Connect With The Devil 14.

Štíhlá postava s dlouhými narovnanými blond vlasy se rozvalovala v měkkých peřinách a do uší jí ze sluchátek duněla hlasitá hudba. Na přivřených víčkách se třepotaly řasy a kadeře se vlnily po polštářích, jak pokyvovala hlavou do rytmu hudby. Serina od té události u Helerů nemohla myslet na nic jiného. Byla z celé té situace mezi ní a Benem čím dál nešťastnější. Všechno se zhoršovalo den ode dne víc a víc. Už to nebyl ten standart, na kterém stáli a nepohnuli se z místa. Ten byl alespoň snesitelný, ačkoli ne ideální. Stále v sobě udržovala malinkou naději, že se to zlepší a začne pomalu vracet zpátky do normálu. Jenže pravdou byl bohužel pravý opak. A ta slova, jež Ben pronesl, jí zněla pořád v hlavě. Chladný tón a jistota, se kterou je vyslovil. Byli spolu již rok a dva měsíce. Nebyla to sice bůhvíjak dlouhá doba, ale byla dost dlouhá na to, aby to jenom tak zničehonic utnuli, a chvíle, co spolu prožili, hodili za hlavu a už se neohlíželi. Serina si v tuto chvíli nebyla úplně jistá, jestli by se city, co k Benovi aktuálně chovala, daly nazývat láskou, po tom odstupu, jaký se mezi nimi vybudoval. Věděla však, že ho nechce ztratit. Její úvahy byly přerušeny násilným vtrhnutím do pokoje její matkou a stržením sluchátek z uší. Serina se na ni nechápavě podívala a snažila se vydedukovat, proč pro všechno na světě vypadá, jako by to přehnala s opalováním na slunci. Její tvář byla rudá. Rudá vztekem.

„Právě jsem se vrátila ze schůzky s tvým učitelem matematiky!“ Řekla rázně a založila si ruce na prsou.

„A?“ Zeptala se nechápavě Serina a svou matku tím vytočila ještě více.

„A?! Propadáš! Tvoje nejlepší známka je 4- a tos prý ještě pravděpodobně opisovala! Můžeš mi to nějak vysvětlit?“ Serinina matka nechápala, jak se může tak lehkomyslně ptát.

„Já za to nemůžu.“ Rozhodila Serina rukama a nadhodila dramatický výraz. Vždy, když jí něco nevycházelo, snažila se vinu hodit na někoho jiného. „Matika mi nikdy nešla a tenhle učitel si na mě zasednul. Dělá mi naschvály a chce mě potopit.“

„Opravdu? A proč by to dělal, hm? Připadal mi naprosto nestranný a naopak má zájem na tom, abys prošla a dostala se k maturitě. Ale pokud tam máš samé 5, chápu, že z toho nemohl vykouzlit žádný zázrak. S tímhle přístupem tě k ní ani nepřipustí!“

„Mám tam 4-.“ Bránila se Serina a její matka se na ni nevěřícně podívala. Zavřela oči, přiložila si prsty na spánky a hluboce vydechla. Musela se trochu uklidnit před tím, než byla schopna promluvit.

„Tenhle tvůj nezodpovědný laxní přístup skončí, a to brzy. Domluvila jsem ti doučování na doporučení tvého učitele. Představ si, žák 3. ročníku je v matematice jeden z nejlepších na škole. Je od tebe o rok mladší a ty si oproti němu neumíš pomalu spočítat stav financí ve své peněžence. Jak je tohle propána krále možné?!“ Dala Serinina matka patřičný důraz na svá poslední slova.

„Oh můj bože. Určitě mi dohodil jednoho z těch šprtů…“ Zakroutila hlavou Serina. „Oni totiž na ten obor kvůli matice šli, chápeš? Matika, fyzika, chemie, počítače, cokoli, jsou to géniové, šprti, ti, co mají čísla v mozku zakódovaný snad od narození… tak jak je můžeš vůbec srovnávat se mnou?“ Položila si Serina na hruď dlaň a opravdu uvažovala o duševním zdraví své matky.

