Zeiten ändern dich 43.

„Moc ti to mluví,“ podotkne jen Tom a v jedné z klidných chodeb školy mne opře o stěnu.
„No a to ještě nevíš, že bych se potřeboval něčeho napít,“ vypláznu jazyk a jasně pocítím ten alkohol v hlavě. Tom jen se smíchem zapře své ruce za mou hlavou a pozoruje mne, aniž by na vteřinu uhnul pohledem. „Nech toho,“ šťouchnu do něj, a můj úsměv pomaličku ustoupí z mé tváře.
„Nic ti nedělám,“ řekne jen a pozvedne obočí. „Vydrž tady.“
„A kam jdeš ty?“
„Hned budu zpátky, jen jsem tě tam nechtěl nechat, aby nezjistili, jaká šelmička se skrývá pod maskou,“ usměje se Tom a mne to podnítí akorát k tomu, abych mu úsměv opětoval.
Když mi zmizí z dohledu, nadechnu se a snažím se vymyslet, jak hodně mi alkohol otupil mozek. Za půl hodiny bude dvanáct a po dvanácté se už nesmím vrátit dovnitř s maskou, ale zas, většina lidí zde je opilých, kdo by si druhý den pamatoval, co se tady dělo?
A nebo jsem otupělý z Toma, protože ať řekne cokoliv, všechno odkývu a někdy nevyslovím ani vlastní názor. Sakra, neříkám si tohle až příliš často?

„Na,“ dorazí Tom zpět nejen se svou skleničkou, ale i s mou nově naplněnou.
„Jéé děkuju, budeme mít soukromou párty?“ nadchnu se a skleničky se ujmu.
„To je taky dobrej nápad vzhledem k tomu, že za chvíli je půlnoc.“
„Uhm,“ napiju se a s úsměvem si Toma prstem přitáhnu za pásek. „Kam vlastně ještě dneska jedeš?“
„O to se nemusíš starat.“
„No jo, ale… zůstanu tady sám,“ podotknu a pak jen s výdechem dodám, „bez masky.“
„Bude to jen chvíle, a pak, než pojedu, tak to ještě chvíli potrvá, a do tý doby budeme mít super soukromou párty,“ usměje se a já jen cítím, jak pod jeho pohledem taju.
„Fajn,“ jemně prstem přejedu po jeho rtu a pak svůj prst nahradím mými rty. Tom téměř okamžitě začne spolupracovat, a ač nevím, jak vytuší, že moje tělo pomalu vypíná část po části, vezme mi skleničku z ruky a odloží ji na poličku ve zdi, kam se jindy dávají školní časopisy, aniž by polibek přerušil. Nejspíš se bojí, abych ho nepolil, pche.

Opřen o zeď se jemně zhoupnu, abych ho donutil se ke mně dostat ještě blíže, což už snad ani možné není, ale mám tu potřebu ho cítit najednou všude. Když mi díky jeho hře s jazykem přejede mráz po zádech vzrušením, musí si dost dobře uvědomovat, co se mnou provádí, protože se znatelně pousměje a odtáhne. Já vím, sakra, že mi to udělal schválně, já to vím! Nechám zavřené oči a jen se snažím mezi hledáním nového dechu najít taky svou právě ztracenou mysl.
„Co to se mnou zatraceně děláš??“ vydechne mi po chvilce do ucha se smíchem. Skousnu si spodní ret a nehtama mu jemně přejedu po hrudi, když mne jeho rty začnou laskat na krku. Nemusí dělat absolutně nic, stačí mi jen cítit jeho horký dech na své kůži, abych pocítil, jak mi vzrušením jemně škubne v penisu.
„A co sakra děláš ty?!“ vydechnu a konečně otevřu oči. Ty škrabošky dotvářejí tomu všemu skvělý efekt, nemohu si pomoct! Se zasmáním si ho prohlédnu a lehce si jazykem přejedu horní ret. Oba ale strhneme pohled ve chvíli, co se otevřou dveře.
„Lidi, bude půlnoc!“ zahlásá vesele k nám pro mne neznámá osoba a zmizí venku. Dveřmi sem proklouzne trocha nočního čerstvého vzduchu, kterého se ochotně nadechnu.
„Na naší párty ale žádná půlnoc neexistuje, že?“ Ohlédnu se, abych si do rukou vzal zase svou skleničku.
„Ne. A krom toho, u nás není sundáním masky koho odkrýt.“
Napiju se více ze své skleničky, aniž bych z Toma spustil pohled. „Nedovol, abych se dneska musel probudit.“

„Sakra,“ vypadne ze mne, když asi po hodině zkontroluji svůj telefon a zjistím, že se mi Gordon snažil dovolat už před půl hodinou. Podívat se, mne donutil až fakt, že telefonuje Tom a nejspíše mi do chvilky, a doufám jen na chvilku, bude muset zmizet.
Lidi uvnitř už jsou dávno všichni bez masek, a my s Tomem se tak napůl v masce skrýváme v hlubinách chodeb školy. Většina prostor školy je kvůli dnešnímu dni uzamčená, ale neuzamkli můj prosklený koutek s gauči. Sice zde zbyl jen jeden gauč, zbytek bylo vypůjčeno do prostor konajícího se večírku, ale pro tuhle chvíli nám to s Tomem bohatě vystačí.
Překvapuje mne sice, že si to tady nikdo neobsadil, ale neřeším to tolik jako fakt, který mne těší pro tuhle chvíli ze všeho nejvíce. Že ačkoliv by mohl Tom trávit párty uvnitř se všema těma lidma, a většina si myslím by to uvítala, tráví ji jen se mnou a ještě úplně mimo od všech. Čas od času sice zmizí pro nějaké to pití, ale téměř okamžitě se vždy vrací.

