Zeiten ändern dich 42.

Musím uznat, že větší štěstí, než že téma večírku je inkognito, jsem mít už nemohl. Takhle tam budu moci být a nikdo nepozná, kdo že jsem. Alespoň doufám. Našel jsem doma starší tyrkysovou škrabošku s flitrama, takže jsem se zařídil podle toho, a oblékl se tak, jak snad ještě nikdy. Doufám, že to bude mít očekávaný účinek.

„Wow!“ vypadne jen z Gordona, když před něho předstoupím.
„Myslíš, že je to ok?“
„Tohle jsem vybrala sama! Že mu to sluší?“ upozorní Nelly na doplňky.
„Vypadá to skvěle,“ ujistí mne Gordon s úsměvem a prohlédne si mne pořádně.
„Měl bych ale jít.“ Sundám si pár věcí jako škrabošku a podobné, abych je dal do tašky. Nemusím nutně ty věci mít na sobě do doby, než vejdu do prostor školy. Kouknu ještě z okna, abych se ujistil, že Tomovo auto vážně stojí před domem.
„Tak se bav,“ s povzbudivým úsměvem složí Gordon ruce na prsou a s Nelly mě sledují do doby, než za sebou zavřu dveře od domu.
Než dojdu k autu, už Tom vystoupí a na tváři se mu pomalu vytvoří úsměv.
„Ahoj,“ nervózně si přichytnu tašku.
„Ahoj,“ prohlédne si mne od hlavy až k patě, „vypadáš skvěle.“
„Díky,“ opětuju mu úsměv. „Tak jedeme?“
Tom jako by se po vteřině probral z nějaké mimoreality. „Jasně.“

„Mám ještě tajné zbraně v tašce, abych byl skutečně inkognito,“ podotknu s úsměvem a připoutám se. „A mimochodem, taky vypadá, že sis dal záležet,“ mrknu. Má laděné oblečení do jakéhosi piráta, přičemž škrabošku a klobouk má zatím jen položené v autě.
„Nemusí nikdo vědět, že tam jsem.“
„Ale jak to, že jsi neodjel?“ vytáhnu to zapovězené téma po chvíli.
„Andreas měl autonehodu.“
Polknu a se zatajeným dechem k němu jen stočím pohled. A to mi to říká takhle?! „Cože? A je v pořádku?“
„To je ten hlavní důvod, proč… jsem dva dny mimo.“
„Mohl si mi to ale říct. Jak je na tom?“
„Jo, to mohl, ale měl jsem s tím trochu problém. Je v pohodě, už. Má nalomené žebro, a sešitou tvář. Roztrhl mu ji střep.“
„Au!“ kníknu jen a pak zatřepu hlavou. Jasně, někdo by mohl říct, že bych spíš měl mít radost, ale nemám radost už jen z důvodu, že ji nemá Tom.
„Omlouvám se, že jsem byl… takovej, ale bojoval jsem sám se sebou. Nic se mu nestalo, to ne, ale upřímně jsem se cítil hrozně divně, když jsem s ním potom mluvil. Mám na něj vztek a zároveň… Neměl jsem pak prostě náladu na nikoho. Tím spíš jsem nechtěl být hnusnej na tebe, ač se mi to i tak povedlo,“ řekne po chvíli.
„To je v pohodě,“ ujistím ho a lehce přikývnu. Nevím, zda je chyba ve mně, že mu všechno věřím a odpustím, ale tohle se pochopit dá a musí. Vyrůstal s tím klukem, rozumí si s ním, nebo aspoň rozuměl, a když se pak něco stane, jde všechno zlé stranou.

Tom zaparkuje nenápadně za školou, abychom se skutečně inkognito dostali dovnitř.
„Vypadáš tak skvěle, sakra,“ usměje se, když vystoupíme oba z auta se všema věcma, tak jak mají být.
„Budu se červenat, nech toho,“ zašklebím se se smíchem, když už si mne k sobě přitáhne za pas a foukne mi lehce do tváře.
„To ale vůbec nevadí,“ z očí mi vysune škrabošku na čelo a lehce se zasměje, než mi ukradne polibek.
„To odteď nemůžeš, musím být inkognito,“ usměju se a polibek mu oplatím. Když si škrabošku stáhnu zpět na oči, jen se na mne se zájmem zadívá. „Co?“
„Jen se mi moc líbí, jak tě nikdo nebude mít šanci poznat. Můžu tě inkognito…“
Pozvednu obočí a lehce se zasměju. „Co můžeš?“
„Nic, nic,“ zavrtí rychle Tom hlavou a rozesměje se.
„Hej!“ šťouchnu do něj a usměju se. „A potom, jsem tady poslední den, je mi jedno, co si lidi tady budou myslet.“
„Poslední den,“ přikývne jen, když se spolu vydáme dovnitř. „Je to definitivní?“
„Mám všechny podepsané papíry už doma.“
„Takže můžeš dnes cokoliv…“ uznale pokýve hlavou a kdyby mi částečný výhled na jeho obličej neskrývala škraboška, vsadil bych se, že mu právě zajiskřily oči.

