autor: Janule
Sascha se vážně snažil jet pomalu, ale totálně prázdná silnice mu umožňovala krásně plynulou hladkou jízdu, a rychlost na tachometru sledoval jen občas. Pustil si nahlas rádio, kdyby najednou jeho tělo napadlo, že si potřebuje zdřímnout, a pískal si přitom, sice falešně, ale rád. Čím blíž byl ke svému cíli, tím víc se těšil, až tam dorazí. Jeho bujná fantazie mu nabízela obrázky tak barevné a živé, že až je bude předávat detektivovi, jak si v duchu představoval, praskne pýchou a hrdostí nad svou odvahou.
V duchu už živě viděl Davida Josta, jak za sebou vleče spoutaného dredatého kytaristu po nádvoří elektrárny, a oba se zrovna chystají někam odjíždět, a on, Sascha Wernicke, budoucí novinářská hvězda, to všechno bude mít ve foťáku. Usmíval se, když si představil, jak tyhle fotky ukazuje tomu kolohnátovi, který teď někde v klidu chrápe ve svém vyhřátém pelechu, zatímco Sascha se řítí vstříc dobrodružství, které mu má zajistit slibnou budoucnost. Nakonec měl radost, že ho ten skrček pisklavej vyhodil, pomohl mu se rozhodnout správně. Čekání je na nic, ať se Hüne se svým šéfem třeba učekají, on jde na to.
~*~
„Promiň, promiň,“ drmolil nešťastně Tom, „já vážně nechtěl, musíš mi věřit,“ ujišťoval zraněného Billa. Doufal, že to nebude tak strašné, jak si zpěvák myslí, ale jeho naříkání svědčilo o něčem jiném.
„Strašně to bolí,“ kníkl zmučeně Bill, když si zakrýval oči před světlem Tomovy baterky. Jeho bolest začínala být téměř nesnesitelná. Zatínal zuby, aby nekřičel, nikdy nic takového nezažil. Celý svůj život strávil ve společnosti, která jej chránila, milovala, a poskytovala mu pohodlí a bezpečí, tudíž moc bolesti zatím neokusil. Tohle bylo něco naprosto nového, nepříjemného, a on díky tomu pomalu ztrácel nadšení pro útěk, které v něm vzbudili Tom s Paulem. Nikdo ho neupozornil, jak těžké to bude, pořád jen mluvili o výhodách útěku, a jak jim bude nahoře spolu dobře, ale že k tomu bude tak trnitá a bolestivá cesta, Billa nenapadlo. Už putování tou nepříjemnou chodbou bylo namáhavé, dokonce i bolestivé, a teď tohle. Slzy mu stékaly po tvářích, zatímco se Tom snažil zjistit, co se mu vlastně přesně stalo.
„Pojď, musíš se nadzvednout, jinak se nedozvíme, co s tou nohou máš,“ položil Tom baterku tak, aby jim svítila. Ačkoliv byl výklenek větší než ty ostatní, které cestou míjeli, k velkému pohybu to stejně nebylo. Měl co dělat, aby se dostal za Billa a mohl ho nadzvednout do polohy vsedě, opřít ho zády o vlhkou stěnu a nohu mu opatrně narovnat. „Kde tě to přesně bolí?“ zvedl oči k Billovi.
„Já nevím… Bolí mě celá noha,“ zaúpěl Bill, „ale nejvíc asi v kotníku,“ dodal po chvilce, když zkusil nohou malinko hýbnout.
„Dobře,“ přikývl Tom. „Teď zatni zuby a vydrž,“ dostal Bill příkaz, Tom musel vyhrnout jeho džíny, aby se ke kotníku dostal.
Bill udělal, co se po něm žádalo, zatnul zuby, když si Tom jeho nohu opatrně vyzvedl na klín, když v dřepu balancoval nad blátivou zemí. Ačkoliv se opravdu snažil být něžný, Billovi se stejně po tvářích řinuly další a další slzy bolesti. Až teprve teď zpěvákovi opravdu došlo, co znamená útěk, do kterého šel s nadšením, s vidinou svobody a krásného života s Tomem. Jenže bude to tak opravdu? Vždyť vlastně ani neví, do čeho se to pustil. Co když bude celý jeho další život takovýhle? Věčně na útěku před lidmi ze společenství, bez pohodlí, na které byl zvyklý, nebude obdivovanou hvězdou, nikdo mu nebude kupovat drahé oblečení od návrhářů, možná dokonce ani nebude mít z čeho žít. Na povrchu se používají peníze, to věděl… ale oni žádné neměli. Kde je vezmou? A kde budou bydlet? Hlavou mu běžely otázky, které si předtím nikdy nepoložil, a na něž neznal odpovědi. Musel doufat, že Tom je znát bude. Nezbývalo, než mu věřit.
