Doufám, že se vám další díl bude líbit, vydáme se tak trochu do minulosti 😉
Když se z pravdy stanou lži,
a všechna radost v tobě zemře,
nechceš někoho milovat?
Nechceš někoho milovat?
„Nemyslel jsem, že tě ještě někdy uvidím.“
Jeho bratr byl prakticky jediná rodina, která mu zůstala. Jejich matka byla mrtvá a otce od doby krátce před matčinou smrtí taky prakticky neviděl – opustil je – ho. A teď tady Bill stál přímo před ním a on nevěděl, co má udělat. Měl chuť mu znovu vrazit facku, tak jako na matčině pohřbu, a znovu mu vyčíst, že mu vzal jeho maminku – že je to všechno jeho vina, a zároveň se v něm prala touha bratra obejmout a držet. Nakonec neudělal nic.
„Já doufal, že se to nestane,“ opáčil černovlasý mladík. Ačkoli hluboko uvnitř sebe si nebyl už tak jistý. Jediný pohled do bratrových očí stačil, aby se mu vybavily všechny zapomenuté dětské vzpomínky a on věděl, že by jej nikdy nemohl nenávidět za to, co mu řekl, i když se o to snažil. Koneckonců – bratr mu tehdy řekl jen pravdu. Ale jak už to tak bývá, pravda bolí nejvíc. O tom se mohl přesvědčit na vlastní kůži.
„Vypadá to, že jsme si rovni,“ pokrčil po chvíli ticha rameny.
To překvapení a snad i udivená radost, které se mu usídlili v prsou, když si uvědomil, že před ním stojí jeho bratr, nahradila zlost a nepříčetnost, které si v sobě nesl od její smrti.
Zůstaly v něm jen nezhojené tepající rány, které ho bolely a po krajích zahnívaly a on na ně nedokázal najít lék. Chyběl mu jeho otec, chyběla mu jeho matka a zatraceně mu chyběl jeho bratr. Vždycky vyrůstal v ucelené fungující rodině a ty měsíce, kdy se užíral tou nekonečnou samotou, pro něj byly nevýslovným utrpením.
Bill jen udiveně vykulil oči. Neměl tušení, co to jeho bratr plácá.
Unaveně si protřel oči a sestupoval po schodech dolů do kuchyně. Byla sobota odpoledne a on teprve teď vstal, protože včera byl na dosti divoké akci. Protáhl se a zazíval na celé kolo, dokud ho neprobraly hlasy linoucí se z pootevřených dveří od kuchyně. Věděl, že táta je dneska v práci, takže to znamenalo, že se baví matka s jeho bratrem.
„Já nevím, co mám dělat. Co ode mě teď vlastně čekáš?“ její naprosto zmatený pohled a chladný odměřený postoj se střetl s nevěřícnýma hnědýma očima.
„Co od tebe čekám?“ jeho hlas poskočil údivem o oktávu výš. „Aby ses zachovala jako moje matka! Abys mě podpořila! Potřebuju, abys mi pomohla, mami,“ zoufale po ní natahoval ruku a po tváři mu bezděčně začaly stékat slzy. Přece mu musí pomoct! Nemůže ho v tom nechat.
„Vydržel jsem to 3 roky, ale já už nemůžu, mami. Už to dál nevydržím, jestli to tak bude pokračovat – zabije mě to,“ vzlykal zoufale. Tom za dveřmi zalapal po dechu – 3 roky? Věděl, že přibližně před třemi lety jeho bratr začal mít problémy s drogama, ale netušil, že je to až tak špatné, že hledá pomoc u matky.
Ale v jednom s ním souhlasil – pokud tak bude pokračovat, opravdu ho to zabije.
Stále se snažil chytit její ruku, ale ona pořád o krok ustupovala a ve tváři měla usídlený nedůvěřivý výraz. Nechtěla slyšet už ani slovo z toho, co jí říkal. Nevěřila – jednoduše nemohla. Nemohla uvěřit tomu, že ten, kterého milovala, by byl schopný něčeho takového. Bylo snazší myslet si, že její syn lže.
Vždyť oni byli pro všechny tak perfektně fungující rodina. Ironický úšklebek se mu usadil na tváři.
„Jak jsem mohl jen na chvíli uvěřit, že bys mi mohla pomoct!“ zakroutil hlavou, až mu dlouhé havraní vlasy vlály kolem tváří.
„Mělo mi být jasné, že v tom tvém dokonalém světě a dokonalé rodině nesneseš jedinou poskvrnku!“ hlas se mu chvěl a s každým slovem stoupal výš a výš, až se přistihl, že na matku nepříčetně řve. Ale nemohl si pomoct. V jeho nitru se zvedala naprosto nekontrolovatelná vlna bolesti, která hrozila, že ho polapí a on už se z ní nedostane ven.
„Chápu,“ povzdechl si po chvíli, když se trochu uklidnil. Žena naproti němu jen němě otvírala ústa, ale žádné slovo nevyšlo přes hradbu rtů. „Já jsem ten poskvrněný a už navždy budu, takže radši vypadnu z tvého dokonalého domu a nechám tě s tvým dokonalým manželem žít váš dokonalý život.“ Bez dalšího pohledu se otočil a vyběhl ze dveří. Už to nemohl dál vydržet. Po tváři mu tekly proudem slzy, takže si ani nevšiml konsternovaného bratra, který se s údivem pootevřenými ústy stále schovával za dveřmi.
