autor: Iveth Biersack
Tak milé čtenářky, milý čtenáři,
jsem spisovatel skorozačátečník, tak vás prosím o shovívavost, ale zároveň i slova kritiky jsou vítána! 🙂 No doufám, že se vám povídka bude líbit 🙂 Rovnou varuji, že povídka je smutná. Děkuji všem, kdo se doberou až na konec, a teď už přeji příjemné čtení ^^
„Bille už zase jdeme pozdě, pohni sebou!“ slyším zase ten jeho protivný, ale tak nádherný hlas. Pro sebe se pousměju a naposledy přestříknu vlasy lakem a usměju se na sebe do zrcadla.
„Šak novináři počkají!“ zahihňám se vesele, když vyjdu z koupelny. Nevím proč, ale v poslední době se cítím před svým bratrem divně. Vlastně je to od té doby, co jsem si uvědomil své city k němu. Nejsou už dávno čistě bratrské. Je to láska. Zakázaná láska, co už pár měsíců tíží mé srdce.
„Tak jdeme, ať to máme za sebou. Kluci už jsou dávno ve studiu,“ zasměje se Tom a upraví bratrovi na hlavě neposedný pramen uhlově černých vlasů.
„Fajn, jdeme,“ usměje se nesměle mladší z dvojčat a oba vyjdou ze dveří hotelového pokoje.
Venku na ně čeká již limuzína a nervózně přešlapující David. Hned na ně spustí spršku nespokojených slov, ale oba si myslí svoje, když nastupují do auta. Během půlhodinky jsou na místě. Tam už si je převezmou místní a Dave si odejde s nějakým jiným manažerem stranou do jiné místnosti. Dvojčata si mlčky sednou jako vždy vedle sebe a Géčka kolem nich. Pak už započne samotný rozhovor. Většinu otázek činí hlavně jejich rozhodnutí odstěhovat se do LA. Odpovídá hlavně, jak je známo, Bill.
Rozhovor skončí k jejich štěstí docela brzy. Ještě se udělá pár fotek a Bill už se vidí doma, jak háže věci do kufrů a těší se na velkoměsto. Ne že by to tu neměl rád, ale Německo jako takové je mu už prostě malé a potřebuje vyměnit. Jako staré tričko, jak to rád vždycky přirovnával. Tom to nesnášel a hodně rád se s ním o tom hádal.
„Toméééééé, prosím, pojď sem!“ ozve se úzkostné volání z hořejšího pokoje. Volaný se líně zvedne a vyběhne schody do pokoje svého bratra.
„Co se…“ zasekne se uprostřed věty a rozesměje se. Jeho milovaný bratr stojí před svou velkou šatní skříní a zoufale na Toma pohlíží čokoládovýma očima.
„Tomi, já to stěhování nezvládnu!“ padne mu Bill kolem krku a obejme ho. Je mu hrozně, že víc nemůže, ale musel si vymyslet záminku, jak se k němu přiblížit víc než na interview. Tom ho konejšivě stiskne a zaboří hlavu do jeho uhlových krásných vlasů.
„Zvládneme to, Billy. Jako vždycky všechno.“ Usměje se a hladí ho po zádech. Bill se spokojeně usmívá a kouká na protější zeď.
„Jo, já vím.“
„Já ti s tím pomůžu, ano? Kde máš kufry?“ usměje se Tom a pustí ho. Toho se Bill obával a jeho nálada je opět o pár stupňů níž. Vytáhne ale kufry a začne do nich přemisťovat veškerý obsah skříně. Aspoň to nejnutnější. Zbytek si koupí tam.
O měsíc později už jsou dvojčata zabydlena ve svém novém velkém bytě v centru LA. Je večer a Bill nikde. Tom jen nervózně přechází po pokoji a svírá v ruce mobil. Je to jen pár dní, co poznali město, a on už si trajdá někde po klubech? Má o něj hrozný strach. Po další trýznivé půlhodině se ozve zašramocení klíče v zámku. V ten okamžik je Tom u dveří a otevírá je.
