autor: Majestrix & Little Muse
Pentapolis v plamenech
Tom si jen jednou vzpomněl na Billa.
Bylo to na chvíli, když se díval do skelných očí mrtvého vojáka, ruka ležela na straně jeho postele, krk měl celý zakrvácený. Možná že právě jeho prázdné oči mu připomínaly vize jeho chotě, nebo možná to bylo kvůli tomu, že všichni tito muži byli mrtví, schopní vojáci, jaká naděje tedy byla pro jeho Dům? Ale ať už byl důvod jakýkoliv, Bill byl najednou v jeho mysli a ze zamyšlení ho vytrhla až těžká ruku Lorda Luka.
Tom si zakázal na Billa myslet od doby, co začali utíkat. Kdyby na něj myslel, zastavil by se, a kdyby se zastavil, pak by se už nerozeběhl, a kdyby se nerozeběhl, pak by byl mrtvý.
Neměl ponětí, kam utíkali, kam ho Lord Luke vedl, a nezáleželo na tom, protože to zajisté muselo být nějaké důležité místo. Místo, kde bude možno zastavit toto šílenství, někde, odkud se bude moct vrátit v pořádku domů a říct Billovi, že jeho vize nebyla k ničemu.
Okamžitě tu myšlenku zaplašil.
Nebyl čas ptát se kam. Ozývala se spousta výkřiků, celé město teď už muselo být vzhůru, a bylo tu mnohem větší horko než předtím, kouřilo se ze střech, což muselo znamenat oheň, i když Tom žádný neviděl. Proběhli kolem víc než jedné bitky a nezastavili se, aby pomohli strážím. Tom se mohl jen domnívat, že to bylo proto, že tam, kam běží, budou potřeba ještě víc.
Nikdy neviděl tolik z paláce, a věděl, že jako měšťan i jako šlechtic by se do těchto míst nikdy nedostal. Předpokládal, že nepřítel teď už pronikl všude kolem, a nikoho by nenapadlo se v tomto okamžiku zabývat tím, že důvěryhodný Lord, se teď dozví plánky podlaží.
„Tady,“ řekl najednou Lord Luke, a Tom si pomyslel, že by tomu neporozuměl, kdyby se Lord zprudka nezastavil.
„Co?“ zalapal Tom po dechu, předklonil se a opřel se dlaněmi o kolena. Zastavit fyzicky bylo stejně těžké jako zastavit psychicky. Před očima měl mžitky. Dvakrát pořádně zamrkal.
Slyšel pípání něčeho, co znělo jako teleport, to musel být složitý dveřní zámek. Pak ho znovu někdo chytil za rameno a byl protáhnut dveřmi, které pro něj nebyly otevřené dostatečně, jelikož se mu do nich podařilo narazit.
Znovu zamrkal, a pak se rozhlédl kolem sebe, když za nimi Lord Luke zamkl dveře a znovu aktivoval zámek.
Ložnice. Obrovská a skvostná až oči přecházejí. Postel byla dvakrát tak velká než ta, kterou sdílel s Billem.
Tom zaváhal. Bill.
„Tohle jsou princovy komnaty,“ informoval ho Luke, ruka ho znovu postrčila a Tom byl vděčný, protože to znovu přivedlo jeho mysl do přítomnosti. „Pochop, že bych tě sem nezavedl, ale okolnosti jsou bídné. Ale potřebuji někoho, komu můžu důvěřovat.“
Luke by stejně nevěděl, co s Tomem udělat, jestli by ho mohl poslat ven samotného nebo ne.
„Rozumím,“ zašeptal Tom. Kdyby mohl komukoliv jinému s více zkušenostmi uvolnit místo a pustit ho sem místo něj, rád by to udělal.
Ale všichni ostatní byli mrtví.
„Tudy,“ řekl Luke a vedl ho dál za ruku do obývacího pokoje, což byla osamocená místnost připojená otevřenou klenutou chodbou. Na zdi visela krásně vymalovaná mapa a olejová malba, dvakrát tak větší než Tom sám, zdobila zase zeď naproti ní.