„Zlomený to nejspíš nebude, ale asi vyvrknutý,“ odhadoval Tom, když si konečně za tichého kňučení prohlídl a opatrně prohmatal Billův pomalu ale jistě natékající kotník. „Co budeme dělat?“ podíval se nešťastně nahoru na Paula, který sledoval dění okénkem po mříži.
„Zkusíme ho nějak vytáhnout, nemůžeme to teď vzdát,“ rozhodl Paul. „Bille, musíš se to snažit překonat. Zkus na tu nohu stoupnout, půjde to?“ V jeho hlase byla slyšet pochybnost, spíš jen zkoušel, jestli se v Billovi nenajde ochota bolest překonat, ale po cestě, kterou společně absolvovali, mu bylo celkem jasné, že je to spíš jen marná naděje. Vzápětí se jeho úvaha potvrdila.
„Jáááu!“ vykřikl Bill po rychlém pokusu, se kterým mu Tom pomáhal. „Bolí to jako čert, na to nedošlápnu,“ skuhral, „nechte mě tady umřít, jděte sami,“ rozhodl se naoko obětovat. Ani vteřinu ale nevěřil, že by toho byl Tom schopen. Moc dobře věděl, že ho jen tak neopustí. Nechtěl toho sice zneužívat, ale strach z neznáma, který ho najednou přepadl, udělal své. Momentálně se vidina návratu do starého známého prostředí jevila daleko pohodlnější než riskantní útěk do neznáma.
„Prosím tě, nemůžeme tě tu nechat, to je nesmysl,“ ujistil ho Tom přesně tak, jak Bill předpokládal, když mu pomáhal se znovu posadit. „I kdyby se nám podařilo ho nějakým zázrakem dostat nahoru,“ podíval se Tom znovu na Paula, „nemůže chodit, natož běžet. Nevíme, jak daleko budeme muset jít. Než se s ním na zádech někam dostaneme, chytěj nás a jsme všichni zpátky u Kata,“ zkonstatoval.
„Tak co teda uděláme?“ zeptal se vystrašeně Paul. Uznal, že má Tom pravdu, ale představa, že by celá cesta byla nadarmo, ho úplně vykolejila. Počítal s tím, že všechno vyjde. Věřil v to. A tohle je čára přes rozpočet.
„Já se s Billem vrátím,“ oznámil po chvilce uvažování Tom a Billovi v tu chvíli spadl ohromný kámen ze srdce. Jeho strach z nového nepoznaného světa se zvětšoval s každým Paulovým slovem. Najednou mu naplno došlo, že vlastně ani utéct nechce. Napadlo ho, že jen láska k Tomovi ho přiměla souhlasit s takovou bláhovou a nebezpečnou akcí, jako je útěk. Nechce jít do nejistoty, čelit tomu všemu hrůzostrašnému, co jim o povrchu navykládali dole. Co na tom, že to možná není pravda? Je to rozhodně nebezpečné. Celá jeho výchova na něj v tu chvíli dolehla, a on sám sebe přesvědčil, že bude lepší čekat dole v bezpečí, ukrytý před apokalypsou, mezi lidmi, které zná, se kterými mu je dobře, na něž je zvyklý, a s Tomem po boku. Genesis bylo celý jeho život. Nic jiného nepoznal. Copak člověk může jen tak zahodit svoji minulost? Odříznout ji za sebou bez možnosti návratu? V tuhle chvíli mu to přišlo skoro nemožné.
„Ty uteč a přivolej pomoc,“ pokračoval Tom k Paulovi. „Řekni, že jsme tu zavření proti své vůli, aby nás odtud dostali,“ rozhodl se za oba, netušil, co Billovi právě probíhá hlavou. „Zpátky ho už nějak dotáhnu, ale nahoře bychom s ním daleko neutekli. Aspoň někdo z nás to dokáže,“ rezignoval Tom, zatímco objímal zraněného Billa.
