Cejchovní znamení 3.

Pravá tvář

Otrokáři odváděli své otroky zpět k práci. Anis sledoval, jak se za ním obrací s otázkou v očích, ale on jejich pohledy záměrně ignoroval. Čekal, dokud nebude jediný kromě žen, kdo se kolem stanu pohybuje. Když se tak konečně stalo, vydal se na obchůzku. Vyhýbal se pracovním skupinkám a ohlížel se za každým zvukem, který by mohl značit přítomnost mladého otroka. Zdálo se, že Bill se vypařil z povrchu zemského. Anis se pomalu začínal přiklánět k variantě, že jeho zmizení vyhlásí oficiálně, když k němu dolehly tiché vzlyky a popotahování. Vycházely z mezery mezi třemi pískovcovými bloky.

Anis se k nim potichu vydal, aby chlapce v jejich stínu nevyplašil. Sedl si do písku vedle něj a mlčky zkoumal jeho pokroucené tělo. Při bližším pozorování rozeznal, že chlapec neleží tak, jak by chtěl, nýbrž jeho poloha se vzdáleně podobá té modlitební. Zaskočilo ho to. Neměl nejmenší tušení, že by v jeho skupině stále ještě přetrvávala náboženská počestnost. Samozřejmě v existenci Bohů věřili všichni, ale žádný z otroků a mnohdy i z otrokářů nebyl dostatečně gramotný, aby věděli, jak správně s Bohy jednat, aniž by je urazili svojí nevědomostí. V černovlasém chlapci zřejmě dřímalo daleko víc, než se povrchově mohlo zdát.

Otrokář se k němu nejistě přisunul blíž a opatrně mu položil ruku na záda pokrytá krví. Chlapcovy vzlyky nabraly na síle.

„Prosím, nebijte mě! Slibuji, že to už víckrát neudělám! Ostatní ze skupiny tvrdili, že budu dnes v noci cejchován a já jsem pouze chtěl Bohy poprosit, aby rozhodli moudře nad mým osudem. Jen jsem se chtěl pomodlit,“ popotahoval černovlásek a snažil se vymanit z otrokářova doteku.

„Bohové vždy rozhodují správně,“ odvětil mu skálopevně Anis. „Teď vstaň a vrať se se mnou ke stanu. Když už pro tebe cejchování není žádnou novinou, musíme tě řádně připravit.“

Chlapec zvedl k otrokáři uslzené oči. Měly barvu nejchutnější čokolády, a když si člověk nedal pozor, snadno klesl do jejich omamné příchuti. Anis se nebránil jejich hloubce, ale na dně našel pouze bolest a strach. Rozptýlen pokynul chlapci, aby vstal.

„Neublížím ti,“ prohodil ještě, když bok po boku mířili ke stanu.

*

Modrooká zrzka už čekala na Anise a jeho mladého otroka v jeho stanovém pokoji. Přinesla všechny potřebné věci, které budou při přípravě chlapce pro velkolepou slavnost potřebovat. Nervózně rázovala po stanovém pokoji. S úlevou vydechla, když Anis konečně odhrnul plachtu překrývající vchod a vstoupil dovnitř. Za ním se loudalo pubertální dítě s umouněnými tvářemi. Když Anis k ženě promluvil, zvedlo hlavu a vykulilo na ni nádherné uplakané oči.

„Mayo… Netušil jsem, že už tu budeš,“ oslovil ženu otrokář, ale ta se na něj pouze ušklíbla. Okamžitě se začala věnovat překvapenému otrokovi. Chytila ho za ruku a dovedla k provizornímu lůžku. Každý pokoj takové měl. Využívali je otrokáři při nočních směnách, kdy drželi hlídky nad spánkem nevyzpytatelných otroků.

„Ty musíš být Bill!“ zaševelila Maya, když chlapec dosedl na lůžko. Ten se zmohl jen na vyjukané přikývnutí. Maya ho pohladila po tváři, než se vzdálila, aby otrokáři sdělila úkoly.

„Omyješ mu rány,“ rozkázala neústupně.

„Lehni si na břicho,“ zabručel otrokář a z každého jeho pohybu čišela nevole. Tohle mu Maya udělala schválně! Bill si poslušně lehl na břicho a hlavu si podepřel rukama, aby mohl sledovat tu zvláštní ženu. Otrokář usykl, když spatřil hluboké rány, které měl na svědomí on sám. Některé se vzájemně křížily, z jiných se šklebilo maso, ostatní už připomínaly pouze růžové jizvičky nebo zvrásněné strupy. Po celých Billových zádech se rozprostírala mapa zaschlé krve. Anis opatrně přiložil vlhký hadřík Billovi na bedra. Odpovědí mu bylo překvapené vypísknutí.

Otrokář opatrně objížděl hadříkem zbytky neporušené kůže, aby je zbavil zaschlých krvavých kaněk a získal tak lepší přístup k ošklivým ránám. Několikrát musel hadřík přemáchnout v nádobě s vodou, kterou mu Maya přistavila k posteli. Chladivá voda pomalu dostávala krvavý nádech. Když dokončil omývání, vzal si od Mayi čistý hadřík, kterým Billovi vymyl z ran písek. Chlapec sykal a chvílemi se i automaticky zakusoval do polštáře, aby se jeho výkřiky neroznášely po celém stanoví. Trpěl hlavně ve chvíli, kdy otrokářovy hrubé ruce dospěly k jeho krku.