Tom zaklopýtal, když ho Luke na tu zeď natlačil, jako by ho chtěl snad protlačit skrz.
„Co…?“ dostal ze sebe, ale Luke ho ignoroval, přistoupil k obrazu a vzal za roh zlatého rámu. „Oh,“ uvědomil si, „dveře.“
Luke se na něj podíval přes rameno, natáhl se za obraz a ani ho od zdi moc neodtáhl. Začalo to cvakat a Tom zvedl pohled, bál se, že se malba zřítí na zem. „Tady?“
„Ne,“ řekl Luke. Na chvilku ruku vytáhl, a pak odešel od Toma přes pokoj k malému stolku v rohu. Tom se díval, jak z kapsy vyndal opravdu starý klíč, aby mohl otevřít jeden ze šuplíků. Dal dovnitř ruku a za chvíli zase odešel jinam, tentokrát k mapě, strčil za ni ruku úplně stejně jako předtím.
Tom na něj mhouřil oči a pak pochopil. Lord Luk otevíral sérii zámků.
Luke k němu zase přispěchal a znovu ho vzal za loket, zavedl ho do dalšího pokoje, který byl také za další chodbou.
V tomto ležely hračky.
„Oh,“ řekl Tom a skoro se zastavil, ale Luke ho táhl dál. „Tohle nejsou… komnaty korunního prince.“
„Ne, toho nejmladšího,“ souhlasil zbytečně Luke.
Přišli by si pro něj jako pro posledního, pomyslel si Tom. Rodinné komnaty jsou určitě propojené a v takovýchto chvílích určitě není kam utíkat.
Byl přistrčen ke zdi dřív, než si to mohl uvědomit a díval se, jak na ni Luke přikládal dlaně.
„Jeden se skrývá přímo před vámi, Lorde Tome,“ řekl mu. „Pomozte mi tlačit; je to těžké.“
Tom přikývl a také přiložil dlaně ke zdi, celou vahou se o ni opřel. Bylo to ale mnohem těžší, než si myslel, chvíli jim to oběma trvalo a dalo jim to opravdu zabrat.
„Tady není zámek?“ odfrkl skrz zaťaté zuby.
„Zámek je uvnitř. Není potřeba, aby byl navenek vidět.“
Tom přikývl a znovu zatlačil, zeď se posunula dostatečně dozadu na to, aby mohli proklouznout. Za těžkým betonem nikdo neuslyší, když se budou snažit najít zámek.
Uvnitř byla tma, jediné světlo sem šlo škvírkou, kterou vytvořili.
V rohu seděl schoulený muž a tři děti.
Nejstarší, následník trůnu, mohl být jen o něco mladší než Bill. Těm dvěma nejmladším nedokázal uhodnout věk. Muž si je všechny přitáhl blíže.
Luke vydechl úlevou, ale pak znovu ztuhl.
„Vaše Výsosti,“ řekl. Drobný pán zvedl uslzený pohled, povolil sevření, když je uviděl. Tom slyšel, jak Luke polkl.
„Kde je váš manžel?“
~*~
Bill vystoupil z teleportu a okamžitě se bál, že už je moc pozdě. Bylo ticho, a jestli byli
Bezvěrci alespoň trošku chytří, pak by na své terče udeřili najednou. Jeho chodidla se dotkal země a on se rozhlížel kolem, nic se ale ve stínech zahrady a Simonina milovaného skleníku nehýbalo.
Něco mu říkalo, aby zůstal ve stínu, aby vplul do temnoty, a tak s malou pomocí magie Bill ustoupil právě v tu chvíli, kdy uviděl dva muže spadnout z nebe. Určitě to byli Bezvěrci, ale jejich brnění nevydávalo takový zvuk jako těch, kteří byli na pozemku Vave.
Tihle nebyli připraveni na to, že by se měli bránit.
Billovi se hlas zasekl hluboko v krku, když šli ke dveřím do Sídla, a než mohl něco udělat svou magií, zastavit je nebo uškrtit, dveře se otevřely a stál tam Gordon; se svou bitevní sekyrou v ruce a bojovným křikem. Prvního Bezvěrce složil k zemi v překvapení, se zachrčením padl na dlaždice.
