autor: Doris & Lauinka
Doris: Takže twincesťáci… vy, co jste s povídkou zůstali až do konce, si zasloužíte velký dík a možná i poklonu, že jste to ustáli :D. Každopádně k povídce. Když s touhle myšlenkou za mnou Lauí přišla, nemohl jsem odmítnout a jsem ráda, že jsem do toho šla. Možná vám to přijde rychle ukončené, nebo vás takovýhle konec zklamal, ale věřte, že přesně takhle to mělo být. Nikdy jsme neplánovaly jiný konec a já osobně to považuju za konec v podstatě happy endový. Ne ve všech povídkách jsou si zkrátka souzeni a dokážou spolu být. My to pojali z toho směru, kdy by třeba i chtěli spolu být, ale jednoduše to není možné. Myslím, že v tom mi musíte dát za pravdu. Upřímně… ten poslední díl jsem svojí roli Billa nesla opravdu těžce a musela jsem překonávat hlavně sama sebe, abych to vůbec napsala. 🙂 🙂 🙂 Doufám, že se vám alespoň trochu povídka líbila a třeba vám i něco dala k zamyšlení 🙂 A Lauinko, tobě ještě jednou děkuju, že ses nebála se mnou tohle stvořit a nabídla mi podíl ve svém díle.
Doris
Doris
Lauinka: Co k tomu dodat 🙂 všechno jednou začíná a zase končí. Musím říct, že nemám ráda násilné povídky, ale písnička S.O.S. (Anything but love) od mých miláčků Apocalypticy, mě tak dostala a hlavně tím textem, že jsem se rozhodla tohle napsat a komu jinému bych mohla nabídnout spoluautorství, než mé milé Doris 🙂 Popravdě nečekala jsem, že to bude až tak… dokonalé. Samochvála smrdí, vím, ale jsem s tím více než spokojená. Předčilo to mé představy 🙂 . Miluju svoje psychózní party, kdy se Tom dostává mimo realitu, a věřte nebo ne, někdy jsem ze sebe měla i strach 🙂 Děkuji všem, za komentáře, za to, že jste tohle dílko četli. Musím souhlasit s Doris, že takový konec jsme plánovaly už od začátku 🙂 A abych teda nadhodila alespoň nějakou naději na lepší zítřky, nabídla jsem Doris opět spolupráci a opět kývla 🙂 Bude to oddechová povídka, bez násilí a jak skončí? To neprozradím, budete si muset počkat. Ještě jednou velké díky všem, kdo tohle dílo četli. S pozdravem Vaše Lauinka
Bill
Sedíme proti sobě a prohlížíme se navzájem. Jako bysme hledali něco, co nás oba utvrdí v tom, že se na sebe vzájemně nezlobíme. Že je odpuštěno a že bude všechno jako kdysi. V pořádku. Zvednu se a dojdu pomalu k tobě. Zastavím se před tebou a pohladím tě po tváři. Ani nevím, proč to přesně dělám. Asi jen se tě prostě chci naposledy dotknout. A jinak, než za poslední měsíc nebo jak dlouho to vlastně trvalo.
„Ani ty se nemusíš bát… už jsme stejně oba dávno mrtví.“ Pousměju se
„Přivaž ho.“ Přejedu prstem po smyčce. Ještě bych to celé mohl zastavit. Ale i kdybych to udělal… nic by se nezměnilo. Zítra… nebo pozítří… bysme se zase jen nenáviděli… týrali jeden druhého. Podle toho, kdo by zrovna získal moc nad situací. Pro nás dva je jediný vykoupení smrt.
„Lituješ toho?“
Tom
Docela váhám, jestli moje přání vyplníš, jestli vážně přijdeš a políbíš mě. Naposledy, jako sbohem za všechno to, co jsme si prožili a nejen tady, ale v celém životě. Vím, že nepřijde nic, co by mě spasilo a zachránilo od tohohle, protože přesně, jak jsi řekl, stejně jsme oba dva dávno mrtví. A já se nebojím, jen čekám. Když se nedotkneš, trochu mě to nutí sklonit hlavu, máš přesto všechno jemné ruce. A ten dotek, takhle něžně si na mě sáhl naposledy nevím kdy. Přivřu oči a pousměju se, jedna zbloudilá slza mi přejde po tváři a vpije se do mých rtů. Nechci plakat, ale je to silnější než já. Myslím, že ty jsi na tom nějak podobně. Zvednu hlavu zase zpátky a podívám se na smyčku, co stále držím v ruce. Pak se podívám na tebe.