„Kde si sakra byl?!“ vyjede na něj hned a vezme mu miliony tašek z rukou. Zase nakupovat. Proč ho to jen nenapadlo. Zase byl určitě s tím otravným Carlosem. Jak on ho nenáviděl.
„Byl jsem s přáteli nakupovat, jasný?!“ rozkřikne se hned Bill a hodí kabelu na stolek v obýváku. Až teď na světle si Tom všimne, jakou změnou Bill prošel. Jeho krásné černé vlasy byly ty tam. Nahradily je krátce střižené blond vlasy a přibyl mu další pierc.
„Co… kdy… proč ses přebarvil?!“ vydechne spíš s úžasem než naštvaně Tom. Bill si jen povzdechne.
„Můžu si snad ještě se svýma vlasama dělat, co chci, ne?“ odpoví klidně a jde si udělat kafe. Tom chvíli nabírá síly, aby mu mohl pořádně vynadat, ale nemohl. Přemáhal ho cit, co k němu choval už nějakou dobu. A teď. Tímhle, jak vypadal, se to ještě prohloubilo. Přišel za ním do kuchyně a usmál se.
„Chci ti jen říct, že ti to moc sluší… i když je to teda změna!“ zahihňá se Tom a políbí ho na krk. Pak až si uvědomí, co udělal. „Já… promiň!“ odstoupí od něj s výrazem plným očekávání. To, co se stane, by ani v nejkrásnějším snu nečekal. Milióny a milióny motýlků se rozlétnou po jeho břiše, když konečně spojí své rty s těmi jeho. Billa miloval už dlouho a věděl, že jeho tíží stejná věc. Tak se to vlastně jednou, buď takhle nebo jinak, stát muselo. Stáli tam nekonečně dlouho. Ani jednomu z nich se nechtělo opustit bezpečnou náruč toho druhého. I když dobře věděli, že teď na to bude času dost, když mají těch pár dní volna.
„Víš, já…“ začal Tom pomalu, ale zastavil ho prst jeho dvojčete, který jím spočinul na jeho rtech.
„Už ani slovo… vím, co mi chceš,“ řekne s klidem blonďák a věnuje mu další z jejich prvních polibků.
„Miluji tě… to je to, co chceš říct, že?“ usměje se Bill a dloubne do něj. Tom se mírně začervená a přitiskne ho na linku.
„Yeah, odhalil jsi mě,“ zasměje se tiše… „miluju tě, Billy,“ po pronesení slov lásky se oba, oddávajíc se další milostným hrátkám, přesunou do pokoje.
Po delší době už se všechno kolem Billova nového stylingu uklidní a novináři si hledají něco nového, do čeho by se mohli zakousnout a rozcupovat to na kousíčky. Dvojčata teď zase tráví celé dny ve studiu a pracují na nové desce. Kvůli tomu přiletěli i Gustav s Georgem. Vždy večer po práci si zajdou všichni do klubu, ale dvě osoby se vždy vytratí dřív.
„Víš… miluju náš nový život,“ usměje se Bill, když leží spokojeně unavení ve vzájemném objetí v posteli.
„Hmmm jo… já taky,“ přitaká tiše Tom a dá mu pusu na čelo.
„Hodně se změnilo, nemyslíš?“
„Až na tebe se mi ani nezdá.,“ zasměje se Tom a zadívá se mu do očí. Do identických očí, až na jednu maličkost. Byl v nich strach. Bezmoc. Smutek. Tom nechápal. Bill si všiml, jak ho zkoumá a strhl pohled jinam.
„Lásko, co se děje… a všechno mi řekni. Poznám, když nejsi v pořádku,“ začal pomalu naléhat. Bill si jen povzdechl. Musí mu lhát.