Ten druhý vytáhl svou vlastní sekyru, ale Gordon mu nedovolil přiblížit se. Dlaněmi stlačil dolů a vzduch zhoustl, byl skoro k nevydržení. Billovi se před očima objevily tečky a všechen vzduch v zahradě jako by měl téct a soustředit se na jediného zbylého Bezvěrce. Bill padl na kolena jen chvíli po narušiteli, nebyl schopný vymanit se ze svého obranného roucha.
Umře snad při tom, když chtěl varovat svého otce? Billovy plíce se nafoukly a dovnitř něj znovu vstoupil kyslík, byl ale stále malátný. Dokud silné ruce nesevřely jeho paže a nezvedly ho na nohy, po chvíli si uvědomil, že na něj mluví jeho otec.
„Bille, synu, jsi v pořádku?“ zeptal se úzkostlivě.
Bill polkl a přikývl. „Nikdy takovou sílu neukazuješ,“ zachraptil.
„Není to něco, co bych chtěl, aby bylo známo. Ať mě mí nepřátelé podceňují.“ Gordon ho pohladil po tváři a přitáhl si ho pevně k sobě. „Nevěděl jsem, že jsi tady. Kdyby se tvůj plášť nezatřepal v mém periferním vidění, pak bych tě zabil.“
„Přišel jsem tě varovat, že možná budete napadeni. Myslel jsem, že pomůžu, ale už vidím, jak jsem byl hloupý, věř mi,“ řekl Bill suše. „Benjamin!“ vzpomněl si. „Tady jsou jen dva narušitelé, ale v Sídle Vave jich bylo mnohem víc; kdo říká, že jich tady také nebude víc?“
„Zemřou krutou smrtí, jestli se ho jen dotknou,“ zahřměl Gordon. Přeběhl k Bezvěrci, který měl stále ještě sekyru v krku, a tvrdě ji z něj vytáhl. Bill utíkal za svým otcem, ohromen.
Nebylo divu, že tento muž měl respekt u vojáků a velitelů.
Netrvalo dlouho a dorazili do křídla pro hosty; dveře do Benjaminova pokoje byly pootevřené. Billovo srdce padlo do žaludku, když je otevřeli a rozhlédli se. Jeho oko zachytilo letmý pohyb a Bill se svalil k zemi. „Benjamine!“ vykřikl.
Benjamin také zakřičel a otevřel oči. „Bille,“ řekl s úlevou. Gordon ho vytáhl zpod postele a pevně ho objal.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše a snažil se ho zkontrolovat.
„Jsem v pořádku. To jen…“ Benjamin ukázal za Gordonovo rameno. Bill se tam podíval a zalapal po dechu. V rohu byl na jedné hromadě Bezvěrec a okrasné kopí, které předtím zdobilo stěnu pokoje, bylo až po dřevěnou rukojeť vraženo do jeho hrudi.
„To… To jsi udělal ty?“ zeptal se překvapeně Gordon.
„Jsem velice dobrý ve zvedání věcí.“ Začervenal se Benjamin a pokrčil rameny. Gordon se na něj podíval, jako by nikdy předtím neviděl nikoho, jako je on.
„Aha. Jsem rád, že ti nic není.“
„Ale přinesl jsem do tohoto váženého domu chaos. Jsem za to zodpovědný, a také za to, že ostatní napadají ty, které máš rád.“
„To ty ne,“ odfrkl si Gordon. „To tvůj manžel za to může.“
„On-“ řekl Benjamin tiše, „podle hovoru, co jsem přijal dnes večer-„
„Ano, to si pamatuji-„
„-byl od jeho- našeho– vordaie-„
„Takže chceš říct, že jsi-„
„Ano,“ řekl Benjamin. „Jsem znovu svobodný.“
Bill se díval ze svého otce na Benjamina, kteří se zdáli být ve svém vlastním světě.
„Otče?“ vyrušil je. „Musíme zkontrolovat zbytek sídla.“
Gordon zamrkal a přikývl. „Ano, samozřejmě. Lorde Benjamine, rád bych, abyste zůstal v mém pokoji, než se vrátím. Z bezpečnostních důvodů,“ dodal nepřesvědčivě.