„Zmlkni, Tome!“ už to nemohl dál poslouchat. Vzpomínky na to, co se tenkrát stalo, byly příliš bolestivé. Stále se nedokázal vyrovnat s tím, že ho jeho vlastní matka zradila. Utekl tenkrát a už se do toho domu nikdy nevrátil. Už nikdy ji nechtěl vidět, stejně tak jako nechtěl vidět jeho otce. Jediný, kdo mu chyběl a po kom si stýskal, byl jeho bratr. Doufal, že časem bude mít možnost se s ním sejít a všechno mu vysvětlit. Ale to by život nesměl být taková svině.
Když ho tenkrát vzbudil ten telefonát od policie, kdy mu neznámý a naprosto nezúčastněný hlas oznamoval, že jeho matka zemřela při autonehodě, u které zahynul ještě nějaký mladík, tak měl dojem, že už to ani není jeho život. Připadal si, jako by se díval na někoho jiného – na život, který nepatřil jemu.
Šel tenkrát na její pohřeb a vlastně ani nevěděl, proč tam jde. Protože ať se snažil, jak mohl – nedokázal matce odpustit. Neuronil jedinou slzu pro její smrt. Doteď ani nevěděl, kde leží její hrob. Žádná z kytek, která se tam kdy objevila, nebyla od něj.
„Ne, Bille! Nezasloužíš si, abych mlčel. Ty si poslechneš, co ti chci říct!“ byl naprosto vzteky bez sebe. „Je mi špatně z toho, že se na tebe jen dívám! Jaks mohl?! Jak můžeš takhle pokračovat?“ vytrhl mu z ruky lžičku a zapalovač a mrštil s tím o zeď. „Ty nemáš ani tušení, jaké to tenkrát doma bylo, když jsi utekl! Měl jsem pocit, že se máma asi zbláznila.“
Teď je mi jasné, že opravdu byla cvok. Byla cvok, protože ti odpustila, Bille! A jen se na sebe podívej! Když si představím, jak potom pořád dokola opakovala – můj malý chlapeček, co jsem mu to udělala… tak mám chuť tě něčím pořádně praštit, aby ses vzpamatoval. Vždyť ona si to ještě dávala za vinu, že se s tebe stal zkurvený feťák!“ teď už ho bratr opět držel za triko a drtil ho o stěnu záchodku. Potlačovaná nenávist mu proudila v žilách a on měl pocit, že co nevidět bratra asi uškrtí.
„A potom – potom, když se rozhodla, že tě pojede hledat a už se nikdy nevrátila…“ jeho stisk trochu povolil. Musel prudce zamrkat, protože se mu do očí nahrnuly slzy. „Ale to ty nevíš, protože jsi tam nebyl. Nejspíš je ti to jedno.“
S každým trhaným nadechnutím a další várkou slz z něj odcházela část nenávisti a zatvrzelosti, která v něm ulpívala od její smrti. Cítil, jako by se z jeho srdce odplavovala špína, která se tam vrstvila už tak dlouho. Poprvé – poprvé byl schopen opravdu truchlit.
autor: Lisa
Ehe? 😀 Tak teď jsem naprosto dokonale zmatená 😀 Hodně emocionální díl, jen co je pravda 😀 Musím říct, že naprosto úžasně píšeš =)) Hltala jsem každé slovo 😀 Hádám, že tohle všechno bude ještě hodně zajímavé, obzvlášť pak jestli jsou moje domněnky, co se konce dílu týče, správné =)) Moc se těším na další díl =))
Wow! Já věděla, že se nehádali o drogách… 😀 Je mi líto kluků i jejich maminky… 🙁
Som zvedavá o čom sa hádali, ak nie o drogách. Oboch chlapcov mi je veľmi ľúto. Nechcem zastávať ani jednu stranu, ale osobne si myslím,Tpm to trochu prehána to že ich mama Billovy odpustila nieje zlé vetšina mám je takých, nieje, Billova vina ani to, že ho išla hľadať. Dúfam, že si to Tom nechá vysvetliť, a spolu to nejako zvádnu.
O-ou, tak keď to nebolo o drogách… o čom to bolo?
Znovu to bola kapitola, ktorá bolí. Ale je veľmi krásne napísaná. A na pokračovanie budem čakať ešte netrpezlivejšie, pretože som neskutočne zvedavá na to, čo urobí Tom, keď sa dozvie, s čím sa Bill priznal matke, že zostala taká otrasená. Dúfam, že on bude reagovať lepšie než mamina.
Díky moc za všechny komentáře! Jste zlaté :))
[1]: Vsadím se, že tvé domněnky správné budou. Ona podstata hádky nebude moc originální – asi jako sám život 😀
[4]: Díky moc, bolavých kapitol bude pravděpodobně převážná většina. Ale v poslední době jsem zjistila, že se ze mě stává docela ufňukánek, takže možná nebudu tak krutá, pokud se teda nerozmyslím 😀
No teda! Musim říct,že je to velmi smutné! 🙁 A naprosto dokonale vymyšlené a napsané:)! Eh? Tak počkat…tak to jsem zvědavá,jaký byl ten důvod té hádky.
Těšim se na další díl! Chytlo mě to :)!