„Víš… jenom nezvládám ten každodenní fofr. Ráno brzo vstávat, hned do studia a večer ještě do klubu. Promiň, Tome, já už to nezvládám,“ obejme ho, aby mu neviděl na očích, že tím to není.
„Promluvím s Davidem, abychom zpomalili, ano?“ řekne starostlivě Tom.
„Jsem rád, že mi takovéhle věci říkáš. Musíš se šetřit.“ Bill jen kývne a zavře oči. Pomalu oba usnou.
O dalších několik nepočitatelných měsíců se změní hodně věcí. Ne s jejich vztahem. Ani s kariérou. Ale s Billem. S Billem jako s člověkem. Přestal jíst a je čím dál víc uzavřený do sebe. Před Tomem a okolním světem se to snaží všechno schovávat a docela se zatím daří. Většinu času tráví na hřbitově. Je tu klid a může tu přemýšlet nad životem. Většinou sem chodí se skicákem k večeru, kdy zapadá slunce a všechno uléhá ke spánku. Ironické, že? Kdo by si pomyslel, že zrovna on, Bill Kaulitz, podlehne vlivu okolních činitelů. Ať už médiím nebo čemukoliv jinému. Nezvládal to, ale také nechtěl přidělávat starosti nikomu. Hlavně ne Tomovi.
Když už se setmělo a nebylo, co by kreslil, založil list papíru do desek a vydal se zpátky k autu. Jen Tom věděl, kam chodí, tak strach neměl. Bill mu řekl, že jen sbírá inspiraci. Věřil mu. A byla to vlastně i pravda. Jen co mladý Kaulitz nasedl do auta, začalo hustě pršet. Jen si povzdechl a odložil desky na vedlejší sedadlo. Vydal se zpátky do města. Jel opatrně jako vždy, ale někdo měl dneska asi přebráno. Ze zatáčky asi kilometr před ním vyjel naprosto opilý řidič. Už v osudech obou bylo vepsáno, že se jednoho dne sejdou. A tak se také stalo.
V noci se ustaranému Tomovi rozdrnčí mobil v ruce.
„Bille! Bille, jsi to ty?!“ křikne do telefonu, aniž by se podíval na jméno volajícího.
„Promiňte, jste pan Kaulitz?“ ozve se ale z druhé strany ženský smutný hlas. Tom souhlasí a jen poslouchá pokyny z druhé strany. Po vyslechnutí všeho mu vypadne mobil z ruky. Ihned skočí do auta a uhání do místní nemocnice. Na recepci se ptá na svého bratra. Dostane se mu odpovědi, že je ještě na sále, ale jeho stav je prý kritický. Tom se okamžitě sesune na podlahu. Všechno se mu mlží jako v nějakém ohavném snu. Všechny zvuky a hlasy se slijí do jedné příšerné linie. Šílí z toho. Modlí se, aby to byl jen sen. Hodně špatná noční můra. Ale injekce, kterou dostane na uklidnění, ho přesvědčí o opaku. Pak usne hlubokým spánkem na sedačce v lékařském pokoji, kam byl zaveden.
Po pár hodinách se pořád trochu mimo vzbudí. Je u něj doktor. Tváří se jako smrt sama. Tom je hned v pozoru a plný energie.
„Kde je… můj bratr?! Kde je Bill?! Je v pořádku?! Mluvte, sakra!“ rozkřikne se. Dostane se mu krátkého vysvětlení operace, ale když slyšel slova: „dělali jsme, co bylo v našich silách,“ ztuhl.
„Ale Bill… Je v pořádku, viďte?“ už už má slzy na krajíčku. Doktor jen lehce zavrtí hlavou.
„Je mi líto, pane Kaulitzi, váš bratr měl těžkou autonehodu a zemřel,“ dá mu doktor ruku na rameno.
