Cizinec 21.

Bill spokojeně poskakoval vedle Toma. Byl prakticky k nezadržení a div že ulicí přímo netančil. Pohupoval jejich spojenýma rukama a neustále se něčemu uculoval. Tom vnímal občasné pohledy kolemjdoucích, kteří se za Billem s mračením ohlíželi. Jakoby snad byla jejich věc, že on je šťastný! A Tom byl šťastný spolu s ním. Billova nálada ho fascinovala. Od té doby, co ho našel na břehu jednoho z mnoha jezírek v brokenmanorském parku, ho ještě nikdy neviděl takhle vyvádět. Ano, když včerejšího dne dorazili do Londýna, působil šťastně, ale to bylo v porovnání s jeho momentální náladou naprosté nic.

Procházeli kolem květinářství, když Bill nadzvedl Tomovu ruku a protočil se pod ní s ladností kočkovité šelmy. Při tom rozdával úsměvy na všechny strany. Všichni lidé v okolí strnuli v pohybu a sledovali Billa, jak spontánně dovádí před květinářstvím a ukazuje na jednotlivé květiny vystavené před krámkem. Ke každé, na kterou ukáže, následně přičichne, a pokud se mu její vůně líbí, přistrčí k ní také Toma. Mnozí, vlastně valná většina uvažovala o jeho duševním zdraví, které se zdálo být značně poškozené. Nikdo nechápal, že Bill pouze nemá důvod nedávat své emoce najevo. Byl šťastný, tak neskutečně šťastný, a chtěl to vykřičet do celého světa. Mnozí se pohoršeně odvrátili, když rozradostněný Bill věnoval Tomovi přede všemi dlouhý polibek.

Starší dámy, které o holích procházely kolem, okamžitě začaly pobouřeně promlouvat k všemohoucímu a div že hochům nevynadaly do spojenců démonů. Celkově starší generace nesla jejich veřejné projevy daleko hůř než například mladý pár s kočárkem, který procházel přesně opačným směrem než trojice křižujících se žen. Ti se pouze na spokojený párek pousmáli a sami si poté věnovali spokojené, zamilované úsměvy.

Tomovi se konečně povedlo odtáhnout Billa dál od květinářství. Prodavačka v něm, ta, která nemusela stát za kasou, je hlídala ostřížím zrakem a vypadala, že není z jejich přítomnosti zrovna dvakrát nadšená. Bill ji však absolutně ignoroval a Tom měl co dělat, aby to svoje přerostlé dítě uhlídal. Byl si jistý, že kdyby Billovi popustil pomyslné vodítko, určitě provede nějakou lumpárnu.

Za ruku táhl Billa dál od květinářství a zastavil před malým butikem s oblečením, jehož výlohy, na rozdíl od ostatních krámků v ulici, vypadaly docela slibně. Billa obchody naprosto nezajímaly, takže hledání zůstalo na Tomovi. I přes svůj odpor k nakupování se snažil najít nějaký obchod, kde by sehnali přesně takové oblečení, jaké si na Billovi představoval. Jejich příchod do obchodu pokladní oznámilo zacinkání zvonečku zavěšeného nade dveřmi. S pozdravem se na ně vstřícně usmála a nechala je, aby zalezli mezi regály s rozmanitým oblečením. Tom Billa zatáhl prvně ke stojanu s nejrůznějšími druhy triček. Od každé velikosti zde byl alespoň jeden kousek vybraného druhu. Tom si netroufl odhadnout Billovu velikost, proto si zahrál na jeho chodící věšák, a když si Bill nějaké tričko vybral, ochotně vzal tři velikosti s sebou.

Po cestě ke kabinám Bill vyhmátl ještě nějaké džíny a kalhoty, které by se hodily k vybraným tričkům. Když došli ke kabinám, Tom si připadal jako jeden ze stojanů, kterých se do malého butiku vešlo nečekaně velké množství. Tom by mezi ně bez problémů zapadl. Bill mu zabavil pár kousků oblečení a dotančil za látkový závěs.

Tom stál před kabinkou a trpělivě vyčkával. Poslouchal písničky, které odněkud proudily skrz celý obchod. Poklepával si nohou do rytmu a čekal, co mu Bill předvede.

„Pojď sem,“ ozvalo se z kabinky po chvíli. Tom opatrně poodhrnul závěs a nakoukl dovnitř. Bill se kroutil před zrcadlem připevněným ke stěně. Vypadal naprosto fantasticky. Tmavě modré tričko se stříbrno – černý potiskem obepínalo jeho tělo jako druhá kůže, ale i když velice zvýrazňovalo jeho vychrtlost, nevypadalo to jinak než naprosto úžasně. Stejně tak upnuté kalhoty vypadaly na Billově postavě daleko lépe než Tomovy pytlové kalhoty, které předtím nosil.

