Wenn es manchmal regnet 3.

autor: Lisa

Díky moc všem za komentáře! Strašně mě to těší.

Teď schválně, kolik z vás správně uhodlo pravou podstatu hádky, co?:D

***

„Co mi to povídáš? Říkal jsem ti, že jsem vás slyšel. Slyšel jsem i to, jak ses přiznal, že to trvá už tři roky. Tři roky lhaní jí do očí!“ štěknul po něm Tom vztekle. Nepotřeboval slyšet žádné jeho obhajoby. Nebylo nic, co by mohlo změnit jeho roli na smrti jejich matky a zničení jejich rodiny. To, že od nich odešel otec, protože nemohl snést to ponížení, že ze syna vychoval feťáka – to, že se potom jejich máma jednou uprostřed noci rozhodla, že půjde Billa hledat – to, že se potom nabourala, protože nebyla ve stavu, kdy by se mohla plně soustředit na řízení. Za to všechno dle jeho názoru mohl Bill, protože kdyby jí nic neřekl, tak by se matka nepohádala s otcem a on by neodešel a kdyby neutekl, tak by ho nemusela jet hledat a neumřela by.

„Zřejmě jsi to předtím neslyšel celé,“ povzdechl si Bill, a najednou mu začaly docházet souvislosti. Jeho vlastní pocit viny (který ovšem potlačoval, jak jen to bylo možné) z její smrti pramenil z toho, že si vyčítal, že se jí tenkrát svěřil, a tím rozbil její iluze o šťastné rodině. V podstatě ji utrápil a byl si jistý, že kdyby jí nic neřekl, tak by se v tak špatném psychickém stavu nerozhodla v noci někam jet a nenabourala by se. Teď to na něj dolehlo ještě více – pokud tenkrát jela hledat opravdu jeho, pak měl Tom možná vážně pravdu – teď už to bezesporu byla jeho vina. Zadržel vzlyk, který se mu zase dral z hrdla, a zhluboka se nadechl.

Kdyby mu tenkrát uvěřila! Mohlo to být všechno úplně jinak…

„Tak mi konečně řekni, o co tak důležitého jsem přišel?“ opravdu si nemyslel, že by se pro jeho bratra našly nějaké polehčující okolnosti.
„Opravdu to byly tři roky,“ hlesl potichu a nevěděl, jestli to opravdu může vyslovit nahlas. Znovu se nadechl, a nakonec se zadíval bratrovi zpříma do očí. „Byly to tři roky od chvíle, kdy mě otec poprvé zneužil,“ nesnášel se za to, že jeho tváře zaplavila horká červeň, když to řekl. On se neměl za co stydět – nebyla to přece jeho vina!

Jeho slova zůstala viset ve vzduchu jako obláček cigaretového kouře.

Jako by se vrátil zpátky v čase. Na tváři jeho bratra se usadil ten stejný nevěřícný pohled, který tenkrát měla na tváři jeho máma.

„Tomu nevěřím,“ vydechl Tom po chvíli ticha a mechanicky zavrtěl hlavou, snažíc se setřást ze sebe význam bratrových slov. To nemohla být pravda.

„Samozřejmě, že tomu nevěříš,“ odsekl Bill otráveně. „Ani máma tomu nevěřila.“

„Já… to by táta nikdy neudělal,“ hlesnul Tom a jeho tón zněl zmateně a zoufale zároveň, jak nevěděl, čemu věřit. Celou dobu byl přesvědčený o tom, že tenkrát Bill mluvil s mámou o drogách, a to byl taky důvod, proč otec odešel. Ale co když to bylo opravdu jinak? Co když…

„No jistě! Náš tatínek by to nikdy přece nemohl udělat! Byl tak hodný a měl nás tak rád,“ syčel nenávistně Bill, protože už to v sobě dál nemohl dusit. „To jen já jsem byl vždycky ta malá užalovaná čubka, která si nezaslouží nic jiného, než z ní ty buzerantské morésy vyšukat. Docela ironie, když se mu dělat mi to do prdele nakonec tak zalíbilo, že?“ zalykal se vztekem a ponížením, když si vzpomněl na všechna ta udýchaná, mumlavá slova, která mu otec vzdychal do ucha, když do něj přirážel zas a znova. „Ale je mi naprosto jasné, že je to moje vina. Protože to já jsem si přece nechal narůst dlouhé vlasy. Já jsem si lakoval nehty a maloval se. No – jak vidíš, tak se mu ty morésy ze mě vyšukat nepodařilo,“ s ošklivým úsměvem se zatahal za pramen vlasů, které mu spadaly až po ramena.

„Můj bože,“ to bylo jediné, na co se Tom zmohl, když se mu pochopení začalo šířit mozkem. „Pane bože,“ vydechl zas a očima vyhledal ty bratrovy. Jakmile se jejich pohled střetl, už ani na okamžik nepochyboval o tom, že mu říká pravdu. Zděšeně si zakryl ústa dlaní, aby potlačil vyděšený zvuk, který si probojovával cestu ven přes jeho ústa. „Proč – proč jsi něco neřekl už dávno?“ vyhrkl nakonec, když si byl jistý, že je schopen promluvit.

„Proč, Tome?“ vydechl nevěřícně. Jak se může takhle ptát? Není snad to, co se stalo dostatečnou odpovědí? „Doufal jsem, že ho to přejde,“ řekl po chvíli prostě. „A potom – potom jsem se bál, že mi máma nebude věřit, a že to bude ještě horší,“ rozechvělou rukou si prohrábl vlasy. „A vlastně jsem se ani moc nemýlil. Podívej se, kam nás to dostalo. Kdybych tenkrát mlčel, mohlo to být všechno jinak,“ usmál se smutně. Tolik si přál to všechno změnit, ale už bylo příliš pozdě.