„Já po tobě přeci nechci, abys byla géniem na počty. Očekávám pouze nějakou snahu a úsilí. Je to tvoje budoucnost.“

„Mami, momentálně mám mnohem důležitější starosti. Pitomá matika je to poslední, na co myslím. Nějak to zvládnu.“ Odbyla ji lehce Serina.

„Ne!“ Trvala si na svém její matka. „Buď se začneš snažit a chodit na to doučování, nebo ti nechám zablokovat kreditní karty, utnu ti veškerý přísun peněz a to auto, co jsi měla dostat k narozeninám, nedostaneš. Žádné párty ani večírky.“

„To nemůžeš udělat!“ Vykřikla Serina s hrůzou.

„Když ty můžeš propadat z matematiky, já můžu udělat tohle.“ S těmihle slovy její matka bez dalších diskuzí odešla. Serina se s otráveným zavrčením sesunula zpátky mezi hromadu polštářů. Pochybovala o tom, že život může být více posranější.

…

Atmosféra v domě Helerů byla od přivítací oslavy docela napjatá. Proto Carolyn naplánovala, že si udělají výlet k jednomu jezeru, k němuž jezdili každý rok. Koneckonců počasí k tomu bylo jako stvořené. Jeli třemi auty, jelikož 5 lidí a věci, co měli sebou, by se do jednoho auta nevešly. Ben jel svým jeapem a Adrian s Valerií také jeli vlastním autem, stejně tak jako Carolyn s Dierckem. Carolyn od rána házela Benovým směrem ublížené pohledy a dávala mu dost patřičně najevo, jak se jí včerejší výměna názorů dotkla. Ben byl docela otrávený. U jezera to měl rád, jenom scházelo vyměnit společnost a idylka by byla na světě. Naštěstí se Carolyn nepokoušela znovu pozvat Serinu, a Ben za to byl vděčný. Vypořádávat se s Carolyn samotnou nebylo nic lehkého, a kdyby tu k tomu všemu přibyla Serina, nejspíš by to Ben psychicky neustál.

Cesta k jezeru nabízela možnosti dvojitého pruhu, čímž se předcházelo dlouhému zástupu kolon. Zdálo se, že Helerovi nebyli jediní, kdo dnes dostal ten samý nápad. Na dálnici byl hustší provoz než obvykle. Carolyn s Dierckem se poklidně drželi v zádi. Adrian s Benem jeli každý v jiném pruhu poměrně stejně rychle. Zastavil je semafor, který začal zářit zuřivě červenou barvou. Oba měli otevřená okýnka, aby jim do aut proudil čerstvý vzduch. V uzavřeném prostoru by se upekli za živa. Adrian měl předloktí opřené o dveře auta a prsty na ně lehce vyťukával melodii písně, jež právě hrála v rádiu. Rozsvítila se oranžová a Adrian protúroval motor. Pozvedl obočí ve výzvě a otočil se směrem k Benovi. Ten ho naopak v zamyšlení zbrázdil. Vrtalo mu hlavou, co má jeho straší, bláznivý bratr v úmyslu. Semafor skočil z oranžové barvy na zelenou.

„Uvidíme se na místě, bráško.“ Mrknul Adrian na Bena a svižně se rozjel. Ben pootevřel pusu v údivu, ale rychle se vzpamatoval, když se mu před očima bratrovo auto začalo ztrácet v dálce. Zařadil a prudce sešlápnul plyn. Gumy zaskřípaly a zanechaly na silnici stopu. Jakkoli moc Benovi připadala celá tahle situace šílená a absurdní, nezpomalil tempo své jízdy a brzy ho od Adriana dělilo jen pár aut. Již od svého narození takhle bojovali, třebaže o hloupou věc. Nezáleželo na tom, co bylo v sázce, nýbrž šlo o ten pocit při výhře. Většinou tyhle provokace začínal Adrian. Ben to mohl jednoduše ignorovat. To ovšem nikdy neudělal, nechtěl totiž Adrianovi dopřát to uspokojení z toho, že se ani nesnaží, nebojuje. Navíc neměl v povaze se vzdávat předem. Toužil svého bratra pokořit, ať se jednalo o cokoli… být v něčem lepší, jak pro osobní pocit, tak v očích svých rodičů.