„To bych moc rád.“ Začervenal se znovu Benjamin.
Bill zavrtěl hlavou a potlačil smích. „Otče…“ naléhal.
Gordon přikývl. „Ano.“ Ještě jednou se podíval na Benjamina a následoval Billa pryč z pokoje.
~*~
Nevěděl. Nevěděl, kde je jeho manžel, řekl jim choť Císaře. Pak jemně vyslechli děti, ale marně. Dva nejmladší neustále usedavě plakali.
Teď byl Tom zase s Lordem Lukem znovu ve spletenci chodeb, znovu za všemi zámky a zpátky v otevřené chodbě.
„Kam jdeme?“ zeptal se.“
„Do Císařských komnat,“ řekl mu Lord Luke, vedl ho. Jeho ústa byla v tenké lince. „Nečekám, že ho tam najdeme.“
Lukův hlas nepozbýval přesvědčivosti, ale Tom stále dostával husí kůži z jeho slov. Nečekal, že tam najdou Císaře, a pak půjdou tedy kam?
Císař už může být mrtev.
Jeho komnaty, jak Tom brzy zjistil, nebyly daleko od těch dětských, což pro něj asi nebylo až tak překvapivé. Jeho dveře měly ty samé zámky jako dveře prince, a netrvalo dlouho a Luke namačkal všechny ochranné kódy.
Naneštěstí a očekávaně, jeho pokoj byl prázdný.
Chvíli stáli bez pohnutí. Tom čekal, kam ho Luke povede; nebyl si jistý jeho počínáním.
„Vaše Výsosti,“ zavolal Luke po chvíli.
Nikdo se jim neozval.
„Schovával by se?“ zeptal se Tom.
„Samozřejmě,“ souhlasil Luke. Povzdychl si. „Ale ne tady.“
„To tady není kam jít?“
Luke se na něj otočil, pohoršený výraz v obličeji, ten zmizel hned, jak se podíval Tomovi do očí. Tom se nejspíš jen snažil být nápomocný a nechtěl nijak urazit bezpečnost paláce. „Vidíš ty dveře?“ ukázal na druhou stranu postele a Tom je vskutku spatřil. „Ty vedou zpátky tam, odkud jsme přišli. Do pokoje korunního prince, a odtamtud do pokoje nejmladšího. Měl jít tam, kde jsme našli je, ne se schovávat pod svoji postel.“
Bylo to sarkastické, ale nemělo to urazit. Tom se ale i tak nakrčil.
„Merovaht říkal, že nepřišel do postele, když nastal čas se ukrýt, ale doufal jsem-“ Luke se zastavil a vydechl, znovu se otočil k Tomovi. „Pak tedy do jeho Slunečního Pokoje.“
Tom se nad tím návrhem zarazil, nejdříve si vzpomněl na specifickou Vizi, která málem zabila jeho chotě, a která vskutku zabila jeho, a pak se opět ozvaly myšlenky na Billa a on se nedokázal pohnout z místa.
„Pojď,“ vyštěkl Luke, tentokrát ho nestrčil, ale rozkaz dal Toma do pohybu.
~*~
Bill následoval svého otce naskrz sídlem, budili obyvatele, kteří neměli ani ponětí, jak blízko smrti byli. Lord Gordon byl obrazem síly budící respekt až strach, obličej soustředěný a bojovnou sekeru v pozoru. Nechtěl šetřit ty, kteří chtěli ublížit jeho Domu. Bill jim svítil na cestu, aby mohli překvapit ty, kteří by se mohli schovávat, ale i po tom, co prohledali domy sluhů, museli přiznat, že jediní vetřelci byli ti dva ze zahrady.
„Tolik se mi ulevilo,“ zabručel Gordon, když se vraceli k hlavní budově. „Bylo by mi opravdu zle, kdyby se kdokoliv zranil; kdybych to nezvládl včas.“
„Díky Bohům,“ zamumlal Bill. Spěchal chodbou, která vedla do zahrad, a rychle spočítal mrtvé. Nikdo Gordonův útok nepřežil, tiše vydechl úlevou. Otočil se na svého otce, který se tvářil vyčerpaně, únava na něj začala pořádně doléhat.
