The Movie On Your Eyelids 16. (1/4)

pairing: Bill/Brian Molko

Bill

Táhnul jsem za sebou kufr a letmo se rozhlížel. Na všech letištích to vypadalo stejně. Ale hlavně, že jsem tady byl. Davida jsem uprosil jen tak tak. Stálo mě to mnoho apelování na to, aby si zatím udělali instrumentální týden. Až se vrátím, sedře ze mě kůži za živa nonstop směnami za mikrofonem. Ale co.
To Tom reagoval na skutečnost, že se takhle dlouho neuvidíme, mlčením. Nechal jsem to tak a raději jsem do toho nerýpal.

Brian už mě vyhlížel. Na hlavě měl pletenou čepičku a na sobě obvyklé obtažené kalhoty, které zvýrazňovaly ty jeho úžasný nohy. Rozjásaně jsem mu skočil do náruče. Chytil mě kolem pasu a vyzvednul do vzduchu.

„Jsem rád, že jsem si tě nemusel přijet unést,“ pošeptal mi s úsměvem a políbil mne, načež mě zase postavil. Zamířili jsme k východu.

„Nemáš žádná zavazadla,“ všimnul jsem si.

„Ano, to protože jsem tu už od včerejška. Nakonec jsem to udělal jinak, přijel jsem TGV místo letadlem, a zatím jsem uklidil a nakoupil, abychom měli pohodlí a nemuseli jsme se víc starat.“

Usmál jsem se na něj.

„Jsem moc zvědavý.“

„Doufám, že se ti u mě bude líbit.“

Brian chytil taxík a zadal adresu čtvrti, jejíž název mi přirozeně nemohl nic říkat. Posadili jsme se dozadu. Cesta do města trvala delší dobu, letiště bylo situováno cíleně daleko.

„Hrozně mi imponuje tvoje francouzština,“ švitořil jsem zaujatě. „Nikdy jsem ten jazyk extra nemusel, měl jsem ho až jako vedlejší a docela jsem ho zanedbával, ale od tebe zní tak přitažlivě…“

„Můžu tě něco přiučit,“ nabídnul mi ochotně. Dychtivě jsem to odkýval.

Po nějaké půlhodině se taxík vyšplhal do mírně prudké ulice. Zaplatili jsme a vystoupili. Zatímco šel řidič vyndat můj kufr, mohl jsem se poprvé rozhlédnout. Paříž odtud byla jako na dlani. A Eiffelovka na dosah ruky.

„To snad není možné,“ vydechl jsem. Brian si stoupnul vedle mě a zazubil se.

„Počkej si na Montmartre, to je teprve výhled.“

„Tohle mi úplně stačí. Stěhuju se sem,“ vyhrkl jsem v žertu, ovšem špetka toužebnosti v tom také byla.

„To rád slyším, poklade.“

Zaculil jsem se.

„Vítej do mého hnízdečka.“

Brian otevřel branku z tepaného železa a vešli jsme na pozemek. Zasněžená zahrada.

„V létě je zarostlá a půvabná,“ prohlásil, jako by mi četl myšlenky. „A celá fasáda domu je skrytá pod břečťanem.“

Pokračovali jsme po odházené kamenné cestičce ke dveřím malé jednopatrové vilky. Odemknul a vzal mi kufr. Nedočkavě jsem ho následoval. Vstupní chodba byla vymalovaná mátovou. Zrcadlo, věšák ve starodávném stylu, botník – všechno v černé. Odtamtud vedly dva schody do přízemí. Jedna velká místnost, kuchyň propojená s obývacím pokojem. Žádná televize, místo ní krb a knihovna, retro pohovka, stereo.

„To je pěkné,“ pootočil jsem se k Brianovi. Objal mě zezadu a políbil na krk.