„Je to tvoje dílo, Bille, nasaď mi jí.“ Podám ti to a stále se na tebe upřeně dívám. Vím, že to uděláš, je to těžké, ale dostal ses až sem a já tě podpořím, jen aby už byl konec tomu všemu. Čím déle jsi mě nechával o samotě, tím víc jsem přemýšlet a trpěl jako zvíře. Je těžké si to všechno uvědomit a nedokázal bych si tím žít, ne déle. Musíš to udělat, protože se už nechci trápit tím, co bylo. Co jsem udělal.
„Lituju toho, že to došlo až takhle daleko. Mělo to být jinak.“ Dívám se na tebe. Tu lekci jsem ti chtěl dát, ale pak jsem něčemu podlehl a ztratil hlavu úplně. Udělal jsem z tebe zvíře.
„To já z tebe udělal tohle monstrum. Postavil jsem proti sobě sám sebe, Bille. Udělal jsem z tebe stejný zvíře, jako jsem já.“ Sleduju tě. „Měl jsem se jít léčit už tehdy, bylo by to všechno jinak.“ Vydechnu ztěžka a zavřu oči. „Neprodlužuj to, jen nás to ničí.“ Zakroutím hlavou.
Bill
Připadám si najednou tak bezbrannej. Prázdnej. Vezmu ti smyčku z ruky a podívám se na ni. Ano, je to moje práce, ale… vůbec jsem to nechtěl udělat já. Chtěl jsem jen odstřelit jednotlivý nohy u židle. V podstatě mezi námi právě teď nastal mír. Až teď… na konci toho všeho a na konci tvýho života. Ani jeden z nás neřekne to Odpusť mi, ale vím, že na něj oba myslíme. Přetáhnu ti smyčku kolem krku a utáhnu ji. Neodtahuju se a přitisknu svoje rty na tvoje. Cítím, jak je máš vlhké a je mi jasné, že to slza ti utekla. Chytím tě pevně kolem krku a začnu tě líbat. Je to naposledy a poprvé po nekonečně dlouhé době to je i beze strachu. A snad bych dokázal i říct, že je to poprvé, co mě i ty líbáš upřímně. Nechávám naše jazyky proplétat v posledním tanci, který jasně říká sbohem, a z očí nechávám téct slzy. Nemá cenu hrát si na hrdinu. Naučil jsi mě, že nikdy hrdina nebudu, i když se budu snažit. Pustím tě a vrátím se do křesla. Dívám se na tebe. Je to až hrůzný pohled vidět tě takhle. Už jen vteřiny před smrtí. Vezmu pistoli a natáhnu ji. Kvůli tomuhle jsem v lese chodil trénovat střelbu do stromu. Abych měl jistotu, že trefím.
Tom
Není to lehké ani pro mě, ani pro tebe. Pro koho by taky mohlo být. Přeci jen jsem tě miloval, je to sice dávno pryč, ale miloval. Miloval jsem tě tak, až jsem se z toho zbláznil. Pevně semknu víčka, když mi kolem krku dáš smyčku a stáhneš ji, ne moc. Mohl bych se zachránit, nějak ti zbraň vytrhnout a zkusit bojovat, ale já nechci, nemůžu. Je po všem. O co bych vlastně bojoval? Umřeli jsme tu společně, je to jen nějaká prázdná tělesná schránka, chci z ní alespoň vypustit duši. Osvobodit ji, i když vím, že ji nikdy nedokážu očistit. A pak cítím tvoje rty na svých, musím se trochu pousmát, i když hořce. Konečně ten polibek má váhu, konečně je to doopravdy, tak, jak jsem si to přál od prvního okamžiku, kdy jsem se do tebe zamiloval. Přijímám všechno, co mi dáváš. S tvým horkým jazykem si hraju, a konečně se cítím šťastný, nemá cenu žádat o smilování, nikdy bys ses nesmiloval a já bych si nikdy neodpustil. Jsme na to až příliš tvrdohlaví.