„Neměl bys mít poraněný krk. Krk je jedním z mála míst, kam se cejchuje. Vlastně nejčastěji se cejchuje právě tam.“

Bill se nezmohl na odpověď. Záda měl v jednom ohni a pulz v ranách jej dováděl na pokraj bezvědomí. Nechtěl si dovolit ponořit se do chladivé náruče věčné temnoty. Místo toho radši bořil obličej do polštáře a úzkostlivě se snažil skrývat svoje slzy před otrokářem a Mayou. Když bolest umírnila svá muka a bezvědomí přestalo usilovat o chlapcovo tělo, dovolil si pozvednout hlavu. Zalapal po dechu. Otrokář si z obličeje stáhl svoji roušku. Uhrančivě temné oči plné očividné starosti upíral na Billa, zatímco si dalším čistým hadříkem stíral z oroseného čela pot. Bill mu pohled sebevědomě opětoval, ale brzy jej přesunul na otrokářovy rysy, na každý kousek tmavé pleti, na krátce zastřižené vousy, s úmyslem zapamatovat si každý sebemenší detail. Žádný jiný otrokář by si nikdy nedovolil stáhnout svoji roušku před některým z otroků…

„Na,“ promluvila Maya a vytrhla Billa z jeho urputného soustředění. „Natři mu tím ty rány. Já mu zatím připravím něco na zklidnění.“ Otrokář si od ženy poslušně převzal malou nádobku s mastí, zatímco ona opustila stanové prostory vyhrazené pro Anisovo pohodlí. Anis si klekl vedle postele a nabral na prsty hustou lepkavou mast. Něžně ji vtíral Billovi do ran. Chlapec se pod ním neustále kroutil se snahou nahlédnout mu znovu do tváře.

„Neměl byste si přede mnou sundávat roušku,“ prohodil Bill, když konečně našel pozici, ve které viděl otrokáři do soustředěného obličeje.

„Já vím,“ odpověděl naprosto chladně otrokář.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se Bill s rostoucí zvědavostí.

„To ti nemohu říct. Už tak víš příliš mnoho.“

„To není fér! Vy znáte mé jméno, moji tvář, a dokonce i mé vlastnosti. Já znám pouze dotek vašeho biče a nyní i vaši tvář. Jak mohu důvěřovat někomu, jehož jméno mi zůstává zatajeno?“

„Jsi drzý, chlapče.“

„Nejsem drzý. Dovoluji pouze své upřímnosti, aby vyklouzla na povrch, protože jste slíbil, že mi neublížíte. Já vám věřím a z vašeho odhalení usuzuji, že i vy důvěřujete mně. Je potom pro vás jméno taková oběť?“

„Anis,“ zabručel nespokojeně otrokář s úmyslem nadále si Billa nevšímat.

„Anis,“ zopakoval Bill šeptem s vítězoslavným úsměvem ve tváři.

Něco v tónu jeho hlasu rozechvělo otrokářovy prsty. Na několik okamžiků přestal roztírat mast po Billových zádech a jen tak se zadíval chlapci do tváře. Bill konečně dovolil svým očím chvíle odpočinku – zavřel je. Ve tváři se mu rozléval výraz blažené spokojenosti. Něco na tom pohledu, možná úsměv, možná hloubka oddanosti, nutilo Anise k zamyšlení. Chlapec v něm probudil jiskru, o které myslel, že když vyhasla, už nikdy nepropukne k životu. Bezděky přejel chlapci po neporušené kůži na obnaženém boku. S uspokojením sledoval, jak Billův úsměv roste. Laskal hrubými prsty chlapcovu kůži a v myšlenkách se vracel k bezesným nocím, které kvůli němu zažíval. S každou další ranou, kterou Billovi uštědřil, jako by ubíjel i sám sebe. Jediná Maya věděla o jeho slabosti.

Jediná Maya ho dokázala hlasitým odkašláním vrátit zpět do reality…

*

Billovy rány konečně zahájily proces hojení po hodinách urputného ošetřování. Maya se opět odešla věnovat svým ženským povinnostem. Bill potřeboval načerpat energii a po odvaru z bylin, který mu Maya připravila, se mu příjemně zavíraly oči. Znaven nechal víčka zvolna klesnout. Poslední, co mohl vidět, byla otrokářova tvář stažená obavami.

Anis seděl na stoličce a očima putoval po chlapcově zuboženém těle. Tušil, co se stane, když Amendetom nalezne v otrokovi zalíbení a zjistí hloubku jeho ran. Anis se bál o vlastní tělo, které mohlo být předhozeno jako večeře faraónově lvici La-ile. Jako už tolikrát předtím mu na rameno dopadla jemná ženská ručka, a když zvedl oči, oslnil jej přívětivý úsměv.

„Neměj strach, Anisi. Všechno bude v pořádku. Bohové nedovolí, aby se ti něco stalo. A pokud jde o Billa… Ten chlapec má na svůj věk neskutečně tuhý kořínek. Všechno proběhne tak, jak má.“

autor: Helie