„Pojď se podívat nahoru.“

Vystoupali jsme vzhůru do podkroví. Ložnice byla úchvatná. Otevřený vzdušný prostor, dřevěná podlaha, bílé stěny, trámy. Široká okna a balkon. Nechyběla manželská postel. Na zdi proti ní visel portrét Audrey Hepburn, pro niž měl Brian slabost. Uprostřed pokoje visela řetězy připevněnými ke stropu pohovka s polštáři, či jak bych to měl popsat. To bylo parádní. Nejvíc mě ovšem nadchnula přítomnost bílého pianina.

„Věděl jsem, že si ty noty mám přibalit s sebou,“ tlesknul jsem si spokojeně a šel jsem okouknout koupelnu.

„No do háje! To je bomba!“ přihnal jsem se k vaně. Byla ohromná, vyvýšená, vedly k ní schody a byla umístěná přímo u obdélníkového okna, z něhož byl předpisový výhled.

„Tohle si pořídím domů, akorát se budu muset spokojit s podívanou do stromů,“ hlesnul jsem už umírněněji a potměšile jsem se k němu přiloudal.

„Půjdeme ji vyzkoušet?“ navrhnul jsem rafinovaně, urovnávajíc mu límeček košile. „Potřebuju tě vidět nahého,“ trpitelsky jsem mu skousnul ret. Stydlivě se usmál.

„Necháme to na večer, to bude lepší.“

Nafouknul jsem tváře.

„Ok. Tak já si asi vybalím.“

Vyrazili jsme dolů pro kufr.

„Stejně se mi nechce věřit, že jsi právě odmítnul hrátky!“ vřísknul jsem si ještě naoko dotčeně.

„Máš nějaké konkrétní zvláštní přání, co bys chtěl za každou cenu vidět?“

Brian seděl v posteli, zatímco jsem si pečlivě skládal ošacení do skříně.

„Kdepak, nechávám to na tobě. Myslím, že jsi do pochůzek zajisté zařadil všechno důležité,“ zaculil jsem se. „Rád se nechám překvapit.“

„Tím líp.“

Chvíli jsem mlčel a přemýšlel, zda se mám zeptat.

„Měl jsi tu někdy Helenu?“ prohodil jsem nevinně, věnujíc plnou pozornost rovnání košile na ramínko.

„Jo, byla tady asi dvakrát… ale jen tak nárazově. Jezdím sem zásadně sám.“

Překvapeně jsem se otočil.

„Já mám výjimku? Proč?“

S úsměvem pozvedl obočí a opřel se o předloktí.

„Zřejmě… jsi pro mě speciální?“

To mě umrtvilo.

„Ty jsi miláček,“ rozsvítil jsem se a vlezl jsem si za ním do postele, lépe řečeno k němu do klína. Mazlivě jsem mu opusinkoval obličej. „Moc to pro mě znamená.“

„To znamená hodně zase pro mě.“

Zaplavovaly mě přívaly něhy a vřelosti. Tak hezky ke mně promlouval. Oddaně jsem ho políbil.

Rozhodli jsme se jít. Oblékl jsem si černý kabát, místo šály to peříčkové boa, které mi daroval, a rukavice a pletený baret ve fialové barvě. Nebylo příliš stupňů pod nulou, avšak Paříž pokrýval sníh.

„Je taková škoda, že právě není jaro nebo léto… nemůžu tě kvůli tomu vzít na tolik míst,“ lamentoval Brian, zatímco jsme kráčeli pryč z naší tiché uličky někam níž do města, k metru.

„Tedy mohl bych, ale všechny ty okouzlující romantické parky by vyšly naprázdno. Ani ty desítky fontán v parku pod Eiffelovkou nejsou v provozu, všichni pouliční umělci si zalezli do tepla…“

„Někdy to napravíme,“ slíbil jsem mu, ačkoliv jsem si upřímně nedovedl představit, kdy bychom na to v budoucích měsících mohli mít čas.

„Jaká existuje šance, že nás tady někdo pozná?“ pokračoval jsem ustaraně.

„No, bohužel bych řekl, že dost velká, alespoň co se mě týká. Ani v Anglii na mě nebafá tolik fanoušků jako tu.“

Zatvářil jsem se lehce panicky.

„Co mám v takové situaci dělat? Vypařit se?“

Několik sekund uvažoval.