„Ale to je-„
„Jediné řešení,“ doplnil Paulova slova Tom. Byl o tom skálopevně přesvědčený.
„To nejde, přece,“ zahuhlal po chvilce přemýšlení Paul. „Jestli přijdou na to, že jsem zdrhnul, bude to peklo. Skončíte u Kata, až jim dojde, že jste mi pomáhali,“ přemýšlel nahlas.
„Když se s Billem stihneme včas vrátit, nepřijdou na to. Sám jsi říkal, žes Katovi nahlásil nemoc, na ubytovně nikomu chybět snad nebudeš, a do večera, než by se na to mohlo přijít, někoho nahoře najdeš. Kdyby tě někdo postrádal, budou tě nejdřív hledat dole, nikoho nenapadne, žes utekl.“ Přesvědčoval Paula Tom, zatímco si sundával triko, aby z něj natrhal za pomoci ostré kovové mříže pruhy a získal tak provizorní pružné obinadlo. Ještěže byla jeho trika tak velká a vždycky nosil dvě na sobě, teď se to hodilo. „Vydrž, to ti pomůže,“ snažil se uklidňovat Billa, tiše kňučícího bolestí, zatímco mu pevně stahoval vyvrknutý kotník svým tričkem.
„Hotovo, Billy,“ zašeptal po chvíli, když utáhl umělecký uzlík, „už tě mučit nebudu, takhle to musí stačit.“
„Děkuju… bylo to tvoje nejmilejší tričko,“ fňuknul Bill lítostivě.
„Ty jsi mi milejší než tričko, ťunťo,“ usmál se Tom. „Teď si tě naložím na záda a odtáhnu tě zpátky, i kdybys mě celou cestu proklínal. Tady ten rukáv jsem si nechal,“ ukázal Billovi zbytek svého značkového trika. „Použijeme ho jako roubík, abys mi mohl cestou nadávat, a nikdo to neslyšel.“ Bill jen vykulil oči při představě, že bude muset mít celou cestu zacpanou pusu. Panebože…
„Kluci,“ ozvalo se shora. „Já…“ váhal Paul, jestli to, co chce udělat, je správné, ale chystal se na Tomův rozkaz utíkat sám, a nevěděl, jestli se mu všechno podaří, jak si naplánovali. Taky se mohlo stát, že ho stráž elektrárny na útěku zastřelí a už kluky nikdy v životě neuvidí. Musel to udělat, měl možná poslední příležitost.
„Co se děje? Jdi už, ať někoho stihneš sehnat, aby nás odtud dostal,“ popoháněl ho Tom. „To dáš, nejsi žádná srágora, musíš to zvládnout, budeme na tebe čekat dole,“ snažil se mu dodat sebevědomí. Dovedl se vcítit do jeho situace. Představa, že by utíkal naprosto neznámou krajinou ve tmě sám, aniž by věděl kam, byla děsivá. Ale nemohl tu nechat Billa samotného, to Paul musel pochopit.
„Já vám musím něco říct,“ konečně se vymáčkl Paul.
„Tak rychle, ať se můžeme s Billem vrátit, za chvíli budou tři,“ upozornil ho Tom na časový pres. Než tenhle bezmocný ukňučený pytel dotáhne zpátky, zabere mu to minimálně dvě tři hodiny. Budou muset často odpočívat, to mu bylo jasné.
Paul se zhluboka nadechl. Musel jim to říct, ačkoliv pro to nebyla vhodná doba ani prostředí, ale jinak to bohužel nešlo.
„Hele, kluci, bude to pro vás asi šok… ale já si to prostě nemůžu vzít s sebou.“ Začal konečně Paul.
„Ježiš, to víš, že můžeš, nůž budeš potřebovat a provaz taky, já se bez toho obejdu,“ ujistil ho promptně Tom, aniž by mu došlo, že Paulova slova špatně pochopil.
„O nůž ani provaz nejde, je to něco mnohem důležitějšího,“ usmál se Paul Tomovu omylu. „Jde o vás dva. O váš život,“ dodal. Jak teď litoval, že jim to neřekl dřív, ale nedalo se nic dělat. „Neberte to tak, že jsem vám lhal, kluci, já to vím taky jen chvilku. Chtěl jsem vám to říct hned, ale když jsem vás viděl, jak se to… máte rádi… jak jsem vás tuhle načapal, tak se mi to zdálo takový blbý…“ snažil se nějak vymáčknout, aby těm dvěma dole nezpůsobil moc velký šok. Stejně věděl, že je to zbytečné, šok to bude tak jako tak.