„Kde je? Chci ho vidět,“ řekne pořád klidně Tom. Nevěří tomu. Pohledem hledá skrytou kameru. Je odveden na nechutné místo. Na jednom z lůžek leží hubené tělo jeho bratra. Bože, on si nikdy nevšiml, jak je hubený. Jak trpí. Jak byl slepý. Padne k němu a rozpláče se. Tiskne jeho chladné tělo k sobě a odmítá pustit. Pořád opakuje slova lásky a přes slzy snad ani nevidí. Blouzní snad? Ano, přeje si to, ale tohle je realita. Násilně je od svého bratra, od své lásky odvlečen pryč. Neznámo kam.
Mladý chlapec zahalený v černém kabátě se prochází po hřbitově. Hledá to jediné místo, kde teď ještě může najít klid. Má všechno, co kdy chtěl. Ale přišel o to nejdůležitější v jeho životě. Přišel o kus sebe. O polovinu srdce. O polovinu všeho důležitého k životu. V rukou svírá kytici růží. Rudých růží, které on tak moc miloval. Dojde na místo a položí růže pod jeho jméno vytesané na nádherném náhrobku.
„Lásko, navždy spolu, pamatuješ? Jdu za tebou, neboj se. Nenechám tě v tom samotného.“ Zašeptá do ticha noci poslední slova. Naposledy vydechne a vytáhne zbraň. Pořídil si ji už dřív. Jen tak pro jistotu. Kdyby je někdo obtěžoval. Nikdy se tak nestalo. A Toma nikdy nenapadlo, že by ji použil proti sobě.
„Miluju tě, Bille,“ řekne tichým spokojeným hlasem a klekne si na zem. Ostrá rána prořízne noční ticho a vyplaší několik vran líně pospávajících v korunách stromů kolem. Během chvíle vyprchá i poslední kapka života a zůstane jen prázdné tělo s úsměvem na rtech. Konečně bude zase se svojí láskou. Přísahal by, že se vznáší nad svým tělem. Všechno se zdálo najednou tak lehké. Bezstarostné. Zvedl hlavu a viděl jeho. Kolem něj bílá zář a natahoval k němu s úsměvem svou bílou křehkou ruku.
„Lásko, neboj se a pojď,“ vykročil za ním a chytil ho za ruku. Oba se vznesli do výšin a konečně mohli být spolu navždy. Šťastní.
autor: Iveth Biersack
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
jezisi ja sem krava, ze sme to cetla 😀
tos nemohla upozornit, ze to bude BAD END? 😀
Muj boze .. :/ je to LA opravdu nici, vratte se vy blbecci zpatky 😀 :/
[1]: omyl psala sem hned v úvodu že povídka je smutná ;Djo taky bych jim radila aby se vrátili :((hlavně Bill aby se vzpamatoval oO
Mám slabost pro scény, kdy jeden "nechtěně" políbí druhého… aww ♥ A ten druhý pak přemýšlí, co to mělo znamenat:)) Akorát… jednu výtku bych měla, přišlo mi to strašně rychlé…a scéna…to jak Bill hned Toma políbil… Já vím, je to o vkusu, já si tu scénu prostě ráda vychutnávám 😀 možná to byl účel a napadá mě: "jak rychle nabyl, rychle pozbyl." To je smutné… Vždycky si říkám, když něco takového čtu… jak se takový perfektní život může zvrtnout na úplně f*cking life? Ale… tohle je něčím nádherné… není to smutné tak docela, není ten konec definitivní… i když umřeli, oba se pak setkali! O můj bože… nechtěla jsem číst smutnou povídku, ale musím říct, že toho nelituji! Zvláště ten konec je povedený, popsala jsi to na tom hřbitově až neuvěřitelně… kouzelně. Líbilo se mi to!;)
[3]: ano přiznávám že to bylo trochu rychlé, ale příště se polepším :))děkuju za pochvalu hrozně mě to potěšilo :))
Krásně napsaný konec. Sice je to smutná povídka, ale dopadlo to skvěle. Hlavní je, že jsou spolu..:)