„Víš, nemyslím si, že by naši fanoušci poslouchali kromě nás zrovna vaši skupinu. Takže ti tě nepoznají. A opačně…?“

„Pro mě je inkriminující už jen to, že budu viděný sám s cizím chlapem,“ durdil jsem se. „A jako na potvoru tu samozřejmě máme značnou fanouškovskou základnu.“

„Nedělej si vrásky, princi. Budeme mít štěstí,“ chytnul mě kolem pasu. A já mu dal za pravdu. Randím s nedělňátkem, sakra, tak musím mít nějakou kliku.

Naše odpoledne začalo lodní projížďkou po Seině. Brian mi všechno ukazoval a pojmenovával. Většinu těch míst jsme později měli navštívit osobně. Nejprve byl ovšem v plánu Montmartre. Podle Briana nejkrásnější a jeho nejmilejší čtvrť.

„Odjakživa to byl domov malířů, spisovatelů a básníků. Žil tady Picasso, Dalí, Van Gogh, Verlaine, Hemingway, Apollinaire,“ osvětloval mi, mezitím co jsme zdolávali prudce stoupající schodiště, strmé křivolaké uličky i malebné terasy.
„Je to velmi šarmantní a bohémská čtvrť. Znám tu spoustu klubů, kde se pořádají prvotřídní komorní rocková vystoupení. Kdyby se ti někdy chtělo, také bychom mohli zajít.“

„To je vynikající nápad.“

Prošli jsme se po bulváru de Clichy, kde sídlí slavný kabaret Moulin Rouge, jakož i mnoho vulgárních sex show, a navštívili jsme vkusné muzeum erotismu. Když už byly kopule Sacré Coeur na dohled, zašili jsme se do známé kavárničky Café des Deux Moulins, kde se kdysi natáčel film Amélie z Montmartru. Interiér na památku zdobil portrét hlavní herečky Audrey Tautou.

Už se připozdívalo. Jenže muzeum Salvadora Dalího, který nás oba zajímal, jsme nemohli vynechat. Sotvaže bylo po prohlídce a my vyšli z domu na postranní náměstíčko, podvečer už byl všudypřítomný. Napojili jsme se zpátky na schody vedoucí nahoru, a vzápětí jsme vystoupali na vrchol. Bazilika vystavená v byzantském stylu svítila bělotou, až oči bolely. Chtěl jsem se podívat na město, ale Brian mi to nedovolil, a hned mě strkal dovnitř, že prý si mám ještě chvíli počkat. Prošli jsme si vnitřek a vrátili se na prostranství před kostelem.

„Naplánoval jsem celé odpoledne, aby nám to takhle vyšlo,“ svěřil se Brian s uspokojením. „Výhled na Paříž odsud během západu slunce považuju skoro za div světa. Pohádkovější podívanou tu nenajdeš.“

A měl pravdu. Stáli jsme tam, mlčky opření o sebe, určitě minimálně půl hodiny a kochali se tím, jak umírající slunce zalévá dominanty metropole krvavě zlatou barvou. Nechtěl jsem, aby to skončilo.

Ale stalo se. Za soumraku jsme se vrátili do ulic a zavolali jsme si taxi.

„Je to pro dnešek všechno?“ zeptal jsem se neobvykle rozjitřele, neboť jsem byl ve vzpomínkách stále pohroužen do toho snového zážitku. Brian mi ovinul paži kolem pasu.

„Ještě ne. Co by to bylo za první den v Paříži, kdybys neviděl tu nejproslulejší památku?“

Vesele jsem se usmál a kývnul jsem. Políbil mě a pokračoval.

„Jako je vyhlídka od baziliky nejkrásnější při západu slunce, tak je Eiffelovka nejkrásnější za tmy.

Nechali jsme se vysadit u Trocadéra a terasovitými zahradami, které byly spanile osvětlené, i když jejich kráse scházely zmiňované vodotrysky a napuštěná nádrž uprostřed, jsme došli až k věži. Byla nasvícená zevnitř, třpytila se jako diamant a světlomet na její špici pátral po bůhvíčem. Musel jsem se zasmát tomu, jak byla monumentální.