„Doprovodím tě domů. Chci, abys byl v bezpečí,“ řekl Gordon, když konečně došli k dlážděnému chodníku, které určovaly cestu k teleportu. „Dívej se pod nohy.“
Bill i tak maličko uklouzl, ale rychle se narovnal. Zvedl pohled, ale teď už nebyl v zahradách svého otce, ale ve velice zdobeném pokoji. To, po čem se mu smekla noha, byla tmavě rudá tekutina… krev.
Zachvěl se a udělal další krok do místnosti, zalapal po dechu. Tom ležel na zemi v kaluži své vlastní krve. Bill se k němu s výkřikem vrhl, jemně ho přetočil. To, co našel, z něho vyrazilo všechen dech a z jeho hrudi se draly silné vzlyky. Tomovo oblečení bylo skrz naskrz prosáklé krví a na břiše měl hlubokou sečnou ránu. Hrudník jeho manžela se lehce zvedal a každý jeho chabý pokus o nadechnutí přešel do sípavé křeče, a i když jeho oči byly otevřené, Billa neviděl.
„Tomi,“ zašeptal. „Prosím, slyšíš mě?“
„Ne, Tome!“
„Co, co je s Tomem? Bille!“
Bill zamrkal a ztěžka se opřel o svého otce. „To… Tomi…“ narovnal se a snažil se uklidnit své srdce. „Do paláce, musíme se tam dostat, než bude pozdě!“ Bill táhl svého otce k teleportu. Nikdy ve svém životě nenamačkal souřadnice teleportu tak rychle, se zábleskem světla byli pryč.
~*~
Tak dlouho hledali, místo po místu prošli každý kus paláce podle krizového protokolu, až se Tom dostal do stavu nervózního očekávání, v jehož sevření byl tak dlouho, že si na něj zvykl. Nic se nestane, protože se zdálo, že je to už věčnost, co je v tomto předpeklí na srázu nebezpečí. Bylo to nepříjemné, ale ne bezprostřední.
Ve chvíli, kdy vešli do Císařského Slunečního Pokoje, se to stalo okamžitým.
Tom cítil, jak Luke po jeho boku ztuhl, a on sám nemohl udělat nic jiného.
Uprostřed pokoje stáli dva muži, a Tom měl na chvíli skoro až směšný dojem, že se objímají. A pak uviděl násilné trhnutí, když jeden druhého odstrčil, ale moc jej přitom od sebe nedokázal odrazit, a Tom se podíval na sekeru mezi nimi, kterou oba svírali.
Tom se s Císařem nikdy nesetkal, ale okamžitě ho poznal, stejně jako poznal Bezvěrcovo brnění na druhém muži.
Instinktivně udělal krok vpřed, dříve, než to udělal i sám Lord Luke, a zavrávoral, skoro to neustál. Když se podíval dolů na překážku, která ho zadržela, uviděl těla ležící na zemi. Ne hodně, ale nesmírně hodně.
Všichni to ale byli Bezvěrci.
Jeho pohled se s novou úctou vrátil k Císaři.
„Lorde Luku-“ začal, ale on už se pohyboval. Tom měl šílenou chuť ho zastavit, jako by jeho zásah mělo tohle všechno udělat reálným, určitě by je to strhlo, ale neudělal to. Díval se, jak šel Luke okruhem, uviděl, když oba, Císař a Bezvěrec, zjistili, že je tady, uviděl, že ho Císař poznal. A pak se Luke natáhl nad Bezvěrcova ramena a sám uchopil držadlo sekyry.
Tom stál a čekal, že se jim tento taktický krok vymstí, ale pak Císař zacouval a Luke tvrdě přirazil rukojeť sekyry nepříteli ke krku.
Zdálo se to až moc lehké. Tom se na ně chvíli díval, sledoval, jak se muž dusí, pomyslel si, že určitě zemře, že jeho ruce nedokážou odtáhnout rukojeť dostatečně pryč na to, aby se nadechl.