Valerie v autě vyšilovala, neměla ráda příliš rychlou jízdu. Adrian na její varování nedbal a ještě zrychlil, když za sebou zahlédnul Benovo auto. Ben Adriana nyní dojel a ušklíbnul se jeho směrem. Bohužel se dva pruhy zase začaly slévat v jeden. Adrian nadhodil vítězný výraz a ukázal prstem před sebe. V protisměru jel náklaďák. Ben se musel pohotově zařadit do toho samého pruhu jako Adrian, jinak by se s nákladním vozidlem srazil. Nemohl se vmáčknout za svého bratra, jelikož tam nebyla dostatečně velká mezera. Musel prudce zabrzdit, čímž docílil toho, že se pruh vedle něj posunul kupředu. Zajel tam, kde se naskytl prostor akorát pro jeho auto.

„Sakra.“ Zaklel a naštvaně praštil dlaní do volantu. Adriana ztratil z dohledu a teď zrovna neměl moc možností na předjíždění. Jeho bratr zvítězil. Uměl si představit ten výraz uspokojení na jeho tváři.

„Ty jsi totálně zešílel!“ Vystoupila z auta rázně Valerie, jakmile dojeli na místo.

„No tak, lásko, byla to jen trocha srandy…“ Rozhodil Adrian obranně rukama. Chtělo se mu protočit oči z toho, jaké scény jeho budoucí manželka dělala. Takhle to dopadalo při každé rychlejší jízdě.

„Trocha srandy?! Mohli jsme se zabít, a co teprve Ben? Jste oba dva vyšinutí magoři!“ Prskla a rozešla se směrem k vodě. ‚Však ona se vrátí, až trochu vychladne.‘ Řekl si v duchu klidně Adrian a otevřel kufr auta, aby mohl vytáhnout věci.

…

Celá rodina Helerů i s Valerií, která se měla stát, co nevidět její součástí seděla na dece u jezera. Valerie byla na Adriana stále ještě trošku nahněvaná. Nenechala si tím však zkazit vyhlídku příjemně stráveného dne a nechtěla ji taktéž ničit nikomu dalšímu. Ben se nípal v kelímku citrónového sorbetu a příliš nevnímal, o čem se ostatní baví. Bloudil ve svých vlastních myšlenkách. Ne, že by to snad někomu vehementně vadilo. Nikdy nepochopil, proč byl mnohdy přímo nucen jezdit na tyhle rodinné výlety, když se zabavit uměli moc dobře sami i bez něj. Zvednul se se slovy „jdu se projít“ a vykročil podél břehu jezera. Horký písek mu protékal mezi prsty na nohou a slunce se odráželo od jeho opálené pokožky. Oceánová modř, co mu plavala v očích, byla zářivější a intenzivnější, než by jakákoli voda v jezeře či moři mohla kdy být. Nějaké dvě dívky procházející kolem něj si ho zkoumavě prohlédly a zachichotaly se. Za pohled stály. Ben se ale nenamáhal s tím jim ho věnovat. Jeho pozornost upoutala matka se dvěma dětmi. Byli to dva malí chlapci, nejspíš dvojčata. Stavěli menší hrádky z písku. Jednomu chlapci se hrad rozbořil a měl z toho na krajíčku. Druhý chlapec svému bratrovi velkoryse nabídnul, že může jeho hrad sdílet s ním. Ben se nepatrně pousmál. V jejich případě by to vypadalo přesně naopak. Adrian by se Benovi jistě škodolibě vysmál a dal mu patřičně najevo, jaké je oproti němu nemehlo.

…

Temné oči se zkrvaveným bělmem se otevřely a jejich majitel si uvědomil ostrou bolest vystřelující přímo do hlavy. Pokusil se otočit na stranu, ale brzy zjistil, že hlava není jediné místo, které příšerně bolí a pro nedostatek síly ovládnout své tělo dopadl na tvrdou špinavou podlahu.

