po osmé procházel kuchyní, zastavil se mu pohled na malém papírku položeném na stole a zatíženém Tomovým telefonem. Sakra, doteď si nevšiml, že ho nemá. Se směsí strachu a zvědavosti vytáhnul přeložený lístek a čím dál se dostával v krátkém textu, tím víc se mu zvedalo obočí.

Pokud miluješ jen pro krásu, není to láska, ale touha. Pokud miluješ jen pro inteligenci, není to láska, ale obdiv. Pokud miluješ jen pro peníze, není to láska, ale zájem. A pokud miluješ a nevíš proč… je to láska.

Pousmál se, poslední věta byla nedbale podtržená. Možná by se mohlo všechno vrátit… ne, nemohlo. Oba byli jinde. Ale přesto… kdy mu naposledy řekl, že ho miluje? Včera večer Billa obvinil, jak moc se změnil, ale co on? Nepřestal se náhodou taky snažit? Naklonil hlavu, pěkné úvahy, ale nic neměnily na tom, že Bill byl k nenalezení.

Měl chuť praštit hlavou o okno nebo aspoň o zeď. Ale stejně zůstal jen u pozorování lidí spěchajících po chodníku. Každý za svým cílem. Každý na svojí cestě, bez zájmu o druhé. Co mu to je připomínalo…

Cuknul sebou, když uslyšel bouchnutí vstupních dveří. Hlasitě se nadechl. „Bille…?“

„Jsem to já,“ odpověděl Bill a zaklapnul za sebou dveře od šatny. Tom pozvedl obočí.

„Co to děláš?“

„Ne já, ty.“

„Co?“ Tom nemohl vidět, jak se Bill pousmál.

Místo toho se ozval jen jeho hlas. „Stoupni si zase k oknu a zavři oči, nekoukej se.“

„Ale proč…?“

„Prosím, udělej to,“ zasmál se Bill vesele, vyspalý do hravé nálady. Ani nevěděl, kdy přesně se mu vrátila.

„Tak fajn, ale jestli mě vyděsíš, bude ze mě mastnej flek dole na chodníku,“ brouknul Tom a neochotně udělal to, co Bill žádal. Otočil se zpátky a dál se naoko věnoval pozorování života v ulicích. Jenže se klepal nedočkavostí a skoro nadskakoval jako na jehlách. Slyšel za sebou váhavé kroky a musel vynaložit veškeré své úsilí, aby se hned neotočil.

„Nekoukáš?“

„Vypadám snad, že bych koukal?“ Slyšel, jak se Bill zazubil, a pak se mu otřel o záda. Pažemi objal jeho ramena a položil si hlavu na Tomovo rameno.

„Zavři oči,“ zašeptal mu do ucha a Tom to bezezbytku splnil. Mohl cítit Billa, jak se mu provlékl pod rukou a stoupnul si pro změnu před něj. Chtěl otevřít oči, zvědavost ho naprosto sžírala, nevěděl, na čem je, a obavy předchozích minut jeho pocity ještě umocňovaly. „Už to…“

„Otevři je.“

Bill to mohl klidně zašeptat, ale Tomovy smysly byly tak napjaté, že by to slyšel. Jakmile rozlepil oči, zasáhl ho přebytek světla a musel párkrát zamrkat. Nejdříve se jeho pohled upíral ven z okna, ale potom si uvědomil jednu malou nesrovnalost. Pomalounku sklonil hlavu a setkal se pohledem s hustými prameny černých vlasů. Zalapal po dechu a otřel si zpocenou ruku o kalhoty a déle už neodolal. Zanořil dlaň do barvou ošetřených, lehce zkrácených černých vlasů, které dřív tolik miloval. Připadalo mu, jako by se Billův obličej najednou rozzářil pod tou známou barvou.

„To kvůli mně?“ zeptal se nalomeným hlasem, bradu si opřel o Billovo rameno.

„Zčásti,“ kývnul Bill s malým úsměvem a pootočil hlavu. „Ale chtěl jsem to taky.“

Tom přivřel víčka a rychle zamrkal, nechtěl teď brečet. Chtěl se smát a ne si připadal jako holka, že brečí kvůli vlasům. Jenže Billovi to z jakéhosi důvodu přišlo hrozně roztomilé, otočil se k němu a usmíval se ještě širším úsměvem.

„Tomi… bude to zase jako dřív?“

Tom se taky pousmál a kouknul se na Billa s černými vlasy, piercingy, kde to jen šlo a několika potetovanými částmi těla.

„Ne, už to nikdy nebude stejný. Jsme starší a jiní, ale… může to být lepší, ne?“ zasmál se a přitáhnul si Billa do objetí. Konečně si po dlouhé době zase připadal kompletní a bez chyb. Jeho ruka se zahákla o poutko černých džínů.

Bill mu zabořil nos do ramene. „Že já se musel zamilovat zrovna do tebe.“

„Nápodobně.“

Oba spadli na sedačku, Bill si vylezl Tomovi do klína. Propletl si s ním prsty a jejich dvě tetování splynula v jedno.

„Bille?“

Tázavě pohlédnul na Toma, který se potutelně usmíval, jako by snad chystal zase nějakou tu svoji provokaci. „Nebylo to jen o vlasech, víš?“

Bill ho šťouchnul pod žebra a stisknul rty. „A o čem zas?“

„O tom, že tě sakra miluju.“

autor: GossipGirl