„Vypadáš úžasně,“ vydechl obdivně Tom. Bill v odraze v zrcadle vyhledal jeho pohled a děkovně se usmál.

„Cítím se daleko líp,“ přiznal Bill a zatahal za lem trička. Neustále se kroutil před zrcadlem, prohlížel si snad každý záhyb svého těla, ani kousíček neušel jeho pohledu. Připadal si skutečně daleko lépe než v Tomových věcech. Pohybem ruky Tomovi naznačil, že by si rád vyzkoušel i další věci. Tom se stáhl zpátky před kabinku a znovu vyčkával, dokud mu Bill nedovolí znovu nahlédnout za závěs.

°°*°°

Když odcházeli z krámku, Bill na sobě už měl nové oblečení. Tom v obchodě nechal slušnou peněžní částku, avšak zářící úsměv v Billově tváři mu to plně vynahrazoval. Teď už Bill opět poskakoval kolem něj, vrtěl s jeho rukou a prováděl různé skopičiny, které si za celý den neodpustil. Jen tak se poflakovali ulicemi Londýna, bez jediné známky spěchu. Neměli kam spěchat. Smáli se skupinkám turistů, kteří se občas zmateně s fotoaparáty prohnali kolem nich. Bill několikrát Toma přemlouval, aby mu tu mašinku na výrobu fotek také pořídil, ale Tom odmítal s tím, že v dnešní době k tomu stačí mít pouze mobil. Ten však Billovi nechtěl půjčovat, protože se přirozeně bál o jeho zdraví. Bill byl schopný všeho a on měl svůj mobil docela v oblibě.

Tom vystavoval svoji tvář sluníčku, které pronikalo mezi střechami domů, stejně jako všichni ostatní na ulici. Angličani si dovedli slunečního světla velice vážit. Bill poskakoval kolem svého přítele a obdivoval každý poutavý detail, který se jim připletl do cesty. Tom pokračoval dál, aniž by si všiml, že v odlehlé části ulice, tam, kde skoro nikdy neproudilo sluneční světlo, Bill zastavil. Stál přede dveřmi malého krámku, který obyčejný rodák přehlédne, protože je pro něj tak všední, že nepociťuje potřebu pozastavovat se nad ním. Bill však vnímal každý detail, který rodilý občan považoval za naprosto nedůležitý. Stál teď přede dveřmi krámku staré léčitelky, jejíž řemeslo spolu s rozvojem medicíny postupně upadalo.

Bill zíral na dveře, na kterých visely obrázky různých lidí. Zkoumal jejich rysy, které mu připadaly až příliš známé, avšak on nevěděl, kde je viděl. Jedno měli všichni lidé společné – léčitelka je znala osobně. Bill úplně zapomněl na Toma, který zastavil o několik desítek metrů dál a hledal ho. S narůstajícím vzrušením z neznáma otevřel dveře. Jeho příchod do krámu oznámilo zacinkání zvonku, které se však naprosto lišilo od toho, které měl Bill možnost zažít v butiku s oblečením. Zvuk tohoto zvonku byl prosycen něčím, co naplňovalo celý obchod a lákalo potencionálního zákazníka dovnitř. Bill zaznamenal skleněnou kouli ležící vedle kasy na pultu. Celým krámkem voněl čaj. Různé druhy bylinek také visely od stropu, čímž dodávaly prostoru jeho vůni. Bill se zvědavě rozhlížel kolem sebe.

„Můžu vám nějak pomoci?“ zeptala se žena, která se zničehonic objevila u temně modrého závěsu, kterého si Bill předtím ani nevšiml. Zkoumal s povytaženým obočím její postavu. Byla to mladá žena, možná dokonce mladší než on. Neoplývala přehnaně úzkým pasem, avšak cinkající penízky pověšené na její sukni i kousku látky, který překrýval její poprsí, by se k vychrtlé postavě ani nehodily. Přes ramena jí padaly jako sněhová závěj vlasy krémové barvy, snad ještě o odstín světlejší, než byla její pleť. Dívala se na Billa smaragdově zelenýma očima, ve kterých poskakovaly neposedné jiskřičky, které dívce dodávaly ještě mladistvější vzhled.

„Já-já nevím,“ vykoktal Bill, když si uvědomil, že se ho dívka na něco ptala. Ladně sestoupila ze schodku, na kterém stála, a pomalu tanečním krokem došla až k Billovi. Zachvěl se, když mu studeným prstem přejela přes jednu z mnoha spletených linek kolem očí.