„Kurva!“ Vyrazil ze sebe. Bolelo ho dokonce i mluvit. Ležel na břiše s hlavou otočenou na levou stranu, kde to tolik nebolelo, a rozhlédnul se po místnosti. Vypadalo to známě, jako jeho byt. ‚Divný.‘ Pomyslel si. Nevzpomínal si totiž, že by si šel lehnout. Vlastně si nepamatoval vůbec nic. Měl jedno velké zamlžené okno. Uslyšel za sebou kroky.

„Oh, pan Pekelný se nám uráčil probudit z říše snů.“ Po hlase poznal basáka z kapely.

„Jestli tohle byla říše snů, tak mi potom řekni, jak vypadá říše nočních můr.“ Vyžbleptnul ze sebe s obtížemi Bill a zapřel se rukama o zem v pokusu se zvednout. S bolestivým zasyčením však padl do své dřívější pozice.

„A jak by sis jako tu říši snů představoval po takový bujarý noci?“ Fred se sehnul, popadl Billa za rameno a pomalu mu pomáhal do stoje.

„Kvalitní kuřivo, dobrej chlast a pěkný děvky au… sakra, dávej si bacha, já sem ex ofo zboží, kapiš? Jedinej kus na světě, škoda by byla nevratná.“ Zanadával Bill. Cítil nepříjemné táhnutí v každém kousíčku svalu.

„To už je.“ Utrousil Fred.

„Pravda. Tak proč tady stojíš a žvaníš, místo toho, abys našel toho bastarda, co mi to udělal a vyrovnal účty?“ Pokusil se Bill pozvednout obočí. Tento počin si ale rychle rozmyslel, když ucítil prudkou bolest.

„Ďáble, byl si to ty, kdo tohle celý začal.“ Řekl Fred a vydal se za Billem, jenž se vlekl zdemolovaně do kuchyně.

„Fakt?“ Bill otevřel ledničku a vytáhl z malého mrazícího boxu na jejím vrcholu pytlík s hranolkami. Už nemrazil tak intenzivně, jelikož jeho dvířka byla vylomená. Billa nebavilo je pořád otvírat a zavírat, tak se jich jednoduše zbavil. „Je to možný.“ Dodal po chvíli a připlácnul si pytlík na stranu hlavy, kde byla bolest nejhorší. Druhou rukou prohledal kapsy, přičemž zjistil, že vytouženou krabičku cigaret u sebe nemá.

„Dopíči se na to taky můžu vysrat, daruj mi cigaretu Fredstere [čti Fredstre].“ Upřel Bill na Freda prosebný pohled.

„Ty fabriko, dlužíš mi už nejmíň dvě krabky.“ Zamrmlal Fred, ale přesto Billovi podal zapálenou cigaretu.

„Já? To určitě ne. Máš to v tý svý zarostlý kebuli pěkně pomatený.“ Bill sebou plácl na rozvrzanou židli a vyhodil nohy na stůl.

„Mně o ní včera nikdo flašku neomlátil, takže ji mám v poměrně zachovalém stavu na rozdíl od tebe.“ Narazil Fred na včerejší noc. Nemělo cenu se s Billem bavit o tom, co mu dluží či ne. Už když mu ty cigarety dával, počítal s tím, že je nikdy neuvidí nazpět. V tomhle znal Ďábla až moc dobře.

„Flaška? Ty vole, proč si pamatuju jenom nějakýho dredatýho smetáka?“ Rozhodil Bill rozhořčeně rukama.

„Vím já? Do hlavy ti nevidím. Se divím, že vůbec žiješ, byla to slušná pecka… vážně si nevzpomínáš na nic? Ty, Levák, jeho holka, rvačka, řezník…“ Zkoušel to Fred. Bill tahle slova postupně zpracovával a snažil se je vycucnout ze své paměti. Neúspěšně.

„Mám kurevsky vymazáno.“ Vyfoukl štiplavý kouř z plic.

„Taky si furt volal nějakou panenku.“ Dodal Fred a Bill se po těchhle slovech zarazil.

„Uhm panenku?“ Zopakoval opatrně.