„Honem, honem, už tam chci být!“

„A vezmeme to výtahem nebo-„

„Ale, kdo by jezdil výtahem! Schody jsou dobrý na posilování zadku,“ vypláznul jsem jazyk a tahal ho k pokladně.

Z prvního patra se nijaký extra výhled nenaskýtal, zato se zde nacházelo drobné muzeum, prodejna suvenýrů, pošta a restaurace, v jejímž prostředku byl čtverec, kterým se dalo vidět pod věž. A taky tu bylo kluziště. Samozřejmě mě to děsně nadchnulo.

„Zamýšlel jsem, že se třeba nejdřív navečeříme…“ Brian se pokusil o chabý protest, když jsem ho směřoval ke stojanům pro brusle.

„Jídlo nikam neuteče,“ horlivě jsem pátral po páru mojí velikosti.

„A tohle snad ano?“ opáčil pobaveně.

„Jo,“ umlčel jsem ho hubičkou a zazubil jsem se, načež jsem si kecnul na lavičku a jal se zašněrovávat. „Doufám, že na tom umíš stát. Já totiž ne a potřebuju, aby mi někdo asistoval.“

„Ty se mi snad zdáš,“ rozesmál se.

„Umíš to tedy?“

„Ano, naštěstí ano. Správnej táta má umět všechno.“

„Výborně,“ medově jsem se zaculil a sladce ho políbil. Šli jsme na to. Led kromě nás naštěstí okupoval jen jeden člověk, takže nehrozilo nebezpečí, že bych natropil mnoho škod, kromě zmrzačení sama sebe, ovšem.

„Pojď, dej mi ruce. Stoupni si na ty hrany pořádně.“

„Stojím pořádně.“

„Ne, to nestojíš. Věř mi.“

„Dělá ti dobře, když mě můžeš pérovat, co?“

„Jde mi o to, aby sis nenatloukl,“ přitáhnul mě k sobě. Vyjekl jsem. Roztáhl pusu od ucha k uchu. „Neboj se, držím tě.“

Tlukot srdce se mi postupně vrátil na normální frekvenci.

„Jestli si něco zlomím…“

„Takže si chceš jít zase sednout?“

„Ne, to ne. Naučím se to,“ tvrdošíjně jsem si trval na svém. Jenže to bylo tak vratké…

„Hlavní je rovnováha, miláčku. Pokrč kolena, trochu se předkloň… trochu! Můžeš si ruce opřít o stehna nebo upažit.“

„Budu vypadat jako blbeček,“ zareptal jsem.

„Sluší ti to. Teď, nohy dělají tenhle pohyb. Podívej se. Nesmíš se odpichovat od špiček.“

Brian mě držel za ruce a zkoušeli jsme to společně.

„A teď sám,“ vyděsil mě po pár minutách, kdy jsem začínal nabývat křehkého dojmu, že mi to celkem jde, a přebruslil na druhý konec kluziště. „Když to zvládneš, dostaneš odměnu.“

To byla silná motivace, ačkoliv jsem si tu výslednou odměnu dokázal představit už teď. Odhodlaně jsem se rozjel, a i když mi zhruba v půlce cesty došlo, že neumím zastavit, nakonec jsem to dokázal a zabrzdění se dočkal v jeho měkké náruči.

„Jsi šikulka,“ rozzářil se. Napodobil jsem ho.

„Dostanu teda svojí odměnu?“

„Věř, že ti jí dám velmi rád,“ usmál se a podmanil si má ústa v takřka filmovém polibku. Scházelo, aby z amplionu začal hrát Frank Sinatra nebo něco v tom smyslu. Nechal jsem se tím až tak unést, že jsem neudržel balanc. Podjelo mi to a skončil jsem pozadím na ledu. Zasmáli jsme se tomu, ale raději jsme tímto naši lekci bruslení považovali za ukončenou.

