Prayers to Stars 19.

Bylo těžké se soustředit na boj, když věděl, že Bill s Ashou mohou být ve vážném nebezpečí, do kterého Billa sám vyslal. Nyní toho litoval, ale stejně už bylo pozdě a on s tím nemohl nic udělat. Mohl jen doufat.

Uběhlo několik dlouhých hodin. Několik těžkých, nejtěžších hodin v jeho životě. Už mnohokrát se zúčastnil boje, pokaždé dobrovolně, a k tomu všemu i tajně, jelikož měl jeho otec strach, že by mohl v bitvě padnout a všechny jeho plány a sny by byly rázem pryč, neměl by kdo pokračovat v jeho vládě. Ale Tom nikdy neposlouchal jeho rozkazy. Chodil bojovat už jen z principu. Žil v této vesnici, měl vládnout lidem, kteří kvůli rozporům jeho otce a jejich vládce umírali, a on měl jen sedět a nic nedělat? Byl to přeci i jeho boj! Byl to jeho lid a jeho lid nemohl jen tak pro nic za nic umírat v boji, který oni nechtěli, kterého se obávali každým dnem, každou hodinou. Chtěli být pouze se svými rodinami. A to kvůli rozmarům jeho otce nemohli. Proto bojoval. Aby udělal alespoň něco málo pro jejich životy. A také protože patřil mezi ně, protože měl také rodinu, protože ji také chtěl ochránit. Byl pouhým občanem této vesničky, členem tohoto kmene. Nebyl důvod, proč by měl povýšeně sedět na trůnu a čekat, až mu jakýsi posel přijde oznámit výhru či prohru.

Podlomila se mu kolena a jeho tělo upadlo i s Ashou do teplého písku. Už své tělo ani necítil, jako by bylo cizí a on v něm měl jen doběhnout na samotný východ, zachránit jeden nevinný život.

„Billy, zvládneš to. Jsi přeci silný, vím to. Bojuj, prosím! Nechci zemřít!“ Asha mu šeptala do ucha, přitisknutá na jeho hrudi. Držela se ho kolem krku, odhrnovala mu zpocené vlasy z tváře, ovívala mu obličej a povzbudivě hladila po rameni. Chtěla mu pomoct, chtěla jeho pozornost odlákat od nekonečné cesty, avšak netušila, jak. „Tomi mě toho naučil moc, opravdu moc. Ale nikdy mi neřekl, co mám udělat, abych někomu zmenšila zátěž na srdíčku.“ Omluvně se zadívala do jeho uslzených očí a stiskla mu rameno o něco silněji. Udělalo jí nezkrotnou radost, když se oříškové oči zaleskly a přesto, že Bill s ní v náručí znovu klečel, popadal dech a bojoval s touhou to vzdát, přesto všechno se dokázal pousmát a z posledních sil se k ní naklonil a líbnul ji na čelo.

„Už to nezvládnu, srdíčko. Musíš pokračovat sama, už to nemůže být daleko.“

Věděla více než kdejaký dospělý člověk. Ale nejvíce se o to zasloužil právě Tom. Vychoval ji lépe, než mohl kdokoli jiný na této zemi. Vychoval ji podle svého obrazu, mluvil s ní jako rovný s rovným, když něco chtěla vědět, odpověděl jí, vysvětlil, cokoli chtěla, nikdy neodmítal odpovědět, neodbíhal od tématu. Ať se její otázka týkala čehokoli, on vždy nalezl tu správnou odpověď a vyložil jí ji upřímně, ať už byla jakákoli. Věřil v ní a v její schopnosti. Když mu slíbila, nemusel se obávat, když jej ujistila, že se zvládne postarat sama o sebe, věděl, že to opravdu zvládne, když jej upozornila, že udělal chybu, poděkoval jí a opravil se, nikdy neřekl, že je pouhým dítětem, zato on je dospělým. Milovali se tak, jak může jen dcera s otcem. On pro ni byl tím nejlepším otcem, i když ne biologickým. Ale oni dva to tak nebrali. Pro ně znamenal pojem táta něco zcela odlišného. Byla to osoba, která dokáže své dítě neskonale milovat, která je pro něho vzorem, dokáže ho naučit, pochopit, ochránit, vychovat, být s ním přes všechny problémy, strasti, překážky, nikdy ho neopustit, udělat pro něho cokoli. A přesně takový Tom byl.

„Máš úplnou pravdu, zlatíčko. Mé tělo nemůže, ale má duše je pořád silná a udělá cokoli, aby nás dva zachránila.“ Odhodlaně si ji přitiskl na tělo a vstal. Nevnímal bolest nohou, nevnímal přetáhnuté svaly a šlachy, prostě pokračoval dál, tak jak to chtělo jeho nitro.