Po minimálně třech hodinách mám úplně úžasný pocit. Nejen z toho, že mne Tom až na výjimky nepustil z dohledu, ale taky z toho, že mne vážně nikdo nepoznává. Mého piráta poznali už asi tři lidi, ale i přes to si myslím, že jsme jedni z těch nejlépe maskovaných tady. A upřímně, kdo z přítomných zde to potřebuje právě tolik jako my dva? Byl jsem odhalen akorát Markem, ale to bylo částečně dobrovolné odkrytí mé identity.
Je tady k mému překvapení skvělá atmosféra, kterou mi maličko kazí akorát fakt, že se zde vyskytuje Schäfer s Listingem. Toma ještě neodkryli, ale nic bych nedal za to, že jsem je před chvilkou viděl všechny tři spolu mluvit, když se Tom vracel ze záchoda.

„Tome, nemůžeš to do mě už lejt,“ se smíchem stejně přijmu nabízenou skleničku a po chvilce přemlouvání ji do sebe hodím.
„A teď řekni, že je skvělá, no ne?“ směje se Tom, který sám žádný alkohol nepije, což mi způsobuje možná ještě větší vrásku na čele, než bych chtěl. Vysvětlil mi, že potřebuje ještě užít auto, ale stejně je nefér, aby se snažil tudíž opít mě.
„Co? To je vynikající!“ okamžitě pochválím doznívající chuť tekutiny, která ve mně před chvíli skončila. Abych pravdu řekl, nedá se Tomovi odolat, když mne neustále přesvědčuje o něčem, jak je to výborné, a že bych to měl ochutnat. Nemám přehled, co všechno už jsem do sebe dostal, ale jestliže si ještě uvědomuju, jak opilá začíná být většina z místních, myslím, že je to se mnou ještě dobré.
„Miluju to.“
„Zeptal bych se tě na název, ale minimálně do dvou minut bych to zas zapomněl.“
Tom se zasměje a vytáhne mne nečekaně na nohy. „Pojď tancovat.“
„Moment, takhle to nefunguje! Musíš se mě nejdřív zeptat, zda vůbec chci, a pak jsem hroznej tanečník, a…“ Než se mi ale podaří vyjmenovat všechny důvody, proč by právě neměl dělat to, co dělá, vyskytneme se mezi spoustou tancujících, momentálně většinových párů. Ucítím, jak se v další nepozorované chvíli jeho tělo natlačí na to mé, a jeho dech pocítím kousek od mého ucha.
„A nemyslíš, že tady na tom nikomu nesejde?“ šeptne v rámci možností okolního hluku, a jemně nosem pohladí mé ucho.

Rozpačitě se usměju, a nejprve mám tendenci se rozhlížet, než přesvědčím sám sebe, že mi vážně může být ukradený, co si lidi myslí, i kdyby mě pod maskou poznali. Po chvilce už si ho bez zábran obejmu více a s úsměvem si ho prohlédnu.

„Teď mě mrzí, že jsem tu škrabošku nenosil poslední dny do školy neustále.“
Na jeho tváři se vytvoří úsměv taky a trvá jen vteřinu, než ho utopím v polibku. Koukám, že alkohol mi bere více zábran, než bych sám až chtěl. Jeho rty dnes vůbec na polibek nedoléhají, spíše naopak. Jen jemně a pomalu reagují na dotyk rtů mých, až to působí dojmem, že ten polibek trvá nespočetně hodin. Jasně pocítím, jak se mi podlomí kolena, ale jelikož mi je Tom skvělou oporou, nechám chvění svého těla nekontrolovaně reagovat na jeho odpovědi v podobě opětování mého polibku. Jako by lidi kolem neexistovali, jako by se svět ve vteřině proměnil v jen barevné schéma linek, světel a zvuků.

Ne na velkou vzdálenost odtáhnu své rty a usměju se, když pomalý song, na který jsme začali tancovat, skončí, a je nahrazen jinou, už ne tak působivou pomalou hudbou.
„Kdo ti řekl, že máš přestat?“ zeptá se nechápavě Tom, ale dlouho mu vážný výraz nevydrží. Začnu se smát, a tím ho po chvilce donutím ke smíchu taky.
„Tak vám tak celý večer zkoumáme, koho nám to tajný Kaulitz přivedl představit.“ Ozve se vedle nás. Nespokojeně si prohlédnu opilého Stefana z ročníku výš. Se zasmáním upije ze svý láhve s pivem a nespustí ze mne pohled.
„Vystřel,“ řekne Tom jemně. Stefan se mi ale bezostyšně pokusí nadzvednout jak škrabošku, tak zároveň s ní strhnout i monstrózní čelenku, která dotváří převlek inkognito i mým vlasům. Ruku mu chvatně odstrčím a ušklíbnu se, když mne jeho opilý nestydatý pohled sjede.
„Hm, šelmička, co? No nic, kdybys nám ji chtěl představit, víš, kde nás máš hledat,“ mrkne Stefan se smíchem a vydá se zpět.
„Vidíš, že mám pravdu, když ti tvrdím, že tě každý pozná.“
„Co? Dosud mě poznalo jen poskrovnu lidí,“ začne se obhajovat.
Poukážu na skupinku se Stefanem: „Jich je ale víc než poskrovnu.“
„Nech toho, nebo tě tu nechám do půlnoci a budeš muset sundat masku.“
„Pfff,“ řeknu jen se smíchem, když už mne Tom zase někam táhne. „Kam jdeme?“ usměju se, ale je mi jasné, že mou otázku Tom slyšet nemohl. Jenomže aby mi úsměv na tváři vydržel, nesměl bych zahlédnout, že se zde bez maskování vyskytuje i ta blondýnka, která mi už pár dní nedá spát. Sakra, jak to, že je tady, i když jistojistě nepatří do téhle školy? Ovšem nevypadá, že by ji lidi tady neznali.

autor: Mintam