„Ach, Bille!“ Tom už nevydržel pohled na svého zoufalého bratra. Přikročil k němu a váhavě mu sevřel ruku v dlani. „Proč jsi to neřekl aspoň mně?“

„Protože jsem se styděl,“ odpověděl popravdě Bill. „Možná… možná to vážně byla moje chyba. Kdybych byl víc normální, tak by se to třeba nestalo,“ hlesl zlomeně.

„Není to tvoje vina!“ zamítl rázně Tom a rozhodně zakroutil hlavou. „Nechci, abys vůbec kdy jen pomyslel na to, že by to mohla být tvá vina,“ jemně mu zvedl hlavu a donutil ho podívat se mu do očí. „Je mi to líto, Bille. Je mi to tak strašně líto. Prosím, odpusť mi to, bráško. Prosím, odpusť mi, co jsem ti řekl,“ sevřel černovlasého mladíka v náručí, jako by ho už nikdy neměl pustit. A možná ani nechtěl. Konečně zase našel svého bratra – svou rodinu. Jedinou, která mu zbývala. Svého otce odepsal v okamžiku, kdy si uvědomil, co provedl jeho bratrovi. Byl pro něj víc mrtvý než jejich matka.

*

„Půjdeš se mnou domů?“ odtáhl se od něj po chvíli Tom s nadějí v očích.

„J-já nemůžu, Tome,“ zavrtěl Bill hlavou a sklopil oči. Nechtěl v nich vidět zklamání.

Ne, že by nechtěl s bratrem odejít. Přál si to snad každou částečkou svého těla a duše, ale nešlo to. Protože tady pořád bylo něco, po čem toužil více.

Začínalo mu být špatně a on věděl, že už má jen málo času. Potřeboval rychle vydělat ještě nějaké prachy, dokud byl při smyslech, a honem si dát.

Už se nemohl zdržovat klábosením se svým bratrem.

„Musím už jít, Tome.“ začal sbírat své věci, které se povalovaly různě po zemi.

Bratr jej chvíli zaskočeně pozoroval a potom ho chytil pevně za paži. Bill k němu nechápavě zvedl pohled.

„Co to plácáš?“ zatřepal hlavou tak silně, až mu spletené copánky vířily kolem. „Nikam nepůjdeš!“ řekl rozhodně. „Ne teď, když jsem tě znovu našel. Už ti nedovolím odejít,“ jeho stisk na bratrově paži stále sílil, až Bill bolestivě usykl.

„Nech mě být, Tome!“ vytrhl se mu ze sevření. „Řekl jsem, že musím jít, a taky že půjdu. Nemám čas tu s tebou vykecávat.“

„A co máš tak důležitého na práci, hm?“ obořil se na něj Tom dotčeně. Bratrova slova ho ranila. – Copak on neměl radost z toho, že se zase našli?

„Co asi tak myslíš?“ odfrknul si Bill rozzuřeně. Cítil třas ve svých rukou a začínal se nepříjemně potit, ačkoli mu byla ve skutečnosti zima.

„Ne! Nenechám tě to znovu udělat!“ jeho bratr opět kroutil zběsile hlavou a v očích mu blýskalo odhodlání.

„A co chceš dělat? Odtáhnout mě násilím?“ vysmál se mu Bill do tváře.

„Pokud to bude nutné…“ odmlčel se Tom.

„Nebuď směšný!“ štěkl po něm černovlásek. Měl toho právě plné zuby.

„Ty nebuď směšný!“ vrátil mu to bratr.

Bill mu chtěl ještě něco odseknout, ale pak se mu zaplnila ústa a on se pozvracel. Ani se nestihl nahnout nad záchodovou mísu.

„Kurva,“ odkašlal si a otřel se hřbetem ruky. Podíval se dolů na své oblečení a znova zaklel. Takhle bude nahánět zákazníky opravdu dlouho.

„Je ti špatně?“ přiskočil k němu starostlivě Tom.

„Samozřejmě, že mi je špatně, ty idiote! Začínám mít absťák, kvůli tobě!“ odsekl vztekle a odstrčil bratrovu ruku, kterou k němu natahoval.

„Na,“ podal mu Tom alespoň papírový kapesník, aby si mohl utřít zvratky ze své mikiny. Bill jen něco zamručel na oplátku, ale kapesník přijal. Sedl si na zavřenou mísu, protože ucítil křeč v břiše a snažil se otřít své oblečení. Z toho kyselého smradu se mu zase začal zvedat žaludek. Tentokrát to stihl včas a vyzvracel se do mísy.

Znaveně klečel a připadal si najednou strašně unavený.

„Pojď,“ ucítil bratrovy paže, jak ho zvedají. „Půjdeme domů. Tam ti na to něco dám, dobře?“ jeho hlas ho uklidňoval, a tak se nechal zvednout na nohy.

„Nepotřebuju něco, Tome. Potřebuju si dát,“ zakňoural zoufale do jeho ramene.

„Já vím,“ houkl mu Tom do ucha. „Tak pojď.“

Pomalu ho táhl pryč z veřejných záchodků. Bill neměl tušení, jak se jeho bratr plánuje dostat domů, ale nakonec se ukázalo, že o pár bloků dál má své auto. Opatrně Billa položil na zadní sedačky, a když vyjeli, ujistil se, že jsou dveře zamčené, aby jeho bratra nenapadlo za jízdy vyskočit z auta nebo něco podobného.
Momentálně ale nevypadal, že by to měl v plánu. Vlastně momentálně vypadal dost mimo.

autor: Lisa