Dostal několik ran do břicha. Ucítil prudký náraz, jak ztratil rovnováhu a udeřil se bokem o pozůstalou zeď věznice. Jen tak tak se mu podařilo se zachytit. Na nohou se držel z posledních sil – právě z těch posledních sil, o kterých říkal, že patří právě Billovi a Ashe. Už nemohl, byl zcela vysílený jak fyzicky tak psychicky. Celý boj jej uvnitř sžíral pocit strachu, panikařil, jelikož netušil, jestli jsou osoby jeho srdce v bezpečí, jestli se jim nic nestalo. Poslední hodinu se nedokázal soustředit vůbec. Ztrácel kontrolu nad svými pohyby, zrak se mu zamlžoval pod přívalem horka.

Vydrápal se na nohy, nevzdal to ani po několika marných pokusech, a přece jen se mu to nakonec povedlo. Soustředil se pouze na své nohy, jež odmítaly poslouchat. Svou pozorností jim domlouval a pomohlo to. Vzchopil se, opřen o zeď několik krátkých vteřin odpočíval, hlavu zakloněnou, zprudka nabírajíc do plic horký a lepkavý vzduch. Ve chvíli, kdy už se chtěl od zdi odlepit a podepřít se pouze svými končetinami, do něj někdo vrazil a svalil jej zpět na zem. Něco těžkého se převalilo přes jeho tělo – nejspíš další mrtvý. Pak však ucítil, jak cosi prošlo jeho tělem. Jako rychlá střela se vklínila do jeho kůže a tam také zůstala. Skoro necítil bolest, jen nepříjemný pocit, jak se do něj to cosi zarývalo. Cítil, jak mu po paži stéká hustá tekutina. Přiložil si na ránu druhou ruku. Krev, jež mu spočinula na prstech, viděl rozmazaně, a kdyby necítil její pach, snad by ji ani nerozeznal.

Dům ještě odpočíval v naprosté tichosti. Brzké ráno však přineslo několik slabých slunečních paprsků, které se zableskly v průzračných kusech ledu, jež visely za okny, opatrně se prodraly skrz skleněnou výplň oken a ozářily ztmavlé místnosti.

O patro výš, za pootevřenými dveřmi, tiše spal sotva tříletý chlapeček, husté blonďaté vlásky rozprostřené po modrém polštáři. Spokojeně si pochrupoval, přičemž ve své malé ručce svíral bratrův stejně zlatavý pramínek vlasů. Oba se ve spánku sladce usmívali, a jejich sny byly jisto jistě také stejné.

„Billí, myšlíš, še budou dole dálešky?“ zašeptal k němu, přičemž se pomalu posadil a tiše si zívnul.

Za ruku jej dotáhl k oknu, kde se oba chlapci museli vyšplhat po hromadě hraček na okenní římsu, aby se mohli podívat z okna. Usadili se vedle sebe, ruce stále spojené. Ve chvíli, kdy Tom pracně odhrnul závěsy, Bill radostně vypísknul a zatleskal ručičkama.

Trvalo jen několik minut, než se ze svého bezvědomí probral. Nechápavě těkal oříškovým pohledem kolem sebe, než se stačil vzpamatovat natolik, aby si uvědomil, kde je, a co se mu stalo. Přitiskl si druhou ruku na ránu silněji, aby zastavil krvácení. Uvědomoval si, že pokud rychle nevstane a někam se neschová, někdo na něj zaútočí a udělí mu další, tentokrát dost možná smrtící ránu.

Muselo uběhnout nekonečně času, alespoň jemu to tak připadalo, než vyšplhal všechny ty schody a ocitl se na samotném vrchu budovy. Vyčerpaně poklekl na chladnou zem. Nechal své tělo bez energie padnout k zemi, jediné, co vnímal, byl teplý vítr, jenž mu ovíval už tak rozehřáté tělo, a své vlastní myšlenky, jež se mu přes veškerou bolest brodily hlavou. Nedokázal myslet na nic jiného než na vzpomínku, kterou mu přineslo bezvědomí. Byla to jediná chvíle, kterou si tak přesně pamatoval, a i tak se divil, že si dokáže pamatovat chvíli z tak raného dětství. Ale Elizabeth vždy tvrdila, že si mozek dokáže zapamatovat jen to, co pro nás znamenalo opravdu hodně. A pro něj byla tato vzpomínka důležitější, než by si kdo mohl myslet. Kromě dne, kdy svého bratra viděl naposled, to bylo to jediné, co mu po něm zbylo, a on se to snažil mermomocí udržet ve své hlavě.

Už to bylo dávno a on se již smířil se svým osudem, smířil se s tím, že své dvojče ztratil a že už jej nejspíš nikdy neuvidí. Přesto stále někdy míval záchvaty opuštěnosti ve svém srdci, nedokázal se zbavit té poloviční prázdnoty. Ale cosi ji v posledních dnech zaplnilo a on už dávno přišel na to, co, nebo spíše kdo to byl. Bill. Zaplnil tu prázdnou skulinu a dokázal v něm vyvolat pocity opravdového štěstí a naplnění. Když však pomyslel na to, že ho dnes mohl ztratit, před očima se mu rázem začernilo a několik minut se mu odehrálo v temnotě a v bolestivých vzdycháních, jak moc to jeho ducha ničilo.

autor: xoxo_Lady