Vyjít do druhého patra už bylo mírně náročnější, ovšem měli jsme rezervované místo v tamní velice luxusní restauraci, jedné z nejlepších a nejdražších v celé Paříži, a tam jsme vydanou energii bezpečně doplnili. Kromě vína jsme si objednali sýrové fondue. Zatím jsem to ještě nejedl a bylo to skvělé. V kotlících se tavilo několik druhů sýrů a já si do nich na dlouhých jehlách namáčel opečenou bagetku. Brian kousky kuřecího masa. Obdobnou verzi jsme vyzkoušeli i jako dezert, tentokrát však tekutou čokoládu s ovocem. Moje chuťové buňky byly v sedmém nebi jako celý já za tenhle den.

Do třetího patra se dalo dostat pouze výtahem. Ačkoliv výsledný dojem nepatrně kazilo pletivo natažené zde kvůli sebevrahům, i odsud byl samozřejmě působivý výhled. Všechna ta světýlka dole i v dálce… Prohlížel jsem si zápisky na tabulích, kde byly zmíněny i jiné výškové věže, a zrovna jsem našel naši berlínskou Fernsehturm, když jsem zaslechl nechvalně známý zvuk fotoaparátu.

„Nefoť mě…“ zakňoural jsem možná trochu protivně. Jenže mi to nepříjemně připomínalo všechny ty dotěrné paparazzi, od kterých jsem doufal, že budu mít pokoj alespoň zde. Brian na mě udělal štěněcí oči.

„Jenom pár snímků na památku…“

Rezignovaně jsem mu zapózoval. Přece jen si to zasloužil. A přece jen mi to navíc lichotilo.

Zpáteční cestu jsme celou prolíbali. Bylo mi úplně putna, co na to říká chudák taxikář, jestli snad není třeba homofóbní. Byl jsem tak vyprahlý po naší intimitě.

Bylo více než jasné, že nás nyní čeká ta slíbená vana. Poslal mě, ať jdu napřed. V koupelně jsem zapnul pouze tlumené osvětlení a pustil jsem napouštění teplé vody. Pomalu jsem odložil oblečení a vlasy jsem si stáhnul do hladkého drdůlku. Do koupele jsem nasypal vrchovatě sušené levandule, která byla připravená ve skleněné dóze na okraji vany. Voněla, až mi z toho šla hlava kolem. Ale Brian pořád nikde. Rozhodl jsem se, že se trošku nahřeju, než přijde. Ta vana byla doopravdy báječně veliká. Blaženě jsem se uvolnil a rozetřel si po vykukujících ramenou několik kvítků. Vyhlédl jsem z okna. Ze všech těch dnešních nezapomenutelných výhledů jsem byl už úplně poblouzněný.

„Hypnotické, že?“ prohodil Brian mezi dveřmi. Vůbec jsem ho neslyšel přicházet, jak mě to polapilo. Věnoval jsem mu úsměv, který se ještě rozšířil, když mi došlo, že nese na podnosu láhev sektu a misku jahod.

„Mám příliš omezenou slovní zásobu a nenapadá mě superlativ, který jsem na tebe ještě nepoužil,“ odpověděl jsem nejspíš jinak, než očekával. Pousmál se.

„Je to jenom jídlo, Bille.“

„Ne, není to jenom jídlo. Pojď ke mně,“ prsty jsem škádlivě rozčeřil hladinu. „A nesvlékej se příliš rychle.“

Pozvednul koutky úst a tác položil na poslední schůdek. Nalil jsem nám šampaňské do skleniček a slupnul první jahodu, mezitím, co se obnažil do půl těla. Pohodlně jsem se opřel. Nemohl jsem se vynadívat na každý kousek nově objevené kůže.

„Jsi prostě nádherný.“

„To za tebou by do té vany vlezl i absolutní heterák,“ smečoval. Oba jsme se zasmáli.

„Díváš se na mě tak žhavě, až se divím, že mi nezačaly hořet vlasy,“ poznamenal poté, co se ke mně přidal. Hladina se skoro přelila přes kraj.