A pak, Bezvěrcovy ruce opustily jeho krk. A začaly sahat do jeho brnění.
Nebyl čas myslet, Tom si nedokázal vysvětlit, proč to bylo špatné, proč se mu žaludek propadl a jeho srdce bušilo jako o závod. Jednal instinktivně jako celý večer, udělal krok vpřed, a potom další, ani neměl čas na Luka vykřiknout, jen skočil po Císaři a potom už jen ucítil bolest v boku, když se oba dva svalili na zem.
A pak nic.
~*~
Tom otevřel oči a zjistil, že leží na chladných schodech, cítil proti své tváři tvrdý kámen. Natáhl nosem, vzduch byl sladký a tichý stejně jako před lehkou podzimní bouřkou, posadil se a rozhlédl se. Pod ním byla spousta schodů, dlouhá cesta dolů. Další schody nad ním. Nic. Nikdo.
Zdálo se, že je sám.
„Ne. Jsem tady já.“
Tom se otočil nahoru do schodů.
Postava muže k němu sestupovala a Tom zamrkal, aby zaostřil. Teď už slyšel žoviální zvuky smíchu a radosti nahoře, za sebou, jako by následovaly toho cizince před ním, než vymizely. Muž, který se předtím tak tajemně představil, teď stál přímo před ním, a Tom zalapal po dechu a posadil se.
„Ale ty jsi přece mrtvý.“
Bushido přikývl. „Jsem,“ odpověděl zlehka.
„Tak co tady děláš?“ podíval se znovu dolů, a pak kolem sebe do nekonečna. „Co je tady?“
Válečník zaváhal.
„Nepřišel jsem tě navštívit, Lorde Tome. Objevil ses v životě po životě.“
Tom zbledl, znovu se pohledem vrátil k Bushidovi, a pak se snažil podívat za něj, nahoru do schodů. Znovu slyšel ty tiché zvuky, ale zmizely stejně rychle jako předtím. Opřel se dlaní o kamennou zeď po jeho pravici, jediná pevná věc v jeho dohledu, kromě schodů a jeho společníka. Takže hora. A byl tu takový všeobjímající klid, že byl až skoro hmatatelný.
„Já jsem umřel?“ vysoukal ze sebe přidušeně.
„Ano.“
Tom se opřel jednou rukou o koleno a druhou o schod před ním, zvedl se na nohy. Byl stále menší než druhý muž, už jen kvůli tomu, že stál na nižším schodu. „Takže ses přišel zlomyslně radovat,“ řekl, „říct mi, že když Bill není tvůj, tak nebude ani můj?“ Bushido mu na to nic neřekl, ale Tom cítil, že se plete. Zamračeně se na Bushida díval. „Milovals ho tak, jako on miloval tebe?“
„Zbožňoval jsem ho stejně jako ty.“
„Samozřejmě,“ odfrkl si Tom. „Dokonalá láska tvrzená pochopením a předurčená k předčasnému konci na samém počátku svého rozkvětu. Jak se můžu rovnat tomu, co bylo psáno ve hvězdách?“
Bushido se na něj podivně podíval a zavrtěl hlavou. „Tolik nenávisti.“
„Ne, kdepak, to není nenávist.“ Zavrtěl Tom také hlavou. „To je jen závist, spalující, zotročující žárlivost; emoce, která je daleko méně úctyhodná a mnohem infantilnější. Chci tě nenávidět. Snažil jsem se tě tolikrát nenávidět. Ale vidím, že nemohu, ať už je důvod jaký chce.“ Tom se znovu podíval za Bushidova ramena. Skoro jako by slyšel hudbu a smích. Kdykoliv se snažil zachytit i hlasy, zvuky se opět utišily, dokud se svou pozorností nevrátil zpátky k padlému hrdinovi.
„Proč jsi sem za mnou přišel?“
„Protože tady nemáš být. A protože,“ Bushido zaváhal, „chtěl jsem se setkat s mužem, kterého samotní Bohové shledali předurčeným a hodným toho, aby milovat Billa po zbytek jeho života.“
Tom čekal, ale už nic nepřišlo. „Co dál?“ zeptal se.