„Ježiš, z tebe to leze jak z chlupatý deky, pospěš si,“ popoháněl ho netrpělivě Tom. „Víš, co nám to zabere času, než se doplazíme zpátky?“
„Dobře, tak… dobře. Poslouchejte mě oba pozorně. Jde o to, že vy dva jste… bráchové,“ vyhrkl konečně. „Teda nejen bráchové, jste dvojčata,“ dodal, aby byla informace přesnější. „Jednovaječná,“ přidal ten nejmenší detail.
„Cože?“ ozvalo se dvojhlasem směrem nahoru. „Co to plácáš?“ dodal překvapeně Tom. „Přeskočilo ti?“
„Ne, nepřeskočilo. Je to tak, kluci, jste dvojčata. Přišla na to Lara v laboratoři, když zadávala Tomovy genetické výsledky do počítače. Billovy byly na chlup stejný. David to prej celou dobu věděl, ale nechal si to pro sebe, říkal Kat.“ Paulovi odlehlo, že to má konečně za sebou.
Bill s Tomem šokem zcela oněměli. Zírali nejdřív nahoru na Paula, jehož přímý kužel světla Tomovy baterky donutil zakrýt si oči, pak chvilku na sebe, a znovu na Paula. Ti dva se nejspíš pohledem do jeho tváře snažili ujistit o tom, že se totálně zbláznil. Pak Tom v náhlém impulzu namířil svou baterku přímo na Billa, zírajíc do jeho stejně překvapené tváře. V tu chvíli, kdy se jejich totožné oči setkaly, jako by někdo rozsvítil světlo v Tomově mysli, jako by někdo odhrnul závoj; mlha, jež ji celé měsíce halila, se rozpustila a vykouklo slunce nad obzorem, Tomovi se rozbíhal před očima film jeho sedmnáctiletého života.
„Já…já…“ koktal zmateně, najednou jako by se celý jeho svět zatočil, změnil se, převrátil vzhůru nohama, nemohl kvůli staženému hrdlu pořádně vyslovit, co potřeboval. „Já jsem… já se… jmenuju Tom Kaulitz,“ vypadlo z něj překvapeně, stále zíral do Billových očí. „Bydlím v Loitsche u Magdeburku, moje… máma je výtvarnice… studuju gympl a mám nevlastního tátu Gordona. Když mi byly dva roky, někdo mi unesl brášku. Jmenoval se Bill,“ mluvil bez nadechnutí, a na Billově tváři se v tu chvíli objevil šťastný úsměv.
„Tome,“ vydechl. „Ty sis vzpomněl!“ Kdyby mohl vyskočit na nohy, udělal by to, a své dvojče by sevřel v náručí tak, až by ho snad i udusil, ale takhle k němu mohl jen natáhnout ruce a čekat, jestli Tom pochopí, že tohle štěstí musejí nutně sdílet společně. Ještě mu tak úplně nedocházelo, co Paulova slova přesně znamenala pro ně dva, ale to, že je Tomova paměť zpátky, ho dostalo. Byl nadšený. Konečně. Katova závora povolila, Tom věděl, kdo je, a dokonce i kdo je Bill. Jeho bratr… dokonce dvojče… to je přece úžasné.
„Bille, lásko moje,“ šeptal Tom, který samozřejmě okamžitě vplul do nabízené náruče, klečel na špinavé zemi a svíral své znovunalezené dvojče v náručí. „Bráško…“ Štěstí, které ty dva vězně na útěku zaplavilo, bylo tak velké, že kdyby mohlo rozzářit tmu, okamžitě by je stráže elektrárny našli.
Paul sledoval dění pod sebou s otevřenou pusou, a spokojeně se usmál, když pochopil, že právě Tomovi způsobil emocionální šok, o kterém mluvil Kat, a tudíž heslo k jeho paměti už nebude potřeba. Tom si vzpomněl sám. To bylo na jednu stranu skvělé, ale hned si uvědomil, že pokud se mají ti dva vrátit zpátky do společenství, musí tuhle skutečnost Tom utajit.