„Můžeš si za to sám, nemáš být tak svůdný,“ zamrkal jsem na něj, když jsem se dochichotal.

„Chybí nám tu pěna.“

„Máš ji taky levandulovou?“

„Jistě, všechno musí být sladěné.“

Rozlili jsme ji a přidali ještě nějakou vodu a hned nám tu plavaly nadýchané kopečky. Dětinsky jsem se z nich radoval. Nabíral jsem je do dlaní a foukal je na něj. Tohle dovádění jsem si nedovedl odpustit.

Vzal si sklenku a já ho napodobil. Věděl, že nemám rád přípitky, a proto jsme si jenom cinkli. Všechno jsem to vypil rovnou, šampus zbožňuju. Druhou skleničku jsem si dal i s jahůdkou, a jelikož jsem hodný, rozdělil jsem se o ní s Brianem. Vůbec mi nevadilo, že jsem se k němu kvůli tomu musel podstatně přisunout. Něžně mi hladil lýtko a proplétal se mnou jazyk. Zase se do mě začínal dávat ten dobře známý žár, který mě nutil chovat se s ním naprosto bezhlavě a živočišně. Chyběl mi, měl jsem ho nedostatek. Přitisknul jsem se k němu, až naše kůže splynula, a zoufale jsem se o něj otíral. Naše prokrvené rty do sebe slepě narážely, když jsme se snažili dostat se k sobě co nejblíž.

„Neskutečně z tebe blázním,“ zanaříkal jsem během toho, co jsem na něj poprvé dosedal. Tolik mě roztahoval. Ventiloval jsem svoje napětí nehty. Tehdy byl celý můj vesmír dvě rozostřené zelené šmouhy – jeho oči. Po pár pohybech jsem se trochu uklidnil. Pomohly mi k tomu jeho dlaně pod zadečkem a konejšivé ševelení.

„Nespěchej… ať hned není konec.“

Navlhčil jsem si jazykem suché rty, křečovitě svírajíc porcelánový rantl vany. Hromádky pěny mi sklouzávaly ze zad. Mohlo to být docela romantické, kdyby při každém mém pohnutí všude necákala voda. Brianovi se zrychleně nadzvedávala ramena a upřeně na mě zíral.

„Ty vážně tančíš…“ motýlími doteky laskal mé kývající se boky. „Je dobře, že jsem to zrealizoval,“ zasténal blaženě.

„Snad jsi tu písničku fakt nenapsal,“ vzdychal jsem. Za jiných okolností bych byl určitě mnohem víc znepokojen.

„Je na albu,“ hrdě se na mě usmál, jak jen toho byl přes svůj rozechvělý stav schopný. Zamítavě jsem potřásl hlavou.

„Jsi šílený. Jsi skutečně šílený.“

„A pořádně si to užívám,“ se smíchem mě zatahal za ret.

Cítil jsem v téhle odpovědi skrytý podtext? Smířlivě jsem uvolnil ústa. Naše jazyky si žily svým vlastním vlhkým erotickým životem. Prsty jedné ruky jsem mu zajel zezadu do vlasů a v závanu dominance si naklonil jeho hlavu. Brian mi přejel po břiše a ještě níž. Zmáčknul mě v dlani. Zkroutil jsem palce na nohou a prohloubil polibek.

„Přestaň ničit moji výdrž,“ syknul jsem, ale plácnul jsem to spíš jen tak, abych zamaskoval svou roztřesenost. Trochu se ušklíbnul a víc mi neodpověděl. Několik příštích minut jsme zůstali u líbání, funění, úpěnlivých stenů. Potom přišlo mravenčení, mžitky, nesnesitelný nával rozkoše. Párová extáze.

Unaveně jsem mu položil čelo na rameno. Tak cituplně mě hladil. Chtěl jsem mu vyjádřit svoje emoce, poděkovat za celý dnešní den, jehož dokonalost bych nezvládl popsat, ale ta správná slova mi nějak nešla vyslovit. A tak jsem mlčel a jen mu oplácel jeho láskyplnost. Myslím, že pochopil.

autor: Fee