Když se oddálíš, spatřím tvoje slzy. Neskrývám ani ty svoje. Není proč, teď si na hrdiny hrát nebudeme, na to je až moc pozdě. Dívám se do tvojí tváře a čekám, co uděláš. Stojím tam s oprátkou kolem krku, nebude to hezká bolest a taky dost pomalá, ale když si vzpomenu na svůj hrůzný čin, kterého jsem se dopustil na veterináři, zamrazí mě a donutí mě to znovu mlčet. Opravdu nejsem člověk. Dívám se jen před sebe, na tebe, jak sis zase sedl, v klidu natáhl pistoli a zamířil.
„Střílej, Bille.“ Řeknu pevným hlasem, alespoň důstojnost mi zbude na poslední cestě.
Bill
Nadechnu se. Ruka se mi najednou přestane třást. Vím, že stačí odstřelit dvě nohy a židle sama spadne a ty… to záleží na tom, jak moc dobře sis smyčku uvázal. Buď budeš mít štěstí a zlomí se ti vaz, anebo se prostě uškrtíš. Poprvé ti přeju tu lepší variantu. Mohl bych to taky udělat celý jinak, rozmyslet si to a zastřelit tě. Ale kdy jeden z nás měnil plány, který si umanul? Myslím, že asi nikdy. Ozve se rána a pod průletem kulky se odlomí jedna noha. Židle se zakymácí. Překvapuješ mě. Ani se nesnažíš zachránit. Možná, že tohle bereš jako svoji záchranu… jako záchranu nás obou. Bolí mě u srdce… neříkám, že ne. Ale to přejde. Budeme svobodní. Konečně oba. „Sbohem, Tomi.“ Naposledy se ti podívám do očí a oslovím tě tak, jako kdysi před lety. Jemně a snad i s láskou, než se ozve druhý výstřel a židle ztratí možnost pevně stát.
Tom
Stojím snad i v pozoru, stále se na tebe dívám, snad se usmívám. Vím, že to tak má být, že to tak bude. Nic to nezmění, čekám na svobodu. Kdo se bojí smrti, snad všichni, ale já ne, já už ne. Já se na ni těším, chci už jít jinam. Není tu pro mě místo, ani pro jednoho z nás. Jsem si více než jistý, že ani ty se už nikdy nevrátíš k normálnímu životu, že i ty uděláš něco, kde… se vysvobodíš. Kde začneš znovu, ale nezapomeneš. Nikdy ne. Navždycky budu tvojí noční můrou. Udělal jsem tolik hloupostí a způsobil ti tolik bolesti. Ozve se výstřel, který, mě přivede zpátky do reality, cítím, že se židle nakloní. Trochu zalapám po dechu a snažím se najít rovnováhu. Srdce mi divoce tluče. Přesto necouvnu, ani nebudu prosit. Není proč. Všechno je sečtené. Podívám se do tvých očí a trochu se usměju, když zazní druhý výstřel. Židle se rozpadne celá. Zalapám mocně po dechu. Snažím se nabrat kyslík, rukama bezmocně máchám kolem sebe a kopu nohama. Nesnažím se si smyčku sundat, cítím, že to pomalu přichází. Budu volný. Pomalu ztrácím vědomí, a ještě než naposledy vydechnu, zašeptám slova prosíků.
„Odpusť mi to.“ Pak už začnu slyšet tlumeně, obrazy kolem ztrácí na ostrosti a já naposledy vydechnu. Necítím bolest, ani smutek, ani radost. Necítím nic, konečně jsem svobodný, konečně můžu začít znovu, někde jinde.