„Kluci?“ zavolal nesměle, nechtěl rušit jejich nové bratrské štěstí, ale čas utíkal, a on se musel vydat na cestu.
„Paule, děkuju,“ vzpomněl si Tom na jejich kamaráda, který trpělivě čekal nahoře, „to byla nejlepší zpráva mého života,“ rozzářeně se zubil nahoru. „Máma se zblázní radostí, až zjistí, že Bill žije a já mám zpátky svoje dvojče.“
„Nemáš zač,“ odpověděl s úsměvem Paul. „Ale dávej si pozor na pusu, nikdo nesmí poznat, že sis vzpomněl,“ považoval za nutné upozornit nadšeného Toma na skutečnost, že má situaci odteď ještě těžší. Dokud neznal svou identitu, žilo se mu ve společenství celkem klidně, teď to ale bude o něco horší.
„Neboj, nikdo nic nepozná.“ Ujistil Paula Tom. „Budu dávat bacha. Ty už utíkej, najdi nejbližší policejní komisařství a všechno jim to vyklop.“ Pustil na chvilku Billa, zaštrachal v kapse, vytáhl mapu podzemí a zmuchlal ji do papírové kuličky. „Chytej,“ posvítil vedle Paula, aby mohl dobře mířit. Paul mapu na druhý pokus konečně zachytil a schoval ji do kapsy. „Bude se hodit policajtům,“ vysvětlil Tom. „Snaž se najít silnici, po tý se určitě někam dostaneš, jdi po kraji, kdyby jelo nějaký auto, aby tě nesrazilo… a mávej na něj, snad ti zastaví a odveze tě do nejbližšího města nebo vesnice.“ Náhle věděl přesně, jak to nahoře chodí, co může Paul očekávat, mohl mu poradit. Cítil se jako znovuzrozený.
„Dobře, tak já běžím,“ usmál se Paul. „Snad přivedu pomoc brzy,“ dodal ještě s drkotajícími zuby. Začínala mu být pěkná zima, nahoře foukal vítr a teplota byla skoro u nuly. Něco jako zimní bundy dole ve společenství neměli, takže se všichni oblékli do svých svetrů a mikin, a doufali, že to bude stačit.
„Tady si vem moji mikinu,“ sundal Tom svou nejmilejší černou s kapucou, „ta hřeje, já to bez ní zvládnu, tady vítr nefouká ani nesněží,“ udělal z ní pomocí rukávů balík, který tentokrát Paul zachytil na první pokus. „A dávej mi na ni pozor,“ z legrace pohrozil.
„Jasně, zítra ji budeš mít zpátky, tak já běžím, držte mi palce,“ naposledy jim mávl Paul a jeho hlava z okénka po mřížce definitivně zmizela.
Ve výklenku chvilku panovalo ticho, než se ozvala rozčílená Tomova věta: „Sakra! Ty parchanti mi ukradli mojí milovanou motorku!“
autor: Janule
betaread: Áďa
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Jáááááááj!!! Billane, ty bábovko!! ale zase mají pravdu, moc daleko by neutekli…..ježíš, já jsem napnutá jak kšandy!!!!
Sakra. To som mohla tušiť, že sa ešte nikam nedostanú 😀 Ale Paul aspoň utečie a Saša mu pomôže a bude mať aj svoj hviezdny príbeh. Keď Paul povedal dvojičkám, že sú bratia, čakala som inú reakciu, táto bola úplne nádherná. Asi im ešte nedošlo, že ich vzťah by sa mal týmto zásadne zmeniť. Som zvedavá čo bude, keď si uvedomia, že ich láska je odteraz už zakázaná ešte viac ako bola. Dúfam ale, že sa na všetky zákony vykašlú, tak ako kašlali na ne doteraz. Krásna kapitola a teraz budem na ďalšiu čakať asi ešte netrpezlivejšie. Len nech sa dvojičky nedostanú do rúk kata. Nechcem aby trpeli. Chúďatko Bill bude týraný aj tak, na tej ceste späť, s boľavou nožičkou 🙂
MM taká škoda, ale dúfam, že Paul najde pomoc, musí, a že ich odtial dostanú. Je super, že si Tom spomenul, ale teraz to dole ude pekne nebezpečné. Som zvedavá ako Bill vysvetlí vyklbený kotník.