„Já vás znám,“ prohodila dívka, „už jsme se jednou setkali.“

„Nikdy jsem vás neviděl,“ oponoval okamžitě Bill. „Jak byste mne mohla znát?“

„Sedněte si,“ mávla dívka k židli, která stála vedle pultu s kasou. Žena se přemístila za pult, kde také usedla na židli. Pátravě sledovala Billovu tvář, než se dala do pohybu.

„Mé jméno je Ramona,“ představila se dívka, zatímco něco hledala v šuplatech svého pultu. „Jsem léčitelka, vracím se na stará místa, nikdy jsem nežila jinde než v Anglii. Narodila jsem se v Dánsku, v Mexiku, v Chile, v Egyptě, v Koreji a naposledy na Novém Zélandu. Vždycky jsem se však vrátila zpátky ke kořenům. Putovat z jedné inkarnace na druhou a přinášet lidem vědění minulých let je mým posláním. Proto mi věř, když ti říkám, že tě znám. Už jsme se jednou potkali, milý Aye,“ usmála se vševědoucně Ramona a vytáhla na stůl staré zaprášené album. Položila ho před Billa jako naprostou samozřejmost. „Řekni, Aye, kde ses tu vzal?“

„S-spadl jsem,“ špitl tiše Bill. Začínal se bát každého slova. Jediný chybný krok mohl znamenat výsměch, ale také něco daleko horšího, co si Bill ani nedokázal představit. Ta žena ho děsila. Znala jeho skutečné jméno, na které si Bill sotva před několika hodinami vzpomněl.

„Spadl? Stejně jako tvůj otec. Hádám, že místem tvého pádu bylo Broken Manor, nemám pravdu? To místo oplývá neuvěřitelnou magií. Naposledy jsem takové vlnění viděla u Stonehenge. Skutečně působivé místo. Aye, co děláš v Londýně?“

„Přijel jsem sem. Na výlet.“

„To je dobře, moc dobře. Osud opět nezklamal. Stejně jako jsi sem kdysi přišel se svým otcem, ten lidský chlapík mu říkal Christian, teď jsi ke mně našel cestu i bez něj. Aye, víš, jak se vrátit zpět? Pamatuji si, že tvůj otec to nevěděl, dokud jsem mu neukázala cestu, kterou mi kdysi ukázal tvůj dědeček Arien.“

„Nic si nepamatuji,“ zašeptal Bill a jeho hlas zněl stále kňučivěji. Nevěděl, jestli chce slyšet to, co mu mohla Ramona říct. Evidentně znala jeho rodinu, a když vyprávěla, Billovi začínalo všechno postupně zapadat do sebe.

„Ach, miláčku, dopadl jsi stejně jako Christian. Předpokládám, že přísná pravidla tvého lidu si pamatuješ naprosto doslovně.“ Bill přikývl. Měl pocit, že kdyby zkusil mluvit, stejně by se mu zlomil hlas. Ramona nasadila úsměv, který mu připomněl starou číšnici ze včerejška. Chlácholivě mu položila prsty na hřbet ruky.

„Pocházíš z prastarého rodu, který byl kdysi dávno odsouzen k životu mimo naši dimenzi, avšak stále je s ní úzce spjat. Občas přichází dny, kdy je toto spojení nejsilnější a pro lidi tvého národa se otevírá brána sem k nám. Je zvláštní, že taková brána je umístěna zrovna u Broken Manor. Je bohužel jednosměrná. Přemýšlel jsi už někdy nad tím, proč ses objevil zrovna na starém anglickém sídle a ne třeba někde v poušti, či snad uprostřed Bermudského trojúhelníku?“

„Přemýšlel jsem nad tím, proč a jak jsem sem přišel, ale nikdy jsem nepřemýšlel o místě, kde jsem se objevil. Sice mě napadlo, že to bude spočívat v něčem, co je zakotveno v Broken Manor, ale nikdy jsem nad tím nepřemýšlel nijak do hloubky.“

„Řekla bych, že je to právě kvůli tomu, že brokenmanorská brána je jako jediná jednosměrná. Muže tvého rodu, ba dokonce tvé krve, vždycky přitahovala ze všech bran nejvíc. Nuže myslím, že je na čase sdělit ti, jak se můžeš dostat domů. Pamatuj si, že je to ukotvené hluboko v tobě, dobře?“ zeptala se Ramona a stiskla Billovu ruku. Zadívala se mu do čokoládově hnědých očí a jiskry v jejích očích přestaly poskakovat sem a tam, což mohlo znamenat jediné – situace je skutečně vážná. „Brána nad Broken Manor není jediná brána na území Anglie. Tvůj národ dřív Anglii okupoval, než je hněv Bohů vyhnal pryč. Proto jsi klesl právě v Anglii, i když podobných bran je ve světě povícero. Tvoje srdce tě však dotáhlo právě sem… a odtud tě taky ono jediné může odvést.“

autor: Helie