„Jo, co si tím myslel?“ Zeptal se basák zvědavě. Bill pokrčil rameny a snažil se, aby to vypadalo co nejležérněji.

„Nemám tušení. Jenom jsem blábolil.“ Promnul si dlaní krk. Tohle gesto dělal vždy, když byl nervózní. Proto Fred nevěřil tomu, co říká, ale nehodlal se v tom rejpat, nebyla to jeho věc.

„No nic, dneska se musím stavit za starou, víš co, vyšiluje.“ Zvednul se ze židle.

„No jasně.“ Pokýval Ďábel hlavou. Fredovu starou znal a nebyl to s ní teda žádný med.

„A ty netlač příliš tvrdě na pilu, jasný?“ Říkal varovným tónem Billovi Fred, když mu podával ruku k vykonání jejich pozdravu.

„Budu v cajku, předepíšu si samý ozdravný věci, znáš mě.“ Ušklíbnul se Bill.

„Právěže znám. Měj se, kámo.“ Bill Fredovi zasalutoval a ten poté odešel. Takové slušné zvyky, jako vyprovázet někoho ze dveří, u nich nefungovaly.

Ďábel ještě chvíli posedával na židli a dokuřoval cigaretu. Potom sáček s hranolkami mrsknul ledabyle na stůl a zamířil do koupelny. Rozsvítil světlo a zahleděl se na svůj odraz do popraskaného zrcadla.

„No ty krávo!“ Zvolal, jakmile se spatřil. Na pravé straně hlavy se mu skvěl hrubý steh, kolem něhož měl vyholené vlasy. Čelist byla patrně opuchlá a namodralá. Na krku mu přímo vyčnívaly krvavé škrábance a jedna linie obočí byla u konce přerušena rozseknutím. Pravděpodobně ho zasáhl kus střepu při roztříštění láhve o jeho hlavu. Vyhrabal z jedné přihrádky starý trochu zadřený holicí strojek a zapojil ho do zásuvky.

„Když už tak už.“ Ušklíbnul se na sebe do zrcadla a zajel si s ním do vlasů.

…

Po průzračné hladině jezera se prohánělo několik vodních skútrů. Mezi nimi byl i Adrian. Carolyn s Dierckem a Valerií se rozhodli zůstat na dece, zatímco Ben seděl na mole s kotníky ponořenými ve vodě. Brzy byl zamokřen i zbytek jeho těla. Adrian prudce zabrzdil skútr těsně před ním a studená voda dopadla na jeho rozpálenou pokožku. Ben mírně zasyčel.

„Bratříčku, to tady budeš posedávat jako bábovka na mole? Pojď si užít trochu zábavy.“ Řekl vyzývavě Adrian.

„Nechce se mi do vody.“ Odvětil Ben.

„Protože se bojíš, že budu v jízdě lepší, než ty?“ Adrian si přejel jazykem přes rty.

„Toho se rozhodně nebojím. Možná nejsi tak dobrý úplně ve všem.“ Utrousil uštěpačně Ben.

„Proč to nejdeš zjistit?“ Nadzvednul Adrian obočí a udělal poblíž mola kolečko. Bena vyburcoval Adrianův sebevědomý výraz. Chtěl mu ho smazat z tváře. Proto se zanedlouho ocitl též na jednom ze skútrů. Byla to doba, co na něm jezdil. Věřil však, že se do toho rychle dostane.

„Vyber cíl.“ Nabídl Adrian štědře. Ben kývnul k pár stromům daleko od nich. „Fajn.“ Souhlasil Adrian.

„Pravidla?“ Otočil se Ben na Adriana.

„Žádná.“ Zablesklo se Adrianovi ďábelsky v očích a přidal plyn.