Ty vole, ty vole, ty vole! Já úplně přestala dýchat! Ale jsem šťastná, že si Tom vzpomněl, Paul určitě přivede pomoc rychle. Vau! Ty vole! 😀
No to si ten Bill dělá srandu… já bych mu nafackovala, snad má ještě jednu nohu a dokonce dvě zdravý ruce! A Tom ho moh nýst na zádech i nahoře, ne… Hlavně, že se primadona bojí hořejšku, ale že je tam dole chtěj v případě nouze pozabíjet plynem…
No naštval mě… ani nemam kvuli tomu radost, že si Tom vzpomněl 😀
Wo-ou. Tak to jsem zvědavá, jak se to všechno nakonec vyvrbí, protože si umím představit, co všechno by se mohlo pokazit a vsadím se, že se taky pokazí 😀
Každopádně skvělý díl, ale který díl téhle povídky není skvělý, že? 🙂
Chudák Paul, bude mít nahoře docela fušku, když nemůže spolehnout na Toma, který by mu navíc teď když si vzpomněl, mohl pomoct.
Moc se těším na další díl, protože tenhle příběh jednoduše zbožňuji.
Něco tak krásně nereálně reálného se jen tak nevidí 😀
Hmmm né chudák Billova nožka!.. :DD Mě to táák mrzí že neutekli! Jestli jim něco udělaj! TAK SE ZBLÁNÍM!.. =3
Ja som toto vôbec nečakala. Ale vôbec . Ty kokso. Som v šoku … normálne nemám slov 😀 .
Tome dobře tyyyy! Som neskutočne rada , že si spomenul. A Paul urobil dobre, že im to povedal… božinku x) takýto spád ma úplne vyviedol z miery, som mimo. Dúfam, že to Paul zvládne, lebo vôbec nemá šajnu čo a ako hore. Sakra… že ho Sasha nezrazí alebo niečo podobné ? Ale dúfam, že sa stretnú, pôjdu na políciu. A polícia zakročí a … Janule 🙂 ty si iná 🙂 všetko to je tak pekne premyslené. Ja som si hovorila keď detektívom nepovolili vstup do "elektrárne", že ako to chce tá Janule zbúchať… si hlavička 🙂 dokonalý diel
Ale tolik duleziotou informaci o kamere v Billove pokoji zapomel rict … No snad si nase dvojcatka nechaji sve choutky na jindy …
Doufam ze krik nikoho nezbudil a ze Tom dovlece Billa v 'poradku' do pokoje…
A doufam ze Paul pujde smerem odkud pojede Sascha.
I kdyz trochu me desi Billova nechut odejit z Genesis, ale doufam ze ho Tomovy vzpominky o tom jak jeho brasku unesli presvedcej …
A taky me strasi ten plyn, kterej Noe muze pouzit a vsechny zabit. Snad se k tomu nedostane ….
Aaaa ja uz chci dalsi nedeli :D..
* o chystane kamere v Billove pokoji…
[9]: Ježiš, nestraš s další nedělí, mám dva odstavce 😀
Ale jinak s tou kamerou, to jim přece Paul řekl už dávno, ten večer, co je nachytal, takže to oba vědí. 🙂 Měla bych jít asi psát, co? 😀 Nechce se mi, chce se mi spíš spát 😀
Jinak všem moc děkuju za komentáře, myslela jsem, že takhle dlouhý to nebude, ale ještě se mi nějak nechce končit, takže si to spolu ještě nějakou dobu užijem 😀 Díky J. :o)
:D:D:D ano, nějaký takový oduševnělý výkřik jsem od Toma přesně čekala. 😀
nejdříc jsem si myslela, že mě klepne, když Tom oznmámil, že se s Billem vrátí. ale zase na druhou stranu je to velká šance pro Saschu a Obříkův nálet na elektrárnu. 😀 tak že by se přeci jen můj sen -velká osvobozovací akce- splnil? 😉
úplně perfektně jsi popsala Billovy pocity. 🙂 sice to na mě nemělo žádný vliv, Bill pro mě bude pořád jen ukňouranej cíťa, co by potřeboval pár facek, ale když už konečně ví, že má dost pádný důvod dostat se na povrch, snad přestane přemýšlet tak sobecky. protože mi tím fakt leze na nervy. 😀
Tak to s tou motorkou bylo dokonalý. Alespoň trochu srandy na konec.