„Jo fajn, já už jedu,“ řekne Tom těsně před tím, než hovor ukončí, a dosedne na gauč naproti mně. „Vydržíš to tady tak… půl hodiny?“
„Půl hodiny?“ vyděsím se naoko, ale hned na to se usměju, „Samozřejmě.“
„Budu tu hned.“ Políbí mne a jen na vteřinu stiskne mou ruku. „Ty můj noční anděli.“
Opravdu to řekl? Snažím se zaostřit svou mysl na realitu, ale mám pocit, že se vznáším miliony metrů vysoko a zem je v tuhle chvíli hodně daleko. Sleduji ho do doby, než vyleze na chodbu a zmizí za rohem a pak s blaženým úsměvem nechám zaklonit svou hlavu, abych pohlédl přes skleněný strop do nočního nebe.

Pochopitelně se mi ale po pár vteřinách zamotá hlava, takže zase hlavu rychle narovnám a upiju ze skleničky. Když mi nepomůže ale ani to, sbalím své věci a rozhodnu se vylézt na vzduch. Nechci, abych někoho potkal a aby mne někdo tady poznal, tím spíš, když tu nejsem s Tomem, takže se urychleně dostanu přes chodbu ven a tam se vydám téměř za školu, kde jsme předtím s Tomem parkovali. K mému překvapení jeho auto tady ještě stále stojí. Zkusím zaměřit svůj pohled do auta, zda nesedí uvnitř, ale předeženou mne hlasy, které zaslechnu zpoza školy. Automaticky v nich už rozpoznám hlasy Listinga a Schäfera, ale když zaslechnu i hlas Toma, schovám se urychleně pod stříšku, kde jsou schovány celoročně kontejnery. Nemohou mě tady ve tmě vidět, ale já vykukujíc zpoza jednoho mám možnost vidět veškeré dění kolem jeho auta.

Leknu se, když kolem projde osoba. Dojde až k těm třem a já díky siluetě v ní poznám tu blondýnku, která se téměř okamžitě opře o Tomovo auto. Mám právě chuť vyskočit a začít křičet. Proboha, co se tady děje?! Kdo jsi a proč se stýkáš s Tomem?
Ty dva navíc se vydají směrem, kterým přišla ona, zpátky ke škole, a já pilně nastražím uši, když tam s ní Tom zůstane sám. Děsí mne už jen fakt, že se bavil s těma dvěma, natož že se ta blondýnka objevuje vždy na tom nesprávném místě.
„A nevadí to?“
„Vždyť je to cestou.“
„No jo, ale tvoje mamka bude čekat.“ Řekne tónem, který mi dá jasně najevo, že taky není zrovna extra střízlivá.
Tom se ale rozesměje, a díky stínům poznám, že jí vede ochotně až ke dveřím spolujezdce. „Rózo, jestli si okamžitě nesedneš, tak mojí mámu osobně pošlu za tebou, aby si jí sama vysvětlila, proč jsem se zdržel.“
„Ale počkej, jedeme ke mně domů?“
„A kam jinam bys chtěla?“
„Jen přemýšlím nahlas, promiň mi to, zlatíčko moje.“
„A Andy je už doma?“
„Stavíš se?“
„Ne, měl bych se sem pak vrátit,“ zabouchne jen dveře a za chvilky už kolem mne projede osvícená Audi se svým majitelem a spolujezdcem, kterým sakra nejsem já! Frustrovaně vylezu z mého úkrytu a zadívám se do dálky, jako bych chtěl ještě to auto spatřit. Vážně řekl jen: Měl bych se sem vrátit? Neřekl nic, jako že musí? Copak počítá s tím, že…

Chytnu se rychle za čelo, protože začnu pociťovat rostoucí bolest v hlavě a s výdechem zavřu oči. Super, teď už vím, že dotyčná se jmenuje Róza a že je to skutečně ona, kterou v posledních dnech vídám víc, a ani nemluvě o tom, jak často se asi stýká s Tomem. Náhle ale zaslechnu jakési šramocení za školou a rychle se tím směrem podívám. Podle přibližujících se stínů nejdřív pomyslím na to, že je tam jen někdo opilý, a šoupe se sem. Když se ale hned na to zase složí k zemi, první co můj opilý mozek napadne je, rozeběhnout se za ním. Najdu tam člověka pevně svírajícího své břicho s lehce zkrvaveným obličejem. Na první pohled by skutečně člověk řekl, že je opilý a jen někde upadl, po bližším ohledání mi ale dojde, že to asi nebude jen tak. Jakoby mé tělo náhle ze sekundy na sekundu vystřízlivělo a já mu jen snažím pozvednout hlavu.

„Ty… slyšíš mě?“
„Hm,“ řekne jen dotyčný a s mou pomocí se posadí.
„Co se stalo?“
„Ti… ti tři,“ vydechne ztěžka a mně se v tu chvíli zvedne neskutečným způsobem žaludek.
„Tři? Schäfer a tak?“
„Nevím, neznám jejich jména. Ale musel jsi je potkat… někdo z nich odjel autem.“
„Ne… to ne, to musí být omyl,“ zavrtím rychle hlavou a pokusím se ho postavit na nohy. „To musí být omyl.“ Přece není pravda, že byl Tom s nimi. To přece ne. Ublížili mu, jistě si s určitostí nepamatuje, kolik jich vlastně bylo. Ano, jistě to má takovéhle vysvětlení. „Pojď,“ naznačím mu, že mu pomůžu do školy, aby si ty rány umyl.

autor: Mintam