Ben neotálel. Tentokrát se nechtěl nechat ničím překvapit. Bratra musel stůj, co stůj porazit. Oba dva jeli poměrně vysokou rychlostí a úspěšně se vyhýbali překážkám v podobě lidí, lodí, či dalších skútrů. Ben si jízdu užíval a v momentě, kdy se dostal před bratra, začínal věřit ve své vítězství. Otočil se, aby se podíval v jaké vzdálenosti za ním Adrian je. Jak zjistil, lepil se mu na zadek. Vrátil pohled zpět dopředu a chtěl zvýšit rychlost, avšak naneštěstí mu do cesty vjel nečekaně jiný skútr. Ben zahnul prudce do strany, což mělo za následek převrácení jeho skútru. Skončil pod hladinou vody. Nestačil se ani pořádně nadechnout, proto rychle vyplaval na povrch a sípal. Voda se mu dostala do nosu. Tohle přímo nesnášel. Uslyšel blízko u sebe zvuk motoru. Byl to Adrian, který na něj vystrčil prostředník, a pokračoval dál k cíli. Pravidla nebyla žádná, takže si to mohl dovolit. Benovi by se ho již nepodařilo dohnat, ani kdyby se na skútr v rychlosti vyškrábal.

„To snad není možný!“ Zaklel a plaval ke skútru. Nic se mu nestalo, až na drobné mravenčení, které cítil, když se jeho pokožka ne příliš jemně setkala s hladinou vody. ‚Někdo tam nahoře mi prostě nepřeje.‘ Pomyslel si a naštvaně kroutil hlavou. Dvě prohry v jednom dni. Musel být Adrianovi pro smích.

…

Místností proplouvala uklidňující pomalá hudba. Konstantine dala služebnictvu na zbytek dne volno a rozhodla se připravit večeři sama. Nedělala nic složitého, jídlo však opravdu krásně naaranžovala tak, že to obtížně na přípravu pouze vypadalo. Koneckonců aranžováním a organizováním různých akcí se živila. Popíjela přitom sklenku červeného vína a pokyvovala relaxačně hlavou do rytmu. Všude v jídelně zapálila vonné svíčky, jež vytvářely příjemnou intimní atmosféru. Franz přijel vyčerpaný z práce domů. V předsíni, kde si zouval boty z unavených nohou, se podivil tiše se linoucí hudbě po domě. Tohle rozhodně nebyl Tomův vkus. Ostražitě našlapoval a blížil se ke zdroji. Jakmile uviděl Konstantine u jídelního stolu chystat jídlo, čelist mu spadla až ke kotníkům. Konstantine si ho všimla ve chvíli, kdy se obrátila s úmyslem jít do kuchyně pro příbory.

„Oh… ahoj.“ Pozdravila ho úplně klidně.

„A-ahoj?“ Oplatil Franz zaraženě s otazníkem v očích.

„Přidáš se k nám na večeři, nebo už jsi někde jedl?“ Pokračovala dál Konstantine, přehlížejíc Franzův údiv, a zamířila do kuchyně. Franz pomalu kráčel za ní.

„No já- ne. Ještě jsem nejedl.“ Dostal ze sebe a zůstal stát ve dveřích, odkud na Konstantine zíral.

„Co?“ Pozvedla Konstantine obočí.

„N-nic. Já jen že… dlouho jsem tě neviděl, víš…“ mávl Franz rukou do místnosti, „v kuchyni.“

„Co na to říct.“ Pokrčila Konstantine rameny a i s příbory v rukou se postavila před Franze. „Stojíš mi v cestě.“ Upozornila ho.

„Oh, promiň.“ Uhnul okamžitě. Pomalými kroky se za ní opět přesunul do jídelny a po chvíli řekl. „Je tohle strategie, jak něčeho dosáhnout?“ Konstantine se na něj překvapeně otočila.

„Nehledej v tom komplikace. Je to jenom večeře.“ Odpověděla upřímně a naprosto mírumilovně. Franz na to nic neřekl a došel ke stolu, u něhož se usadil.

„Víno?“ Nabídla mu Konstantine.

„Děkuji.“ Pokýval Franz hlavou.

„Dojdu pro Toma.“ Oznámila a zmizela v horním patře. Franz měl na tváři stále zamyšlený výraz, když upil ze sklenice doušek červené tekutiny. ‚Podivné.‘ Otituloval v duchu Konstantinino chování. ‚Opravdu podivné.‘

autor: Emilia