Já jsem myslela, že snad Billa zabiju skrz obrazovku, když si zvrtl ten kontík a brečel u toho jak malá holka. Sice moc dobře chápu jeho pocity, ale takhle pokašlat utěk se snad ještě nikomu nepodařilo. Teď když Tom získal zpět vzpomínky a oni se musí vrátit zpátky, tak Tom asi bude mít co dělat, aby se někde nepodřekl. Mimochodem, to jsem vážně nečekala, že to, že jsou dvojčata vezme tak dobře a dokonce bude rád. No to se ještě uvidí, až se mu to rozleží a budou se kvůli kamerám muset držet od sebe.
Držím palce Paulovi, ať se mu útěk podaří a neházej mu prosím klacky pod nohy xD
[11]: jen běž spát ..
A klidně to protahuj to my jen tak kecáme že chceme hned vědět konec … až bude konec tak budem zase mrčet že nechcem aby to skončilo :D:D:D. začarovanej kluh :DDD
TAkze Janulko..konecne se dostalo i na tvoji povidku kterou ted musim dohnat. A protoze ty vidis vsechny komentiky, tak ti to muzu klidne komentovat prubezne a ty to uvidis. Coz je dobre protoze nez bych docetla posledni dil, tak bych zapomnela na vsechno co jsem chtela zminit u tech predchazejicich. V prvni rade se omlouvam za zpozdeni ve cteni. Neni to tak ze by me povidka nebavila, ale holt nebyl cas. Ani ted moc nebude, ale snad to bude lepsi. No a k povidce….doufam ze Paul uspeje a to tak ze velice rychle. Sasha je podle me jeho nejvetsi nadeje. Kdyz najde Sashu, ma vyhrano. Pokud teda Sasha nebude chtit delat hrdinu a jit na to sam. Takze doufam ze pokud Sasha Paula najde a Paul mu vsechno vyklopi…tak Sasha nebude vul a zavola policii. Jinak by to taky mohlo byt jen horsi nez lepsi. Kluci se doufam stihnou vratit, ale bojim se toho co si vymysli, ze ma Bill vyvrknuty kotnik. Navrat Tomovi pameti je super. Jen trochu obava z toho, ze Tomovi plne dojde ze nahore je vztah mezi pribuznymi nepripustny a bude se toho chtit drzet. Coz teda doufam neudelas, jinak me trefi slak. Takze ja se jdu vrhnout na dalsi dil
Billovi se musím smát 😀 Už minule, když pořád fňukal, jak ho bolí zádíčka 😀 On je prostě děsně zhýčkaný. Já vím, že on sám za to z větší části nemůže, ale je to prostě vtipný. Chudinka malinká 🙂 Já se divím, kolik trpělivosti s ním kluci měli, hlavně teda Tom 🙂 A to, jak si Tom vzpoměl, mi udělalo ohromnou radost! Jsem ráda, že konečně ví, jak se věci mají. I Bill se teď určitě bude cítit líp, až se jednou (teda doufám v to!) dostane na povrch. Bude vědět, že má rodinu a že od Toma nikdy nebude daleko. Jen je mi líto, že se klukům nepodařilo utéct. Pořád mám strach, z toho plynu, o kterém Noe mluvil 🙁 No, budu muset doufat, že k tomuhle nedojde.
Paulovi držím pěstičky! Snad jej najde Sascha a pomůže mu. Ale pro chádáka to bude taky pěkný šok. O světě nahoře neví skoro nic a teď se s tím bude muset sám potýkat. A ještě se modlím za to, aby nikdo nedošel na to, že Paulovi při útěku pomáhali kluci 🙁
Tak skúškové začalo a s ním aj prokrastinácia v podobe čítania príbehov :D… Strašne ma štve, že neutiekli všetci traja, škoda, snáď to Paul nejako zvládne a privedie pomoc, mohol by rovno stretnúť Sashu na ceste ku elektrárni, to by bola iná náhoda. Je super, že si Tom spomenul na svoj život na povrchu, len som zvedavá ako teraz budú s Billom pokračovať. Pochybujem, že prídu domov za mamou a Tom jej povie "čau, mami, bol som zavretý v podzemí a stretol som tam svojho dávno strateného brata, no a mimochodom, milujem ho" 😀