Bill
Sedím tam a moje oči sledujou… už vlastně nic. Život z tebe už vyprchal. Na chvíli zavřu oči. Vidím tebe. Asi už vždycky budu vidět tebe, jakmile se rozhodnu jít spát nebo cokoliv. Budeš mě pronásledovat a já před tím nebudu utíkat. Cítím se teď tak zvláštně. Udělal jsem, co jsem chtěl, a co dál? Nemám nic a nikoho. Ty jsi byl poslední člověk, kterého jsem měl. A sám jsem si ho vzal. Upustím pistol na zem a zvednu se. Už se na tebe nedívám a pomalu opouštím tohle místo hrůzy. Jezdím prstama po stěnách a nechávám slzy volně téct. A že jich není málo. Ani přes ně pořádně nevidím. Asi mi to ještě plně nedošlo, co jsem udělal, a čekám, kde se objevíš. Ale ty nepřicházíš. Jen v mojí mysli jsi přišel a už asi nikdy neodejdeš. Můj život se nikdy nepřestane točit kolem tebe. Tímhle jsem nás jen osvobodil od strachu. Nás oba. Ale nic nás nedokáže od sebe odpoutat jednou pro vždy. Vyjdu z chaty a nadechnu se čerstvého vzduchu. Pomalu se vydávám směrem do města. Jdu tam, kam patřím. Tak je to fér. Konečně jako volný člověk.
Dne 8. května 2009, byl do policejní kartotéky založen rozsáhlý spis jednoho z nejkurióznějších případů v této německé oblasti. Bill Kaulitz se po oběšení bratra sám vydal do rukou spravedlnosti a svůj čin nahlásil. Po jeho výpovědi k celému případu byl podroben lékařskému vyšetření a umístěn na psychiatrickou léčebnu s vězeňskou ostrahou. Jeho stav byl diagnostikován jako trvale narušený s nemožností se uzdravit a začlenit do fungující společnosti.
Toma v den pohřbu oplakávala pouze Simone, její nynější manžel Gordon a zejména biologický otec Jorgen, který po této skutečnosti zcela zavrhl svého druhého syna, který už se s rodinou neviděl.
Simone dodnes potřebuje k normálnímu fungování pomoc sedativ a antidepresiv. Neopovrhuje ani jedním svým synem. Snaží se je chápat jako nemocné jedince, přesto však Billa nedokázala jít navštívit. Gordon se pro ni stal jediným člověkem, který měl pochopení.
Bill po svojí výpovědi odmítl nadále o těchto záležitostech mluvit a upadl tak do prakticky totálního mlčení. Pouze v noci ho lékaři mohou slyšet komunikovat s bratrem. Někdy v dobrém, jako by znovu prožíval ty příjemné chvíle z dětství nebo falešné lásky, jindy v křiku bolesti a strachu. Jedno však bylo jasné, Tomova slova se stala skutečností a Bill se bratra nikdy nezbavil. Už navždy ho bude pronásledovat. A i přesto všechno bylo možné čas od času zpod bílých dveří s číslem pokoje 483 slyšet vzlyky, vyznání prosíků a odpuštění.
KONEC
autor: Doris & Lauinka
betaread: J. :o)
Musím přiznat, že jsem překvapená – čekala jsem, že zemřou oba. Ale oni to nikdy neměli snadné, takže ani konec snadný nebyl.
Vy dvě jste stvořily něco opravdu speciálního. Nemůžu říct úžasného, protože na lidském utrpení nic úžasného není.
Když nad tím tak ale přemýšlím, tak utrpení je slast pro duši – co jiného nám dá tak silně pocítit, že opravdu žijeme?
Jooou konec podle mého gusta… Dokonalá povídka to byla ♥
*MISTROVKÉ DÍLO*
ŘADÍ SE K MÝM NEJOBLÍBENĚJŠÍM POVÍDKÁM.Kdykoliv,když jsem četla další a další díl týhle povídky,bylo mi šíleně špatně…psychicky….úplně smutno..úzko..a prázdno..ne jednou mi srdce silně a rychle tlouklo. BYLO TO NĚCO JINÉHO…NĚCO,CO JSEM JEŠTĚ NIKDY NEČETLA…BYLO TO *ORIGINÁLNÍ* …A O TO JDE.
Moc děkuju,že jste něco takového vymyslely. Na tohle NIKDY nezapomenu,protože ….TO SE PROSTĚ ANI NEDÁ.
A ano….takhle to mělo skončit..oni by se z toho už nijak nedostali…akorát to pak už prodlužovali…a je dobře,že to ukončili.
Síce, je pravda, že som dúfala, že to škonči dobre, že si to Bill rozmyslí, ale na druhu stranu, by to vôbec, nebolo dobre, po tom všetkom čo sa udialo. Toto vnímam ako koniec ako to malo byť.
Naprosto dokonalý!Honem dáááál
Teda né dááál 😀 konec skvělej