„Láska, kterou k němu chováš, je vtepaná do tvé duše. Je opravdu požehnán, že tě má, a že ty máš jeho.“
Zvuk se ozval a znovu zmizel, Tom zamrkal. „Mně není dovoleno vstoupit?“ naléhal zlostně. „Mám tady sedět celou věčnost, jen tady venku?“
Bushido zavrtěl hlavou. „Ty po těchto schodech nepůjdeš ještě notnou řádku let. Bill tě volá, cožpak ho neslyšíš?“
Tom se zarazil, pocítil, jak ho něco tahá, velmi jemně v jeho mysli. Vskutku ho slyšel, když na to pomyslel. Možná, že tady byla možnost volby. Otočil se od Bushida. „Bille!“ zavolal dolů ze schodů a jeho vlastní hlas se mu vrátil ozvěnou.
A pak, po chvíli, znovu ucítil to jemné zatahání.
Rozeběhl se směrem dolů a už se neotočil.
autor: Little Muse & Majestrix
překlad: LilKatie
betaread: Janule & modrozelená
Som rada, že sa Billovy a Gordonovy nič nestalo. Dúfam, že sa Tomovy bude v poriadku, a že sa už nikomu nič nestane.
Ach…kolikrát ještě utrpím šok :D? Tolik se mi na konci ulevilo!!
Nádhera <3
řvu. má typická reakce při zmíňce Bushida, to už asi nikoho nepřekvapí. :') nikdy prostě nepochopím, proč takový šlechetný a úctyhodný muž nedostal tu boží výsadu, aby mohl zbytek svého života plného záslužných činů strávit se svou láskou. a jsem si jistá, že se s tím ani po posledním díle povídky, který se nezadržitelně blíží, nesmířím. 🙁
dnešní díl byl nabitý dějem a emocemi. udatný Gordon se evidentně s Benjaminem stále víc sbližuje, oba si svůj happy end zaslouží. neubránila jsem se při té jejich krátké společné chvilce úsměvu. 🙂 ale pořád se divím, že mi Billovy vize ještě nezpůsobily infarkt a nebo že je nezpůsobily samotnému Billovi..
a možná je trochu škoda, že Tom s Bushidem nedostali trochu delší příležitost k rozpravě, aby i Tom nakonec všechno pochopil..
každopádně! běž, Tome, běž! musíš se vrátit k Billovi. 🙂
No ty vole 😀 (pardon, já jen snad ani nejsem schopná nic jiného říct :D) … Pusu tu mám až někde na podlaze a nestačím zírat. Tohle byl naprosto úžasný díl! =)) Ten týden teď už ale vážně bude naprosté mučení… po takovémhle konci 😀 Nevím, asi skutečně nemám víc slov, která bych mohla použít 😀 a opakovat se, jak je povídka naprosto dokonalá, se mi už nechce 😀 Těším se na další díl =))
Jsem z toho na nervy! Je to tak krásný, že bych tu nejradši brečela dojetím, jak malá želva!:-@ Hrozně se těším na další díl, a mrazí mě z toho, že blížíme do finále!:(
Mě se málem zastavilo srdce, když Tom "zemřel"! Takový šoky na mě takhle v neděli v podvečer… A pak mám mít klidný spaní 😀
Zatraceně – tak to jsem nečekala.
Jak říká Helie – bude to sakra utrpení čekat až do další neděle.
Ale ráda si počkám, i když bych si to mohla přečíst v originále, protože překlad LilKatie je prostě skvostný. – Díky moc!
So many emotions in one chapter :). I feel fear, injustice,hope… . Last but not least I feel Bill's love. GO ON ,TOM !! Tom's place is by Bill's side 🙂 4ever (that reminds me Tokio Hotel song – By your side ♥ )
Ježiš…strašně jsem se lekla,že Tom doopravdy umře…fuj 🙁 Moc se těším na další díl vypadá to,že už jdem do finále!!!Dík autorkám a za překlad 🙂